Na počátku času, světa i života stála myšlenka. Mocná myšlenka ještě mocnější bytosti, kterou dosud nedokázalo spoutat žádné jméno. Bytost tehdy plula chladnou prázdnotou a přemýšlela. Myslí se jí honily stovky nápadů, avšak jeden po druhém zavrhovala. Cítila, že ještě nepřišel ten správný čas. Když už se chystala další nápad jednoduše zapomenout, pocítila náhle něco, co nedokázala popsat. Jakýsi pocit spokojenosti s oním nápadem, myšlenku, že právě z této vize se zrodí fungující svět. A tak se i stalo.

 Uprostřed plání mladého světa otevřela bílé zářící oči bytost s kůží barvy nekonečné noci. Zhmotněná myšlenka První bytosti, ovládající schopnost svou vůlí přetvářet skutečnost kolem sebe, jak se jí jen zlíbí. Rozhlédla se okolo sebe, ale ani její zrak, pronikající samotnými vlákny existence, nedokázal najít jiného živoucího tvora, kromě jí samotné a jejího stvořitele plujícího vesmírem a ozařujícího svůj výtvor. Pocítila do té doby zcela neznámou emoci – osamění a smutek. Z jejích očí začaly kapat stříbrné slzy a tam, kde se dotkly hlíny se proměnily v první živé tvory na mladém světě – hmyz. Při pohledu do černých, lesknoucích se očí svých výtvorů, spatřila bytost svůj odraz. Pokroucený a zdeformovaný, ovšem podstata jejího vzhledu byla neustále jasně patrná. A tak si začala díky barvě své kůže říkat Iswedd – černý. 

 Dny plynuly a Iswedd putoval jednotvárnou krajinou, následován hejnem hmyzu, které se však den ode dne zmenšovalo kvůli spalujícímu žáru První bytosti a chybějící vodě i potravě. Iswedd proto dlouho prosil První bytost, aby dala světu vždy alespoň chvíli odpočinout. Ta nakonec souhlasila a na určitou dobu odvrátila svou tvář od světa a pozorovala hvězdy ve vesmíru. Avšak jakkoli se snažila zakrýt svou záři, její stříbřité vlasy vydávaly i nadále slabou záři. Díky tomu oddělila noc ode dne. Její tvář později lidé nazvou Sluncem, zatímco vlasy se stanou měsícem.

 Iswedd zároveň nechal na pláních okolo sebe vyrůst první rostliny, vyhloubil první říční koryta a vyzvedl první hory. Všude, kudy procházel měnil jednotvárnou krajinu podle své představy. 

 Nic, kromě hmyzu v ní však nežilo. Svět byl prázdný a tichý, jen se občas z houští ozval zpěv cikád nebo cvrčků. Iswedd tu samotu cítil také a dlouho přemýšlel nad tím, jak svět oživit. Věděl, že na to sám stačit nebude a zároveň tušil, že více pohledů a nápadů přinese také větší rozmanitost. A tak, po dlouhém hledání správného postupu i materiálu, začal vytvářet sochu. Bledé kosti potáhl jasně rudým masem a do očních důlků zasadil zlaté oči. Vymodeloval obličej a celé tělo potáhl čistě bílou kůží. Dal soše dar nekonečné fantazie a část své schopnosti přetvářet realitu. Oblékl ji do prosté tuniky a několika kapkami své vlastní krve jí vdechl život společně se jménem Abjaddi – bílý. 

 První bytost se na Iswedda obrátila ve snu s prosbou o vytvoření další sochy, která by dokázala vládnout, rozhodovat, zabíjet a ochránit svého bratra Abjaddiho. Ačkoli byl Iswedd již značně vyčerpaný, souhlasil a druhého dne ráno se pustil do práce. 

 U druhé sochy postupoval podobně jako u první, ale dal jí jiné tvary a její tělo potáhl kůží rudou jako krev. V obličeji zářily dvě černé oči a duše byla naplněná hněvem, ale i rozvážností a moudrostí. S velkým srdcem, které dokáže milovat. I jí věnoval část své moci, a nakonec dostala jméno Ahmar – rudá. 

 Iswedd oběma svým výtvorům pověděl, proč tu jsou a jaký je jejich úděl. Podělil se s nimi o to málo znalostí a zkušeností, co stihl nasbírat a pak je poslal do světa, aby jej zaplnili životem. Sám se odebral do ústraní, aby načerpal síly. 

 Uplynuly dny, pak měsíce, roky a po nich i celá desetiletí, po která Abjaddi s Ahmar cestovali po světě a vytvářeli nová zvířata i rostliny. Až nakonec, těsně před tím, než se oba rozhodli usadit, stvořili sochy podobné jim samotným, prvního muže a ženu. Společně s nimi však do světa vypustili také to, čemu dnes říkáme magie. Když Ahmar vytvářela první ze soch – ženu, která později dostane jméno Sahta, řízla se do prstu a zahnětla do hlíny několik kapek své mocné krve a s nimi tak neúmyslně dala lidským ženám dar magie.  

 Od těch dob uplynula staletí, ne-li tisíciletí. Lidé vybudovali mocná impéria a Ahmar s Abjaddim povýšili na božstva, zatímco Iswedd upadl do zapomnění, skrytý daleko na severu za hradbou z hor, sbírající mrtvá těla a vytvářející z nich nemrtvé konstrukty. 

Nom...po dlouhé době zase nějaké literární dílko. Původně to byl úkol do školy, ale jelikož jsem občas vážně idiot a musím si všechno ještě komplikovat, tak jsem se rozhodla, že z jednoduchého zadání napsat legendu si udělám rozšíření světa, který si už nějakou dobu buduji v hlavě (a skicáku, počítači a mobilu). Takže jo, asi vám to vůbec nedává smysl, ale můžete obdivovat můj talent (sarkasmus, chápem?).