Šli jsme do jeho pokoje. Šaty jsem si nechala, nechtěla jsem budit Nialla ještě mým převléknutím. 

„Um, no. Lehni si do mé postele," pronesl a podrbal se na hřbetu ruky. Přimhouřila jsem oči.
„A ty si lehneš ke mně?" položila jsem otázku a sedla si na postel s jemným povlečením. Jeho obočí vzlétlo nahoru.
„Měl bych?" Pokrčila jsem rameny a podívala se mu do tváře. Tvářil se vážně, bez náznaku úsměvu či jiné emoce.
„Ano, měl," odpověděla jsem pevně a vyhledala jeho oči, které se těm mým vyhýbaly. Pomalu přikývl a lehl si na jednu stranu postele i v těch jeho úzkých černých džínech. Zopakovala jsem jeho čin a přikryla se slabou dekou. Zavřela jsem oči a snažila se usnout, což nebylo tak těžké.
Po zhruba čtvrt hodině jsem pocítila pohyb. Téměř jsme spala, ale tohle mě probudilo. Neopovážila jsem se otevřít oči, takže jsem jen čekala, jestli se bude něco dít. A ono se dělo. Na svém odkrytém rameni se ocitla jeho velká ruka a jemně mě pohladila. Poté putovala na můj pas a přitáhla si mě k jeho tělu. Zády jsem byla opřená o jeho hruď, cítila jsem jeho pravidelné dýchání. Opřel bradu o mou hlavu a nos zabořil do vlasů. Palcem tvořil kroužky na mé pokožce a já měla co dělat, abych zůstala v klidu. Snažila jsem se o klidné dýchání, naštěstí se mi celkem dařilo.

Bylo to úžasné. V tu chvíli jsem se cítila tak nějak... krásně. Nebyla jsem sama. Všechny problémy se odsunuly někam do pozadí a já si užívala Harryho doteky.

Na druhou stranu jsem to ale nechápala. Nejdřív mi nadává a uráží mě a teď mě tu hladí? Zvláštní. Něco takového se děje jen v pitomých filmech a knížkách. Já takové štěstí nikdy neměla a nikdy mít nebudu. I kdyby... i kdyby se v našem vztahu něco změnilo, nemyslím si, že by to vydrželo dlouho. Nevím, čím to je, ale osud mi nedovolí být šťastná. Ale i přesto miluju svůj život. Těším se na ta překvapení, která mi přichystá. I když to třeba nebudou milá překvapení, stojí to za to. Tyhle krásné chvilky to přebijí.

***

Otevřela jsem oči a nadechla se. Měla jsem prapodivný sen. Byla jsem v klubu a děly se tam divné věci. Bohužel jsem to měla děsně zamlžené, nedokázala jsem si přesně vzpomenout. Vybavila jsem si tanec, pití a... Harryho.

Po chvíli přemýšlení jsem si uvědomila nějaký zvuk. Pootočila jsem hlavu na stranu a zalapala po dechu. Vedle mě, pár centimetrů, ležel Harry s rozcuchanými vlasy a klidně oddechoval. Nohu měl nataženou přes ty mé, což vysvětlovalo, proč jsem jimi nemohla pohnout. Snažil jsem se pátrat v mé paměti, co se do háje stalo a proč jsem tu, ale na nic jsem nepřišla. Jako kdybych měla v hlavě vymeteno, někdo asi dělal pečlivý úklid.

Pocítila jsem palčivou bolest na spáncích. Jo. Zřejmě to nebyl jen sen. Dobře, dobře. Byla jsem v klubu, chápu. Ale jak jsem se ocitla v posteli Harryho Stylese? Vytřeštila jsem oči. Odhrnula jsem pokrývku a vydechla si, když jsem uviděla mé oblečení v naprostém pořádku. Předpokládala jsem, že se mezi námi nestalo něco jako sex, to bych zřejmě poznala.

