Chata uprostřed lesa, kde k večeru dorazili, byla obrovská. Měla dvě patra a podle všeho vypadala navržená jako penzion či hotel, protože zdi lemovalo několik malých balkonů, což znamenalo jediné: soukromé pokoje.

Kromě klikaté pískové cesty, která ke stavbě vedla, se okolo nenacházelo nic kromě lesa z jedné strany a ohrady s dobytkem ze strany druhé. To se Isabele líbilo. Nikde nikdo.

Parkoviště tu nebylo žádné a auta, která dojela před nimi, parkovala po různu na okraji cesty, u lesa nebo na louce. Rozhodla se nechat mercedes ve vysoké trávě mezi jedním pick-upem a starou vitarou. Její auto mezi ostatními vzbuzovalo pozornost, a navíc vypadalo odložené za příkopem u cesty poměrně vtipně. Vsadila by se, že ho otec nikdy v trávě nenechal. Zatáhla ruční brzdu, aby jí neujelo. Celý terén, v němž se chata nacházela, byl totiž dost příkrý a svažitý.

Zhasla motor a pohlédla na Finna, který za celou dobu cesty nepromluvil ani slovo. Tvářil se neutrálně, takže ani z jeho obličeje nešlo nic vyčíst. Dokonce ani z tónu jeho hlasu, když se po chvíli otočil a řekl: „A nechceš tam radši hodit kvalt pro jistotu?"

Isabela v tichosti zařadila rychlost.

Atmosféra mezi nimi byla opravdu napjatá a zvláštní, proto beze slov raději vystoupila a vzala z kufru auta svou novou cestovní tašku s novým oblečením a veškerými věcmi potřebnými ke strávení víkendu na chatě.

Už když vystupovala z auta, upoutala na sebe pozornost poměrně početné skupinky mladých lidí, která nejspíš zevnitř zahlédla přijíždět nějaké drahé auto a byla zvědavá, kdo s ním přijel. Zírali na Isabelu po celou dobu, co vytahovala z kufru tašku, a byli z ticha. Teprve když vystoupil Finn, někdo z davu na něj zahvízdal přesně tím tónem, kteří muži vydávají, když vidí pěknou holku.

Jeden mladík se po chvíli z davu oddělil a se širokým úsměvem si to rázoval k nim. To už si stihl své věci vyndat i Finn. Stáli teď oba na příjezdové cestě, Isabela nervózní jako u státnic a Finn naopak mnohem víc uvolněný než před chvíli v autě.

„To mě poser, člověče!" chechtal se mladík, když k nim došel a poklepal Isabelino auto po kapotě. Pak uznalým pohledem přejel i ji a s širokým, významným úsměvem se obrátil k Finnovi. „Co to do háje je, Finne? Všichni jsme čekali, komu zavoláš, aby pro tebe dojel na vlak."

Na Finnovu odpověď se ale nečekalo, mladík přistoupil k Isabele a velice zdvořile se na ni pousmál. Měl poměrně mladé rysy a bystrý pohled. Isabele se zdálo, že musel snad kdysi dávno sportovat, paže měl silné, mrštné, stejně jako nohy. Jen to mírně vypouklé břicho svědčilo, že dobrá kondice byla již minulostí.

„Jakou milou společnost nám to vedeš?"

Finn si nervózně odkašlal a podrbal se za uchem. „To je Isabela."

„Krásné jméno," usmál se mladík. Isabele se zdálo, že se chystal představit, ale přerušil ho Finn dalším odkašláním.

„Rayova sestra," dodal, načež se mladíkova ústa protáhla do velkého písmena O. Chvíli zůstalo mezi trojicí tíživé ticho, kdy Isabela nevěděla, co se děje, ani co by měla v této situaci udělat. Nevěděla, co společného s tím má její bratr a co od toho všeho očekávat. Na chvíli zalitovala, že tu vůbec i jela. Ocitla se někde uprostřed hor mezi skupinkou úplně cizích lidí a už první seznamování se zdálo, že dopadne fiaskem.

