Malá rada, pokud si chcete pustit písničku, tak až ke konci, bude tam lépe sedět. :)

Sebastian

Postavil jsem se ze země zpátky na nohy a namířil na svého bývalého kamaráda zbraní. Michael před mnou stál rozkročený a mířil na mě pistolí. Nedalo se kde schovat. Díval jsem se mu do očí a viděl odpor.

„Michaeli, ať ti řekli cokoliv, není to pravda!" křikl jsem jeho směrem. Vypadalo to, že je tu pouze Michael, ale kde je Chris?

„A jak víš co mi řekli?" zeptal se mě. Vyděl jsem mu jeho odhodlání v očích. Odhodlání vystřelit.

„Alex žije," vypustil jsem z pusy aniž bych myslel. Michael ztuhl, ale nespouštěl mě z očí.

„Viděli jsme ho umřít."

„To ano. Viděli jsme výbuch jeho auta, ale on tam nezemřel. Pamatuješ, jak na mě Thomas několikrát vytáhl mého bratra jako páku, abych udělal to co po mně chce? Našel jsem ho a přišel o něj. Nemůžu ti to všechno teď vysvětlit, protože tam venku umírají dobří lidé, kteří na mě spoléhají, ale můžu ti říct, že Thomas není ten pravý za koho bojovat." Pomalu jsem skláněl zbraň, aby mi Michale věřil. "Bojuj se mnou jako zastara."

„Když společnost padne, co potom? Co se potom stane s námi?"

„To budu řešit, až tohle všechno skončí." Viděl jsem jak Michael výáhá s pistolí stále namířenou na mě. Nakonec ji sklonil a zastrčil do pouzdra u opasku.

„Ať toho nelituji Sebe," řekl. Zamířil jsem k němu a zastavil se až u něj.

„Nebudeš. Jen mi věř." Michael přikývl. "A teď do řídící místnosti." S Michaelem jsme se rozeběhli zase chodbou k řídící místnosti se zbraněmi v rukách. Byl jsem rád, že mě poslechl a teď mi stojí po boku, ale bál jsem se o Annu. Snad se tam opravdu sejdeme.

Anna(Emma)

Než jsem stihla vytáhnout pistoli, ucítila jsem, jak mi Christian svírá krk v drsném sevření. Nechtěla jsem mu ublížit a tak jsem se rozhodla použít taktiku, kterou na mě použil Sebastian. Chytala jsem rukama jeho hlavu a vrátila se ve vzpomínkách zpátky do našeho domu. Prostor okolo nás se změnil a mi s Chrisem se objevili v tréninkové místnosti u nás ve sklepě. Jeho sevření okolo mého krku se uvolnilo. Využila jsem toho a odstrčila ho do sebe.

„Jak jsi to? Co tady? Kde to?"

„Nepřemístila jsem využila tvou mysl a dostala nás do tělocvičny v naší mysli. Stále stojíme v chodbě a ty mě dusíš, ale i když mi asi nevěříš, tak musíš."

„Já nemusím nic. Nemusím poslouchat lhářku, která se k nám infikoval, aby nás zničila." Bože, proč mi jen nevěří? Proč s ním taky tak hnusně manipulují?

„Mohla jsem tě zabít, stačilo jen vytáhnout pistoli a střelit, ale neudělala jsem to. Kdybych chtěla zničit společnost dřív, udělala bych to, ale neudělala jsem to, protože mi až později došlo, co všechno nám Thomas provedl. Lhal nám a manipuloval s námi. Na Sebastiana používal jeho bratra jako páku, na nás naši nevědomost a u Michala nevím, ale teď je na čase to skončit. Chrisy, vím že e těžké mi věřit, ale pamatuješ si na cokoliv před společností?" Chris zakroutil hlavou.

„Ne," řekl skrz zatnuté zuby.

„Já taky ne. Společnost je to jediné co znám, ale vrací se mi vzpomínky a vím, že to co dělám je správné. Rozhodla jsem se tak dobrovolně, protože už mám plné zuby toho, jak se mnou kdokoliv manipuluje a přesně to Thomas dělá. Pomož mi to ukončit." Vrátila jsem naši mysl zpátky do reality, kde jsem sotva dýchala, kvůli silnému stisku na mém krku. Chris ani na chvíli nepovolil spíš zesílil. Zadívala jsem se mu do očí.

