Anna(Emma)

Ležela jsem na Sebastianově hrudi, zatímco on mě hladil po odhalených ramenou a zádech. Byl to úžasný pocit ležet u něj tak blízko, přímo na jeho hrudi a poslouchat tlukot jeho srdce. Vnímat jak se jeho ruka pohybuje po mém těle v pravidelném uklidňujícím rytmu. Za celou noc, kterou jsme spolu strávili v posteli jsme naspali asi jen tři hodiny a zbytek večera si užili milostnými radovánkami.

„Klidně bych takhle zůstal celý den i další noc," řekl Sebastian a políbil mě do vlasů. Přitulila jsem se blíž k němu, jakoby mi ho někdo mohl vzít. Pokaždé, když jsem chtěla přemýšlet vyrušil mě jeho polibky stejně jako teď, ale moje myšlenky to stále nedokázalo odstranit úplně.

„Když to neskončíme teď neskončí to nikdy a já už nechci, aby se mnou kdokoliv manipuloval. Chci zpátky svoje vzpomínky a volnost, kterou mi sebrali." Sebastian se nepatrně pohnul a zamručel. Bylo mi jasné, že toho všeho lituje, ale to on nemusí. Thomas mi to udělal a i on za to zaplatí v plné ceně.

„Nebojíš se toho na co si vzpomeneš?" zeptal se s obavou v hlase.

„Ne. A ty? Bojíš se něčeho o čem bych měla vědět?" zvedla jsem se na loktech a zadívala se na něj. Jeho obličej byl ztvrdlý plný obav. Přejela jsem mu rukou po líci. Chytil ji a políbil mě do dlaně.

„Popravdě bojím. Všechno co jsem věděl, jsem ti řekl až na jednu věc, možná dost podstatnou." Sebastian si zhluboka povzdechl a zadíval se někam mimo. Že by se snad styděl?

„A to je?" naléhala jsem dál. Přehodila jsem nohu přes něj a posadila se na něj. Lehla jsem si na jeho vypracované tělo, tak abych měla hlavu dost blízko k té jeho.

„Vedl jsem tým, který měl za úkol vás chytit. Tehdy byl ještě Alex na naší straně a já jsem neměl pochyby o akcích, na které nás Thomas posílal, ale potom ano. Během té mise jsem zabil několik assassínů a většinu zajal, jenže naší hlavní prioritou jsi byla ty. Byla to akce kde byl i Jack a málem ho tam zabili." Musel vědět, že tímhle se nemusí trápit. Pochopila jsem proč to všechno dělal, a když mě bolelo pomyšlení, že ho využívali k tomu aby mi zničil život, tak tohle stejně nemohlo být to co ho trápilo.

„Já vím. A?" Sebastian se mi opět zadíval do očí a já tam zahlédla stopu úlevy.

„Můj bratr tě miloval. Co když... co když?"

„Co když se mi se vzpomínkami vrátí i moje city k němu?" Sebastian přikývl a objal mě rukama. Usmála jsem se jeho starostem, i když oprávněným.

„Už se stalo. Když jsi mě tehdy políbil?" Sebastian se pobaveně usmál a sevřel svůj stisk v obětí.

„Myslíš to u tebe v posteli nebo ve škole?"

„Obě. Nevrátily se mi vzpomínky, ale ty city co jsem k Jackovi cítila ano. A můžu ti říct, že i když je hezký a něco k němu cítím je to nic v porovnání s tím co cítím k tobě." Sebastian si zhluboka oddechl. Jeho ruce se přemístily na můj obličej, aby si mě mohl přisunout k polibku.

Od dveře od pokoje se ozvalo klepání a Sebastian nespokojeně zamručel. Usmála jsem se a odtáhla od něj. Kdyby nás někdo nevyrušil, kdo ví jak by to zase dopadlo. Sebastian si mě přichytil a zakroutil hlavou. Rychle jsem mu dala pusu a potom vstala z postele. Sebrala jsem ze země své spodní prádlo a oblekla si ho.

„Dále," řekla jsem a přetáhla si přes hlavu bílé tílko, které bylo zase celé špinavé.