Jako by se po chvíli mladík vzpamatoval, přestal na Isabelu užasle zírat, pleskl se do čela a natáhl k ní ruku. „Šmarjá, promiň. Tohle je fakt nátěr teda," zablekotal. „Já jsem Winston, moc mě těší."

Isabela mu stále s mírně nechápavým úsměvem podala ruku a nechala si s ní pevně zatřást. „Také mě těší."

Naštěstí si Finn všiml veškerých rozpaků z její strany a přispěchal na pomoc. „Winston s náma sloužil v Iráku."

„Ach tak."

Winston se na ni ještě jednou omluvně zazubil a prohlédl si ji. „Nikdy se nepochlubil, že je jeho ségra taková kočka."

„Winstone," snažil se okamžitě kamarádovu otevřenou náladu trochu zkrotit Finn, když viděl, že to Isabelu znovu uvedlo do rozpaků.

„No bóóže," protáhl obličej Winston a rozhodil rukama. „Ty už se potřebuješ vážně opít, Finne. To ani tví univerzitní kámoši nejsou tak úzkoprsí."

Winston vzal galantně Isabele zavazadla z rukou a společně se všichni rozešli k chatě a zvědavé skupince před ní.

Isabela si asi patnáct jmen, které jí Winston s Finnem představili po několika vteřinách vůbec nepamatovala. Znala jen Finnova spolubydlícího Patricka, jinak nikoho. Jedinou osobu, kterou si dokázala zapamatovat byla Chloe, Winstonova žena, s divokými zrzavými vlasy a dlaněmi neustále tisknoucími si břicho. Nemusela se ptát, aby věděla, že nejspíš čeká miminko. Také byla velice příjemná, milá a zdvořilá na rozdíl od většiny ostatních, kteří už přes alkoholový opar stihli ztratit veškeré společenské zábrany. Zdálo se, že právě Winston a Chloe tady jako jediní neoslavují své ještě ne úplně jisté promoce. Oba dva se této skupince lidí mírně vymykali. Isabela si však dokázala odvodit, že je tady nejspíš pozval Finn a byla mu neskonale vděčná za to, že bude moct trávit čas s Chloe, která se divokým večírkům kvůli miminku jistě raději vyhne obloukem.

Chloe jako by vycítila, že Isabela úplně není ve své kůži, a ještě před tím, než se k ní stačili nahrnout kluci s panáky tequily, nabídla jí, že jí ukáže pokoj. S radostí její nabídku přijala a kvapně se jala ji následovat přímo do domu.

Ve vstupní síňce málem zakopla o hromadu bot, nazouváků a bačkor, které byly chaoticky rozházeny po celé podlaze okolo botníku. S Chloe si proto své boty opatrně uložily do rohu místnosti tak, aby na ně nikdo nešlápl podobně jako před chvílí Isabela. Minuly dřevěné schodiště, které pravděpodobně vedlo do jednotlivých pokojů ve vrchním patře, kde Chloe poradila Isabele nechat zavazadla, aby jí je nahoru vynesl někdo z kluků, přece se s tím nebude tahat sama. Nechaly hlučnou skupinku venku, aby mohli pořádně přivítat Finna, a samy se vkradly do poměrně rozlehlé společenské místnosti. Měla venkovský design s dřevěnými rámovými okny a vrzavou dubovou podlahou. Po okraji byly rozestavěny lavice s židlemi tak, aby uprostřed vzniklo místo k tanci či jiným zábavám, například pivnímu pongu, jak jí po chvíli Chloe vysvětlila kulečníkový stůl osázený plastovými kelímky od piva. Nesměl chybět ani plně vybavený bar v rohu místnosti, kde stejně jako ve většině prostor panoval chaotický nepořádek. Přestože byl všude nehorázný svinčík, a to tu byla teprve pár minut, nemohla v sobě najít nic, čemu by tohle všechno vadilo. Kelímky, brčka, talířky, příbory a plechovky piva všude, kam oko dohlédlo. Bylo to něco naprosto jiného, než matčiny oslavy a večírky. Isabela z toho cítila svobodu a zábavu.