„Nemám důvod lhát," vysoukala jsem ze sebe sýpavým hlasem. Chris mě pozorně pozoroval a potom nakonec svůj stisk povolil. Jeho ruce pustily můj krk a já se zhluboka nadechla. Mé plíce toužily po vzduchu, který jsem plně ústy polykala.

„Dělej si co chceš. Já jdu za doktorem a vymlátím z něj svou minulost, ať chce nebo ne," řekl s odporem Chris a zamířil opačnou stranou chodby ke zdravotnímu oddělení.

„Chrisy!" zařvala jsem na něj. Otočil se. "Znič ten zatracený stroj." Chris se usmál a přikývl. Potom se rozeběhl chodbou pryč ode mě. Je mi líto Thomasi, ale nás proti sobě nepoštveš, pomyslela jsem si a litovala toho, že mě neslyší. Je na čase to všechno ukončit.

Rozeběhla jsem se chodbou k řídící místnosti. Většina chodeb byla stále plná a já si říkala zda tak snadno postupuje i Sebastian, dokud jsem neodbočila a neschytala kulku do ramene. V chodbě se dveřmi od řídící místnosti stála skupinka asasínů a bránila mi v průchodu. Schovala jsem se zpátky za roh jiné chodby. Musela jsem se přes ně dostat dovnitř a pomoct ostatním venku.

Zhluboka jsem se nadechla a naklonila se odhodlaná zpoza rohu do chodby s assassíny. Střílela jsem na ně a nechápala, proč tam nevytvořili aspoň bariéru ze stolů, za kterou by se mohli schovat. Vyprázdnila jsem jeden zásobník a pohotově ho nahradila jiným. Skupinka lidí postupně padala k zemi a tvořila pod sebou krvavou louži. Když padl poslední z obránců, vyšla jsem zpoza rohu a mířila opatrně ke kovovým dveřím.

Došla jsem až k nim a přitiskla se na ně zády. Uchopila jsem za kliku a otevřela dveře na malou škvíru. Uvnitř bylo minimum lidí, kteří seděli u počítačů a vyťukávali do nich rozkazy. Thomas stál v čele celé skupiny. Všimla jsem si, jak se na druhé straně otevřely na škvíru dveře. Celým srdcem jsem doufala, že je tam Sebastian.

Dveře se otevřely víc a dovnitř vešli čtyři muži s dalšími dvěma jako svými rukojmími. Srdce se mi stáhlo, když jsem poznala známé tváře. Sebastian i Michael měly ruce spoutané pouty a vedly je přímo k Thomasovi. Bylo mi jedno, že prozradím své krytí, obzvlášť ve chvíli, když jeden z mužů namířil na Sebastianovu hlavu pistoli. Přišla jsem o Jacka, ale o něj se připravit nenechám.

Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř se zbraní namířenou na muže. Střelila jsem toho, který mířil na Sebastiana do hlavy a další dva postřelila. Michael jednomu zlomil vlas a potom se hned se Sebastianem schovali za jeden ze stolu s počítači. Personál, který je obsluhoval začal křičet a hrnout se v proudech ven až na několik assassínů, kteří se přemístili dopředu za Thomasem a stříleli po nás. Schovala jsem se na druhé straně od Sebastiana za stůl, který do sebe místo mě schytával kulky z pistole.

„Michaeli zavři bunkry!" zakřičela jsem k nim. Byli nejblíže k počítačům.

„Kryj mě!" zařval na mě Michael. Otočila jsem se ke střelcům a opětovala palbu.

„Anno, zbraň!" zařval na mě Sebastian. Střílela jsem jednou rukou a tou druhou mu hodila pistoli, kterou jsem měla schovanou za opaskem. Celou místností se rozléhal zvuk střelby až to ničilo sluch. Došli mi náboje, tak jsem se schovala zpátky za stůl. Tělem mi proudil adrenalin. Nakoukla jsem přes stůl a všimla si, jak jeden z mužů využil naší nepozornosti a mířil na Michaela.

„Dolů!" zařvala jsem na něj. Michael se sklonil, ale část jeho hlavy stále vyčnívala. Byl rozhodnutý zavřít bunkry a zničit elektrické pole pokrývající budovu. Rozeběhla jsem se k Michaelovi následována palbou. Skočila jsem po něm a strhla ho k zemi, ve chvíli kdy jsem do boku schytala kulku, která původně patřila jemu. Palba ustala a já si chytila zraněný bok. Kulka mě jen škrábla, ale bylo o centimert méně a schytala bych to.

