Anna(Emma)

O tři měsíce později

Auto zastavilo před domem, v kterém před několika měsíci ještě žil Thomas. Nevěřila jsem tomu co zrovna teď chci udělat, ale po mém návratu z ostrova jsem nechtěla nic jiného. Teda včetně toho, že jsem chtěla se setkat se Sebastianem, ale toho jsem se až příliš bála. Zaplatila jsem řidiči a vystoupila z auta. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila ke vstupním dveřím. Všechny mé vzpomínky i pocity byly zpátky a já si konečně vzpomněla po tom, jak jsem po rodině toužila.

Musela jsem dát tátovi šanci na vztah dcery a otce. Přichystala jsem ruku, že zaklepu na dveře, když se otevřeli a v nich stál Alex. Udiveně se na mě díval.

„Anno?" vyslovil udiveně moje jméno. Přikývla jsem a vrhla se mu kolem krku. Objal mě a zasmál se.

„Vrátila ses," řekl nadšeně. "Už jsme se o tebe báli."

„Potřebovala jsem na chvíli zmizet a všechno si ujasnit. Ale teď jsem zpět. Je doma Ben?"

„Je. Musím jít, ale doufám, že si ještě popovídáme a nezmizíš," řekl a obešel mě. Opatrně jsme vstoupila do bytu a prohlížela si jeho interiér. Podle toho co jsem si pamatovala se vůbec nezměnil, i když jsme tu byla jen jednou. Dokonce i ta hnusná čínská váza, která se Thomasovi tolik líbila tu stále stála vedle schodiště na mahagonovém stolku.

„Anno?" ozval se od schodů ženský hlas. Podívala jsem se nahoru a objevila Karin v riflích se světle modrou blůzou. "Vrátila ses." Karin seběhla schody a pořádně mě objala. "Všichni jsme se o tebe děsně báli a tvůj otec obzvlášť."

„Přišla jsem vlastně za ním. Kde ho najdu?" zeptala jsem se jí. Karin mi věnovala jeden ze svých zářivých úsměvů.

„Je v pracovně. Rozhodli jsme se společnost upravit na veřejně právní činnost, takže teď udržujeme pořádek v ulicích a tvůj otec tomu všemu šéfuje. Slyšela jsem, že jsi to prý chytila do ramene a boku." Asi nejdřív budu muset odpovědět jí a až potom promluvit se svým otcem.

„Mám to už ošetřený. Jeden doktor od vás na ostrově mi to ošetřil a potom jsem se vydala hledat své vzpomínky."

„Ach, jistě. Běž za otcem, určitě tě rád uvidí." Karin mi uhla z cesty a já zamířila do zadní části domu, kde se kancelář nacházela. Zaklepala jsem na dveře a potom je opatrně otevřela.

Vešla jsem dovnitř a našla otce sedět za masivním ebenovým stolem, na kterém měl štosy papírů. Zvedl svůj zrak od papírů ke mně. Na nose měl brýle, které si odložil na stůl a pomalu se zvedl ze židle.

„Anno," řekl skoro až šeptem. Kolikrát si tím dneska ještě projdu? Vždyť jsem se tolik nezměnila.

„Můžu si s tebou promluvit?" zeptala jsem se ho nejistě. Táta si sedl zpátky do křesla a ukázal na polstrovanou židli naproti němu přes stůl. Přešla jsem k ní a posadila se.

„Rád tě zase vidím. O čem chceš mluvit?" zeptal se radostně táta.

„Já. Vzpomněla jsem si. Určitě jste si říkali, kam jsem zmizela po útoku na společnost, ale musela jsem to udělat. Slyšela jsem, že se prý vědci na něčem dohodli a snaží se najít lék, jak z nás udělat normální lidi, a aby normální lidi mohli zabíjet." Táta přikývl.

„Zvláštní co jeden pokus způsobí. Teda když se jeden pokus smíchá s více, ale ano, pracují na tom. Sebastianovi jsi taky hodně chyběla. Měla by ses za ním potom stavit." Sklonila jsem hlavu a opřela se hlouběji do židle.

„Já vím. Ale to není všechno. Když jsem byla na ostrově a na všechno si vzpomněla, uvědomila jsem si, že jsem vždy chtěla poznat své rodiče, poznat je a být s nimi, takže i když se zase tolik neznáme byla bych ráda, kdyby se to změnilo." Bylo zvláštní to s ním probírat.

„To já taky. Vždycky tu pro tebe budu Anno. Jsi mé jediné dítě, které miluji." Souhlasně jsem přikývla a zvedla se ze židle.

„Musím si ještě něco vyřídit, ale jsem ráda se zase stavím," řekla jsem a zamířila ke dveřím.

„Rád tě tu zase uvidím," odpověděl mi otec a chtěl se zvednout ze židle a jít mě doprovodit, ale byla jsem rychlejší a odešla z domu. To byl první krok, teď krok číslo dvě.

Sebastian

Byl jsem v garáži a pracoval na Annině motorce. Už tomu byly asi tři měsíce a ona se ani neozvala. Ničilo mě to. Snažil jsem se myšlenkám na ni zbavit opravováním našich aut či její motorky. Zrovna do garáže přijel Alex v jeho autě. Kývl jsem na něj a pokračoval v opravě.

