Osoba přede mnou byl někdo, koho jsem neviděla už hodně dlouho a ani jsem netoužila to změnit.

„Julie?" Jeho hlas se nezměnil. Několikadenní strniště, unavené oči, rozcuchané vlasy...

„Tati." Můj hlas zněl chladně, za což jsem byla ráda. Cítila jsem se strašně.

„Holčičko!" Uviděla jsem slzy v jeho očích. Natáhl ke mně ruku a zvedl mě ze země a okamžitě objal mé zdřevěnělé tělo. Jeho ruce se obtočily kolem mých ramen, ale můj mozek byl stále mimo. Jeho návštěva nevěstí nic dobrého. Ne, to není jen tak.

„Vyrostla jsi... Je z tebe nádherná princezna!" rozplýval se. Princezna?

„Tati, proč tu jsi?" otázala jsem se přímo. Jeho pohled najednou zvážněl.

„S Lily to není dobré. Léčba sice pokračuje, ale nepomohlo to. Nádor je nádor a nehodlá ustoupit. Doktoři dělají všechno, co můžou, ale bojí se, že už toho moc nezmůžou. Ale budou bojovat do poslední chvíle... Byl jsem za nimi do nemocnice. Podrobnosti ti řeknu později, ale tvoje maminka mě poslala za tebou." Palcem si setřel slzu, která mu utekla po líci. Rozhodl se vrátit do našeho života a zrovna se děje tohle...

„Co čekáš, že udělám? Vrhnu se ti kolem krku?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„No..." znervózněl, „vlastně jo," podrbal se na zátylku. Odfrkla jsem si.

„Jsi naivní. Zmizíš si prostě a najednou se ukážeš a myslíš si, že bude všechno okay? Nebude! Celý život jsme byly na Lily jenom my s mámou. Nedovedeš si to představit! Bylo to strašné! Já mohla studovat, ale místo toho jsem musela chodit na brigády, do práce hned po střední, kterou jsem jakž takž dodělala. A stejně to nestačilo. A... já už prostě nemůžu." Vzlykla jsem, ale konečně jsem to ze sebe dostala. Překvapeně na mě koukal, nedokázajíc vydat hlásku. Pak přistoupil ke mně a chtěl mě obejmout. Já ale uhnula. Nenechám na sebe šahat chlapa, který je pouze dárcem spermatu, díky kterému jsem tady. Jinou roli v mém životě nemá, neměl a mít nebude.

„Holčičko, pro-"

„Ne tati!"

„Ale..."

„Řekla ne." Hlas za mnou mi způsobil husí kůži. Samozřejmě jsem věděla, komu patří.

„A vy jste kdo?" obořil se na něj člověk, který si říkal můj otec.

„To je fuk, ale ona vážně nechce vaši přítomnost, vaše doteky a ani sladká slovíčka." Jeho hlas zněl pevně a chladně. Položil svou velkou ruku na mé rameno a opatrně si mě přitáhl blíž k sobě. Nevadilo mi to, dodávalo mi to jakýsi pocit bezpečí. Ano, je to zvláštní, ale ten spoj našich těl mě uklidňoval.

Otec si odfrkl, ale otočil se. Pak ještě přes rameno křikl, že to není naposledy, co se vidíme.

„Hej," slyšela jsem tichý hlas. Nadechla jsem se a otočila se. Jeho zelené oči mě pozorovaly.

„Jsi v pohodě?" zeptal se, ale už předem odpověď znal.

„Mohla bych ti říkat, jak jsem, ale... ne, nejsem." Kývl na souhlas a objal mě. Jeho čin mě překvapil, ale bylo to hezké. A jeho objetí bylo více než příjemné, takže jsem zvedla ruce a obmotala je kolem jeho pevného těla. Do nosu mě ‚uhodila' jeho vůně. Jako minule v tom výtahu byla okouzlující, tentokrát však byla jemnější. Byla to směsice nějakého koření, máty a ještě něčeho, co jsem nedokázala identifikovat.

Po chvíli se odtáhl a sklonil hlavu. Zajímalo by mě, co se mu honí hlavou.

„Julie?"

„Ano?" Zvedla jsem zrak a setkala se s jeho smaragdy. Jeho ruka se zvedla k mé tváři a setřela slzy.

„Omlouvám se. Za... za to všechno. Teď, když jsem slyšel kousek z tvého života, došlo mi, že jsi to taky neměla zrovna jednoduché..." Jeho omluva a zároveň přiznání mi sebralo dech. Vykulila jsem oči a nevěřícně si ho prohlédla. Byl krásný, -jako vždy-, ale vypadal zranitelněji.

„Tys... tys to slyšel?"

„Jo," kývl na souhlas. Co mu na to mám asi jako říct?

„Nechtěl jsem, ale byl jsem tady kolem a pak... prostě jsem nedokázal odejít," pokrčil rameny.

