„Prosím připoutejte se, za deset minut přistaneme!" ohlásil kapitán a nám se nad hlavami zobrazily značky zapnutého pásu. Celé letadlo cvaklo a dál poslouchalo.
„Doufáme, že se vám let líbil a byli jste s naší leteckou společností spokojeni. Let jsme úspěšně zvládli, komplikace nenastaly a pilot Jack Moore nás bravurně dostal až do Altanye, kde nyní i přistaneme. Ráda bych vám představila palubní personál, na který jste se mohli během letu obrátit. Tady jsou!" řekla hlavní letuška a představila nám personál.
Pilot si najel na dráhu a přistál. Na můj žaludek zapůsobil lehký tlak, ale nebylo to nic hrozného. Kola dopadla na dráhu plynule. Všichni jsme pilotovi zatleskali za skvěle odvedenou práci.
Odpoutala jsem se a pomalu si balila věci, zatímco pilot ještě najížděl před letištní halu.

Stoupnula jsem si a natáhla se pro tašku, kterou jsem měla danou v úložném prostoru nad našimi hlavami. Podívala jsem se na Harryho a narazila na jeho pohled. Ignorovala jsem ho a snažila se dostat brzy z letadla. Podařilo se mi to a rovnou jsem nastoupila do autobusu k ostatním. Ani mě nepřekvapilo, že na Stylese již čekala černá lesklá limuzína.

Autobus nás zavezl před halu, kde jsme si měli vyzvednout naše zavazadla. Ovšem nejdřív kontrola.
Vystála jsem si dlouhou frontu a vydala se hledat kufr. Došla jsem k pásu, kde kufry vyjížděly a já vyhlížela ten svůj.
Konečně jsem spatřila černý kufr s barevnými puntíky. Jenže kufr byl strašně těžký a nešel mi vytáhnout.
„Ukaž, pomůžu ti," ozval se příjemný hlas za mnou a kufr vyndal. Otočila jsem se k němu tváří a uviděla pohledného hnědovlasého kluka.
„Strašně moc děkuju! Asi bych to nevyndala... Takže ještě jednou děkuju," usmála jsem se vděčně. „To je dobrý, rád jsem pomohl. Mimochodem, jsem Liam," usmál se.
„Julia," podala jsem mu ruku.
„Můžu ti tykat?" zeptal se.
„Jasně! Cítí se divně, když mi lidi vykají," zasmála jsem se. Spolu jsme vyšli z haly a vydali se k autobusům.
„Kam jedeš?" zeptala jsem se.
„Hotel Club Dizalya, nebo tak nějak. Ty?"
„Taky tam!"
„Vážně? To je super!" zajásal.
Podali jsme řidiči kufry a vlezli do autobusu. Sedli jsme si vedle sebe tak nějak automaticky.
Když všichni nastoupili, mladý delegát si vzal mikrofon a seznamoval nás se situací.
„Takže, pojedeme hodinu až dvě hodiny. Cestu skončíme hotelem přímo v Alanyi. V půli cesty si uděláme zastávku, takže se budete moci protáhnout a koupit nějaké občerstvení. Pokud by někdo měl nějaký dotaz, obraťte se na mě. Rád vám pomohu," usmál se.
„A v obálkách, které vám delegátky daly, najdete papír, který je třeba vyplnit a v hotelu odevzdat na recepci. No, to je asi vše a jak už jsem řekl, ptejte se, pokud budete něco potřebovat!"