Po tiché domluvě s Chloe si obě nalily trochu nealkoholické koly a usedly spolu ke stolu. Na Chloe šlo jasně vidět, že je ráda, že sedí. Přestože měla břicho zatím ještě maličké, byla ze všeho stání dost unavená. Pravděpodobně ji ještě soužily těhotenské nevolnosti. Isabela se trochu podivovala nad tím, co tu vůbec dělá, měla by být doma a odpočívat. Polila ji vlna horka, když si uvědomila, že teď nebo co nevidět už mohla být s Frederickem taky v jiném stavu. Dítětem by si ji k sobě připoutal už na celý život, lépe když odešla právě teď, než se všechno stačilo rozběhnout špatným směrem.

„Nejste si s Rayem moc podobní," prohodila po chvíli Chloe a pozorně se na Isabelu zadívala, snad aby našla nějaké společné rysy. „Myslím povahově," dodala pak.

Isabela se nechápavě pousmála.

Chloe na to pokrčila stydlivě rameny.

„Brácha je dost náročná osobnost," pověděla po chvíli. Samozřejmě, kde přišel Ray, tam to dokázal ovládnout. Vyzařoval respekt, byl zábavný. Isabela nedisponovala ani jednou z jeho vlastností.

Chloe byla neobyčejně citlivá na její změny tónu, zaslechla ten lehký náznak hořkosti a raději dál řeč o Rayovi nerozváděla. Chtěla se nějakým velice nezávazným způsobem dozvědět, co tu s Finnem vlastně dělá a hlavně, jaký vztah mezi sebou zaujímají. Přeci jen nad zdvořilostí zvítězila čirá ženská zvědavost. Než však mohla mít vůbec možnost tento rozhovor začít, přihnala se dovnitř skupinka teď už značně rozjařených studentů a posílená o jednoho člena se rozhodla pokračovat v předešlých aktivitách.

Patrick s Finnem se okamžitě nahrnuli k pivním pongu, načež se jejich protihráči začali dohadovat o tom, zda by Finn neměl hrát až v dalším kole, protože je značně nespravedlivé, že zatím není opilý a jeho motorika ještě není tolik oslabena. Isabela se zasmála, skoro to vypadalo jako válečná porada škodolibých čarodějnic, z nichž každá měla na snídani láhev vodky. Ani si přes své pobavení nevšimla, že se na ni Finn dívá. Mírně nadzvedl obočí snad aby se ujistil, jestli se dobře baví a on si bude moct s klukama zahrát. Přestože se jí moc nelíbilo zůstat ve společnosti úplně cizích lidí, s úsměvem přikývla. Potřeboval se taky uvolnit a ona mu to nehodlala kazit.

Znovu se otočila ke Chloe, které nyní na tváři hrál podivný, potutelný úsměv. Schovala ho na chvíli za sklenici s kolou a velice dlouze se napila. Isabela začínala tušit, oč kráčí.

„Takže vy dva spolu?" zeptala se po chvíli a kývla hlavou směrem k Finnovi, který byl zrovna nucen si přihnout z láhve rumu.

„Eh, ne," zamumlala nervózně Isabela a pohlédla na Finna. „Ne, známe se přes Sophii. Když byla nezvěstná, trochu jsme si navzájem pomáhali to všechno zvládnout."

„Ach, tak," přikývla Chloe, ale podivný úsměv ji neopustil. „Škoda."

