Seděla jsem na parapetu, v dlaních svírala příjemně teplý hrneček zelené barvy s motivem medvídka Pú a hleděla do pochmurného počasí, tak typického pro podzim. Musela jsem se zabalit do huňaté deky, jelikož u okna byla docela zima, ale jinak mi bylo dobře. Niall byl někde ve zbytku domu, možná zrovna něco kuchtil nebo trénoval na kytaru. I když, on už trénovat nepotřeboval, možná hledal, co příště naučí Harryho. Dohodli se spolu, že Harry na nějakou dobu zůstane v Londýně a bude k nám chodit, aby ho Niall naučil hrát na kytaru. On Harry sice něco zvládal i bez pomoci Nialla, ale chtěl se v tom prostě zdokonalit.

Přivřela jsem oči a vzpomínala na jedno ráno, na ráno, které tak nějak změnilo můj vztah nevztah s Harrym.

„Juuul, jsem domaaa!" Niallův hlas se mi vůbec nehodil do snu. Otevřela jsem jedno oko a uviděla otevírající se dveře a následně blonďákovu hlavu s širokým úsměvem. Pak se najednou zarazil a vyvalil oči.
„Uuh, dobré ráno," podrbal se na zátylku, což dělal jen, když byl nervózní. „Já, já vás tady nechám. Snídaně je na lince, kdyby něco," zamumlal a rychle odešel i se zavřením dveří. Za mnou se ozval slabý smích. Až v ten moment jsem si uvědomila, že Harry strávil noc se mnou, v mé posteli a ještě s pažemi obmotanými kolem mého těla.
„Dobré ráno," promluvil chraplavým ranním hlasem a já se vymanila z jeho sevření, abych se mohla otočit čelem k němu. Rozcuchané vlasy mu trčely do všech světových stran, dodávaly jeho tváři mladistvý vzhled. V očích měl zářivé jiskřičky, musela jsem se usmát, vypadal vážně spokojeně.
„Dobré," odpověděla jsem a dál se usmívala. Vždycky mi přišlo krásný, když mi někdo popřeje dobré ráno. Dvě slova, no jejich účinek je až zázračný. „Jak ses vyspal?" pokračovala jsem a tím ho zjevně předběhla, jelikož mi věnoval ‚naštvaný' pohled.
„Vlastně, vážně skvěle. Jak se spalo tobě?" položil obdobnou otázku a ani netušil, jakou radost mi tím udělal.
„Překvapivě dost dobře. Já, no," podrbala jsem se na krku a nevěděla, jak pokračovat. „Uhm, děkuju, žes tu byl..."
„Lio, bylo ti zle. Samozřejmě, že jsem tu byl pro tebe. Jsem rád, že jsem ti třeba aspoň trochu pomohl. Kdyby cokoli... můžeš se na mě obrátit, dobře?" Otevřela jsem ústa a chtěla odpovědět, ale nakonec jsem ji zavřela a nemohla tomu uvěřit.
„Uhm, dobře. Děkuju," zvedla jsem koutek v poloviční úsměv a snažila se vypadat nerozhozeně, ale tak nějak jsem tušila, že mi to nevyšlo.
„Jsi roztomilá, když se červenáš," podotkl a já na něj překvapeně koukla.
„Tím bych si nebyla jistá," zasmála jsem se nervózně a pohledem rychle uhnula.
„No ale já si tím jistý jsem." Lehce mě cvrnknul do nosu a mrkl. Protočila jsem očima, ale nakonec jsem se usmála.
„Ehm, půjdeme na tu snídani?" změnila jsem téma, nebylo mi příjemné s ním konverzovat v tomhle duchu. Nikdy jsem si nebyla jistá, jak přijímat komplimenty. Navíc je velký rozdíl mezi tím, jestli mi nějaká kamarádka řekne, že mi to sluší a tím, když mi něco takového řekne kluk.
„Jasně, mám hlad jako vlk." Kývla jsem a odhodila deku stranou, nohy přehoupla přes okraj široké postele a postavila se. Fluffy jsem posadila na polštář a uhladila zmuchlané prostěradlo a v duchu děkovala, že na něm nezůstala nějaká skvrna. Asi bych se hanbou propadla, kdyby toho byl Harry svědkem.
Došla jsem si do koupelny, abych mohla provést běžné stereotypní činnosti. Při pohledu do zrcadla jsem se zhrozila a rychle popadla hřeben, abych zkrotila své tmavé vlasy. Možná by to chtělo změnu, uvažovala jsem. S myšlenkou ostříhání jsem si hrála hodně dlouho, ale nikdy jsem ji nedotáhla do konce, protože svoje vlasy jsem tak nějak milovala. Když se mi podařilo vytvarovat je do nějakého přijatelného tvaru, vyšla jsem z koupelny a naskytl se mi pohled na Harryho polonahé tělo, čímž mě naprosto odzbrojil, nečekala jsem to a zmohla se jen na otevřenou pusu a následné skousnutí spodního rtu.
„Tak daleko ještě nejsme, aby sis kousala ret, jakmile mě uvidíš bez trika," prohodil s mrknutím a navlékl se do černého trička s kulatým výstřihem. „Můžeme jít?" zeptal se a já přikývla. Nastavil mi paži jako rámě, díky čemuž se mi samovolně utvořil drobný úsměv a propletla jsem svou ruku s tou jeho.

