Bratr?! To přece není možné. Přemítal Harry v duchu. „Asi sis mě musel s někým splést. Rodiče už jsou dávno po smrti a jedna fotka skoro nic nedokazuje." Kroutil zmateně hlavou.

Eliot rozpačitě zamrkal. Vypadalo to skoro jako by se omlouval a zlobil zároveň. „Je tomu těžký uvěřit, ale říkám pravdu. V šuplíku taky ležel můj rodný list se jmény našich rodičů a několik dalších článků o tobě."

„Takže to znamená, že ses narodil pár let přede mnou, rodiče tě zavřeli do sirotčince a po mém narození umřeli?" Celá teorie skřípala jako dvířka staré skříně.

„Asi jo. Jsem o dva roky starší," dodal Eliot pro upřesnění.

„Proč by to ale, propána, dělali?"

Harrymu se v hlavě rozvířil ohňostroj myšlenek. Teorie a úvahy narážely nesouvisle do sebe, až vyskočil na nohy. Začal nepřetržitě pochodovat po místnost, což zaujalo Hedviku. Ta jeho prazvláštní chování tiše pozorovala a nečepýřila u toho svá křídla. Moc dobře věděla, že je Harry nervózní, cítila to z něj.

Může to být pravda? Mohli mít rodiče ještě dalšího syna? Kdyby tomu tak opravdu bylo, proč by ho ale posílali pryč? Jedině snad...

Zadíval se Eliotovi do tváře, hledal tam rysy svých rodičů. Byly tam, a nejen ty jejich. Spatřil dokonce mírný náznak své vlastní podoby. Zelené oči po matce věrně kopírovaly ty jeho. Sice nekoukaly přes kulaté obroučky brýlí, jinak se ale shodovaly k nerozeznání. Nos měl taktéž podobný tvar a Harry si s překvapením uvědomil, že mu říká pravdu. Jsou bratři!

„Fajn," snažil se smířit s osudem, „takže jsme sourozenci. Proč si ale vyrůstal v sirotčinci? Ne že by to tady bylo lepší." Střelil pohledem ke dveřím. Dával tím najevo svůj vztah k Dursleovým.

„Možná na mě rodiče zapomněli. A když umřeli, neměl se pro mě kdo vrátit."

„Nezapomněli. Nebyli takoví, aspoň myslím. Jediné, co mě napadá je, že tě chtěli chránit."

„Před Voldemortem?"

Harry přikývl. No vida, bude mít nejspíš bystrou mysl. I přesto, že vyrůstal jako mudla, stačilo pár informací, aby si dal dvě a dvě dohromady. Určitě by ho moudrý klobouk zařadil do Nebelvíru. Usmál se tomu.

„Akorát nechápu, proč se pro tebe Brumbál nevrátil. Určitě o tobě nic neví, nedovolil by jinak, abychom vyrůstali odděleně," vysvětloval Eliotovi. „Je to zvláštní... moc zvláštní."

„Jako by v tom hrálo roli nějaké kouzlo, že?"

„Tak na to můžeš vsadit krk. A ne, jen tak ledajaké."

***

Skoro celou noc nespali, věnovali hodiny a hodiny klábosení. Harryho naprosto přešla únava, a tak se snažil Eliotovi možná co nejvěrohodněji přiblížit kouzelnický svět. Nevynechal přitom ani setkání s Voldemortem, kdy se na konci prvního ročníku pokusil ukrást kámen mudrců.

Eliot jen nevěřícně kroutil hlavou. Bylo to pro něj nové a nepředstavitelné zároveň. Harry ho chápal. Moc dobře si pamatoval, jak se ve staré chatrči objevil Hagrid a sdělil mu, že je čaroděj.

Když už se ale začalo rozednívat, vymysleli dočasný plán.

Eliot v sirotčinci nemohl zůstat, ale ani pobyt u Dursleových nepřicházel v úvahu. Byť se jednalo o jejich dalšího synovce, nepřekousli by to. Proto se rozhodli odejít společně.