Aniž by chtěla, zadívala se znovu na Finna. Oni dva a partneři? Byla to zvláštní představa, nad kterou ještě nikdy předtím neuvažovala. Finn byl rozhodně zdaleka jiný typ muže, než jaké si kdy představovala po svém boku. Možná to bylo Rayem, možná Fredrickem, které znala už od mala. Její ideál proto vypadal něco mezi oběma, byla zvyklá být obklopena urostlými muži, kteří věděli, co chtějí, tvrdě a sebevědomě si za tím šli, okolí je respektovalo a ve vztahu působili jako ta silnější strana. Finn byl jiný. Hubený, upovídaný kluk, který se protloukal životem, a dostal spoustu ran, než si uvědomil, co vlastně chce. Nepůsobil rázně, sebevědomě, ani jako někdo, kdo ví, co chce. Ne, Finn byl milý a velmi citlivý kluk, který se své pocity marně snažil schovávat. A možná právě to na něm bylo tolik sympatické. U Fredericka si neustále připadala postradatelná, aniž by chtěl, jasně jí dával najevo, že by se obešel i bez ní. Jeho osobnost zastiňovala tu její, o tom nebylo pochyb. U Finna věděla, že s ní počítá stejně jako ona s ním. Potřeboval zvládnout spoustu obtížných věcí a věděl, že sám je nezvládne. A možná to byl ten rozdíl. Mezitím co Frederick působil velmi mužným a sebevědomým dojmem někoho, kdo se o ni postará, bude jí chránit a hýčkat, což jakási její ženská část naprosto zbožňovala, Finn v ní vzbuzoval touhu vzít ho za ruku, zabalit do deky a uvařit mu horké kakao. Chtěla ho obejmout, utěšit, říkat mu, že všechno bude v pořádku a dívat se, jak mu pomalu roste úsměv na tváři a to jen díky ní. Protože on by jí tu možnost mu pomoct dal, stejně jako by mu ji svěřila i ona. Nemusela se s ním snažit být silnější, než doopravdy byla.

Snažila se vybavit si na mysli, jaké by to bylo jej políbit, ale něco ji tam neustále rušilo. Možná to byla stále ta převládající touha nechat se od někoho ochraňovat, od někoho silného, sebevědomého a jistého? Něco jí nehrálo, a tak tu myšlenku raději ihned zahnala. Mnohem víc jí vyhovovala představa s ním být a pomáhat mu, protože si to zasloužil. Rozuměla si s ním jako s nikým jiným za poslední dobu a chtěla, aby jejich vztah zůstal takový, jaký je.

Krátce si odkašlala, aby zahnala veškeré své spletité myšlenky a napila se. „Jak dlouho už spolu s Winstonem jste?"

Chloe se zahleděla někam do ztracena, jako by pátrala v paměti a zamyšleně nakrčila čelo. „Asi šest nebo sedm let. Bylo to zrovna když nastoupil k průzkumu, vlastně nás seznámil tvůj bratr."

Isabela úsměvem vybídla Chloe, aby jí o té události pověděla víc.

„Oba se kdysi děsně zřídili v jednom baru a neměli odvoz. Já tam tehdy zrovna končila směnu. Byli oba hrozně roztomilí, pořád se nešikovně plazili po stěnách, snažili se najít východ a peníze za útratu jsem si z jejich peněženek musela vzít sama, protože nebyli schopní ani počítat. Když jsem se je pokoušela vyhodit, klekl si Ray přede mnou na kolena a skoro se slzami v očích mě prosil, ať je odtamtud dostanu. Tak jsem je vzala do auta a odvezla na ubytovnu, protože se na základně takhle opilí ukázat nemohli. Winston se se mnou po cestě neustále snažil flirtovat, ale skrz ty panáky, co do sebe celý večer házel, mu to šlo dost mizerně. A já se celou dobu smála, až mě bolelo břicho i pusa. Byl strašně roztomilý, a tak jsem mu nechala telefon. Nevím, jakým zázrakem ho tehdy neztratil, ale na druhý den mi zavolal hned ráno i s tou masivním kocovinou, co si uhnal z večera. Toho jsem si nesmírně cenila."