V kuchyni nikdo nebyl, ale čekala nás tam snídaně v podobě čaje v puntíčkovaných hrncích, krabice pomerančového džusu a papírového sáčku, z něhož se linula vůně chutných donutů a kdo ví čeho ještě.

Nasnídali jsme se, mezitím za námi přišel i Niall a svěřil se s pár zážitky, bavil nás svými historkami a já se cítila v pohodě. Harry s Niallem se bavili uvolněně, jako staří známí se spoustou vzpomínek a společných momentů. Bylo zvláštní sledovat jejich rozkvétající přátelství. Dlouho jsem neviděla Nialla tak šťastného, zdálo se, že mu Harry vnesl chuť do života a přinutil ho znovu se usmívat. Za to jsem byla Harrymu ohromně vděčná, Niallův smích byl lékem na všechny problémy, dokázal jím úžasné věci. Každý miloval jeho úsměv a smích a věřím, že tomu tak je a bude i nadále.

Od té doby mi Harry ukázal další jeho stránky, třeba tu se smyslem pro humor, když začal s Niallem uctívat větrák. Nazvali to Óda na větrák. Ještě, že to neviděl někdo další, museli by si myslet, že jsou to utečenci z blázince, cvoci.

„Jak ses vyspal?" zeptal se Harryho Niall s pusou zaplněnou rohlíkem s máslem, který zapíjel černým čajem.
„Musím říct, že skvěle. Ten větrák je naprosto úžasná věc!" zasmál se a sedl si na židli vedle Nialla a tím pádem naproti mně. Podíval se mi do očí a jemně se usmál, což jsem mu ráda oplatila a napila se čaje.
„Vezmi si čaj, než vystydne," pobídla jsem ho měkce a kývla hlavou směrem k lince, na níž stál vysoký černý hrnek s elegantními ornamenty bílé barvy, z něhož se ještě kouřilo, neboť horkou vodu jsem do něj nalila jen před několika málo minutami.
„Děkuju," řekl, když obalil ruce kolem keramického skvostu, který si se zájmem prohlížel a čichal až omamnou vůni jahodového čaje. Jen jsem mlčky přikývla a zakousla se do křupavé pirožky.
„A jak jste se vyspali vy?" otázal se Harry a usrkl čaje.
„Dobře, děkuju," pousmála jsem se.
„Kámo, souhlasím, větrák je úplně libovej vynález!" prohlásil Niall a utřel si mastná ústa do papírového ubrousku.
„A uctívat ho třeba nechcete?" zeptala jsem se s pobavením v hlase. Niallovy oči se rozsvítily. Tak to jsem asi neměla říkat, problesklo mi hlavou, jenže bylo pozdě. Neváhal, odsunul židli, bleskově se vedl a běžel do své ložnice. O chvilku na to přiběhl i s bílým větrákem, který postavil doprostřed místnosti a klekl si před něj. Sepjal ruce jako v modlitbě a natáhl je nad sebe.
„Ó všemocný větráku, jsi naším spasitelem! Hej, Stylesi, nechceš se přidat?" otočil se na Harryho, který bez váhání klesl na kolena vedle něj a přesně napodobil jeho gesta.
„Ó ty velký větráku, ty, jenž zachraňuješ naše bezvýznamné životy, ty, jenž nám dovoluješ klidný spánek bez dušení. Budiž ti požehnáno od našeho velkého Pána!"
„Budiž ti požehnáno a ty dojdeš věčnému klidu, ó Velký Větráku! Věčnou úctou tě budeme obhospodařovat!" Jakmile to Niall dořekl, všichni tři jsme vybuchli v záchvat smíchu.
„A to je, prosím, Óda na větrák!" zachechtal se Harry a Niall ho drcl do ramene.

