Velmi mě těšil fakt, že jsem let bez úhony přežila a proběhlo to celé hladce, možná až podezřele dobře. Ale rozhodně lepší, než kdyby se mělo letadlo zřítit, napadl nás nějaký terorista a další katastrofické scénáře, o kterých bych raději ani nepřemýšlela.

Bylo to divné, být najednou doma, v Londýně, jen sama s Niallem a vědět, že až se probudím, nebudu se muset oblékat do pracovního a nebudu muset obsluhovat lidi za barem. Jenže, já bych raději lidi obsluhovala. Nepřemýšlela jsem, co budu dělat, až se odtamtud vrátím, co si v Londýně počnu.

Každopádně, let mě vyčerpal a víčka se mi sama zavírala, tudíž jsem ulehla do své postele a usnula.

***

*Mezitím v Turecku*

„Do prdele!" zakřičel tmavovlasý mladík a bouchnul pěstí do dřevěné podlahy mola, na němž seděl. Bolest se dostavila téměř okamžitě, receptory bolesti jsou velmi citlivé a signály se do mozku dostanou hodně rychle. Začal si bolavou ruku třít, aby bolest alespoň utlumil. Zjistil, že rána byla příliš silná a jemu vyskočilo pár kapek karmínově rudé krve. Zaklel a otřel odřené klouby do tmavé košile, která mu volně vlála kolem těla díky slabému větříku, jenž foukal od rozbouřeného moře. Nadechl a zpět vydechl vzduch nasáklý mořskou solí.

Nemohl uvěřit, že to doopravdy udělal. Ale čas se nedá vrátit zpět, co se stalo, to změnit nelze. Bylo to velmi spontánní gesto, ale nejraději by si za něj nafackoval. Složil ruce za hlavou a lehl si na záda. Jeho oči pozorovaly nebe plné červánků, jak žhnulo, slunce pomalu zacházelo za obzor.

Nelíbilo se mu, jak se cítí. Tedy, spíš si nebyl jistý, co vlastně cítí. Cítil vztek, vztek na sebe samotného, že se nechal unést a políbil Julii. Měl zapojit mozek, měl přemýšlet a nejednat spontánně.

Švihem se posadil a vjel si rukama do vlasů, které potřebovaly zastřihnout a umýt. Chytil se zábradlí a vyskočil na nohy, oprášil si kalhoty a otočil se moři zády. Rázným krokem se šinul zpět do hotelu. Potřeboval spánek jako sůl, proto neváhal a s velkou radostí se uvelebil v hotelové posteli.

*

Když si uvědomil, že prakticky nemá nikoho, komu by se mohl svěřit, nebylo mu dobře. Pak si ale vzpomněl na Matta a pocítil hanbu, že na svého přítele zapomněl. Zašmátral v kapse a vytáhl lesklý mobilní telefon, jeho věrného společníka, a vytočil Mattovo číslo. Nejdřív mu to nebral, což Harryho začalo štvát a už už to chtěl položit, když se v telefonu ozval šum a následně mladíkův hlas.

„Co blbneš, vole? Já chci spát, je brzo!" Harry si musel zaoblený předmět trochu oddálit od ucha, tak moc Matt na druhém konci křičel.

„Nejsi rád, že volám?"

„Ne v tuhle dobu!" zapištěl, až si Harry myslel, že mluví s jeho sestrou, ne kamarádem.

„Kámo, zníš jak holka, klidni hormon," škádlil ho zelenooký s jemným úsměvem na svých růžových rtech. Hlas v telefonu si povzdechl a zívl.

„No jo, furt. Potřebuješ něco?" zeptal se už milejším tónem, ale ta otravná ospalost byla znát.

„Vlastně ne," odpověděl, rozhodl se stáhnout se.

„Harry, poznám, když lžeš. Po tolika letech jo. Co se děje? A kašli na mou ospalost, už se ti plně věnuju," pobídl ho jemně. Harry si promnul oči, tahle lež mu nevyšla.

„Matte... já nevím, jak to zvládnu. Já už prostě nemůžu. Nechci zase spadnout, už bych se nezvládl vrátit. Už ne," opakoval bolestně. Matt přivřel oči ve vzpomínce na temné období svého kamaráda.