„Dobré ráno," zachraptěl hlas vedle mého ucha a já se na něj podívala. Opřel se o loket a pozoroval mě.
„Ehm, dobré. Můžeš mi vysvětlit, jak jsem se tu ocitla?"
„Jednoduše. Niall vytuhnul ve tvé posteli a ty jsi neměla kde spát. Nepamatuješ si, co se dělo?" zeptal se opatrně a čekal na mou odpověď.
„Ne. Vím, že jsme byli v klubu, uvědomuju si alkohol a že jsem tancovala, nic víc," pokrčila jsem rameny a on přikývl. „Měla bych si něco pamatovat?" otázala jsem se nejistě. Zakroutil hlavou.
„Ne. Nic moc... zajímavého se... nestalo," odpověděl s odmlkami mezi slovy, což mě přinutilo pátrat po jeho obličeji a hledat náznak toho, že lhal. Nic jsem nenašla, byl nečitelný.
„Dobře, to jsem ráda," vydechla jsem a pokusila se o úsměv. Kývl a vstal z postele.
„Myslím, že Niall ještě bude spát. Já jdu do sprchy, jestli budeš chtít, můžeš po mně," navrhl, vzal si věci a odešel do koupelny. Já tak měla čas přemýšlet. Doopravdy se nic nestalo, mám mu věřit? Přeci jen, tvrdil to Harry. A já mu nikdy nevěřila. Překvapilo mě ale, že má hlava nebolela tolik, co minule, když byla party v hotelu. Při té vzpomínce mě zabolelo srdce. Na té párty se toho hodně stalo. Měla bych vymyslet, jak se postavit k Emmě. Nemohu ji považovat za svou kamarádku, natož tu nejlepší. Zklamala mě. Totálně. Nejraději bych jí vrazila facku, ale fakt hodně velkou facku, aby se vzpamatovala. Oh, asi bych ji měla ignorovat, to vždycky nesnášela.

„Sprcha je volná," oznámil Harry a přerušil tok mých ne příliš veselých myšlenek. „Jestli chceš, můžeš jít," doplnil, když jsem neodpověděla.
„Ehm. Šla bych ráda, ale... nemám tu nic na sebe," řekla jsem a doufala, že pochopí, že nahá tu chodit nebudu. Protočil očima.
„Něco ti půjčím," řekl klidně, jako kdyby mluvil s nějakým prckem. Zamračila jsem se nad způsobem, jakým to vyslovil, ale nic jsem neřekla.
„Dobře," přikývla jsem. Otočil se ke skříni a vytáhl černé triko a žluté šortky. Hromádku mi mlčky podal.
„Děkuju," usmála jsem se a vydala se do koupelny. Překvapilo mě, jaký pořádek tu měl. Všude. Svlékla jsem si šaty, které byly strašně zmuchlané, jak jsem v nich spala. Odložila jsem je vedle umyvadla a svlékla si i kalhotky, které byly trochu natržené, což mě zarazilo, ale rozhodla jsem se to raději neřešit. Podprsenku jsem neměla kvůli krajce na zádech, navíc šaty měly na prsou vytvarovanou všitou podprsenku, takže to ani nebylo nutné.
Vstoupila jsem do vany a pustila na sebe teplou vodu. Přivřela jsem oči a nechala se bičovat proudem vody. Po chvilce jsem proud ztlumila a rozhlédla se po šamponu. Na okraji stál jeden poloprázdný, popadla jsem ho a do nosu mě udeřila příjemná vůně, kterou voněl i samotný Harry. Vmasírovala jsem si ho do vlasů a shýbla se pro sprchový gel. Pánská vůně mě fascinovala, líbilo se mi to.

Opláchla jsem se a natáhla se pro ručník. Vykročila jsem z vany, ale nějak se mi zamotala hlava, chvíli jsem vůbec nic neviděla. Mé končetiny jakoby ochably, ztratila jsem veškerou sílu a rovnováhu a já se skácela k zemi. Stihla jsem se ještě bouchnout do hlavy o kraj vany, což způsobilo hluk. Dopadla jsem na tvrdou zem a zatmělo se mi před očima.