Dokonce mi tvrdil, že dokáže být romantický. Moc jsem tomu nevěřila, přeci jen, kde by se to v něm vzalo? Když jsem zapochybovala nahlas, tajemně se usmál, prohodil „Však uvidíš," a odešel, čímž mě naprosto zmátl. Pár hodin jsem nad tím dumala a snažila se přijít na význam těch dvou slůvek, ale nevedlo se mi, tak jsem to prostě nechala plavat.

„Jul?" Niallův hlas se rozlehl chodbou a uslyšela jsem kroky, jak se blížily k mému pokoji. Zaklepal na dveře a strčil do dveří svou usměvavou blonďatou hlavu.
„Děje se něco?" položila jsem vyčkávavě otázku a pozvedla obočí.
„Nene," usmál se široce, „jen je tu Harry a řekli jsme si, že bychom mohli vyrazit ven. Takže jsem se tě chtěl zeptat, půjdeš taky?"
„Vždyť je tam ošklivě," namítla jsem.
„No, léto to není, ale je tam... ehm, podzimně. Prostě úplně v pohodě. Půjdeš? Prosííím, Juli!" zaprosil a použil na mě svá kukadla, kterým se odolávalo horko těžko. Povzdechla jsem si a přikývla.
„Dobře, obleču se. A ty padej taky, víš, jak vždycky zdržuješ," vyplázla jsem jazyk a seskočila z parapetu. Deku jsem položila na dřevěnou truhlu a hrneček vedle ní, abych ho nezapomněla uklidit. Niall se už vytratil a já přešla ke skříni a netušila, co si vzít na sebe.
Po dlouhém rozhodování jsem zvolila černé džíny z nejspodněji položené police, vínový svetřík, jenž visel na plastovém ramínku společně s několika dalšími kusy podobného oblečení. Natáhla jsem se až na špičky a z proutěného košíčku vytáhla elegantní, černě vyšívaný šátek, který měl sloužit nejen jako doplněk, ale i ochrana proti větru a následné nemoci, která by z ofouknutí jistojistě vznikla. Popadla jsem kabelku s peněženkou, mobilním telefonem, kapesníčky a dalšími blbostmi, které my holky v kabelkách nosíváme a vyšla z pokoje. Na chodbě stála vysoká postava oděná do černé barvy s výjimkou bot, jež byly tmavě hnědé a ladily k jeho vlasům. Pohlédla jsem mu do obličeje, stále snědého díky paprskům tureckého slunce, na němž v předchozích týdnech tak často pobýval, a spatřila plnohodnotný úsměv přikrášlený roztomilými ďolíčky ve tvářích. Samovolně se mi na tváři utvořil široký úsměv, cítila jsem, jak pod jeho pohledem znervózněla, což mě přimělo ke skousnutí rtu a odvrácení pohledu ke špičkám jeho bot, které se najednou zdály tak moc zajímavé. Jeho pohled jsem na sobě stále cítila, nevěděla jsem, co dělat, takže jsem se na něj občas pokradmu podívala a vždycky mě jeho pohled zachytil, avšak rychle jsem se odvrátila, abych zakryla úsměv a horkost v mých tvářích.

Mohlo by se to zdát trapné, ale mně to tak nepřišlo. Bylo to... krásné. Kdyby to ovšem nezkazil, jak jinak, Niall Horan osobně.
„Lidi, jdemee!" vyjekl a popadl mě za ruku, což způsobilo trhnutí mého nepřipraveného těla a já měla štěstí, že stisk jeho dlaně byl silný, možná až příliš.
„Počkej, já nejsem obutá," namítla jsem a zapřela jsem se. Pustil mě a já tušila, že protočil očima, jenže to už jsem se shýbala a vytahovala z dřevěného botníku černé boty z umělé kůže. Obula jsem se, naposledy zkontrolovala svůj vzhled ve vysokém zrcadle a otočila se ke klukům s úsměvem a oznámením, že už jsem připravená a že už můžeme jít.

