Na hlavní chodbě jednotky intenzivní péče se hemžilo víc lidí než u zdravotnického vojenského stanu uprostřed válečné zóny v Bagdádu. Jak tak seděla Sophie spolu s Rayem na židlích vedle dveří Finnova pokoje, kde je usadil jeho ordinující lékař, zatímco Carla Masona přizval k lůžku na slovíčko, uvědomila si, že není jediná na světě, kdo řeší problémy. Všichni tito lidé měli své starosti, ať už závažnější nebo jen zcela banální. Společné měli jen to, že se jim všichni museli nějak postavit a věci vyřešit. Stejně tak se cítila i Sophie. Musí se k tomu obrátit čelem. Preventivně si protřela oči, aby z nich snad opět najednou nevytryskl proud slz a narovnala se na židli. Jakmile Rayova paže, obvinutá okolo jejích zad ucítila pohyb, automaticky ji stáhla blíž k sobě.

„V pořádku?" ujistil se a zkoumavě si jí prohlédl.

„Uděláme pro něj, co budeme moct, že?"

„Stoprocentně," usmál se povzbudivě, což přinutilo Sophii také mírně nadzvednout koutky úst.

„Tak je to lepší," pochválil její úsměv a vtiskl jí letmou pusu do vlasů. Na to jen přivřela oči a pohodlně se opřela o jeho rameno. Zvládnou to. Jsou na to přece dva. Finn bude v pořádku.

Jako by těmi myšlenkami přiměla osud se posunout dál, dveře Finnova pokoje se náhle otevřely a z nich vyšel postarší doktor v bílém plášti. Zastavil se před dvojící a omluvně se pousmál. „Lékařské závěry smím podávat jen nejbližší rodinným příslušníkům, je mi to líto. Jestli se s vámi o to pan Mason podělí, to už je na něm. Teď však můžete jít navštívit svého přítele."

„Děkujeme," vyhrkla okamžitě Sophie a vyskočila na nohy jako když do ní udeří blesk. Doktor se jen mile pousmál nad jejím nadšením a šoupavým rokem se odporoučel do dalšího pokoje.

Sophie nedočkavě tahala Raye za paži do otevřených dveří. Jakmile se však ocitla na prahu, nadšení z tváře jí okamžitě zase povadlo. Nemocniční pokoj byl malý, jednolůžkový, tak akorát aby se do něj vešla postel pro pacienta, noční stolek, židle a stojany s přístroji. Ta jedna jediná židle v místnosti již byla obsazena Carlem Masonem, který seděl vedle postele a držel svého bratra za ruku. Finn ještě stále zůstával v bezvědomí.

Sophie se pomalu doplazila až k nohám postele a pohlédla na Finna. Celou tu dobu na chodbě si představovala, co všechno mu řekne, až se probudí. Měla toho tolik na srdci. Za celou tu dobu mu vlastně nikdy pořádně neřekla, jak moc ho má ráda a jak moc je pro ni důležitý. Možná že to jen potřeboval slyšet. Možná by nic toho neudělal, kdyby mu to říkala častěji. Musel si připadat tak zatraceně sám. Byl obklopen lidmi, kteří na něj působili dojmem sebejistoty, kterou on u sebe nedokázal nalézt. Carl neochvějně věděl, že dřív nebo později znovu podepíše kontrakt na misi, Sophii čekal poslední semestr na univerzitě a Ray ostatně permanentně vypadal, že se ho nic z toho, co se přihodilo v Iráku, vlastně vůbec nedotklo. A pak tu byl právě Finn, který ztratil jednoho z nejlepších přátel způsobem daleko otřesnějším, než si kdokoliv dokázal představit, nezvládl naplnit očekávání sebe samého, když si tak nešťastně zlomil nohu, a mezitím všichni lidé v jeho okolí směřovali dál ve své cestě, kdežto on zůstal sedět u silnice bez naděje, že by to všechno někdy mohl dohnat.