„Rád tě zase vidím neteři. Popravdě jsem čekal tvého otce než tebe, ale i ty mi stačíš," ozval se Thomasův hlas. Po zemi se k nám připlazil Sebastian a ustaraně si prohlédl můj bok a rameno.

„Jsou to jen škrábnutí," zašeptala jsem k němu.

„Jsi v pasti, neteři. Je jen otázkou času, než vám dojdou náboje." On prostě bude dál otravovat s tou rodinou.

„My nejsme a nikdy jsme nebyly rodiny. To je pouze Alex, ale ty ne!" zařvala jsem na něj. Zkontrolovala jsem počet zásobníků s náboji a zjistila jejich žalostný počat. Zbývali jen dva. Vyměnila jsem si s klukama ustaraný pohled.

„Můžu zapnout autodestrukční program, ale budeme mít minutu na to proběhnout dveřmi a dostat se do vnější chodby, než se uzavře, aby výbuch nepoškodil zbytek budovy," řekl Michael. Aniž bychom se shodli, přikývli jsme. Lepší šance, jak zabít Thomase a vypnout elektrický proud okolo budovy nebyla. Ne pokud se ven chceme dostat živý. Vnější chodba dělila vnitřní část budovy od vnější a byla až příliš daleko, ale lepší něco než nic.

„Udělej to," nařídila jsem mu. Michale přikývl, sundal počítač s klávesnicí na zem a začal vyťukávat do počítače příkaz k autodestrukci. To ticho se mi nelíbilo. Michale přestal vyťukávat a přidržoval prst u tlačítka enter.

„Až to zmáčknu, máme minutu na to se odsud dostat. Neotáčejte se, nezavírejte dveře, prostě utíkejte," upozornil nás Michael. Se Sebastianem jsme přikývli a připravili se k běhu. Vypadalo to, že on neutrpěl žádné vážné zranění kromě několika modřin a škrábanců. Asi nenechal chytit snadno.

„Teď!" zařval Michael. Využil telekinéze, aby zvedl stůl, který nás během našeho útěku ke kovovým dveřím kryl od střelby, která opět propukla. Proběhli jsme dveřmi, které za námi Michael zavřel díky svému daru. Utíkali jsme chodbami. Michael vepředu a Sebastián se mnou vzadu. Nohy mi začínaly ochabovat od neustálého běhu. Před námi se objevila poslední chodba, kterou jsme museli proběhnout a dostat se do bezpečí. Před námi ze stěny vystoupily dvě další, které měli chodbu uzavřít a udržet výbuch uvnitř. Michale proběhl dírou mezi nimi, ale my byly ještě daleko na to, abych to stihli. Budova se zatřásla, jak už začal počáteční výbuch. Sebastian mě chytil za ruku a pomohl mi utíkat dál k průchodu. Tlaková vlna nám narazila do zad a odhodila nás skrz škvíru na zem za barikádou. Poznala jsem, když se Sebastianův štít proti ohni aktivoval, i když nikde nebyl.

Stěna se za námi uzavřela a oddělila zbytek budovy od výbuchu. Sotva jsem popadala dech, ale ani tahle drobnost mi nezabránila se usmívat, když jsem si konečně uvědomila, že jsme to dokázali. Zničili jsme štít, uzavřeli bunkry a zabili Thomase. Naše mise byla ukončena.

„Příště mě varujte až budete chtít vyhodit vnitřní část budovy do vzduchu," ozval se za námi Chrisův hlas. Vzhlédla jsem a uviděla ho stát hned vedle mě. Natáhl ke mně ruku. Přijala jsem ji a nechal se vytáhnout na nohy. Omotala jsem mu ruce kolem krku a pořádně ho objala.

„Doktor mi pomohl si vzpomenout, ale v záchvatu vzteku jsme ho zabil, když se on pokusil o to samé u mě. Mrzí mě to," zašeptal mi Chris do ucha. Jedna z možností, jak si vzpomenout na mou minulost padla, ale já měla v záloze ještě jednu, kterou jsem musela udělat sama. Odtáhla jsem se od něj.

„To je dobrý. Jsem ráda, že jste v pohodě, ale kde je Alex?" zeptala jsem se a začala ho usilovně hledat, ale byli jsme tu jen mi čtyři.

„Přímo za tebou," ozval se za mnou Alex. Otočila jsem se a padla mu do obětí.

„Zvládli jsme to," zašeptala jsem. Alex se odtáhl a usmál se.