Do Dizalye nám to potrvá asi hodinu a půl, to se dá zvládnout.
„Jul? Nebude ti vadit, když usnu? Jsem totiž strašně ospalý, vůbec jsem nespal," zívne Liam.
„V pohodě, chápu to, chceš k okýnku?"
„Ne, to je dobrý," mávl rukou. Kývla jsem a vyndala si mobilní telefon. Dostala jsem ho k Vánocům od Emmy, mé nejlepší kamarádky. Chtěla mi udělat radost, a protože má peníze, koupila mi jej. To, že stál čtrnáct tisíc, ji nezajímalo. Pokoušela jsem se jí ho vrátit, ale byla neoblomná. Prostě mi prý chtěla koupit něco pořádného a navíc ten můj kšunt, co jsem měla před tím, nesnášela. Ano, sekal se, občas se mi někdo nedovolal (a většinou to byla právě Emma). Ale měla jsem ho ráda. Alespoň se mi vešel do všech kapes, na rozdíl od tohohle pádla. Ale samozřejmě jsem Emmě vděčná, protože i když jsem si to nechtěla přiznat, nový mobil jsem potřebovala.
Vytáhla jsem sluchátka a zapojila je do mobilu. Pustila jsem si playlist mých oblíbených uklidňujících písniček a opřela hlavu do sedadla.
Pokoušela jsem se usnout, ale nedařilo se mi to. Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, jaké to tam bude a co tam vlastně budu dělat. Nebudu fungovat jako uklízečka, ale budu tam něco jako ‚holka pro všechno'. Možná, že na uklízení taky dojde, ale tak co s tím nadělám? Nic.
Ale stejně mám zlý pocit. Ty dva měsíce, co tam strávím, budou buď ty nejlepší, nebo ty nejhorší. Kdo ví. Doufám v první možnost, ale... Náhoda je blbec. Ale pokud se tam něco má stát, tak to neovlivním. Jsem jedna z těch lidí, co věří na osud. Jenomže... Život není hudební přehrávač, kde si vyberete, co zrovna bude hrát. Je to jako rádio, kde si musíte užívat to, co se právě hraje. Snažím se tak žít, užívat si každičký kousek života, ale někdy to prostě nejde. Ale i po tom všem, co se mi stalo, se snažím být optimistická a užívat si života. Jasně, je mi dvacet a nemám přítele. Ale mám k tomu své důvody, o kterých však nikdo neví. A upřímně, nehodlám to měnit. Alespoň ne v nejbližší době. O onom incidentu totiž ví jen Emma, a to pouze pár informací, které jsem byla nucena ze sebe dostat.

Můj život vlastně nikdy nebyl lehký. Táta mě bil a pak zmizel, máma propadla alkoholu, naštěstí se z něj dostala po porodu mé sestry. A pak to začalo. Lily se narodila ochrnutá a její problémy se s věkem zvyšovaly. Ve svých dvanácti letech neslyší, nemůže se hýbat a špatně vidí. Její léčba je velmi nákladná, máma to sama neutáhne. Sama má totiž zdravotní potíže, které jí nedovolují těžkou nebo dobře placenou práci. No, takže je musím živit já. Naštěstí jsem chodila už od patnácti na brigády, takže mám našetřeno. A teď jsem přijmula nabídku otce Emmy, abych letěla na dva měsíce to Turecka. Sice to asi nebude zrovna lehké, ale dostanu velkou sumu peněz, takže to vydržím. A navíc, Emma v srpnu přiletí i s Niallem, jejím přítelem.
Byla jsem strašně ráda, že jsem někoho jako Emma našla, protože bez ní bych byla ztracená. To ona se mnou byla v těžkých chvílích a pomáhala mi. A protože její rodina je strašně bohatá, ráda mi kupovala oblečení. Sice se mi to moc nelíbilo, ale zase nechci chodit ve starých hadrech ze sekáče. A jmění Niallovy rodiny též není nejmenší, rád dělá radost druhým lidem, takže i od něj sem tam něco dostávám. A navíc u nich můžu bydlet. Oba jsou fajn a řekla bych, že se k sobě hodí. Oba blondýni s modrýma očima a laskavou povahou. A navíc rádi jí, takže další plus. Mám je oba neskutečně ráda a položila bych za ně klidně život, protože oni jsou jako má dvě soukromá sluníčka. Občas, ale vážně jen občas, jim závidím. Samozřejmě jim přeju jen to nejlepší, ale taky bych chtěla mít v životě někoho takového. Mít v tom druhém oporu. Chtěla bych, aby mě můj přítel miloval. Jenomže, budu mít já někdy přítele?

Pohled mi padl na spícího Liama. Najednou mu hlava padla na mé rameno a dál spokojeně spal. Vypadá takhle kouzelně, je roztomilý. A navíc je úplně super, že budeme na hotelu spolu. To je další plus, aspoň vydržím se nezbláznit. Snad.

Autobus zastavil a delegát nám řekl, že tu na půl hodiny stavíme, takže si můžeme něco koupit nebo se tu porozhlédnout. Liam se vzbudil a krásně se usmál.
„Ahoj. Já měl na tobě položenou hlavu, viď? Nevadilo ti to?" zeptal se ustaraně.
„Ne," zakroutila jsem hlavou, „nevadilo. Chceš jít ven?"
„No, potřeboval bych," poškrábal se na ruce. Kývla jsem hlavou a vzala si kabelku. Liam se zvednul a oba jsme vystoupili.
„Páni, Turecko! Já si dojdu, počkáš tu?" zeptal se.
„Jasně," přikývla jsem s úsměvem. Sedla jsem si na lavičku a rozhlížela se. Náš autobus nebyl jediný. Uslyšela jsem tady několik jazyků. Angličtina, němčina, ruština, turečtina (samozřejmě), francouzštinu a mnoho dalších.
Můj zrak padl na přijíždějící luxusní auto, které mi přišlo nějak povědomé. Kde už jsem ho viděla? Vystoupil nějaký muž a ještě se ohlédl na zadní sedačky. Auto mělo tmavá skla, přesto se mi podařilo zahlédnout kousek tváře. Styles. A samozřejmě, že nemohl vystoupit. Raději poslal svého řidiče. Chudák ten člověk, pracovat pro něj...