„Ahoj, stále na ní pracuješ?" zeptal se. Přikývl jsme a ztlumil hlasitost písniček, které v garáži hrály.

„Jo. Jak bylo u Bena. Něco nového ohledně toho léku?" Alex si stoupnul na druhou stanu motorky.

„Ne, ale potkal jsem Annu." Odložil jsme nářadí a vzhlédl k němu.

„Kde?" vypadlo ze mě aniž bych si to uvědomil.

„U Bena, ale podle všeho tam už nebude." To mi stačilo k tomu, abych mu sebral klíče od auta.

„Co chceš dělat?" zeptal se mě, když jsem si sedal do auta. Zasunul jsem klíčky do zapalování, otočil jimi a vyjel ne cestu. Musel jsem ji najít.

Projížděl jsem ulice a nikde ji neviděl. Přece nemůže být tak těžké ji někde najít. Díval jsem se z okna po lidech a jel pomaleji než šnek. Jenže mé snažení bylo odměněno, když jsem ji uviděl stát, tak aby viděla na velkou a nově opravenou budovu společnosti, která nyní pracovala pro veřejné blaho lidí a já pracoval pro ni. Její otec nebyl špatný šéf.

Zaparkoval jsem auto u obrubníku a vysedl z něj. Stála tam a pozorovala budovu. Pořádně jsem si ji prohlídl. Vůbec se nezměnila. Zůstal jsem stát na místě a pozoroval ji. Její hlava se ke mně pomalu otočila a její nádherné oči se na mě upřely.

„Ahoj," naznačil jsem ústy a usmál se na ni. Anna se otočila a chtěla odejít pryč ode mě. Rychle jsem se vzpamatoval a dohnal ji. Chytil jsem ji za rameno a otočil ji, tak aby na mě viděla. Dívala se do země. Nadzvedl jsem jí prsty bradu a políbil ji.

„Kde ses mi toulala?" zeptal jsem se jí a odtáhl se od ní.

„Můžeme si někde promluvit?" zeptala se. Přikývl jsem a zamířil s ní ke kavárně na protější ulici.

Vešli jsme dovnitř. Číšník, který zde pracoval si mě už pamatoval. Ukázal jsem mu, aby nám donesl dvě latté a šel si s Annou sednout k jednomu ze stolů s červeným ubrusem. Tuhle kavárnu jsem měl rád.

„Kde jsi byla?" zeptal jsem se jí znovu, když se posadila a číšník nám donesl objednávku. "Proč jsi tehdy zmizela aniž bys mi něco řekla?" Anna se napila svého kafé a potom ke mně vzhlédla. Něco na jejím pohledu bylo jiné, ale nevěděl jsem co.

„Zabila jsem ti matku," řekla.

„Co?" Projel mnou chvilkový šok, ale chápal jsem jí obzvlášť potom co mi Rebeka její bývalá kamarádka pověděla co všechno se jí před společností stalo. Moje matka zabila tu její a chtěla zabít i ji. Navíc pro mě v tu dobu už to nebyla má matka, ale žena s kterou mě spojovalo jen tenké vlákno stejné DNA.

„Tehdy ve společnosti na ostrově ses mě ptal, co jsem tam dělala. Tehdy jsem si na nic nepamatovala, ale bylo něco co mě donutilo ji zabít. Nevím, jak to popsat, ale udělala jsem to. A potom jsem tě připravila i o bratra, když jsem ho neudržela na tom vrtulníku. A tehdy když jsi mi povídal, proč jsi mi celou tu dobu lhal jsem si uvědomila, jak moc mi vadí, že si nic nepamatuj a chtěla jsem získat své vzpomínky zpátky, ale bála jsem se, že nebudeš souhlasit kvůli tomu, že bych se mohla znovu vrátit k tvému bratrovi. Rozhodla jsem se sice předtím než zemřel, ale i přesto jsem to chtěla udělat a navíc jsem potřebovala být chvíli o samotě." Natáhl jsem se přes stůl a chytil ji za ruku. Ta neohrožená dívka byla pryč a místo ní tu teď bylo vyděšené kuře. Podívala se na naše ruce a potom na mě.

„Je mi jedno co se stalo. Po té akci jsem tu chtěl být pro tebe a s tebou. Neuplynul den kdy bych na tebe nemyslel."

„Ale zabila jsem ti tvoji matku. Připravila jsem tě o rodinu a ty se nezlobíš?"

„Ne. Ty jsi moje rodina." Anna si výslovně oddechla. Konečně to byla zase ona. "Miluju tě."

„Já tebe taky," zašeptala. Přejížděl jsem jí palcem po ruce a dělal na něm malé kolečka.

„Půjdeme domů," řekl jsem jí. Přikývla a usmála se. Natáhl jsem se přes stůl, abych ji znovu políbil. Cítit její rty po tak dlouhé době bylo jako znovu dodat drogu drogově závislému člověku.

