Vážně vás varuju, já neumím psát.

„ Střež jej vlastním životem. Opatruj, jako nejcennější poklad. Otevři mu svou mysl a nech se jím vést. Nechť krkavec stráží tvé kroky." Muž v kápi vztáhl seschlou ruku a krví obětovaného kozla vytvořil na Valdrově čele ochranný symbol a do dlaně mu vtiskl kovový střep.

Dívka zahalená v plášti, který se jí vichřice pokoušela servat z těla držela v ruce úlomek kovu. Jeho obroušené hrany ji tlačily do dlaně. Sledovala jej, jako by jí snad dokázal ukázat svůj příběh. Povzdechla si a opět ho skryla do váčku u opasku. Obloha potemněla, ale s denním světlem se ztratil i vítr. Jako by měl z temnoty strach pomyslela si a ušklíbla se. Byl čas jít, už tak dorazí domů pozdě.

„Kde ses zas toulala, Liv?" spustil její otec jakmile za sebou zavřela dveře do chaty, skryté pod skalním převisem. „Nikde" zavrčela otráveně dívka. Ačkoli měla svého otce ráda, už je dost stará na to, aby se o sebe dokázala postarat sama. Muž jen vyčerpaně zavrtěl hlavou a začal nad ohništěm dodělávat rybí polévku.

Liv sledovala dřevěný strop chaty, kde na řemíncích visely svazky bylin a několik zajímavých kamenů nebo kostí, které jako malá našla na pláži. Poslouchala pravidelný dech svého otce a čekala na spánek, který však stále nepřicházel. Únava však nakonec přeci jen vyhrála a Liv upadla do sametové náruče klidu.

Valdr ze sedla mohutného medvědovlka sledoval krajinu před sebou. Široké sněhové pláně, třpytící se v zeleném světle Nebeských proudů. Věděl, že kdesi za nimi, na mořském pobřeží, leží jeho cíl. Místo, kam se musí za každou cenu dostat. Vydechl obláček páry a pobídl mohutné zvíře k pohybu...

Živý obraz se ztratil mezi ostatními, méně jasnými sny. Zapadl kamsi do Livina podvědomí a pevně zaťal drápy.

Když ráno poprvé otevřela oči, musela chvíli přemýšlet nad tím, kde vlastně je a kdo je.  Několikrát zamrkala a vstala. Podlaha ji studila do bosých chodidel a na každém odhaleném místě jí naskočila husí kůže. Rána byla vždy mrazivá, nikdy však ne tolik, jako tuto zimu.

Den ubíhal ve stejném rytmu jako všechny ostatní. Snídaně, po které otec vyrážel společně s ostatními muži na lov ryb, zatímco ona se potulovala po lese s lukem v rukou a snažila se něco ulovit. Jen ji pořád něco dráždilo. Tichý šum v pozadí jejich myšlenek.

Večer, když už se opět snažila usnout, přemýšlela nad tím podivným šumem. Asi se mi jenom něco zdálo usoudila nakonec a zadívala se do stropu. Spánek ji tentokrát pohltil dříve, než obvykle, ačkoli jí hlavou vířilo mnoho myšlenek.

Muž se choulil u malého skomírajícího ohně. Medvědovlka už před několika dny s výčitkami svědomí zabil. Ušetřil mu tak dlouhé dny pomalého umírání, přesto to rvalo jeho  srdce na kousky. Nikdy to zvíře nepovažoval jen za dopravní prostředky, ale za přítele, na kterého se mohl vždy spolehnout.
Vytrvalý vítr a sněžení zpomalily jeho postup. Pláň, jako by jej zkoušela. Nehodlala mu dát nic zadarmo. Musel bojovat o každou minutu života a každý metr o který se posunul. Několikrát již viděl podivné stíny obcházející v mlze, ale připisoval je hladu a nedostatku spánku.
Připálil si z ohně lucernu a nechal jej zhasnout, načež vstal a opět se vydal na cestu. Ačkoli neviděl, kam jde, věděl, že to je správným směrem. Drobný úlomek kovu na krku mu ukazoval cestu.