Uslyšela jsem ránu a ucítila na rameni dotek ruky. S námahou jsem otevřela oči a uviděla Harryho. Tedy, jen jeho matný obrys, nešlo mi pořádně zaostřit.
„Jul, Jul! Hej, no tak! Slyšíš? Mluv se mnou, prosím!" Zhluboka jsem se nadechla.
„Jo, slyším," zašeptala jsem a zamrkala. Pomalu jsem získávala normální vidění.
„Bože, uff. Jsi v pohodě?" zeptal se, v jeho hlase byla starost až hmatatelná. Přikývla jsem, neschopna slova. Došlo mi, že mě viděl nahou a přikrčila jsem nohy víc k hrudi.
„Mohl, mohl bys mi prosím podat ten ročník? Je mi zima," šeptla jsem, neopovážila jsem se mu podívat do očí. Asi přikývl a natáhl se pro něj. Nadzvedla jsem se a on mi ho obmotal kolem trupu. Stoupnul si a podal mi pomocnou ruku, kterou jsem samozřejmě přijala. Bez ní bych asi znova spadla, protože se mi hlava zatočila znovu. Cítila jsem jeho pohled na svém těle, ale snažila se ho ignorovat.
„Počkej, prosím tě, jinak zase spadneš. Já ti vezmu ty věci a převlékneš se v ložnici, v posteli, bez nebezpečí pádu, ano?" Nezmohla jsem se na nic jiného než kývnutí, na což on zareagoval spokojeným úsměvem. Vzal oblečení do ruky a druhou obtočil kolem mého pasu. I přes silnou látku ručníku jsem cítila horkost sálající z jeho těla, která spalovala mou kůži. Dovedl mě až k posteli, na kterou mě donutil se posadit. Podal mi oblečení a věnoval mi menší úsměv.
„Obleč se, nechám tě tu," řekl a odešel vedle. Natáhla jsem ruku pro triko a oblékla si ho. Bylo mi velké, což bylo jedině dobře, zamaskovalo to nepřítomnost podprsenky. Vzala jsem si kalhotky, i když špinavé, a oblékla si je. Na ně jsem si vzala šortky, které jsem si musela utáhnout tkaničkou v pase. Raději jsem neřešila, jak v tom vypadám. Na stolku jsem objevila hřeben, jímž jsem si pročesala mokré vlasy. Raději jsem je zabalila do ručníku, abych něco neumokřila. Hlava mě bolela, ne jen vnitřně, ale právě od toho pádu. Byla jsem ráda, že mi netekla krev nebo něco horšího, nevím, co bych s tím měla dělat.

Vyšla jsem z ložnice a našla Harryho na gauči s telefonem v ruce, jeho prsty se zručně pohybovaly po displeji. Zřejmě mě uslyšel a vzhlédl. Zamkl mobil a položil ho vedle sebe.
„Bolí tě hlava?" zeptal se a sjel mě pátravým pohledem od hlavy až k patě.
„No, vlastně bolí," odpověděla jsem a podívala se na svoje chodidla, která mě začínala studit.
„Vezmi si prášek, pomůže ti, vlastní zkušenost," ukázal na platíčko bílých pilulek. Vděčně jsem se usmála a vymáčkla si jednu tabletku do dlaně a vložila ji na jazyk. Zapila jsem ji vodou, kterou mi připravil Harry na stůl. Bylo to od něj velmi pozorné, nečekala jsem to.
„Děkuju," řekla jsem a pousmála se. Jen kývl.
„Co ten tvůj pád? Stalo se něco?"
„Zamotala se mi hlava," trhla jsem rameny. Netušila jsem, proč se mi zamotala. Možná tlakem či nedostatkem tekutin.
„Dobře. Teď už jsi v pohodě? A co hlava? Myslím, že ses praštila o vanu," podotkl a neuhýbal pohledem.
„Jo, jsem v pohodě. No, praštila, krev mi neteče, myslím," odvětila jsem a přešlápla, podlaha byla studená. Všiml si toho a zamračil se. Zmizel v ložnici a já si sundala ručník z vlasů a pověsila ho přes zábradlí na balkoně. Za mými zády se vynořil Harry s ponožkami v ruce.
„Na, prosím tě, obleč si je, ať nejsi nemocná," řekl a podal mi černé ponožky. Byly mi větší, ale lepší než nic.
„Děkuju," usmála jsem se, slovo děkuju jsem od rána řekla již několikrát.
„Jo, vlastně, ukaž mi tu hlavu, podívám se, jestli tam něco nemáš." Propaloval mě zeleným pohledem a já kývla. Pomalu jsem se otočila zády k jeho tělu a trochu předklonila hlavu. Jeho prsty se zanořily do mých vlhkých vlasů a odhrnul mi je pryč. Opatrně, až něžně, mi prohmatal jemnou pokožku na lebce.
„Použila jsi můj šampon," vydechl u mého ucha a já se zachvěla.
„A-ano, voda by mi nestačila," odpověděla jsem rozechvěle, pohled upřený před sebe.
„Pamatuješ si něco z klubu?" zeptal se a otočil si mě čelem. Zamračila jsem se.
„Já nevím. Nic moc."
„Okay, je to tak lepší," poznamenal potichu, až jsem si nebyla jistá, zda to vůbec řekl. Naklonila jsem lehce hlavu na stranu a sledovala ho. Na tváři vytvořil drzý úšklebek.
„Díváš se na mě ráda, že?" uchechtl se a já cítila, jak se mi krev žene do tváří.
„No, ani ne," zapřela jsem a otočila se. Vzala jsem do rukou jeho hřeben a tázavě se na něj podívala. Mlčky přikývl a lehl si na postel na znak. Učesala jsem se a odložila hřeben zpátky. Posadila jsem se na kraj postele a mezi konečky prstů žmoulala povlečení.
„Ty poletíš do Londýna?" zeptal se náhle, avšak pohled o mě ani nezavadil.
„Jo, pojedu. Sice teda vůbec nevím, jak to bude, ale asi zůstanu s Niallem," řekla jsem a sklopila pohled.
„Oh. Co budeš dělat s Joshem a Emmou?" položil otázku a podíval se na mě. Pokrčila jsem rameny.
„Po pravdě, vůbec nevím. Nikdy jim to neodpustím, ale nic dělat asi nebudu. Víš, ono se jim to vrátí. A Josh už je zbitej dost," uchechtla jsem se, i když by mi to vtipný připadat nemělo.
„To je fakt, no," zasmál se a já se uvolnila.