Dveře se otevřely a dovnitř vešel Alex. Když mě uviděl, jak si oblékám kalhoty a Sebastiana v posteli, vrhl na něj vražedný pohled. Nejsme příbuzní ani pořádných dvacet čtyři hodin a už se ujal role ochranářského bratrance. Hodila jsem po Sebastianovi oblečení a prohrábla si rukou vlasy.

„Co je?" zeptala jsem se Alexe. Podal mi moje pistole a po Sebastianovi hodil tu jeho. Zkontrolovala jsem, zda jsou v pořádku a nabyté. Obojí splňovali. Nasadila jsem si postroj a zastrčila do něj zbraně. Podívala jsem se na Alexe.

„Je čas. Jestli chceš ještě nějaké zbraně, tak si vyber z toho vaku. Potom ho vezmi sebou ven ať ho ostatní můžou sbalit. Máte půl hodiny. Tak si pohněte, ať jste v čas ve vrtulnících. A žádné ocucávání přede mnou," řekl Alex, hodil na zem kožený vak a pak odešel z pokoje. Zavřel za sebou dveře a já se za ním usmívala jako puberťačka. Sebastian si zhluboka povzdechl a oblekl si tričko.

„Copak se děje?" zeptala jsem se ho a přemístila se k vaku, který jsme otevřela. Dostat se do společnosti bude těžký úkol a pokud se tam dostaneme budeme potřebovat hodně munice, abychom se probojovali do řídící místnosti. Přebírala jsem ve vaku zbraně od nožů až po kolty a hledala něco co bych použila. Několik nožů jsem si schovala do bot. Vytáhla jsme si z vaku ještě pistoli devět milimetrů para a několik zásobníků, které jsem si poschovával do kapes, jak od bundy tak kalhot, dokonce jsem si i dva dala za opasek i s pistolí.

„Jack," řekl Sebastian. Zvedla jsem hlavu od vaku plně ozbrojená a zadívala se na něj. Stál u okna a díval se ven. Přešla jsem k němu a zezadu ho objala.

„Co je s ním?" zeptala jsem se a opřela si hlavu o jeho záda.

„Stále musím myslet na to, že jsem mu přebral holku. Sotva jsme ho získal zpátky a teď jsem to zase pohnojil, když jsem ti řekl co k tobě cítím a sebral jsem mu tě." Obešla jsem ho a vzala jeho obličej do ruk. Donutila jsem ho, aby se na mě podíval.

„Nic jsi nepohnojil. Nemůžeš za to co k sobě cítíme. Tys mu ustoupil jako správný bratr a on by měl udělat to samé. Jak už řekl změnila jsem se a neznám ho. Ale tebe znám a vím co k tobě cítím. Navíc teď není čas na vaši bratrskou roztržku, ale na to bojovat."

„Ale jsme bratři, i když jsem ho dlouho neviděl, jsme rodina, jedinou kterou mám."

„Bratři je jen pojem. Máte stejnou DNA, ale rodina je jen pouto, které nemusí nic znamenat, když se už nemáte. Dlouho jsi ho neviděl a to co mezi vámi bylo či jací jste spolu byli je jedno. On je dospělí a ty taky a každý si vedeme vlastní životy. Pokud to chápe, zůstanete rodinou, i když budu s tebou." Sebastian se na mě usmál a přiblížil ke mně svůj obličej.

„Miluji tě, Myšlenko," zašeptal a políbil mě.

„Já vím," odpověděla jsem mu. "Ale teď musíme jít a skončit to jednou pro vždy, ať se ostatním nestane to co nám." Sebastian souhlasně přikývl a chytil mě za ruku.

„Vzhůru do boje," řekl a zamířili jsme spolu ruku v ruce ven z pokoje. Sebastian cestou vzal vak se zbraněmi a sám si z něj vzal další pistoli a zásobníky.

