Oh Bože. Jak dlouho jsem asi spala? Počkat. Proč ležím na Harryho hrudi? Zavřu oči a vzpomínám, co se stalo. Starala jsem se o něj, pak přišel Zayn, pak měl Harry křeče... A celou tu dobu se ke mně choval mile. A to mě zaráží nejvíc. Jak se bude chovat teď? Ocení to, že jsem se o něj starala? Nebo v sobě nebude mít ani špetku vděku? Otevřela jsem oči a uviděla, jak mě objímá. Snažím se prosmeknout, ale drží mě pevně. Sakra. Opatrně uchopím jeho ruku a pomalu ji odsunuji. Když se utvoří místo tak akorát, abych mohla vyklouznout, položím mu ruku zase zpátky na postel a vstanu. Věnovala jsem mu ještě pohled a přesunula jsem se do koupelny. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem vyjekla. Pro všechno na světě, jak to vypadám? Vlasy mi lítaly všude kolem hlavy, některé prameny se proměnily v zamotané chuchvalce. Popadla jsem kartáč a vlasy začala rozčesávat. Sem tam jsem sykla, protože to zatahalo, ale přetrpěla jsem to. Existují i horší věci než tohle. A bolestivější. Největší bolest je ale psychická bolest. Ta fyzická je oproti tomu kolikrát jak nic. Když jsem se rozčesala, vypadala jsem hned lépe. Opláchla jsem si obličej ledovou vodou, abych se probrala. Usušila jsem se do ručníku a vzala jsem si korektor, abych si zakryla nedostatky pleti. A upřímně, není jich málo. Strašně miluju, když čtu nějakou knihu nebo příběh, kde je to všechno úplně dokonalý. Hlavní hrdinka vypadá jak Barbie, má i takový proporce, bezchybnou pleť, úžasný chování, miliony přátel, nekonečno obdivovatelů. A já nemám ani jedno z toho. Ale o to víc si vážím Emmy a Nialla. A teď i Liama a Zayna. Cítím, že se mohu spolehnout i na ty dva. Ale spisovatelky by měly pochopit, že svými naivními příběhy, kde se obyčejná umouněná holka zamiluje do boháče, spíš škodí. Potom si totiž někdo neuvědomí, že tak to není. Život není pohádka. Není tu princ na bílém koni, není tu Ken, není tu nějaký Christian Grey. Tohle je realita. A někdy dost krutá realita. Život se s námi nemazlí. Někdy jsme jen hračky v příběhu, který někdo vymyslel. Někdy je život příběh vyprávěný blbcem. A my nic nezmůžeme. Jsem osoba, která věří na osud. Všechno, co se stane nebo stalo, bylo/je z nějakého důvodu. Takže teoreticky má nějaký důvod i Harryho chování. Ale jaký? Má s tím něco společného i jeho hruď? Možná. Ale každopádně se nesmí dozvědět, že jsem ji viděla. A že jsem viděla to, co zřejmě mělo být skryto. No, čas nevrátím. Takže budu zatloukat, zatloukat a zatloukat!

Filozofická zkoumání mě přestala bavit, pročísla jsem si vlasy a vrátila se do ložnice. Harry seděl a rozhlížel se. Zdál se úplně v pořádku. Mám takový nepříjemný pocit, že ten starý Harry Styles je tu. Jo. „Co tu kurva dělám?" zeptal se nevrle a zkoumavě si mě prohlížel. Nadechla jsem se k odpovědi.

„Takže, abyste věděl, pane Stylesi. Od včerejšího večera jsem o vás pečovala, protože jste měl úpal/úžeh. A za to, že jste v mém pokoji, já nemůžu," pokrčila jsem rameny a odmlčela jsem se. „Nemyslete si, že já z toho byla nadšená. Vůbec ne. Sakra, musela jsem se starat o člověka, který mě několikrát urazil a zesměšnil. O člověka, který mě zřejmě nesnáší, i když nevím proč. O člověka se strašným chováním. O člověka, který mi není sympatický. O člověka, který-" „Dost, chápu!" přerušil mě ve výčtu. Zamračila jsem se.

„Můžu už jít?" zeptal se o trochu příjemnějším tónem hlasu, no pořád to znělo strašně.

„Když chcete," ušklíbla jsem se. „Já vás tu držet nebudu, nechci. Jste dospělý, můžete si dělat to, co chcete. Prát se mě nemusíte."

