Připadalo jí, že už uběhly celé dny od toho, co uznala, že bude lepší počkat. Přitom to byla stěží hodina.

Seděla naproti němu a zírala do jeho unavené tváře. Několikrát ho přistihla, jak nechává bradu vyčerpáním spadnout na hruď, jen aby se vzápětí vzpamatoval a škubl s ní zpět nahoru. Rudá skvrna na jeho uniformě se s každou minutou zvětšovala, stejně jako Sophiina deprese. Nemohla nic dělat. Jen tady sedět a dívat se, jak z něj pomalu vyprchává život. Několik minut nazpátek se ho snažila přesvědčit, že bude na ránu alespoň tlačit, aby tolik nekrvácela, ale to jí okamžitě zatrhl. „Hoď se do klidu," pověděl jí a Sophii nezbylo nic jiného než doufat, že pokud by byla nějaká možnost, jak mu pomoct, řekl by jí o tom.

A tak stále čekala. Zírala na jeho sklopená víčka a mělký dech, na bledou pokožku a tu zatracenou rudou skvrnu. Čekal na smrt, šla si pro něj pomalu a vedla s ním dlouhý a vyčerpávající souboj. Sophie si mu sedla do klína, objala ho okolo ramen a začala ho pažemi zběsile třít. Snažila se ho zahřát, přestože se právě nacházeli uprostřed rozpálené pustiny.

„Nech toho," zamumlal. „Odpočiň si."

„Drž hubu," zavzlykala, když uslyšela ten chraplavý a smířený hlas.

Povzdechl si a mlčel.

Byla na něj naštvaná. Naštvaná za to, že za ní do toho auta vůbec lezl. Že už pomalu přestával bojovat. Zběsile zrychlila tempo a frustrovaně při tom lapala po dechu.

Rayovi znovu spadla hlava na hruď, jenže tentokrát už tam zůstala. Sophie zděšením vykřikla a vzala jeho tvář do dlaní. Okamžitě otevřel oči a překvapeně zamrkal.

„Tys omdlel!" obvinila ho.

„Neomdlel."

„Tys omdlel!" Začínala panikařit. „Rayi, ty nesmíš omdlít. Chápeš, že nesmíš?" Mírně mu zakývala hlavou, aby se trochu probral a pohlédla mu do očí. Díval se na ni a zdálo se, že formuluje něco na jazyku.

„Ale. Já. Neomdlívám," pověděl jí pomalu a na každé slovo kladl zvláštní důraz.

„Nemůžu se na to dívat, a přitom tady jen tak sedět," přiznala mu. „Kdy nás najdou?"

„Nevím," odpověděl. „Ale podívej, podej mi mou zbraň."

Po celou dobu, co mu ji předávala, se snažila přijít na to, co má za lubem. Že by se nakonec přece jen rozhodl jít něco dělat? A v tomhle stavu? Teď už bylo na všechno pozdě.

„Vidíš tu záklopku?" ukázal na jakousi část zbraně, kterou Sophie ani nevnímala. Místo pod ruce mu hleděla do tváře. Nedokázala z ní ale nic vyčíst.

„Jo," odpověděla.

„Tímhle ji odjistíš a pak jen stačí-."

„Říkala jsem ti, abys držel hubu!" Vytrhla mu zbraň z rukou a třískla s ní o zem vedle. „Nebudeš mi tu dělat přednášky o tom, jak se co používá, jako bys neměl být!"

Na jeho rtech zahrál smutný úsměv. „Tak promiň."

Zakryla si dlaní ústa, aby tím tlumila veškeré vzlyky, které se jí draly z hrdla. Žaludek se jí svíral a ona poprvé pocítila, co je to opravdová beznaděj. Ta emoce byla daleko silnější, než když slyšela kluky v Iráku ve vysílačce. Silnější, než když viděla, jak Finna nakládají do sanitky. A dokonce ani na ambasádě, když pomalu ale jistě měla pojít žízní a hladem, si nepřipadala tak zoufalá a bezmocná. Teprve když viděla Raye, vždy neohroženého, silného a klidného, jak nyní bez vůle dál jakkoliv bojovat o svůj život sedí opřený o zeď a snaží se neusnout, věděla, že pokud se mu něco stane, pravděpodobně už se přesto nikdy nedostane.

„Já tě tak strašně nesnáším," vyhrkla v záplavě emocí a slz. Měl bojovat. Měl chtít žít. Pokud se se smrtí smířil, pak už byl dávno mrtvý.

„Já vím," zašeptal. „Ale v tom autě jsem tě nemohl nechat."

„Měl sis hledět svého!"

„Taky si hleď svého."

To ji přinutilo znovu zavzlykat. „Přestaň se se mnou hádat."

Zasmál se. Slabě, ale přece jen. Pak znovu zavřel oči, brada mu spadla na hruď a jeho svalstvo ochablo. Při pohledu na jeho mrtvolně bledý, strnulý obličej se v Sophii vzedmula vlna zděšení a zběsile ho popadla za ramena. V záchvatu paniky mu zády mlátila o stěnu, o kterou se opíral. Potom ho objala pažemi okolo krku a nepřestávala s ním kymácet. Hladila ho po vlasech, tiskla ho k sobě, ale zůstával nehybný. Z úst jí vyrazil úzkostlivý pískot. Cítila, jak se jí svírá hrudník, jak se celý vesmír hroutí, svět mlčí, nic nedává logiku a všechno přestává mít smysl.

