Dům její rodiny se zdál být tichý a opuštěný. Byl ale víkend, takže bylo jasné, že budou oba rodiče doma. Otec o víkendech zásadně nepracoval a matčina práce obnášela výchovu Maxe. Teprve teď po celé té době mírně zalitovala, že na Finnovu nabídku kývla a okamžitě spolu sedli do auta, aby si mohla zajet domů pro nějaké věci.

Zaparkovala auto u chodníku, co nejdál od domu to šlo. Vypnula motor a nejistě pohlédla na Finna. Tvářil se poměrně překvapeně.

„Na nic se neptám, nic neříkám. Je to tvoje věc," pokrčil rameny nad tou podivnou atmosférou.

Isabela ještě jednou pohlédla z okýnka na dům. Nikde nikdo. Možná se šli někde projít, nebo sedí venku v zahradě. Oba tyto scénáře by jí vyhovovaly.

„Podívej, můžu tam jít s tebou, pokud máš strach, nebo cokoliv," navrhl po chvíli Finn.

„Ne, to je v pořádku." Cítila se zahanbeně, že se bojí vkročit do vlastního domu. Nejvíc ji děsila představa, co její rodiče řeknou na to, až kolem nich projde se sbalenými věcmi na víkend. Zhluboka se nadechla a vzala za kliku. Nemohla se tu schovávat věčně.

Její rozhodnutí však překazila světlovlasá hlava, která se k jejímu autu řítila od zahrady. Max vypadal jako by měl v patách celou pekelnou hordu. V plavkách s rybičkami a s plovacími rukávky okolo paží, které zachránily jeho ruku, když svůj běh nedobrzdil a prudce vrazil do dveří řidiče, se nadšeně usmíval na Isabelu. Slyšela, jak se Finn vedle ní taky tiše směje. Nechápala, proč mu v tomhle věku matka rukávky stále přikazovala nosit. 

Bez váhání otevřela dveře, jen aby ji mohl Max postříkat kapkami vody z vlasů, kterými na ni naschvál zatřásl.

„Ty ses koupal v bazénu? Vždyť ještě není takové horko, Maxi, nachladíš se."

Už to, že se Max koupal v tom ledovém a nevyčištěném bazénu, jí napovídalo, že matka bude mít buď hodně práce nebo nebude doma, jinak by ho okamžitě hnala se osušit.

„No a," pokrčil rameny, až rukávky na jeho pažích zavrzaly. Přistoupil blíž k Isabele a nahlédl dovnitř auta na Finna. „Nazdar," zamával na něj maličkou dlaní.

„Čau," odpověděl Finn.

Isabela se zamračila a pohlédla na spolujezdce. Ten se ale tvářil stejně nechápavě jako ona. „Vy se znáte?"

„Ne," odpověděl Max, jako by se nechumelilo. „Kdo to je?" Nesnažila se pochopit, proč její mladší bratr zdraví cizí lidi jako staré známé, ale bylo jí jasné, že se zase předváděl. Nemohla mu to mít za zlé.

„To je Rayův kamarád z Iráku, Finn," představila ho Isabela. „Finne, to je Max, můj bratr."

„Paráda," zasmál se Max. „A od kterých jsi?"

„Byl jsem. Od průzkumu," odpověděl Finn.

„Žůžo, tak to jsi mohl dělat s bráchou. On byl taky u průzkumu."

Isabele došla trpělivost a vystoupila z vozu. „Vždyť jsem ti řekla, že je to jeho kamarád. Odkud se asi znají, že. Poslyš Maxi, je někdo doma?"

Podrbal se ve vlasech a vykulil na ni vážně oči. „Právě proto jsem tady," pronesl důležitě a pak pohlédl na Finna: „Jsem tak trochu zpravodajec, víš."

„Páni, člověče," uznal Finn, „a co jsi zjistil?"

„Přijel Frederick," oznámil Max, „naši s ním od té doby, co jsi odjela, pořád něco řeší, tak jsem toho využil a šel do bazénu. Našel jsem tam nějaké řasy a mrtvé vosy, nechceš se jít podívat, Finne?"