„Dobře," řekl a obešel mě. Stála jsem k němu zády a nemínila se otočit do té doby, co opustí můj pokoj. Ale zarazil mě hluk a bolestné vyjeknutí. Otočila jsem se a uviděla ho, jak leží na zemi a drží se za břicho. Vida, křeče jsou zpět! Vlastně, dobře mu tak. Mám pocit, že si to zaslouží. Jen jsem tam tak stála a koukala se, jak se svíjí v bolestných křečích. Jedna moje část mi říkala, ať mu pomůžu, ale ta druhá, že nemám. No tak! Vzpomeň si, jak se k tobě choval! Nepomáhej mu! Nezaslouží si tvou pomoc!

„Sakra. Bože, proč?" uslyšela jsem chraplák protkaný bolestí pode mnou. Sklonila jsem se k němu a přiložila dlaň na jeho čelo. To jsem si mohla myslet. Celý hořel, určitě nebude mít méně než osmatřicet stupňů Celsia. Oh Bože, proč já? Povzdechla jsem si.

„Postavte se a jděte si lehnout zase do postele. Máte horečku a ještě k tomu křeče v břiše..."

„Ne! Já už tu nebudu! Půjdu hezky ke mně a tam se prospím! Tohle nic není, je mi dobře. Takže se o mě laskavě nestarej a nech mě bejt, jo?" To je idiot. Vážně jo. Jenom se prospí? Naivní je dost.

„Vy to nechápete? Nebude to lepší díky spánku! A už vůbec vám nevěřím, že je vám dobře a že jste v pořádku. Ne. Nemůžete být v pohodě. Ne po tom, co se dělo. Takže se zvedněte nebo vás tam dokopu! Protože když už já něco dělám, tak do konce! A nepotřebuji mít na svědomí život. Stačí, když-" stihla jsem se včas zarazit, protože jsem mu nehodlala říkat něco o mně a mé minulosti.

„Když co?" zvedl obočí. Samozřejmě, že ho to zajímalo. Zakroutila jsem hlavou.

„Do toho vám nic není. Takže, lehnete si nebo tu chcete ležet do zešedivění?" Uchechtl se. Pro mé překvapení se doopravdy zvedl a sedl si na postel. Spokojeně jsem se usmála a následovala ho. Natáhnula jsem se pro teploměr a prášky na bolest. Celou tu dobu jsem na sobě cítila pohled, který samozřejmě patřil Harrymu. Zapla jsem teploměr a přiložila mu ho k čelu. Změřil třicet 38,9°C. No, to není zrovna nízké číslo. Vlastně vůbec ne. Mám pocit, že je dokonce vyšší, než když jsem ho měřila naposledy. No, co se dá dělat.

„Půjdu se vysprchovat. Nebo i to ti vadí?" zašklebil se při otázce. Protočila jsem očima.

„Pro mě za mě."

„Dobře. Ale půjdu k sobě, abych se mohl převléct do čistého," upozornil mě a zvedal se. Ale zatočila se mu hlava, takže si zase sedl.

„Vážně?" „Jo, vážně. Dojdu tam, to zvládnu!" No, to bych chtěla vidět. Někde sebou šlehne a pak to svede na mě. No jasně, to mu budu věřit.

„Dobře, půjdete k sobě. Ale já tam půjdu zpátky. Ujistím se, aby se vám nic nestalo. A že se vrátíte." Protočil očima a začal odmlouvat. Po chvíli dohadů to ale vzdal. Vítězně jsem se usmála a pomohla mu vstát. Vzala jsem si mobil a kartu a vyšli jsme z pokoje. Stylesův pokoj je na úplně druhé straně tohoto patra. No, musíme to zvládnout. Než jsem zabouchla, Styles už se vydal sám na cestu. No, moc daleko neušel, zakolísal, a kdyby se nepřidržel zábradlí, spadl by. Znovu jsem protočila očima a podepřela ho. Chtě nechtě se mě chytil a pomalu jsme šli směrem k jeho pokoji. Cesta, která by normálně trvala chvilku, se protáhla na asi deset minut. Přibližně. Nejhorší bylo, když v jednu chvíli se o mě opřel celou svou vahou. A on rozhodně není drobeček vážející čtyřicet kilo.

Ale pak už jsme se ocitli před dveřmi jeho pokoje a já si vydechla. Styles vyndal ze zadní kapsy svých černých upnutých džínsů kartu a odemkl. Vešla jsem pomalu dovnitř a zavřela dveře. Už jsem viděla, jak si Harry probírá věci a zmizel v koupelně. Sedla jsem si na gauč a vytáhla mobil. Zapnula jsem si internet a připojila se na twitter. Našla jsem pár zpráv, ale nebylo to nic důležitého, takže jsem je ignorovala. Pak jsem si všimla, že mi přibylo pár followerů. Rozklikla jsem to a když jsem uviděla jméno, zastavil se mi dech. Božínku, on si mě follownul! Harry Styles si mě follownul! No je on normální? Asi ne. No, každopádně jsem ho odignorovala a ani ho neakceptovala. Možná jednou, ale teď ne. Pak jsem se podívala dál a vyjekla. Několikrát jsem zamrkala a protřela si oči, jestli mě zrak nešálí. Ian Somerhalder si mě follownul! Tak tohle si musím vyfotit a poslat to Em, protože obě ho milujeme. Obě jsme závislé na Upířích deníkách. Ona je sice zastánkyně Paula, ale Iana má ráda. Ihned jsem si rozklikla okénko pro zprávy a fotku jí poslala. Pak jsem Ianovi napsala děkovnou zprávu, protože mě to opravdu potěšilo. Tohle je úžasné, nikdy jsem v to ani nedoufala!