Když se v místnosti objevil i Ray, který se nyní po tom dlouhém období kamenných výrazů konečně tvářil jako citlivá lidská bytost, vzhlédl Carl od bratra a spočinul na obou příchozích pohledem. Déle se zdržel u Raye, který jen mlčky se zlomeným pohledem zíral na Finna. Sophie tušila proč, nejspíš se také podivoval, že snad Raye Clarka doopravdy zasáhly emoce.

„Nevím, jestli tu ještě nějaká židle pro vás je," vyhrkl nervózně Carl a těkavě se okolo sebe rozhlédl.

„To je v pořádku," ujistila ho Sophie. Sledovala jeho chování a uznala, že momentálně doopravdy není ve své kůži. Ostatně jako všichni v místnosti.

„Měl bych vám říct, co mi řekli," drmolil dál, „ale nemám páru jak. Možná by bylo lepší zajít za tím doktorem. Zapomněl jsem ale jeho jméno. Tuším to bylo něco na K."

„On nám nic neřekne," pověděl mu tiše Ray, „a ani nemůže."

„Carle," ozvala se ihned na to Sophie, „pokud o tom nechceš mluvit, nemusíš. Můžeme si tu jen sednout a čekat, až se Finn probudí."

Když si Carl znovu přikryl dlaněmi obličej a několikrát tiše zavzlykal, Sophie k němu instinktivně znovu přiskočila a objala ho okolo paží. Zůstala stát u jeho židle s pohledem upřeným na Raye a nechala si Masonovými roztřesenými pažemi obejmout trup. Rayův pohled mluvil za vše, ať už se dělo cokoliv, měli by se připravit na nejhorší.

„Ne," popotáhl po chvíli Carl, „musím vám to říct."

„Máš na to moře času," ujistila ho Sophie, „nikam nespěchej."

***

K jejich štěstí se uvnitř pokoje nenacházely nástěnné hodiny, tudíž nemohli s přesností určit, jak dlouho mlčky stáli a vyměňovali si znepokojené pohledy. Sophie neustále hladila Carla po kratičkých vlasech a sem tam mu našeptávala a snažila se ho ujistit, že se vše vyřeší a bude v pořádku. Čím déle to však opakovala, tím méně tomu věřila. Rayova jindy trpělivá povaha vzala do zaječích, takže jen nervózně přecházel po pokoji, střídavě klečel u Finna nebo se snažil rozluštit doktorské písmo na deskách s dokumenty o léčbě. Za celou dobu dokázal jen zjistit, co pumpovali Finnovi do žil skrz kapačku zavěšenou na vysokém stojanu. Glukóza, zněl řádek na jednom z papírů. Něco takového si však dokázal domyslet i sám, proto ho tato informace spíš víc rozčílila.

Když se náhle a zčistajasna odvrátil Carl od Sophie a vyčerpaně se svezl na opěradlo židle s pohledem upřeným na bratra, nastalo v místnosti ještě napjatější ticho. Ray zamrzl uprostřed pohybu, když zrovna vracel lékařskou zprávu zpět k nohám postele, a s očekáváním hleděl na muže, který mu kdysi na frontě tolik lezl na nervy. Sophie občas přemýšlela, zda by nyní po tom všem mezi nimi i nadále panovalo nepřátelství. Nejspíš ne. Veškerá Rayova nenávist vůči Masonovi pramenila z potřeby bránit před jeho hloupými řečmi Finna a posléze i Sophii. Nyní možná Ray pochopil, že tímto záhadným a naprosto kontraproduktivním způsobem projevoval Carl k Finnovi jakousi sourozeneckou náklonnost. Možná to Ray nedokázal pochopit, protože měl sestru a s ní se nikdy nehádali ani neprali. A pokud přece, byla Sophie přesvědčena o tom, že se Isabela postarala o urovnání vztahů co nejdříve a nejšetrněji. Ostatně takovým dojmem na ni i působila. Pokud někdo dokázal zchladit Rayovu někdejší horkokrevnost, pak to musela být vždycky ona. Dokud za ni práci nedokončila armáda, kde však Ray zamrzl natolik, že u něj emoce mnohdy bývaly těžko rozeznatelné.