Finn se rozesmál a chtěl nabídku přijmout, dokud neviděl, jak Isabela zatnula pěsti a mrtvolně zbledla. Zírala na dům a setrvávala v tichosti. Slyšela, jak Finn na druhé straně otvírá dveře od auta a leze ven. Netrvalo dlouho a opřel se o zadní dveře vedle ní. „Všechno v pořádku? Nemusíš nikam jezdit, nikomu jsi to neslíbila. Podívej, nevím, co se tady děje, ale pokud chceš pomoct, řekni mi jak a já ti pomůžu. Klidně pro ty věci půjdu místo tebe. Tady brácha mi to určitě ukáže hned po tom, co mrknem na ty mrtvý vosy."

Max nadšeně zatleskal. „Ta jedna vypadá dokonce jako sršeň."

Isabela zavrtěla hlavou. „Ne, cestou se zastavíme ve městě, něco si koupím."

„Poslyš, Izzy," zastoupil jí Finn sedadlo k řidiči. Překvapeně na něj zamrkala. Ne proto, že se odvážil jí vkročit do cesty, ale proto, jak ji oslovil. Takhle jí říkal jen Ray a Sophie. Bylo zvláštní slyšet to z úst někoho jiného. „Není normální, aby ses bála vkročit do vlastního domu. Nevím, co je tady tak šeredně špatně, ale měla bys tam jít. Jednou to totiž stejně budeš muset udělat. Nemůžeš odjet na chatu a zůstat tam po zbytek života."

„Frederick je její ex," vytroubil Max a zdálo se, že je na sebe patřičně hrdý. „Ségra se ho bojí."

Bylo to poprvé v životě, kdy svému mladšímu bratrovi vlepila pohlavek. Ani nad tím nepřemýšlela, prostě se to stalo.

Tíživé ticho, které po tom nastalo, přerušil až zvuk otevíraných dveří, ze kterých se vynořily veškeré Isabeliny noční můry. V popředí k nim kráčel otec v jedné ze svých nažehlených košil, ihned za ním Frederick oblečený naprosto podobně jako jeho dvojče nebo někdo, kdo se zoufale snaží být jako on, a za nimi tiše cupitala matka s nahněvaným výrazem v tváři, který se objevil, když spatřila mokrého Maxe v plavkách.

„To je dost, že jsi tady," promluvil otec přímo k Isabele. O Finna jen zavadil pohledem, ale jinak předstíral, jako by tam vůbec nebyl. A Finn se ani na oplátku nesnažil být zdvořilý a pozdravit. Isabela zahlédla, jak si založil ruce na prsou a pozorně sledoval celou scenérii s mírným úsměvem na rtech. Muselo mu to celé připomínat nějakou španělskou telenovelu.

„Přijela jsem si pro nějaké věci," oznámila mu co nejsebevědomějším hlasem, „jedu s kamarády na víkend na chatu."

„To teda nejedeš," opravil ji otec, „máme hosta."

„Vy máte hosta, já ne," opravila ho zase ona.

Viděla na Frederickovi, jak hodnotícím pohledem přejíždí Finna a ještě víc se zamračila.

„Co má být jako tohle?" mávl k němu Fred rukou. „Našla sis někoho nového."

„Nenašla! To je Rayův kamarád Finn, sloužil s ním u průzkumu, známe se přes Sophii a jedu s ním a s jeho přáteli na chatu. Stačí ti to? Doufám, že to uspokojilo tvou neutuchající touhu po tom neustále vědět, co dělám a kde jsem a příležitostně mi moje plány kazit, nebo je přímo diktovat."

„Tohle jsem nedělal," ohradil se dotčeně. ,,Měli jsme se spolu dobře a-."

„Ztichněte už," okřikl je oba pan Clark a Isabela, přestože ještě chtěla říct mnoho věcí, instinktivně sklapla. Jako už tolikrát, když na ni otec zvýšil hlas. Periferně zahlédla, jak ji a celou situaci Finn pozorně sleduje. „Nebudu tady dělat šaška, nějakému cizákovi, který se mi vysmívá do očí. Takže toho necháte a půjdeme si rozumně promluvit dovnitř. Jen naše rodina."

Překvapivě to Finnovi na úsměvu vůbec neubralo. „Všechna čest, pane," zamrkal na něj s neutuchajícím úsměvem a naoko zasalutoval paží, což neuvěřitelně rozchechtalo Maxe, který se to hned jal opakovat. „Já se pořád Rayovi divil, proč se vedle mě válí v písku, když má vilu na Branch Avenue. Teď bych si za ním po téhle inscenaci z Šeherezády nebo co, přísahám, i bez keců lehl, fakticky."