„Já neomdlívám," zaslechla, jak jí zachraptěl do ucha.

„Ach, bože." Nabrala do plic snad všechen kyslík v místnosti a zjistila, že necítí ruce. Teprve po chvíli v nich začalo mravenčit, stejně jako ve všech ostatních končetinách, a ona znovu začínala přicházet k sobě. Jak šok dál pomalu pomíjel, přestávala cítit to panické sevření hrudníku, lépe se jí dýchalo a hlava začínala brát v potaz své okolí. Slyšela obyvatele domu, jak tiše poposedávají na podlaze a s nervozitou žmoulají své oblečení.

„Teď ne, Rayi, dobře?" odtáhla se od něj, aby mu mohla vzít tvář do dlaní a podívat se do ní. „Ne dneska. Někdy jindy. Teď ještě nechoď pryč, já už totiž taky nikdy nikam neodejdu, slibuju. Už jsem připravená."

Velice pomalu a vyčerpaně zvedl pohled a zadíval se unavenýma modrýma očima přímo do těch jejích. Cítila zasychající slzy na svých tvářích, ale i přesto se na něj usmála. „Pro mě za mě si běž střílet teroristy třeba na Antarktidu, ale vrať se. Vrať se, protože já na tebe budu čekat doma a vážně bys mě nasral, kdybys mě nechal čekat dlouho."

„Tak dobře," pousmál se a na chvíli se odmlčel. „Nechci tě nasrat."

„Asi bych tě zabila."

„Já vím," pověděl tiše. „Taky tě miluju."

Políbila ho. Na čelo. Na ústa. Do vlasů. Přitiskla celou svou tvář na tu jeho a snažila se neplakat. Cítila, jak jí v náručí celý koprněl, jak se vyčerpáním kymácel a postupně ztrácel rovnováhu.

„Ne, Rayi, to já tě miluju," zavzlykala. „Tak mi to prosím teď nedělej. Ne, teď. Prosím, jen ne teď."

Jeho tichá odpověď zanikla v náhlé střelbě odněkud z venku. Slyšela cizí jazyk, jak na někoho křičel a také zděšený jekot lidí. Už je hledali. Jen to nebyli ti, které tolik zoufale očekávali.

Rayova slabá dlaň dopadla na pistoli, se kterou před chvíli Sophie třískla o zem. Jeho ochablé prsty se ji snažily vzít, ale marně. Docílil jen toho, že ji nemotorně válel po zaprášené podlaze. „Vezmi si ji," zašeptal. „A běž. Přesně tak, jak jsme přišli, dobře?"

„Ne, Rayi," vrtěla hlavou. Tiskla své rozpálené čelo k tomu jeho a dlaněmi ho hladila po lících. Nehodlala ani za nic odejít. „Přece jsem říkala, že už nikam nejdu."

„Pokud nás hledají, tak už našli Rahimiho a teď přišla řada na nás," zasípal. „Nějaké auto už je nebude zajímat, takže běž tam a počkej na Davida."

„Zbytečně se unavuješ," řekla mu jen. Výkřiky se ozývaly blíž a blíž. Dokonce teď slyšela praštění dřeva a vrzání plechu. Brali dům po domu.

„Ne," vydechl Ray a Sophie cítila, jak jí prsty na jeho tváři smáčí slzy. Jeho slzy. „Běž už pryč."

Viděla, jak zlomený byl a jak dlouho s tím bojoval. Opřela si jeho hlavu o hrudník a mírně s ní zakolébala. Nechtěla, aby plakal, obzvlášť ne kvůli ní.

„Jsem přesně tam, kde chci být," ujistila ho. Odpovědí jí bylo tiché popotáhnutí. Zbytečně se vyčerpával a Sophie tomu nemohla zabránit. To, že se tak trápil, ji bolelo ještě víc než představa, že omdlívá. Nechtěla, aby trpěl a už vůbec ne, pokud to mělo být to poslední, co pocítí.

„Měl bys jít spát, už jsi unavený. Já půjdu." Její slova jí zněla cize, odporně. Přece to nemohla být ona, kdo to řekl. Kdo řekl, aby už toho boje nechal, aby to vzdal.

Právě mu dovolila zemřít. Cítila, jak se celá její bytost svírá a ječí, snaží se jí rozdrápat zevnitř, roztrhat veškeré orgány, jen aby našla ještě kousek emocí, které ze Sophie už dávno vyprchaly. Byla prázdná jako vylitá plechovka, sešlapaná jako stará bota a odporná sama sobě jako ta nejjedovatější zmije.

Nebyla u okamžiku, kdy Ray naposled zavřel oči, ani když z jeho mysli vyprchala poslední myšlenka. Celou dobu ho svírala v náručí, jako by ho tím snad mohla ochránit. A když na něj posléze pohlédla, už byl pryč. Prostě jen tak.