„No... fajn."

„Fajn?"

„Fajn."

***

„Nialle? Co se... Proboha, pojď dovnitř!" Niall, celý ubrečený, mě poslechl a vešel do pokoje a zamířil rovnou do postele, na kterou se posadil. Sedla jsem si vedle něj a objala ho kolem ramen.

„Ona... Řekla mi... Podvedla mě... Bože..." Jeho tělo se roztřáslo pod náporem vzlyků. Bylo mi ho neskutečně líto.

„Co ti ještě řekla?" zeptala jsem se opatrně.

„Že... vadí ji má existence. Neřekla to takhle, ale vlastně ji vadí všechno, co dělám. A ještě mi vynadala, že jsem u sexu moc opatrný a něžný. Ona chce prý vášeň a dravost... Prý mě miluje, ale... Podvedla mě, chápeš to? Já... tohle nezvládnu..." Natiskl se ke mně blíž a schoval si obličej to mého ramene. Zvedla jsem ruku a hladila ho po zádech, abych ho alespoň trochu uklidnila.

***

Podívala jsem se na postel, kde spal Niall. Vyčerpáním usnul, ale ještě mi stihl říct všechno, co mu Emma pověděla. Byla jsem znechucena. Tohle se přece jen tak neříká, ne? Dost mě zajímá, co bude dál. Vím, že Niall by pro Emmu udělal všechno, Ale zajde tak daleko, aby jí odpustil nevěru? Já... já bych to asi nedokázala. Prostě když někoho miluju, nemám potřebu mu zahýbat! A když to udělám, s tím člověkem se rozejdu, aby ho to neranilo ještě víc. A ona mu k tomu ještě řekla všechno, co mu na něm vadí. Má štěstí, že jsem u toho nebyla, protože bych ji asi ukamenovala nebo něčím praštila. Pánvičkou asi ne, ale ono by se něco našlo.

Tok myšlenek se mi opět stočil k záležitosti s tátou. Jak mě tady našel? Proč se sakra vrátil? Proč zrovna teď, po tolika letech? Máma by ho nekontaktovala, tím si jsem jistá. Takže doktoři? Protože když ne oni, tak kdo teda?

Lily... Moje malá milovaná sestřička. Proč tak krutý osud musel postihnout právě ji? Tu roztomilou holčičku, která za nic nemůže. Vzpomněla jsem si, jak byla dřív veselá, když její nemoc byla v nejlepší fázi. Tedy, kdy to ještě nebylo tak strašné, kdy se mohla hýbat a nebyla připoutaná k lůžku.

„Lily! Kdepak jsi?" zakřičela jsem a postavila se. Chtěla si hrát na schovávanou, takže ona se teď někam šla schovat a já ji mám najít. Najednou jsem uslyšela tiché chichotání. Přicházelo z ložnice. Potichu jsem se tam kradla a vešla dovnitř.

„No, tak tady asi není... Tak já si tady zatím lehnu a počkám si..." Lehla jsem si na postel na peřinu, pod kterou se samozřejmě Lily schovávala. Její nízký věk tomu odpovídá. Všichni děti se schovávají do postele pod deku a myslí si, že je nikdo nevidí. A přitom jim většinou koukají třeba nohy. Pod sebou jsem ucítila nějaký pohyb a smích.

„No... Co to tady je?" zeptala jsem se a odkryla deku. Lily na mě vybafla a já se strašně ‚lekla'. Chytla jsem se za srdce a jakoby to rozdýchávala.

„Páni, co tu děláš? Já o tobě vůbec nevěděla! Byla skoro neviditelná a já tě neslyšela ani necítila a ty jsi byla to celou tu dobu tady... To jsem nečekala, jsi mazaná!" Odpovědí na to mi bylo zvonivé chechtání a objetí od té malé potvůrky.

Pousmála jsem se nad tou vzpomínkou. Bylo to před hodně dlouhou dobou, ale mám to v paměti, jako kdyby to bylo včera.

A pak je tu Harry. Objevil se u mě a zastal se mě před mým vlastním otcem. A navíc si vyslechl náš rozhovor. Korunu tomu nasadil objetím. Bylo to šokující, absolutně jsem něco takového nečekala, zvlášť ne od něj. Chová se zvláštně, je to matoucí. Ale stejně na něj názor nezměním. Myslí si, jaká je to hvězda, jak on je někdo, a všichni ostatní jsou nuly. Vždyť on sám mě už několikrát nazval něčím. Nulou, nickou, děvkou, krávou, kurvou, blbkou, ošklivkou, tlustou... A prostě teď přijde a obejme mě! Co ho to vůbec popadlo? A hlavně, jak se bude chovat dál?

***

"Hudba je cesta od bolesti, kterou svět jen překypuje." - @adelinka9

***