Po patnácti letech

Anna(Emma)

„Když byla společnost zničena vědci od nich a rebelů či civilu se spojili, aby našli lék, který by vyléčil obě skupiny. Jejich snažení se vyplatilo a lidé byli schopni opět zabíjet a vylepšení assassíni zbaveni svých schopností. Od té doby spolu žijí v míru a příměří, ale i tak se vyskytuje nepatrná kriminalita. Lidé už zapomněli na to co se před několika lety stalo, tak jak to mají ve zvyku. Vzpomenou si pouze, když uvidí někoho s tetováním, které assassínům zůstalo," dovyprávěla jsem a přejela si prsty po tetování na ruce, které se mi táhlo od loktu až k zápěstí. Poslední, které jsem jako assassín ještě na ostrově získala.

„takové jaké máš ty, že mami?" zeptala se mě moje malá dcera, která si moje tetování zaujatě prohlížela. Dneska jsem jí znovu vyprávěla život, který jsem prožila. Obdivovala jsem, jak ten příběh, který pro mě byl noční můrou miluje.

„Ano, přesně takové jaké mám já," odpověděla jsem jí a zvedla se z její postele, na které jsem během vyprávění seděla.

„Tak a teď spát," zavelela jsem a přikryla svoji nejmladší dceru Jenny peřinou. Dala jsem jí pusu na čelo a zhasla lampičku na jejím nočním stole.

„Mami?" ozvala se Jackie, která ležela ve své posteli na druhé straně pokoje.

„Ano, zlato." Jackie si přitiskla peřinu blíže k tělu.

„Kdyby tehdy strýc Jack neumřel, byla bys s ním a ne s tátou?" Zůstala jsem stát na místě a přemýšlela nad její otázkou. Tehdy na ostrově se mi všechno vrátilo. To jak mi zachraňoval život, to jaký ke mně byl. Tohle byla velmi těžká otázka. Pak jsem si ale vzpomněla, co všechno jsem si prožila se Sebastianem a musela se nad tím vším usmát. Moje city k němu byly přece jen silnější.

„Tvého otce miluji a život s ním je ten nejlepší, který jsem mohla mít," odpověděla jsem jí a usmála se. "A teď spát. Všichni." Jacki i Jenny přikývli a zavřeli oči. Přešla jsem po jejich pokoji ke dveřím a zavřela je za sebou. Všechny dveře byly zavřené, ale pochybovala jsem o tom, že Samuel, můj synovec či Ethan můj nejstarší syn už spí. Přešla jsem k jejich dveří a zaklepala na ně.

„Je čas jít spát kluci. Dobrou," řekla jsem jim skrz mysl a vydala se chodbou k naší ložnici, odkud proudilo světlo. Cítila jsem se špatně, že Jenny i Jackie ještě musím lhát o tom, že lék, který pro nás vytvořili, nefungoval, jenže u nich se zatím žádné schopnosti neobjevili tak jako u Samuela a Ethana.

Vešla jsem do ložnice a zavřela za sebou dveře. Sundala jsem si župan a zůstala jen v tričku s dlouhými tepláky určenými ke spaní. Přehodila jsem župan na židli od své židle a podívala se k posteli, na které ležel Sebastian s jednou rukou za hlavou a v druhé držel knížku. Přešla jsem k posteli a přisunula jsem se k Sebastianovi. Objala jsem ho kolem pasu a položila si hlavu na jeho hruď. Milovala jsem, když jsem na něm takhle ležela. Dostala jsem polibek do vlasů.

„Co to čteš?" zeptala jsem se ho načeš knížku zavřel a odložil na noční stolek. Objal mě rukama a přitáhl si mě blíž k sobě.

„Už nic. Příště je uspávám já, musel jsem dlouho na tebe čekat." Usmála jsem se jeho majetnické vlastnosti.

„Jenny zase chtěla, abych jí vyprávěla o naší romantice a Jackie zase chtěla vědět zda bych dala Jackovi přednost před tebou kdyby žil."

„To by mě taky zajímalo," vyzvídal a z jeho hlasu jsem uslyšela nejistotu. Nadzvedla jsem se a podívala na něj.

„Ostrov mi pomohl si to vyjasnit." Sebastianovi se zkřivila tvář strachem, že bych dala přednost jeho bratrovi před ním. Musel jsem se znovu usmát. "Přece tebe, ty můj hlupáku." Naklonila jsem se k němu a políbila ho. Měla jsem všechno co jsem kdy chtěla. Skvělou rodinu,složenou ze tří dětí, skvělého bratrance a synovcem, otce s nevlastní matkou a sestrou a toho nejdůležitějšího člověka. Mého manžela. Konečně můj život dával smysl a byl plný klidu až to děsilo. Kdybych nepracovala jako policista pro otce, asi bych umřela nudou, protože žít bez boje bylo zvláštní, ale skvělé. Svůj život a svoji volbu bych nikdy nezměnila.

Tak poslední díl na světě a další příběh za mnou. Snad se vám líbil a nenudil vás. Možná že se zase potkáme u jiného příběhu plného akce. :)

P.S: Holky tohle je čistě pro vás. :)