Liv se probudila. Venku panovala hluboká tma, jen na nebi zářilo několik osamocených hvězd. Opatrně vstala, podlaha ji studila do bosých nohou, v ohništi dohořívaly poslední uhlíky. Otec tvrdě spal. Z poličky na stěně vzala kožený váček a otevřela jej. Prsty okamžitě narazila na drobný kousek kovu. Jemně vibroval a vydával příjemné teplo.

Několik úderů srdce jej držela v dlani a sledovala. Nevnímala nic, jen svůj dech a ten malý kousek kovu.
Z transu ji vytrhlo až dlouhé, táhlé zavytí. Neslo se krajinou a rozechvívalo její nitro. Samotnou podstatu bytí. Sevřela úlomek. Hrdlo měla sevřené a krev jí zuřivě tepala na spáncích. Otec pořád spal. Překvapilo ji to, ale byla zároveň poměrně ráda. Bála se o něj.
Chtěla se pohnout, ale ten podivný, hluboce zakořeněný strach jí to nedovolil. Teprve několik nekonečných sekund po tom, co vytí doznělo, získala opět vládu nad svými končetinami. Nadechla se a dlouze vydechla. Ještě se trochu třásla.
Opět si lehla na lůžko, ale nedokázala usnout. Zabrána do myšlenek si ani neuvědomila, že venku již svítá.

                                     -*-

Uběhlo několik dní. Zdály se být normální. Žádné živé sny ani děsivé zvuky. Jedinou upomínkou toho, že se něco změnilo byl šum v její hlavě.

Procházela se po pláži. Černý písek jí jemně křupal pod nohama. Monotónní zvuk vln narážejících do skal lemujících zátoku ji uklidňoval. Pozorovala svoje okolí, nechávala myšlenky volně plynout, toulat se. Byl to její dlouholetý rituál. Jen tentokrát bylo něco jinak. Na pláži, jako by se hromadila jakási temná, dusivá energie.
Koutkem oka náhle zaregistrovala pohyb. Prudce se otočila, ale nikde nic neviděla. Možná už vážně blouzním pomyslela si, když v tom se přímo za ní ozvalo několik rychlých kroků. Znovu se otočila. Nic. Šum v hlavě sílil, stejně tak se zrychloval i její tep.
Rozběhla se, co jí síly stačily. Nohy ji samy nesly k chatě skryté ve stínu skalního ostrohu.

                                   -*-

Toho dne už z chaty nevyšla. Ačkoli si to nechtěla přiznat, měla strach. Otci nic neříkala, nechtěla mu přidávat další starosti.
Večer, když se ujistila že spí, oblékla se a popadla těžkou dřevěnou hůl. Luk si s sebou nevzala, jen by plýtvala cennými šípy. S holí v jedné ruce a lucernou v druhé se vydala zpět na pláž. Cítila, že tam musí jít, ačkoli část jejího vědomí se vzpírala.

Šla podél dobře známých tmavých skal. Lucerna osvěcovala černý písek, její světlo se odráželo na vodní hladině. Cítila něčí přítomnost, snažila se ten pocitem vytěsnit. 

Liv se zastavila na místě, odkud před několika hodinami utekla a otočila se ke skále. Zvedla ruku s lucernou, aby světlo dosáhlo co nejdále. Temná kamenná stěna čněla k stejně tmavému nebi. Jako by to dělala již poněkolikáté, vyňala úlomek z váčku u pasu. Teprve teď, v tlumeném světle lucerny si všimla drobných run, vyřezaných do jeho povrchu. Na okamžik přestala vnímat svůj strach i tmu kolem sebe. Jen ten tajemný kousek kovu v dlani, vydávající příjemné teplo.

Šum v hlavě se náhle zformoval do slov. Jako by v její hlavě mluvily desítky hlasů. Ačkoli každý zněl jinak, jejich poselství bylo jasné. Radily jí. Předávaly vzpomínky a zkušenosti.
Přistoupila k chladnému kameni před sebou a vztáhla k němu ruku s úlomkem. Cítila jemný, ale vytrvalý tah. Jako by se onen kousek kovu chtěl se skálou spojit. Nechala se vést, dokud její prsty nezavadily o drobný skalní výstupek. I na něm byly patrné drobně vyřezané runy. Zatlačila na něj. Chvíli se nic nedělo, ale náhle ucítila hluboké dunění, vycházející z nitra skály. V kamenné mase se objevila brána pokrytá slabě zářícími symboly.