„Já vím. Nevím, jak vy, ale já bych nejradši vypadl z tohohle blázince. Po téhle fušce si zasloužíme odpočinek." Kolem ramen se mi omotala něčí ruka. Otočila jsem se na jejího majitele a usmála se. Pohladila jsem Sebastiana po tváři a pořádně ho políbila.

„Jdeme odsud," řekl. Přitáhl si mě k sobě a společně jsme všichni mířili chodbami zpátky k východu. Alex si povídal s kluky zatímco já se choulila k Sebastianovi. Chtěla jsem s ním veškerá svůj část strávit, dokud neprovedu svůj plán. Věděla jsem, že bude naštvaný, ale kdybych mu to řekla, samotnou by mě nepustil. Musela jsem to udělat a vzpomenout si na Jacka a to všechno.

Vyšli jsme z budovy přímo do davu našich lidí, kteří tu misi přežili. Všichni radostně povykovali, objímali se a radovali z vítězství. Sebastian mě pustil, aby si mohl poblahopřát s nějakým mužem. Využila jsem té chvíle a zamířila k místům, kde vrtulníky přistáli. Cestou mě sice taky zastavilo několik lidí a blahopřálo mi k dobře odvedené práci, ale ani to mě nezastavilo do mého plánu.

Došla jsem až k nejbližšímu vrtulníku, kterému se začaly roztáčet vrtule. Skočila jsem na místo vedle pilota, který se na mě nechápavě podíval.

„Vracíte se na ostrov?" zeptala jsem se muže. Přikývl.

„Musíme převést zásoby pro zdravotníky i zbraně a ostatní materiál."

„Bude vadit, když poletím s vámi?" Muž se usmál a zakroutil hlavou.

„Samozřejmě, že ne. Připoutejte se." Uposlechla jsem muže a nasadila si popruhy. Vrtulník se pomalu začal vznášet vzhůru. Všimla jsem si v davu, který byl pod námi Sebastiana, který se okolo sebe rozhlížel. Zavřela jsem oči a opřela se do sedadla. Musím to udělat sama, zopakovala jsem si.

Sebastian

Ani jsem si nevšiml, kdy se ode mě Anna oddělila. Měl jsem děsnou radost z toho, že je to už všechno za námi a zbytek dne jsem chtěl být jen s ní. Rozhlížel jsem se okolo sebe, ale nikde jsem ji neviděl.

„Anno, kde jsi?" zeptal jsem se jí skr mysl a doufal, že mě slyší.

„Odpusť mi to, Sebe," slyšel jsem svůj hlas uvnitř své hlavy.

„Co ti mám odpustit, kde jsi?" zeptal jsem se jí nechápavě. Ovanul mě chladivý vítr z vrtulí vrtulníků, které se vznášeli nad námi. Podíval jsem se nahoru a v jednom z nich uviděl sedět Annu.

„Anno co chceš dělat? Co se děje? Proč letíš zpátky na ostrov?"

„Musím to udělat, Sebe. Miluji tě. Slibuji, že se vrátím."Poznal jsem, že je smutná. Vrtulníky nabraly výšku a mířili zpátky k ostrovu. Rozeběhl jsem se tím směrem.

„Anno!" zakřičel jsem na ni, i když mě nemohla slyšet.

„Sbohem, Sebe." To bylo to poslední, co mi řekla než se vrtulníky přemístili nad moře. Nechápal jsem proč odešla. Proč beze mě, potom všem čím jsme si za poslední dny prošli?

„Anno," zašeptal jsem její jméno a sledoval, jak mi vrtulníky mizí z dohledu. Odešla. Slíbila, že se vrátí, ale nevědomost, kdy mě ničila. Počkám si na ni, dokud se nevrátí a pak budu chtít znát na své otázky odpovědi. Doufal jsem, že neodešla kvůli mně. Doufal jsem, že jsem nic nepodělal. Přišel jsem teď o všechny včetně Anny. Díval jsem se na obzor, kde vrtulníky zmizeli ještě nějakou dobu, než mi Michael položil ruku na rameno.

„Vrátí se. Určitě," řekl. Přikývl jsem. Měl pravdu, ale vadilo mi, že je pryč. Otočili jsme se zpátky ke skupině a přidali se k oslavujícím lidem. Dnešek byl plný vítězství, ale to nejdůležitější teprve přijde až se moje Myšlenka vrátí.

Tak a je to další kapitola na světě a konec je hned za dveřmi. Popravdě kdo tušil, že se vrátí na ostrov?