Na obličeji pana Clarka se najednou objevila grimasa poznání. „Finn," převaloval na jazyku jeho jméno a přistoupil o krok blíž. „Finn Mason? Ten, co ho můj syn jezdil navštěvovat do blázince?"

Finn byl zticha. Měřil si pana Clarka pozorným pohledem a čekal, co z něj dál vypadne.

„Podívejte," pověděl staršímu muži upřímně, „já vaši dceru tolik neznám, ale poznám, když někdo potřebuje na chvíli vypadnout z domu a odpočinout si. Takže byste ji pro jednou mohl nechat žít podle svého."

Pan Clark pohlédl na Isabelu a pak zpátky na Finna. „Žít podle svého," zopakoval. „Jako nechali tví rodiče tebe? Oprav mě, pokud se pletu, ale neskončilo to tak, že sis chtěl prohnat kulku hlavou? Já chci pro Isabelu to nejlepší. Práci, manželství a rodinu, aby se nikdy nemusela uchylovat k takovým věcem jako ty. A to, že teď stráví celý víkend ve společnosti někoho, kdo vyrůstal bez disciplíny jako nějaký plevel v divočině, mě rozhodně nenechá klidným."

Finn se na to jen jedovatě usmál. „Já vám tady přes hubu dávat nebudu, ale vsadím se, že Ray se o to s chutí postará, až přijede."

Isabela cítila, jak její otec supí. Finn totiž stále vypadal, jako by měl z celé situace nebetyčnou srandu. Ještě nikdy nezažila někoho, kdo by se na jejího otce při jeho nejhorší náladě usmíval jako měsíček na hnoji. Dokonce ani Ray nedokázal vyčarovat takový provokativní úsměv, a to myslela, že nikdo lepší než její bratr v tomto není.

„Tati, uklidni se," vkročila mezi ně Isabela. „Jsi opravdu hrubý."

„Měla jsi pravdu," pověděl jí Finn, „koupíš si něco po cestě, tady to nemá cenu." S tím se vytočil na patě a obešel kapotu zpátky ke dveřím spolujezdce.

„Bude to tak lepší," uznala Isabela, která se nechala unést Finnovou dobrou náladou, a zářivě se na oba muže usmála.

„Kam si myslíš, že jdeš?" vykřikl na to Frederick a nebylo jasné, jestli je tento dotaz určen Isabele nebo Finnovi.

K odpovědi se měl ale Finn: „Promiň, co jsi říkal? Nějak to odeznělo za zády tvého tchána, kde se pořád tak krčíš."

Když se Frederick rozběhl se zatnutými pěstmi, že Finnovi snad jednu vrazí, ozvalo se jen dvojité zaklapnutí dveří, jak se i s Isabelou se smíchem zavřeli v autě a po rychlém nastartování zmizeli pryč z ulice.

„Vypadal docela mile," pokrčila rameny paní Clarková, popadla Maxe za ruku a vlekla ho do koupelny. Po cestě se však musela jít podívat na mrtvé vosy a jednoho sršně.

***

Naopak v luxusním Mercedesu uprostřed dálnice mířící směrem z velkoměsta panovalo tíživé ticho. Isabela v tichosti uháněla pryč z Washingtonu a od té doby, co oba se smíchem nasedli do auta a odjeli z jejich domu, nepromluvila ani slovo.

Dokonce ani Finn na to, že po celou dobu interakce s jejím otcem oplýval pozitivní náladou, nevydal ani hlásku. Jen ztuhle seděl a zíral před sebe.

Isabela se snažila rozběhnout nějakou konverzaci, ale pokaždé, když už chtěla promluvit, rychle si to rozmyslela. O čem by teď tak mohli mluvit?

Kdesi uvnitř věděla, co situaci tak změnilo, a neustále musela přemýšlet o tom, jestli její otec mluvil pravdu. Oprav mě, pokud se pletu, ale neskončilo to tak, že sis chtěl prohnat kulku hlavou? Odkud její otec tuto informaci vzal, když ona o něčem takovém neměla ani ponětí?