„Tak jsem tu!" ozval se za mnou Liamův hlas. Usmála jsem se a poplácala na místo vedle mě. Liam si sedl a prohlédl si okolí. „Takže, chceš se jít podívat dovnitř?" zeptal se a ukázal na bazar.
„No, když už jsme tu, můžeme, ne?" zářivě jsem se usmála a společně s Liamem vstoupila do ‚obchodu'. Neustále jsem měla pocit, že mě někdo sleduje, proto jsem se ohlédla, ale nikoho neviděla. Pak mi to došlo. Styles. Zavrtěla jsem hlavou, rozhodně se s ním nebudu zaobírat.
„Ještě máme deset minut," informoval mě Liam. Z chladničky jsem vytáhla vodu a Liam džus. Popadla jsem ještě i nějaké sušenky, protože žaludek hladověl, a stoupla si do fronty. Zaplatila jsem a vyšla ven. Zrovna jsem viděla, jak Stylesův řidič stojí u okénka a nadává. Pak naštvaně nasedl a vyjel jako neřízená střela.
Když i Liam přišel, sedli jsme si zpátky do autobusu a vyplnili ty papíry. Ostatní už si taky nastoupili a slova se ujal delegát. Během jízdy nám povídal o Turecku, co smíme a co ne, bezpečnostní opatření, jaké jsou památky a tak. Cesta uběhla docela rychle a my najednou stáli před příslušným hotelem. Prozvonila jsem pana Speeda, otce Emmy. Vešli jsme i s delegátem do haly hotelu a zamířili na recepci. Už tu stál pan Speed a když mě uviděl, rty se mu roztáhly do zářivého úsměvu.
„Julie! Tak konečně jsi tady! Vítám tě tu! A pane Payne, je mi ctí, že zde budete," usmál se na Liama
a podal mu ruku.
„Děkuji, pane," usmál se i Liam a obrátil se na recepčního. Mě si pan Speed vzal kousek stranou a obeznámil mě se situací. Budu tu pracovat od pondělí, protože dnes je pátek, takže mám čas si to tu prohlédnout.
„Zatím máme volný pokoj, takže budeš tam, ale v pondělí se přesuneš do pokoje jiného, ano? Hlavně si pamatuj, že za každých situací musíš být na hosty milá! A tvoje práce bude rozmanitá. Neboj se, vařit nebudeš a ani uklízet nádobí. Ale počítej s tím, že se objevíš u baru, jako animátorka, prostě taková ta pomocná ruka. Ale rozhodně nebudeš uklízečka! Dostaneš tričko jako animátoři, takže tě tak budou všichni brát. Pokud budeš mít nějaký problém, klidně se na mě obrať. Večerku nemáš, jen musíš být fit, budeš se hlásit v půl deváté na recepci. Podrobnosti ti řeknu v neděli a v pondělí začneš. Doufám, že se ti tu bude líbit. Rico vás teď zavede na pokoje," dokončil monolog a ukázal na mladého kluka tmavší barvy v oblečení hotelu.
„Dobře, děkuju. Ale... mohla bych mít otázku?"
„Ptej se," pobídl mě s úsměvem.
„No... Nevíte náhodou, jestli tady bude i pan Harry Styles?"
Pan Speed chvilku přemýšlel a pak zakroutil hlavou. „Ne, Harry Styles by měl být v Hotelu Dizalya Palm Garden. Proč se ptáš?"
„Ale, měla jsem s ním nějaké potíže v letadle," odmávla jsem to.
„Počkej, on letěl v letadle s tebou? On?"
„Jo. Byl dost naštvaný, asi se něco pokazilo... Nevím, každopádně byly problémy," pokrčila jsem rameny.
„Dobře. Tak, jestli je to všechno, půjdu. Doufám, že se vám tu bude líbit a budete spokojení. Pane Payne, užijte si to," usmál se.
„Na shledanou!" řekli jsme s Liamem stejně.

Rico nám ukázal pokoje a já první, co jsem udělala, bylo svalení se do postele. A jelikož jsem byla po celém dni nevyspalá, propadla jsem do hlubokého spánku.  

***

"Život není hudební přehrávač, kde si vybereš, co bude hrát. Je to rádio, kde si musíš užívat to, co právě hraje." - Zayn Malik

***