Šli jsme po chodbách ven k vrtulníkům a cestou potkávali další lidi se zbraněmi v rukách či přehozených na zádech. Každý měl v očích odhodlání se rvát a bít se za správnou věc. Thomas nás sice posílal na hodně nebezpečných misí, ale na žádnou z nich jsem nebyla tolik odhodlaná se prát jako teď a to jsem mohla zemřít. Šance, že nás většina přežije byly malé, ale přesto jsme byly odhodlání jít, bít se a zvítězit.

Celá plocha před budovou byla plná vrtulníků, do kterých nastupovali lidé. Alex na nás zamával a potom do jednoho sám nastoupil. Přešli jsme okolo ostatních vrtulníků až k tomu našemu. Nastoupili jsme se Sebastianem dovnitř a sedli si na sedadla vedle Alexe. Naproti nám seděl Jack s dalšími dvěma lidmi z čehož jedna byla zrzovlasá dívka. Nasadili jsme si sluchátka, v kterých nás pilot informoval, že budeme vzlétat. Ihned na to se spustily vrtule a vrtulník začal nabírat výšku. Stiskla jsem naše propletené ruce se Sebastiánem.

„Bude to dobré, zlato. Zvládneme to." Uklidnil mě Sebastian. Opřela jsem si o jeho rameno hlavu. Jack se na nás ani nedíval a mě to nutilo k dalšímu rozhodnutí. Bylo těžké vědět, že si oba pamatují minulost a já svoji neznat. Až tohle skončí, budu chtít tu svoji zpátky a taky ji získám.

Veškerý let probíhal v klidu, až to začalo být podezřele snadné, ale to je do chvíle než s námi vrtulník prudce trhl. Uslyšela jsem palbu a každý z nás se napjal. Do jednoho boku vrtulníku jsme to schytaly a v místě zásahu se vytvořila díra. Z ní šlo vidět na moře, které pod námi zrovna bylo. Vrtulník se prudce naklonil nalevo až většina z nás se nadzvedla z místa a gravitace nás stáhla k místu, kde byla díra. Nestihla jsem se chytit ruky, kterou mi Sebastian i Alex podávali a proletěla dírou společně s Jackem. Na poslední chvíli jsem se chytila závěsné tyče. Aniž bych si to uvědomila, chytila jsem Jacka za ruku, když vedle mě padal, takže jsem se tyčí držela jen jednou rukou. Vrtulník byl stále nakloněný na stranu a kolem nás prolétávaliy bojové letouny, které po nás stříleli. Boj začíná a společnost útočí v plné síle.

„Sebastiane!" zakřičela jsem a zpevnila svůj stisk okolo tyče. Jackova váha mě táhla dolů a pro mě bylo těžké nás udržet, obzvlášť když jsme vyseli ve vzduchu.

„Anno," promluvil Jack. Zpevnila jsem sevření kolem jeho ruky. Nedovolím, aby spadl do moře a zabil se.

„Vytáhnou nás, jen se drž," řekla jsem mu skrz mysl a zatnula zuby. Prsty okolo tyče mi začínaly ochabovat, ale odhodlání mě nutilo nás nepouštět.

„Zůstala jsi stále bojovnicí, ale nestihnou to," odpověděl mi Jack. Vrtulník se naklonil zpátky do vodorovné polohy a rychlé změna polohy s námi zhoupla. Prsty mě bolely od toho, jak silně jsem se musela držet, abychom nespadli. "Miloval jsem tě a doufal jsem až do poslední chvíle, že se spolu opět uvidíme a budeme spolu, ale on se k tobě hodí víc. Zná tě jako tu novou, ale já jako tu starou. Tou kterou už nejsi, ale rozhodně tě nenechám zemřít, po tom všem co jsi přežila, takhle neumřeš. To já jsem měl tehdy zemřít a budu to i já kdo ti znovu zachrání život. Sbohem Anno." Jack uvolnil své sevření okolo mého zápěstí. Teď jsem litovala toho, že si na nic nepamatuji. Kolikrát mi už asi zachránil život a já si to nepamatuji?

„Já tě nepustím," řekla jsem skrz zaťaté zuby.