Niall za námi zamkl dveře a klíče si schoval v kapse modrých džínů, tentokrát bez děr či jiných úprav, přes zápěstí si přetáhl rukávy své modročervené kostkované košile a popohnal nás, abychom se hnuli z místa, což jsme s Harrym udělali. Oba dva jsme se ale pohnuli stejným směrem, takže se o sebe naše ramena otřela. Ustoupil trochu dozadu, abych měla prostor, jenže si neuvědomila, že stojím na hraně nízkého schodku a zavrávorala. Užuž jsem se viděla na chladné zemi a se špinavými kalhoty, nedejbože něčím zlomeným, avšak místo tvrdé země jsem si na svém těle uvědomila dotek dvou velkých pevných dlaní, které nemohly patřit nikomu jinému, než samotnému Harrymu. Jedinou překážkou mezi kůží jeho dlaní a mou byl onen, již výše zmíněný svetřík. I přes něj jsem však mohla cítit horkost jeho rukou, díky čemuž mi naskákala husí kůže, ale taková ta příjemná.

„Dávej pozor," zachraptěl a následně si odkašlal, jeho hlas zněl ještě víc chraplavě a ještě víc... sexy.
„Dám," ujistila jsem ho a pevně si stoupla na rovný asfaltový chodník. „Děkuju," dodala jsem pak, aby si o mně nepomyslel, jaká jsem to nevděčnice.
Bylo zvláštní, že Niall udržel svá růžová ústa zavřená, nepodobalo se mu to, ale nechtěla jsem to vytahovat a řešit, pouze jsem to odsunula do pozadí své mysli. Neodvážila jsem se čímkoli protnout tohle ticho, Harry vypadal trochu zaraženě, tudíž jsme se všichni tři mlčky vydali do nedalekého parku.

Jelikož nebylo zvláště hezké počasí, park se zdál až smutně opuštěný, tráva už nebyla tak sytě a jasně zelená, jak tomu bývalo donedávna zvykem, stromy i další rostliny se připravovaly na nadcházející chladný podzim a ještě chladnější zimu, která po podzimu následovala. Kdo ví, třeba se konečně dočkáme pořádné sněhové nadílky, blesklo mi hlavou.

Vždycky se mi v onom parku líbilo, měl svůj osobní šarm, kouzlo, které mě nutilo do něj chodit častěji a častěji, až to byly téměř každodenní návštěvy. Ráda jsem si jen sedla na lavičku, sledovala veselé děti, kterak pobíhaly na trávě či kolem uměle vytvořeného jezírka s kachnami; jak se honily se svými čtyřnohými miláčky; hrály na schovávanou nebo některou z podobných her, které by mělo znát snad každé dítě a každé by je mělo milovat. Již několikrát jsem si zde byla zaběhat se sluchátky v uších, vypít kávu s kamarádkou a prostě celkově relaxovat.

Nevěděla jsem, kolik času jsem strávila ve svém vlastním světě, ponořená do myšlenek, kterým by ostatní pravděpodobně nerozuměli. Neuvědomovala jsem si čas, prostor a realitu, dokud do mého zorného pole nezasáhla něčí ruka, která, jak jsem poznala o pár vteřin poté, patřila Niallovi.