Liv s otevřenou pusou sledovala výjev před sebou. Vždy měla za to, že podobné věci se dějí jen v legendách. Ale před ní se právě otevřela brána do skály. Jako ve snu zvedla z písku hůl, kterou před tím upustila a pomalými kroky se vydala do nitra kamenné chodby.
  Její tlumené kroky se rozléhaly chodbou vytesanou do černého kamene. Stěny osvětlovala tlumené má záře lucerny. Liv měla pocit, že není ve svém těle, že svět nevidí svýma očima. Hlasy v hlavě se prolínaly, našeptávaly jí a ukazovaly cestu.

Netušila jak dlouho jde, pod zemí jako by se čas zastavil. Chodba prudce zatočila do leva a Liv se otevřel pohled do rozlehlé kamenné síně. Byla osvětlena loučemi plápolajícími podivným modrým světlem. Zastavila se a chvíli si jen to podivné místo prohlížela.
  Hlasy ji však nenechaly dlouho v klidu. Jeden přes druhý na ni naléhaly, aby pokračovala dál, ke zvláštnímu podstavci na kterém ležel meč.

Váhavými kroky se rozešla přes síň. Úlomek v její ruce začal silněji vibrovat. Rozhlédla se kolem sebe. Na stěnách síně viděla runové nápisy a slabě světélkující výjevy.

Došla k podstavci, úlomek ji k němu táhl, stejně tak jako hlasy v hlavě. Podívala se na kousek kovu ve své ruce, pak na meč. Když jej teď viděla z větší blízkosti, všimla si drobných prasklin, které se táhly po povrchu celé čepele. Jeden jediný střípek chyběl. Střípek, který držela v ruce.
Nadechla se, vydechla a pronesla krátkou modlitbu k bohům. Vložila úlomek na prázdné místo na čepeli. Jakmile zapadl na místo, proběhla po celé čepeli vlna energie a zasáhla Liv do hrudi.
Poslední, co spatřila před tím, než ji pohltila temnota, byl kamenný strop pokrytý obrazy souhvězdí...

Blížil se k cíli, cítil to. Děsivé stíny kolem sebe vídal stále častěji. Jednu noc se probudil a ze tmy ho sledoval pár výhružných zářících oči. Hlasy v jeho mysli jej však pobízely, aby neustával a splnil svůj úkol.
Věřil jim, jenže to netušil, jaká zkouška jej ještě čeká.
Bylo pozdní odpoledne. V ruce svíral meč, úlomek na krku jej příjemně hřál. Valdr ho však nevnímal, všechnu pozornost soustředil na stín před sebou. Zhmotněnou noční můru se zářícíma očima.
Kroužili kolem sebe v děsivém smrtícím tanci. Po několika nekonečných vteřinách stín zaútočil. Ohnal se po Valdrovi dlouhými drápy. Sníh potřísnila krev. Valdr se ohnal mečem, ale zesláblý a unavený nedokázal správně odhadnout úder a čepel netvora jen lehce škrábla do boku. Trocha černé krve zkropila sníh a se zasyčením do něj vypálila důlek. Stín zavrčel a silným ocasem srazil Valdra na zem. Než se zesláblý muž stihl začít bránit, tlapa s dlouhými drápy mu začala pomalu drtit hrudník.
Po několika vteřinách bylo po všem. Valdr sledoval nebe, zrak se mu zatemňoval a on věděl, že selhal. Společně s jeho posledním trhavým výdechem, se ozval táhlý krkavčí křik.

Zadání: vzpomínka
Pro: By_Anny
Moje zhodnocení: řekněme že psát umím zhruba stejně jako zpívat (já neumím zpívat, vážně). Doufám že vám u toho nevykrvácely oči a jo, vím jak originální jména jsem použila.
Aaa hlavně se neptejte, jak jsem se dostala zrovna k tomuhle nápadu, sama to tak docela nechápu. Asi bych měla zůstat u kreslení.
Krááá