Po tváři mu stekla poslední slza, jeho výraz se uvolnil a přes zavřená víčka to vypadalo, jako kdyby jen spal. Zdálo se, že své poslední okamžiky byl klidný. To všechno kvůli její malé lži. Doopravdy nedokázala ani pomyslet na to, že by se teď zvedla, odešla a nechala ho tady ležet napospas všem těm lidem. Z té představy jí bylo na zvracení.

Nedokázala brečet, nedokázala ztratit vědomí a probudit se mrtvá, přestože tolik chtěla. Ne, Raye jí nemohli vzít. Dál ho k sobě tiskla a čekala, kdy jí do ucha znovu otráveně zasyčí, že neomdlívá a ať se hodí do klidu. Proč si sakra dával tolik na čas?

Dál čekala. On si nakonec přece jen dá říct, snažila se sama sobě namluvit. A když ne, tak tady zůstane. Kam jinam mohla jít? Kde by mohla být po tom všem šťastná bez něho?

Přemýšlela, jak se zatraceně mohl její neoficiální studijní pobyt tak zvrtnout. Začal smrtí a smrtí taky končil. Kdyby jen věděla, kam ji ta cesta dovede, zůstala by při tom leteckém útoku sedět v autě, zemřela by v poklidu za melodie orientální hudby a nikdy by Raye Clarka nepotkala. Pravděpodobně by pak jen na moment zavadil pohledem a nějakou její roztrhanou a ohořelou končetinu, a to by byl konec celého jejich příběhu. Ale ne, to ona musela zatraceně utíkat a zatraceně chtít žít a stejně teď seděla tady a necítila se o moc lépe než očouzená mrtvola, kterou mohla být.

Na co to vlastně celé bylo? Tahle podivná souhra osudu, která přiměla někoho v Pentagonu poslat na přepadenou ambasádu právě Rayův tým. Chtěl snad někdo s dost pohnutým smyslem pro humor, aby ji to bolelo ještě víc? Víc než když ho opustila v Iráku a dokonce i víc, než když za té prudké průtrže mračen odjížděla ze svatby?

Nyní ho už ztratila navždy, stejně jako sebe. Ať už se do Ameriky dostane jakkoliv, jako přeživší oběť jedné nešťastné akce nebo v rakvi s odznakem hrdinství, který jí bude už stejně k ničemu, věděla, že doopravdy už se domů nevrátí. Věděla, že ať už jí napumpují do žil sedativ, kolik budou chtít, stejně už zůstane zavřená v malé chatrči u řeky Kábul s Rayem v náručí a nepřátelskou armádou v patách.

Mimoděk jí pohled spadl na zbraň odhozenou na zemi. Vidíš tu záklopku, Sophie, tímhle ji odjistíš...

Přemýšlela, jestli to bolí. Jestli ucítí, jak se jí od hlavně přiložené pod bradou kulka provrtává spodním patrem, jazykem, nosohltanem, a nakonec skončí uvnitř mozku, kde se několikrát odrazí od stěn lebeční kosti, rozmašíruje jí hlavu zevnitř jako omeletu a při troše štěstí vyletí očním důlkem.

Pohlédla na rodinku Afghánců. Ti by jí s tou otázkou asi nepomohli. Zírala do očí ženě, která na ni hleděla se skrytým soucitem. Potichu něco zasyčela na obě svoje děti, které ihned na to odvrátily od Sophie pohled a zavřely oči. Nechtěla, ať to vidí, a Sophie si byla jistá, že před nimi by to udělat neměla. To svědomí, lítost nad těmi dětmi a veškeré emoce z ní však vyprchaly s posledním Rayovým výdechem. Co na tom vlastně sešlo?

Políbila Raye Clarka na čelo a odjistila zbraň.

Než však stačila přiložit hlaveň pod bradu, uslyšela z venku další křik, tentokrát pekelně blízko. Slyšela také kovové zvuky přebíjených zbraní a něčí botu, která šlápla na suchou větvičku. Rahimiho lidi byli tady.

Neměla strach. Nepociťovala ani lítost. Byla jen pekelně naštvaná.

„Dejte mi už, doprdele, pokoj, vy zasraní kreténi!" zavřískla směrem ke dveřím, vstala a obrátila proti dřevu hlaveň zbraně. Nevěděla, jak se drží, co se s ní dělá, ani jestli s tím škodu vůbec nějakou napáchá, ale stejně začala střílet. Mačkala zběsile spoušť, ozývaly se výstřely, zbraň sebou cukala, ale Sophie jí držela pevně. Kulky se provrtávaly dřevem a zanechávaly za sebou jen otvory, kudy nyní procházelo světlo, a pach spáleniny.

Když jí došly náboje, vztekle puškou hodila přímo proti zdi.

Nastalo dlouhé ticho. Možná si dali říct. Ať už to bylo, jak chtělo, právě se stejně připravila o svou jedinou jízdenku pryč od všeho toho utrpení. Teď už jí nemohlo pomoct nic.

„Můžeme už vejít dovnitř, zlato?" ozval se najednou zvenčí Davidův starostlivý hlas.