Z mého rozjímání na Ianem mě vyrušila ráda a výkřik. Bože, co zase udělal? Tedy, co se mu zase stalo? Už mě to upřímně štvalo. Nejdřív mi ho dotlačí do pokoje, dneska se mi složil k nohám a svíjel se v křečích, pak se málem vymázl na chodbě a teď sebou švihne v koupelně? Co mě ještě čeká? S povzdechem jsem vstala a pomalu došla ke koupelně.

„Harry? Jsi v pohodě?" zeptala jsem se přes dveře, nechtěla jsem tam chodit, protože je tu možnost, že je nahý.

„Eh, jo, jsem. Dobrý, nechoď sem, ano?"

„No... Fajn. Takže jsi v pořádku a nemáš něco zlomeného?" zeptala jsem se ještě.

„Ne, nemám. Jdi!" To by mě zajímalo, co tam dělá. Pokrčila jsem rameny a zase si sedla. Po chvíli se dveře do koupelny otevřely a z nich vyšel Harry a držel se na temeni. Na sobě měl černé tričko a černé džíny. No, ono je vůbec normální nosit tady džíny a ještě k tomu černé! Upřímně se nedivím, že se jeho tělo přehřálo a má teď problémy. Vstala jsem a přistoupila k němu.

„V pohodě?" „Jo." „Fajn. Tak jdeme," řekla jsem a otevřela dveře. Styles zabouchl a zopakovali jsme si cestu. Už to bylo lepší. Ale celou dobu mě dost rozptylovala jeho vůně. Z jeho mokrých vlasů mu padaly mokré kapky vody, které mi umokřily ruku a tílko. Nijak jsem se tím nezabývala, hlavně potřebuji zavést Stylese zpátky! Konečně jsme došli k mému pokoji. Odemkla jsem a poslala ho do postele. Dala jsem mu prášek, minerálku a studené obklady na obličej. Pak mi došlo, že vlastně jsme ani jeden nejedli.

„Uhm, nemáte hlad?" zeptala jsem se. Zamyslel se, ale žaludek se ozval dřív. Zasmála jsem se.

„Fajn. Ehm. Já nevím, mám něco přinést?" zeptala jsem se.

„Já si tam klidně dojdu. Už mi je lépe, sprcha mi pomohla a ten prášek zabral. Přiznávám, není mi dobře na sto procent, ale není to tak hrozné. Takže si dojdu do jídelny sám, ano?"

„Když myslíte... Jste dospělý," pokrčila jsem rameny, „ale půjdu s vámi. Pak sebou někde šlehnete a bude to na mně. Takže fajn, klidně se jděte najíst, ale já jdu s vámi." Podívala jsem se do jeho zelených očí. Tvářil se zamyšleně. Nakonec líně přikývl. Samolibě jsem se ušklíbla. Vstal a vyrazil ze dveří. Protočila jsem očima a následovala ho.

Pomalou chůzí jsme společně došli k jídelně. Je to překvapivé, ale už je čas večeře. Po cestě jsme se nebavili, jen jsem se zeptala, jak mu je a jestli zvládá. Vyšli jsme dva schody a rozhlédli se. Panovala tu příjemná atmosféra. Někdo se ještě koupal, ale byly to spíš děti. Sluníčko už nesvítilo tak jasně, aby se dalo opalovat, lehátka byla prázdná. Podívala jsem se na bar a uviděla Zayna usmívajícího se jako právě to sluníčko na menší blondýnku. Tady se něco rýsuje... Když si mě všiml, zamával mi a já mu mávnutí oplatila. Usoudila jsem, že mě nepotřebuje, protože je úplně zabraný do té blondýnky. Co jsem viděla, zdála se fajn. Otočila jsem se na Harryho. Vykročila jsem k jídelně, ale pak jsem ztuhla a zůstala stát. Harry se na mě otočil a nechápavě mě změřil pohledem. Já jen stála přikovaná k zemi a dívala jsem se jedním směrem. Na něj.

***

"Život je příběh vyprávěný blbcem." - William Shakespear

***