Nejdříve vyzvednou Eliotovy věci, oznámí odchod řádovým sestrám, ať se nebojí dalšího nepozorovaného zmizení a uchýlí se do Děravého kotle. Odtud pak zkusí napsat Brumbálovi, zda může nastoupit s Harrym do Bradavic.

Plán vycházel dokonale.

Když se Harry ráno objevil v kuchyni a oznámil Dursleovým, že odjíždí na prázdniny ke spolužákům, strýc Vernon ani neodlepil oči od novin. „Tak si běž, kluku jeden," prohlásil a líně otočil stránku.

Před samotným odchodem napsal ještě Harry dopis Hermioně. Svěřil se jí s celou záhadou a popsal jejich následné kroky. Pokud by mu někdo mohl pomoci, bude to právě ona. Není nic, co by nevěděla a když už, tak si všechno najde v knihách.

Uvázal obálku Hedvice na nohu a vybídl ji k odletu. Poté si naplnil příruční batoh nejdůležitějšími věcmi, včetně své cesmínové hůlky. Byli připraveni k odchodu.

Cesta naštěstí netrvala dlouho. Po třech hodinách a několika přestupech vystoupili na odlehlé boční cestičce. Ta se klikatila k šumějícímu stromořadí v dáli.

„Přesně za tou alejí stojí náš sirotčinec. Pojď, už to není daleko," řekl Eliot a dal se do chůze. Harry ho následoval.

„Ty Eliote," pronesl po několika krocích. „Stávaly se ti někdy divné věci? Myslím tím, jestli si ve strachu nebo vzteku dokázal něco ovlivnit vůlí?"

„Zkoumáš, jestli jsem taky čaroděj?"

„Prokoukl si mě," usmál se Harry.

„Jo, už několikrát. Naposledy asi před půl rokem. Matka představená mě potrestala za zničení jedné knihy, přitom jsem za to nemohl." Kopl nasupeně do kamínku, který mu stál v cestě. „Zničili ji jiní kluci a když jsem pak klečel na hanbě, měl jsem takový vztek až nade mnou rupla žárovka."

Harry šel vedle svého bratra a tiše mu naslouchal. Mezitím přemýšlel nad jednotlivými dílky skládačky. Ještě včera jsem žil normální život. Pak se najednou objeví Eliot, oznámí mi, že je můj dávno ztracený bratr a teď společně plánujeme nové začátky. Jaké by to asi bylo, kdybychom vyrůstali společně? Mohli jsme žít u Dursleových, pořádně zavařit Dudleymu, a přitom si užít spoustu zábavy. Škoda...

Harryho snění však netrvalo dlouho, přicházeli právě k obrovské kovové bráně s chrliči po obou stranách. Sirotčinec vypadal hrozivě. Dokonce hrůzostrašněji, než si Harry původně představoval.

Cihlová budova s vikýřovými okny se táhla do výšky jako hrad. Před masivními dveřmi stála zrezivělá kašna, která viděla vodu snad při posledním dešti a okolní zahrada smutně chátrala. Možná to bylo zataženým počasím, ale zdálo se, že je celý sirotčinec v mlze. Visela nad ním chmurná ruka neblahé zvěsti.

„Je to tady vždycky tak ponuré nebo jen dneska?" zeptal se Harry s obavou v hlase.

„Ehm, okolí vypadá podezřele, pojďme raději dovnitř." Eliot se skřípotem otevřel bránu a vstoupil na pozemek. Když se však dostali až k samotným vstupním dveřím, zůstali nervózně stát. Jako by je zastavila neviditelná ruka osudu, vybízející k opatrnosti.

„Nezkusíme raději zadní vchod?"

„Rozhodně."

Potichu se přikradli k zadnímu křídlu a opatrně otevřeli dveře. Samotným zděšením pomalu přestali dýchat. Před nimi se totiž objevila vysoká postava jednoho z chlapců, podobající se neživému.