„Myslíš, že Niall furt spí?" zeptala jsem se pro změnu já. Pokrčil rameny.
„Netuším, ale můžem to jít zjistit, ne?" usmál se a blýsklo se mu v očích. Vypadal tak děsně mladě. Přikývla jsem a vzala kartu od pokoje.

Šli jsme k mému pokoji a já opatrně odemkla. Potichu jsme vešli dovnitř a uviděli Nialla, který ještě celý rozvalený spal na mé posteli.
„Co ho nějak zbudit?" zašeptal Harry. Já kývla. V koupelně jsem do kelímku natočila studenou vodu. Toho budu ještě litovat. Mrkla jsem na Harryho, který stál u vchodu do ložnice a zadržoval chechot. Kývnul rukou a naznačil mi, ať jdu před ním. Prošla jsem kolem něj a zastavila se u Niallovy hlavy. Podívala jsem se na Harryho a kousla se do rtu. Chudák moje postel. Natáhla jsem před sebe ruku s kelímkem a trochu poodstoupila. Otočila jsem rukou a obsah se vylil přímo na Niallův obličej. V tu ránu otevřel oči a vyletěl z postele. Harryho přemohl záchvat smíchu a já už se taky neudržela a vybouchla.
„Co to má kurva znamenat?" zavrčel politý Niall a nevraživým pohledem si nás prohlížel. Chtěla jsem odpovědět, ale pohled na jeho naštvaný výraz mi dodal a já se začala smát ještě víc. Harry plácal kolem sebe rukama, na což Niall pohlížel dosti nechápavě, mně to přidalo důvod ke smíchu.

„Tak ale, lidi. Je to deset minut! Uklidněte se!" křikl Niall, již se suchou hlavou. Kývla jsem a pomalu přestala. Harry si šel opláchnout obličej, prý mu to pomáhá.
„Jak ses vyspal?" zeptala jsem se už v klidu.
„Spánek byl skvělý, což se nedá říct o probuzení. Co vás to sakra napadlo?" Očima těkal mezi mnou a Harrym. Oba jsme pokrčili rameny.
„Prosím tě, nech to bejt, radši. Převlíkni se, jdeme pryč, smrdí to tu," pokrčil Harry nos a měl pravdu. Niall protočil očima a dokořán otevřel okna i dveře na balkon.
„Počkej, kam jdeme?" zeptal se a i já se otočila na Harryho.
„Pryč," pokrčil rameny, „užít si ještě hotelu, odlet se blíží, ne?" Měl pravdu. A dnes byl zároveň můj poslední pracovní den.
„Pánové, prosím vás, odejděte se vykrafávat jinam. Já se musím převléct a jít na bar, dnes naposled," řekla jsem a tlačila je z mého pokoje. Zabouchla jsem dveře a rovnou si šla dosušit vlasy fénem, stále byly vlhké, i když už to nebylo nějak moc. Nanesla jsem si lehký make-up a učesala se. V ložnici jsem si vzala oblečení, které mi padlo pod ruku.