Ani nevěděla, při které části se začala smát. Představovala si svého velice respektovaného a váženého bratra, jak se někde plazí po stěnách baru neschopen odejít, a měla dost. Dokonce si začala vymýšlet pár narážek, které mu jistě nezapomene vmést do obličeje, až se spolu uvidí. Musela taky uznat, že Chloe musí mít naprosto jiný smysl pro humor než většina holek, která by se nad dvojicí dokonale opilých kluků jen pohoršeně zamračila a držela by se dál.

„Winston mi připadá jako velký vtipálek," uznala Isabela, „vlastně by mě to u něj ani tolik nepřekvapilo."

Chloe se s tichým smíchem zahleděla na svého manžela, jak nalévá Finnovi dalšího panáka. Její výraz najednou mírně posmutněl. „V Iráku se sešli fakt zajímavá parta, to jo."

„Jaký byl?" zeptala se vážně Isabela. „Myslím Finna. Jaký byl Finn, když jsi ho poznala?"

„Šílený," pokrčila rameny Chloe. „Byl to jeden z těch lidí, které vážně podezříváš z toho, že si ráno do čaje hodí dvanáct kostek cukru, zalejí ho Red bullem a k jídlu požvýkají zrnka té nejsilnější Arabicy."

Isabela překvapeně vykulila oči. Znala Finna spíš jako unaveného kluka, který uměl občas dobře zavtipkovat a pobavit lidi okolo sebe, to bylo všechno.

Chloe sklopila pohled, když zaregistrovala Isabelin šokovaný výraz. „Co víš, o tom, co se mu stalo?"

„Měl nějaké problémy, léčil se," odpověděla. Nějak jí nic z toho nechtělo jít pře ústa, dělalo se jí špatně. „A taky chtěl spáchat sebevraždu."

Chloe pokývala hlavou. „Nic víc?"

„Je toho víc?"

„Nevím, jestli bych to měla být zrovna já, kdo ti to řekne," zapochybovala Chloe.

„V pořádku." Nechtěla na ni naléhat, přestože si právě teď nechala ujít tu největší šanci Finnův příběh doopravdy poznat.

„Myslíš to s ním vážně?" zahleděla se jí Chloe do očí. „Opravdu vážně. Váš vztah, přátelství, ať už je to cokoliv."

Isabela se zhluboka nadechla. Přinutilo jí to se zamyslet znovu nad tím, co pro ni Finn vlastně znamená. Jediné, co doopravdy věděla bylo, že by ho v ničem nikdy nenechala samotného. „Ano."

Chloe se dlouze napila z kelímku a pozorně se rozhlédla okolo sebe. Finn a ostatní dál pokračovali ve své zábavě. „Někdy ke konci jejich turnusu jejich vozy přepadli. Byli v autě čtyři: Finn, Ray, Lucas a Winston. Když to vypuklo, Ray je sebral a běželi se schovat. Bohužel je viděli a ocitli se tak pod útokem. Stříleli po nich z pušek a taky jim tam házeli granáty. Jeden kluk od nich, Lucas, v tom zmatku jeden vzal od ruky a chtěl ho odhodit pryč."

Isabele se zatajil dech.