„Já vím. Sbohem, krásko." Jack se přitáhl a tím mě o něco stál níž. Potom znovu povolil svůj stisk. Dlaně se mi potily a ani pevné sevření okolo jeho ruky mi nepomohlo ho udržet ve vzduchu. Viděla jsem jak padá směrem k moři, stejně jako některé vrtulníky či letadla, která to schytala společně s lidmi uvnitř nich.

„Jacku!" zakřičela jsem a do očí se mi vehnali slzy. Připravila jsem Sebastiana o matku a teď jsem ho připravila i o bratra. Posuvné dveře s dírou v boku se otevřely a z nich se ke mně naklonil Sebastian s ustaraným výrazem ve tváři.

„Anno!" zakřičel a natáhl ke mně ruku. Stále jsem se dívala dolů a chtěla se pustit za ¨Jackem dolů, abych se nemusela dívat Sebastianovi do očí, poté co jsem ho připravila o posledního člena jeho rodiny. Bál se, že ho ztratí kvůli svým citům ke mně, ale připravila jsem ho o něj já.

Ucítila jsem pevný stisk okolo své ruky, ve chvíli kdy to mé prsty vzdaly a pustily se tyče. Zhoupla jsem se ve větru a zvedla hlavu k svému zachránci. Sebastian ke mně natáhl i druhou ruku. Připravila jsem ho o rodinu, ale nepřipravím ho o posledního člověka, na kterém mu záleží. Nepřipravím ho o sebe kvůli pocitu viny. Natáhla jsem se k jeho ruce a chytila se ho. Viděla jsem, jak se mu v obličeji napnuly svaly a vytahoval mě nahoru zpátky o vrtulníku. Zahlédla jsem, jak se blížíme k pozemku, který společnosti patřil a zahlédla, jak se bunkry začínají otevírat. Byl čas na druhou fázi útoku.

„Alexi, bunkry se otevírají." Varovala jsem svého bratrance skrz mysl a stihla jsem si všimnout, jak po mém vytažení zpátky do vrtulníku zmizel. Sebastian mě pevně sevřel ve svém obětí.

„Dobrý?" zeptal se mě starostlivě, když se ode mě odtáhl a začal mi stírat slzy.

„Jack. On tam spadl. Mrzí mě to. Chtěla jsem ho zachránit, ale pustil se a spadl," vysoukala jsem ze sebe. Sebastian si mě znovu přitáhl k sobě a políbil mě do vlasů.

„Já vím. Udělal to, aby zachránil tebe stejně jako bych to udělal já. Ale teď je čas se tě zeptat zda jsi připravená pokračovat nebo ne," zašeptal Sebastian u mého ucha až jsem ho skrz hluk z okolí neslyšela.

„Bunkr je čistý. Přistaňte a připravte se k teleportaci k budově," ozval se mi v hlavě Alexův hlas. Odtáhla jsem se od Sebastiana a zadívala se mu do očí. Teď to nesmím vzdát. Nesmím se složit. Musím bojovat a až potom nad vším truchlit. Až potom můžu pátrat po své minulosti a vzpomenout si plně na Jacka.

„Pojďme to už dokončit," řekla jsem a šáhla po zbrani zatrčené za opaskem. Sebastianovi zacukaly koutky úst a připravil si svoji zbraň. Alex se u nás bez ohlášení objevil, chytil nás za ruce a teleportoval se s námi před zdi budovy. Než jsem si stihla všimnout toho, že už nejsme ve vrtulníku, který se chystal k přistání spolu s ostatními přeživšími, jsme už stály u budovy, z které zrovna vyšla čtyř členná skupinka assassínů. Odjistila jsem pistoli a společně se Sebastianem a Alexem jsme na ně začaly pálit. Spadli mrtví na zem.

Rozhlédli jsme se okolo a když jsme nikoho dalšího neviděli, rozeběhli jsme se ke dveřím, z kterých skupinka vyšla a vběhli do budovy. Zastavili jsme se až v jedné chodbě, když se po obvodu budovy objevilo elektrické pole. To bylo o fous.

„Kde je Jack?" zeptal se nechápavě Alex.