„Harry, ty jsi silný, zvládneš to. A když ne, máš mě, to si pamatuj. I když jsem dost otravnej a někdy mi to necvaká, vždycky tu budu, až mě budeš potřebovat. Je to zlý?"

„Díky, jsi vlastně jedinej... Já nevím. A to je právě to, co mě frustruje. Já už si nejsem ničím jistej. Ztrácím nad svým chováním kontrolu. Představ si, políbil jsem Liu, než odjela na letiště. Chápeš to? Já totiž ne," zaklepal hlavou, hlava mu to prostě nebrala.

„Já si říkal, kdy to konečně uděláš," zasmál se v telefonu. „Miluješ ji?" zvážněl.

„No jasný," protočil oči v sloup. „Nemiluju."

„Ale políbil jsi ji."

„Ale políbil jsem ji."

„Kámo, měkneš. Teda, jsem rád. Možná by bylo fajn, kdyby sis konečně do tý tvý neprůstřelný věže pustil ještě někoho dalšího. A Julča vypadá jako vhodná adeptka, teda podle tvejch slov, co jsem tak zaregistroval. Nebyla to náhodou ona, co se o tebe starala, kdyžs odpadl? Přemýšlej o tom." Harry zavřel oči. Věděl, že Mattova slova jsou pravdivá.

„Máš pravdu," prolomil ticho, které na drátě panovalo. Matt zajásal.

„Já vím. Já ji mám totiž vždycky. Tos mohl za ty roky vypozorovat, víš, občas vylézt z ulity," ponoukal ho posměšně.

„Dobrá rada, díky," zakřenil se Harry vděčný za změnu tématu.

*

Pobrukoval si melodii písničky od hudební skupiny, jejíž hudbu považoval za svou závislost a věc, která mu již mnohokrát pomohla. Vždycky ho fascinovalo, jak chytlavé písničky ona skupina má a navíc i fakt, že stále zpívají.

„I can't get no, I can't get no

When I'm watching my TV

And that man comes on to tell me

How white my shirts can be"

Nevěděl proč, ale tahle píseň byla pro něj TOP. Někdo poslouchá Eminema, někdo Justina Biebera a jiní zas Britney Spears, no on je, byl a bude věrný The Rolling Stones.

Pokyvoval si hlavou, prsty jemně bubnoval o stehno jako na bicí, na které ovšem neuměl. Z jeho klidu a pohody ho vytrhla mizející silueta muže, jenž si říkal ‚Julinky tatínek'. Šel potichu za ním, nevěděl sice, co by mu měl říct, ale neotočil se a nevydal se nazpátek. Najednou se muž zastavil a obrátil čelem k Harrymu. Na tváři mu hnízdil škaredý úšklebek, Harrymu se ten muž hnusil.

„Ale, ale, ale. Není to sám pán Styles?" zeptal se posměšně. Harry měl co dělat, aby mu jednu neubalil přímo do té šklebící se tváře. Když mu neodpovídal, on pokračoval: „Tak sám tu jsi, Harry. Copak ti není smutno? A copak dělá maminka, hm?" Jakmile zmínil slovo ‚maminka', Harrymu ztuhly všechny svaly v těle a naježily se mu chloupky.

„Nevytahuj tady mou matku," zasyčel nenávistně. Těžko říct, jestli nenávistně kvůli matce nebo otci Julie. Možná na tom měli oba svůj podíl.

„Pročpak, hm? Nemáš na ni dobré vzpomínky?" zeptal se tím svým slizkým hlasem a dál se šklebil.

„Drž hubu!" vykřikl Harry rozčíleně. „Neser sem mou matku, kurva!"

„Nemám? Škoda. Taková pěkná ženská to je. A jak dobře se s ní šuká. Ale to ty nejspíš víš, že?" usmál se sladce. Po tomhle už se hnědovlasý mladík neudržel a svou pěstí staršímu muži uštědřil pořádnou ránu do obličeje. Mužova hlava se otočila o devadesát stupňů a chvíli tam zůstala. Pak si dlaní setřel krev a s úsměvem se podíval na Harryho.

„Ach, Harry. Vždycky budeš jenom malej ustrašenej kluk. Ani pořádnou ránu mi neumíš dát? Co ty jsi to za chlapa?" poškleboval se mu, prakticky si říkal o další ránu. To vycítil i Harry a vrhl se na něj.