„Jul, slyšela jsi nás?" Položenou otázkou se ve mně všechno zatřáslo a já mu konečně dala svou plnou pozornost.
„Promiň, neslyšela. Co jste říkali?" Zájem jsem ani předstírat nemusela, doopravdy mě zajímalo, o co jsem přišla, Niallův tón hlasu zněl naléhavě.
„Lio," vložil se do toho Harry s vážností v hlase i ve tváři. „Je tady tvůj otec." Tímhle oznámením jsem měla pocit, že jsem na okamžik přestala dýchat. Doufala jsem, že ho neuvidím, hodně dlouho nebo raději vůbec, ale on byl tady, v parku, kde jsem chtěla strávit klidné odpoledne se dvěma kamarády.
„Ví o nás?" hlesla jsem a doufala, že odpoví záporně, jenže jejich vážné tváře se rty v úzkých linkách mi stačily, aniž by jeden z nich musel promluvit.
„Jde přímo k nám, Lio," zašeptal a já se konečně podívala směrem, kterým se on i Niall díval. Měli pravdu, stál tam a vypadal otřesně. Šedivějící vlasy byly bez účesu, ledabyle poházené kolem jeho lebky, v očích mrtvý výraz a několikadenní strniště mu dodávalo odpudivý dojem. Kdysi svalnatá postava se ztrácela ve starém volném oblečení s dírami, které vypadalo, kdyby je našel u popelnice, kam ho vyplivla kráva perfektně sežvýkané. Jediné boty to trochu zachraňovaly, jenže byly tak špinavé, že i ta fajfka, tak typická pro značku Nike, téměř zanikla. Modlila jsem se, aby nás obešel a ignoroval nás tak, jako my jeho, ale mé modlitby vyslyšeny nebyly. Jakmile se můj pohled setkal s tím jeho, utvořil jakýsi škleb, který ve mně vyvolal paniku. S hrůzou v očích jsem sledovala, jak překonával vzdálenost několika kroků, co mu zbývalo ujít, aby se dostal k naší lavičce, jež před naším příchodem vypadala tak moc opuštěně, až mě to dostalo do myšlenek, jestli i taková lavička může mít city a kdyby mohla mluvit, jaké by byly její zážitky s lidmi, kteří na ni usedali.

„Ahoj, Julinko." Jeho škleb se stále zvětšoval, až to vypadalo, že roztrhne jeho sešlou tvář vejpůl, ale nestalo se tak.
Zatnula jsem zuby a chladně odpověděla: „Co chceš?" Nemohla jsem mu říct tati. To slovo mi nešlo přes jazyk, nešlo to říct, zvlášť někomu takovému, jako byl on.
„Nemůžu přijít pozdravit svou dcerku?" cukroval dál, až se mi z něj chtělo zvracet.
„Nenazývej mě svou dcerkou," procedila jsem mezi zuby, snažila se stále držet v klidu, čemuž pomohla i Niallova dlaň položená na má záda. Do ucha mi zašeptal: „Dýchej zhluboka a klid," a já se ho rozhodla poslechnout.
„Ale no tak, stále jsem tvůj otec, nazývat tě tak můžu," namítl a zvyšoval postupně hlas.
„To, žes zasunul do mojí mámy, z tebe nedělá otce!" vykřikla jsem a viděla, jak se jeho oči zúžily ve vzteku.
„Takhle se mnou mluvit nebudeš, to si vyprošuju!" zaburácel a udělal krok dopředu, jenže to už si stoupnul Harry i Niall. Harry mě lehce odsunul do pozadí a přešel přede mě, dělal mi ochranný štít, zatímco Niall stál těsně podél mého boku a držel mě za ruku. Dnes již poněkolikáté, ale mně osobně to nevadilo a jemu zřejmě též ne, jelikož to byla pokaždé jeho iniciativa.
„Budeš k ní slušný," zavrčel Harry, až z něj šla hrůza. Ten člověk, který se tak rád nazývá mým ‚otcem', se ale jen uchechtl.

„Ale no tak, chlapečku, chceš dostat přes papulku jako minule? Stačí ši žíčt, milášku, žádnyj problémek to nebude," zašišlal a to se Harry neudržel a strefil se mu pravým hákem na hranu brady.

Semlelo se to tak rychle, nestíhala jsem všechny urážky a rány, které si uštědřovali navzájem. Když ale Harry zavrávoral a viděla jsem na hnědém povrchu lavičky krev, neovládla jsem se a skočila mezi ně. Niall se mě pokoušel zastavit, jenže jsem se mu vytrhla. O pár vteřin jsem toho hořce litovala, jelikož můj ‚otec' měl zrovna napřaženo a já ucítila štiplavou bolest na levé straně čelisti. Pak už jsem vnímala jen náraz a děsivou tmu. 

***

„Člověk je velmi smutné zvíře, které může milovat, i když před chvílí ještě po tom netoužilo."  - Endre Ady 

***