Ano, chodila se Sophií Finna často navštěvovat do školy. Věděla, že měl nějaké problémy, a dokonce i to, že se chvíli léčil. Tím to ale haslo. Sophie zůstávala v tomto ohledu diskrétní a nikdy jí toho o Finnovi moc neříkala, když u toho nebyl a nezačal sám. Tohle naprosto měnilo situaci. Cítila, jak jí v krku roste knedlík. Neustále měla před očima Finna, jak si tiskne hlaveň zbraně k hlavě. Ne, to přece nebylo možné. Ne u Finna, který se právě teď vysmál do obličeje jejímu otci, který budil hrůzu a neváhal jít přes mrtvoly, pokud šlo o to, vyhrát hádku.

Co se mu muselo stát, že chtěl provést něco takového? Věděl o tom Ray? Věděla to Sophie?

Najednou měla strach se Finna na cokoliv zeptat. Dokonce i otázku, jestli nechce na nejbližší benzinové pumpě na záchod, dlouho převalovala na jazyku, než se na ni doopravdy zeptala. Tiše přikývl.

Mezitím co odešel vybílit automat na kafe, si v poklidu natankovala. Celou dobu ji ale pronásledovaly jen samé podivné a pochmurné myšlenky. Dokonce kvůli tomu z hlavy vyhnala otce, Fredericka i cirkus, který ji doma čeká, až se vrátí. Ani to všechno dohromady nedokázalo přebít skutečnost, že tu Finn vůbec nemusel být.

Vrátil se s kelímkem kávy i pro ni. V tichosti jí ho podal a oba se opřeli o kapotu vozu a usrkávali horký nápoj, zatímco z parkoviště sledovali ta kvanta aut a jiných vozů, co si sem přijížděla natankovat. Isabele přišlo na mysl, kolik benzínu se musí pročepovat tady a v tento jeden den. Daleko děsivější představou pak byla skutečnost, že benzinových pump na světě existovaly miliony, a pokud měla každá z nich podobné tržby, pak ta čísla musela být ohromná.

Když po chvíli pohlédla na Finna, zjistila, že už svou kávu dávno dopil a teď ji zkoumavě pozoruje. Znervózněla.

„Tak se zeptej," vyzval ji.

Isabele bylo trapně. Za prvé z toho, že věděl, na co se tak urputně snaží nemyslet, a za druhé se ho prostě nemohla zeptat na to, jak se chtěl zabít.

„Není to moje věc," odpověděla mu vyhýbavě.

Povzdechl si. Vzal si od ní prázdný kelímek a oba je šel vyhodit do nejbližšího odpadkového koše. Když se vrátil a sedl vedle Isabely do auta, znovu na ni mírně vyčítavě pohlédl. „Pokud ti to nějak vadí, stačí když mě vysadíš na vlak, nemusíš se mnou nikam jezdit."

Překvapením zalapala po dechu. „Finne, mluvíš o tom, jako bys měl něco nakažlivého. Probůh, já jsem moc ráda, že s tebou můžu jet."

„Tak jo," pokrčil rameny, ale bylo na něm vidět, že ještě všechno není úplně v pořádku.

„Můj otec je hulvát, který se nebojí použít to, co má, aby lidi zraňoval," řekla mu. „Už jen tím, že něco takového vypustil z úst, mi dokázal, jaký je to ubožák. Má pocit, že budu šťastná v životě, který mi naplánuje, a ano, rozhodně nezní špatně bydlet ve vile na Branch Avenue a jezdit v drahých autech, ale i tak se cítím mnohem šťastněji zrovna tady a teď."

Finn se na ni velice něžně usmál. „Pokud ti to pomohlo si tohle uvědomit, pak to stálo za to. Navíc tvůj brácha je děsný frajer."

Neubránila se smíchu. „Jo, to má po tom starším."

Přestože se zasmál nazpátek, něco v jeho tváři se změnilo. Něco ho tížilo a Isabela by vzala jed na to, že to začalo přesně v momentě, kdy její otec vypustil z úst tu nestydatost. Nejhorší na tom bylo, že za to mohla ona. Ona tam Finna dovezla, ona nechtěla vejít do domu sama. a tak přilákala pozornost na něho. Knedlík v krku se mnohonásobně zvětšil a neopustil ji, ani když se v plné rychlosti řítila dál po dálnici.