***

„Prosím tě, mohl bys pro mě přijet na letiště?" hlesl unaveně do telefonu.

„Jasně. Kdy mám vyrazit?" zeptal se veselý hlas na druhém konci.

„Hned."

„Hned? Harry, stalo se něco?" Uvědomil sil, že s jeho kamarádem je něco v nepořádku.

„Prosím, Nialle. Potom ti to vysvětlím... jen prosím přijeď."

„Dobře, budu tam," souhlasil blonďák a zavěsil. Obrátil se a uviděl Jul, jak stojí v kuchyni a pije čaj, zatímco ho pozorně sleduje, tento rozhovor ji vážně zaujal.

„Um, musím na chvíli odjet, za chvíli jsem zpět," zamával a kvapem nasedl do auta před domem. Jul jen nechápavě zakroutila hlavou a šla umýt nádobí. Doufala, že se dozví důvod tohoto útěku.

*

Pípla mu SMS, proto vytáhl telefon z kapsy, aby si ji mohl přečíst. Kývl si pro sebe hlavou a i s kufrem šel k východu. Natahoval krk, jestli neuvidí blonďatou hlavu Ira. Onen Ir ho uviděl dříve a vyrazil mu naproti. Šel za jeho zády, proto ho Harry nemohl vidět. Položil ruku na jeho rameno, což zapůsobilo lehký šok tmavovlasého. Otočil se a úlevně vydechl, když spatřil Nialla. Ten však překvapením otevřel pusu a překvapeně zíral.

„Harry, proboha, co se ti stalo?"

„Ahoj Nialle, taky tě rád vidím," odvětil sarkasticky, no hned na to zvážněl. „Je to zlý?" zeptal se.

„Je to sakra zlý! Bože, cos tam vyváděl?" povzdechl si.

„Můžu to nechat na potom? Jsem setsakra unavený, sotva se držím na nohách, držka mě bolí jak po náletu sršňů. Navíc tu na nás divně čumí," řekl a kývl k pár lidem, kteří ovšem okamžitě uhnuli, jakmile si všimli, že byli zpozorováni. Niall se zasmál. I když Harrymu zřejmě nebylo dobře, zvládal vtipkovat, což znamenalo, že by v nejbližší době nemusel umřít na nějakou nemoc. Třeba ebola, lepra nebo něco podobného. Třeba taková představa Harryho v boláky neštovic připadala Niallovi velice absurdní. Rozchechtal se sám pro sebe.

„Um, Nialle? Pohoda, jo?" otázal se Harry pochybovačně.

„Jo," uchechtl se a nahodil svůj ‚serious face', jak to sám nazýval. Harry nad ním zavrtěl hlavou a spolu se rozešli k autu.

„Tak povídej," pobídl ho po pár minutách klidné jízdy v naprostém tichu. Harry si tiše povzdechl.

„Je to komplikovaný."

„Kurva, Harry, celej život je komplikovanej! Pochopím, když řekneš, že je tu něco, co nechceš, abych věděl. Ale sakra, kdes přišel k tomu obličeji a proč máš obrovský kruhy pod očima?" rozčílil se jinak mírumilovný Niall.

„Nialle, klid, ok? Prostě jsem se porval," trhl rameny vyhýbavě.

„Klid?" vyšiloval Niall ještě víc. „S kým, sakra?"

„S otcem Jul," píp a doufal, že to Niall neuslyší. Bohužel uslyšel. S vytřeštěnýma očima se na něj otočil.

„Děláš si prdel, že jo?"

„Ne. Proč?" zeptal se zmateně.

„Oh Bože. Tos dopadl takhle? Buď rád. Viděl jsem, jak pár lidí zřídil a bylo to... wow. Umí se rvát, to ti povím. Máš vlastně štěstí, žes dopad tak, jaks dopad."

„Uuh. Tak to jsem netušil," vypustil ze sebe z míry vyvedený Harry. Niall pokrčil rameny.

„No jo."

„Počkej, kam to jedeme?" položil otázku zmatený Harry.

„Domů," zazubil se rošťácky modrooký mladík.

„Ale jak tak koukám, ne ke mně domů. K tobě?"