„Bouchlo mu to v dlani. Jim před očima. Byla jsem s Winstonem na pohřbu, kde rakev nechávali zavřenou. Myslím, že rodiče nechtěli, aby ho někdo viděl. Winstonovi trvalo opravdu dlouho, než byl schopný o tom mluvit, neřekl to ani psychologovi, ke kterému jsem ho objednala, prostě si jen jednou večer za mnou sednul a pověděl mi to. Říkal, že to Finna už tehdy hodně vzalo. Že zatímco on jen nepřítomně zíral a nedokázal se pohnout a Ray se snažil zachovat chladnou hlavu, Finna to zničilo už tam. Zprvu se zdálo, že se s tím popral, protože se do příletu domů choval poměrně normálně jako ostatní. Pak se u nás po několika dnech objevil Ray. Vypadal, jako by týden nespal, chvíli něco žvanil o Finnovi, Sophii, svatbě a že na všechno kašle, a pak nám usnul na verandě. Ráno, když se z toho všeho vyspal, nám pověděl, co se stalo. Po návratu domů jeli se Sophií k Finnovi, aby zjistili, co se děje, protože se mu Finn v telefonu nezdál v pořádku. Vyjel s ním na pivo, ale nějak vypustil, že řídí a opil se s ním. Vybourali se a Finn si zlomil nohu. Pak se spojilo všechno dohromady: smutek z toho, že ztratil kamaráda, že mu zemřel přímo před očima způsobem tak hrozným, až mně samotné z toho přeskakuje hlas, náhlá neschopnost se vrátit tam, kde se vrátit nešlo, zlomená noha, která mu znemožnila návrat k průzkumu. Všechno dohromady. Ray to na něm nějakým šestým smyslem vycítil a trochu si pohrál se starou pistolí Finnova dědečka, takže když se pak Finn rozhodl udělat to, co udělal, ta zbraň ho nezabila. Ray mu zachránil život."

Dlouho potom obě mlčely. Isabela hleděla na Finna, kterého viděla se po dlouhé době smát a chtělo se jí najednou být osamotě. Tady nešlo je no Finna, šlo tady i o jejího bratra. Jak nemohla poznat, že je s ním něco v nepořádku? Že zažil něco takového? Nedokázala by mu pomoct a v tu ránu děkovala nebesům za to, že se v jeho životě objevila Sophie. Pokud on zachránil život Finnovi, pak ona zachránila život jemu. Isabele trvalo několik dlouhých minut, než dokázala vlastní selhání skousnout. Ray tu byl vždy pro ni, bránil ji, když se do ní otec navážel, povzbuzoval ji, když jí nikdo jiný nevěřil, a ona by mu nedokázala pomoct v ničem. Možná že potřeboval někoho jako Sophie, která ho dokázala prokouknout od hlavy k patě a nenechala se odbýt tou jeho zatracenu hrdostí. Isabela potřebovala jeho, on ji ne, jak už pro ni bylo zvykem.

„Ty by ses měla, děvče, taky napít něčeho pořádného," zazněl jí najednou u ucha Winstonův veselý hlas, než si přisedl k nim ke stolu. „Tady se lidí baví. Nikdo se tu netváří jako chcíplá kočka, tak nám to nekaž. Hele na Finna," ukázal prstem ke kulečníkovému stolu, kde se Finn něco zběsile snažil se smíchem vysvětlit Patrickovi a divoce u toho máchal rukama, „pár panáků a už je z něj zase ta nadupaná psychoveverka, co kdysi. Možná by ti to taky pomohlo."

„Winstone, teď ne," odstrčila svého manžela Chloe a důrazně ho zpražila pohledem.

„Nech dvě ženské u stolu a ony si zkazí celej večer, fakt," protočil očima Winston. „Chci vás vidět obě u kulečníku. Hned! A s úsměvem," zazubil se na ně, „kdybyste náhodou nevěděly jak na to, stačí jen vycenit zuby, my už to pochopíme."

„Winstone, řekla jsem jí o Lucasovi," pověděla mu tlumeným hlasem Chloe a znovu ho uzemnila pohledem. Winstonovi ihned zamrzl úsměv na tváři, a dokonce se zdálo, že v tu chvíli naprosto vystřízlivěl.

Nastalo dalšího dlouhé ticho, které přerušoval jen smích, který přicházel z opačné strany místnosti, kde zábava nerušeně pokračovala dál.

„Aha," řekl jen po chvíli Winston.

Chloe se rozpačitě zahleděla do stolu a zakmitala rameny. „Jsem už docela unavená, možná bych si šla lehnout."

Isabela se ze stejného popudu také bleskurychle zvedla ze židle. „Myslím, že by mi pár hodin spánku taky neuškodilo. Dlouho jsem řídila."

Winston jim na to nic neřekl a zůstal dál sedět u stolu.