Otevřela jsme dveře a všimla si složených šatů u prahu. Zvedla jsem je a odložila na stolek, měla bych je vrátit Niallovi.
S kartou v kapse jsem se vydala na bar za Zaynem. Byl v obležení naší party, s úsměvem mixoval drinky a předváděl svá ‚kouzla'. Když si mě všiml, úsměv se mu ještě víc rozšířil a objal mě.
„Ahoooj. Hezky voníš," pronesl a hloubavě si mě přeměřil pohledem. Pokrčila jsem rameny a natočila pivo jednomu chlápkovi. Najednou mi zakručelo v břiše. Došlo mi, že jsem vůbec nejedla. Perrie to asi slyšela a podala mi jablko.
„Nic moc, ale za chvíli půjdeme na oběd," uklidila mě a já se vděčně usmála. Zakousla jsem se do krvavě rudého jablka.

„Nevím jak vy, lidi, ale já mám hlad," řekl Niall, jenž se k nám přiřítil. Ostatní souhlasně zahmkali.
„Dobře, ale my nemůžeme bar opustit. Nebo jo?" obrátila jsem se na Zayna.
„Nevím, ale teoreticky, bar je i vevnitř, takže bych to tu na chvíli prostě zavřel. Sednem si ven, a kdyby někdo chtěl, normálně sem skočíme, ne?" navrhl a já souhlasila.

***

„No, lidi, pracovalo se mi s váma dobře, byli jste skvělí. Kdybyste potřebovali práci, zase se ozvěte," řekl pan Speed spokojeně a všechny si nás prohlédl.
„To my děkujeme, že jste nás zaměstnal," řekl Zayn za nás všechny a my kývly.
„Moc si toho vážíme," dodala Perrie.
„No dobře. Peníze vám během týdne přijdou na účet, poslal jsem je dnes ráno. Nebudu vás zdržovat, jděte si užít předposlední den v Konakli," zasmál se a propustil nás.
„Jul, ty počkej, prosím," zastavil mě jeho hlas ve dveřích. Otočila jsem se.
„Ano?"
„Je mi moc líto, že Lily... no... umřela. Ale ty to zvládneš, jsi silná holka," usmál se a povzbudivě mi stiskl rameno. Kývla jsem, nemohla jsem nic říct. „Slyšel jsem, že se tady objevil tvůj otec... vlastně, byl za mnou. Buď opatrná, ten člověk se mi nelíbí. A mám ještě jednu otázku... Co se stalo mezi tebou a Emmičkou?"
„Budu si dávat pozor," slíbila jsem a pak sklopila pohled k zemi. Co mu mám asi říct? Že se vyspala s mým přítelem? To přece nemůžu udělat! „No... nějak jsme se nepohodly... a ne jen jednou... mrzí mě to, no," odpověděla jsem vyhýbavě.
„To mě taky mrzí. Takové kamarádky jste byly! No, život jde dál, tohle se občas stane. A mimochodem... i tobě přijdou peníze na účet." Zalapala jsem po dechu.
„Cože? Ale... proč? Vždyť už jste mi je dal," namítla jsem nechápavě. Zakroutil hlavou.
„Nepřijde ti celá částka, ale většina. To s Lily byla maličkost, stejně jí to nepomohlo. Měj se krásně, holka. Kdybys potřebovala, kdykoli se ozvi," usmál se a lehce mě objal. Stiskla jsem ho a pousmála se. Vždycky to byl fajn chlap.
„Děkuju a na viděnou," řekla jsem a odešla pryč z jeho kanceláře. Sjela jsem výtahem dolů a koukala, jestli neuvidím někoho známého. Sáhla jsem po mobilu do mých kraťasů a našla SMS od Liama , že na mě čekají na pláži a ať sebou hnu. Uchechtla jsem se nad tím a zastrčila telefon zpátky.

Vyšla jsem z hotelu do zahrady, kde svítily lucerny, neboť se pomalu stmívalo. Byla jsem po večeři a kluci vymysleli takovou rozlučku na pláži, protože zítra budeme balit a spát.

Měla jsem takový divný pocit, že mě někdo sleduje. Několikrát jsem se otočila, ale neviděla nic podezřelého. No, v tom se přede mnou objevila postava, kterou jsem doufala, že už neuvidím.
„Julinko," vydechl a já semkla rty pevně k sobě.
„Co chceš, tati?"  

***

„Nápadněji dávají najevo smutek ti, kteří mají menší bolest." - Publius Cornelius Tacitus

***