„Jop, bod pro tebe," zatleskal se smíchem. Harry si povzdechl a zapřel se do sedadla hlouběji.

***

*Pohled Julie*

Byla to nějaká doba, co Niall odjel a já se začínala bát, co se to sakra stalo. Nedokázala jsem přijít na nějaký důvod, proč by takhle rychle odjel, beze slova, rozrušeně.

Uslyšela jsem klíče v zámku a vyskočila na nohy. Prohrábla jsem si vlasy a čekala, až Niall vejde dovnitř. Jakmile jsem uviděla jeho světlovlasou hlavu, usmála jsem se.

„Kdes byl? Bála jsem se, že se něco stalo nebo-" Slova mi uvízla v hrdle.

„Neřekl jsi mi, že bydlíte spolu," sykl k Niallovi.

„Uuu, nějak jsem si to neuvědomil," poškrábal se na rameni.

„Až příště budeš chtít vodit návštěvu, nahlaš mi to," prohlásila jsem suše. Pak jsem vzhlédla k Harrymu a pořádně si ho prohlédla. Jeho krásnou tvář zdobily velké tmavé kruhy pod očima, monokl, několik škrábanců a odřenin, rozseklý ret a natržené obočí. Plus to vypadalo, jako kdyby měl zlomený nos.

„Proboha, to kdo tě takhle zřídil?" zeptala jsem se šokovaně. On se jen ušklíbl, ale nebyl to ten jeho typický úšklebek, na který jsem si zvykla.

„Tvůj táta," odpověděl za něj Niall a já sebou trhla. Přimhouřila jsem oči a zaťala pěsti.

„Ten kretén!" ulevila jsem si. „Proč?" otázala jsem se unaveně.

„Měl debilní kecy ohledně mě a mé rodiny, pak začal i něco o tobě a tak, prostě jsem se na něj vrhl. Bohužel jsem nevěděl, že je tak zkušený bitkař," pokrčil naoko lhostejně rameny.

„Ošetřil ti to někdo?"

„No, nějakej pochybnej chlapík na letišti," zaksichtil se.

„Aha, fajn. Nialle, odveď ho do koupelny, já mu to vyčistím," pobídla jsem svého kamaráda a on mě poslušně poslechl.

„To nemusíš, fakt ne. Už's toho pro mě udělala až dost. Seberu se a pojedu do svého bytu, zapomeneme na to, že jsem tu kdy byl, ok?" Nabídka možná zněla lákavě, ale já musela odmítnout.

„Harry. Let tě musel dost vyčerpat, vždyť se na sebe podívej. Vypadáš, jako bys měl každou chvílí upadnout do bezvědomí. Prostě tu zůstaneš, já ti na to napatlám nějakou mastičku a třeba si schrupneš. Pochybuju, že bys byl schopnej řídit a Niall by tě jen tak neodvezl."

"Dobře," povzdechl si a sundal si černý dlouhý kabát. Já mu ho vzala a pověsila na věšák v chodbě. Vybírala ho Emma. Na každém kroku jsem cítila její přítomnost, bylo to divné, být tu jen ve dvou, neslyšet její smích a někdy otravné kecy. Rychle jsem zatřepala hlavou v domnění, že tyhle vzpomínky to smaže.

Niall přišel a prohlásil, že koupelna je plně připravena pro využití. Šla jsem před Harrym a on mě následoval.

„Opři se tady. Nebo počkej, sedni si na vanu, jsi děsně vysokej, tak trochu bych na tebe nedosáhla," zazubila jsem se a on si s úsměvem sedl. Namočila jsem vatový tampon do dezinfekce a přejela mu po obličeji. Trochu sebou cukl, ale statečně se držel.

„To obočí ti nesešiju a nejsem si jistá, jestli nemáš zlomenej nos. Budeš muset do nemocnice," usoudila jsem, když jsem byla hotová.

„Je to nutný?"

„Je," stála jsem si za svým. Přikývl.

„Dobře, fajn. Pojedeme už teď?" Promnul si oči.

„Bylo by to nejlepší," kývla jsem.

„Tak ať to máme za sebou," vzdychl a slezl z vany.

***

„Dokud muž ženu miluje, hovoří s ní hlavně o ní; přestane-li ji milovat, hovoří s ní o sobě." - Johann Wolfgang Goethe

***