„Nezvládl to," řekl mu Sebastian a rozhlédl se po chodbě. Opřela jsem se o stěnu a zavřela oči. Byl to děsný pocit, když mé schopnosti opět zeslábly. "V pohodě?" zeptal se mě starostlivě Sebastian. Cítila jsem, jak mi položil ruku na rameno. Otevřela jsem oči a zadívala se mu do těch jeho. Chytila jsem ho pevně kolem krku a přitáhla si ho k sobě pro polibek.

„Slib mi, že uděláš všechno pro to, abys přežil. Slib mi to."

„Slibuji. Nemám v plánu dnes zemřít." Usmála jsem se.

„Jdu do řídící místnosti ze západu. Vy jděte z východu." Chtěla jsem zamířit doprava, ale Sebastian mě zadržel pevným stiskem okolo mého zápěstí.

„Nepůjdeš sama. Jdeme všichni společně." Můj tvrdohlavec jeden dominantní.

„Alex tu nebyl přes dva roky. Za tu dobu Thomas určitě udělal opatření, o kterých víš. Rozdělení máme větší šanci k úspěchu. Po celou dobu s vámi budu ve spojení. Sejdeme se v řídící místnosti. Budu v pohodě." Viděla jsem, jak Sebastian váhá, ale musel vědět, že mám pravdu.

„Buď opatrná a příliš neriskuj," řekl a políbil mě.

„Ty taky," oplatila jsem mu to a pomalu se od nich začala vzdalovat. Rozeběhla jsem se a utíkala chodbou pryč od nich. Tuhle bitvu musíme vyhrát a já pro to udělám maximum a rozhodně se nevzdám.

Utíkala jsem chodbami a míjela většinou prázdné místnosti. Thomas určitě nechal většinu lidí, aby se shromáždila v řídící místnosti či bunkrech a nepotřebný personál se nejspíš schovával ve sklepě budovy. Prudce jsem zastavila, když jsem poblíž zachytila další mysl. Než jsem se stihla po chodbě, v které jsem byla rozhlédnout, dostala jsem pěstí do obličeje a potom jsem byla odhozena silným kopem dozadu, až jsem narazila do stěny v chodbě a rozplácla se na ní. Tak přece jen to není tak snadný, jak jsem si myslela a někdo mi stojí v cestě. Jak jsem sakra zrovna na ně mohla zapomenout.

Sebastian

Utíkali jsme s Alexem chodbami směrem k řídící místnosti. Nepřekvapovalo mě, že jsou chodby prázdné, ale přišlo mi podezřele snadné, jak lehce postupujeme dovnitř budovy.

„Ty Sebe. Myslím, že bych se dokázal teleportovat k tunelům od bunkrů a zavřít je," řekl Alexandr a zpomalil. Něco na tom bylo pravdy. Pokud se část assassínů z bunkrů přemístí do budovy, bude těžší se dostat do řídící místnosti. Natáhl jsem k Alexonvi ruku a on ji stiskl.

„Nenech se zabít," řekl jsem mu. Na Alexově obličeji se objevil úšklebek.

„To ty taky. Až uzavřu všechny průchody od bunkrů teleportuji se zpátky za vámi a pomůžu vám s řídící místností." Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.

„Ne. Přemístíš se zpátky k ostatním a pomůžeš jim s útokem. S Annou to zvládneme, ty se postarej o ostatní." Všiml jsme si jak Alex zaváhal, stejně jako já předtím, když jsem chtěl zůstat s Annou.

„Fajn. Hlavně se nenechte zabít."

„Nic takového není v plánu," odpověděl jsem mu a sledoval, jak se Alex teleportuje o několik pater dolů k východům z tunelů. A opět jsme se rozdělili. Zapomněl jsem být ostražitý, dokud mi to silný náraz světla ze stropu, který mě odhodil dál do chodby, nepřipomněl se znovu soustředit na misi. Jak jsem mohl na ně zapomenou, když jsem s nimi strávil tolik času?

Ano dneska je tu opět další vydaná část. A možná přibyde ještě jedna. Už nám zbývá jen kousek do konce, který se kvapem blíží. Co myslíte, kdo na Annu a Seba zaútočil? Povede se jim mise, podle očekávání nebo zklamou? Zbytek se dovíte příště. :)