„Přinesu ti vodu, jestli chceš," nabídla roztřesenému Carlovi bezmyšlenkovitě Sophie. Odpovědí jí bylo jen tiché zakroucení hlavou.

Ray posléze přece jen pověsil desku s dokumenty na své místo, založil si ruce na prsou a zůstal stát. Šlo mu vidět na očích, jak se postupně přestává ovládat a nemá daleko k tomu, aby s Carlem zatřásl a zakřičel na něj, ať to prostě vyklopí. Vřelo v něm tolik emocí, na které dlouhé roky kašlal. Teprve nyní mohla Sophie poznat něco z jeho dřívějšího horkokrevného já, které tak pověstně vymetalo večírky ve všední dny, skončilo na záchytce a ze vzteku se dobrovolně přihlásilo do armády.

„Carle," oslovila jemně Sophie Finnova bratra dřív, než se na něj Ray nějak nevhodně utrhne, „jak je na tom Finn?"

Carl k ní pomalu vzhlédl a několikrát se nadechl k odpovědi, avšak jako kdyby nemohl ani jednou najít ta správná slova, zůstával stále zticha. Občas v návalu smutku zalapal po dechu jako ryba na suchu a zalkl se.

„Bude v pořádku" vydal ze sebe po chvíli. Tím, že konečně promluvil se v něm jako by přelomila celá hráz a slova se z něj najednou začala řinout v dravých proudech. Mluvil rychle a úzkostlivě, ale mluvil, to bylo důležité. „Lebka poškozená není, vnitřní krvácení taky nenastalo. Jen má prostě pořádnej otřes mozku, tak musí mít klid a vzpamatovat se z toho. Trochu si cestou do stodoly poničil sádru, ale to se prý dá do kupy později. Jediný, co mu zůstane, bude jizva v místě, kde má roztrženou tu kůži. Až trochu ustoupí otok, sešijou mu to."

„To je skvělá zpráva, Carle!" rozbrečela se málem štěstím Sophie.

„Jo," pokýval hlavou sklesle Carl, „zvládl to dobře."

„Ale?" vmísil se do rozhovoru Ray. „Bude v pořádku, nic mu není, to jo. Pořád však z tebe cítím nějaké ale," objasnil jako odpověď na Sophiin nechápavý a mírně zaskočený pohled. Nedokázala v tu chvíli pochopit, proč prostě alespoň na chvilku nemůže mít Ray radost.

„Po fyzický stránce je v pohodě," pověděl Carl, „to ostatní už se ale nespraví šitím ani sádrou."

Ray pokýval hlavou, jako by tu odpověď čekal od samého začátku. A tehdy si i Sophie uvědomila, že ať už by byl Finn sebevíc v pohodě, nemohou jej jen tak opět vrátit domů a předstírat, že se nic nestalo.

„Nevěděl jsem, co dělat," spustil Carl rozklepaným hlasem, „co když to zkusí znovu? Když opravdu moc chceš, zabít se můžeš o cokoliv. A já to nezvládnu. Nevím, jak to řešit. Nemůžu ho držet svázaného na posteli po zbytek života. Jak se mu můžu podívat do očí bez toho, abych nemyslel na to, co chtěl udělat. A on to na mě pozná! Pozná, že se ho bojím, protože mě zasraně zná!"

„Carle" snažila se ho utišit Sophie, když se celý nekontrolovatelně roztřásl, „Carle, poslouchej mě, ty to zvládneš! A pokud ne ty, tak jsme tady my. Pomůžeme ti se vším, co bude potřeba."

Carl však pokračoval po svém: „Chtěl jsem na něj tady mluvit, v bezvědomí to některý prý slyšej, ale když jsem chtěl začít, tak jsem nemohl. Co bych mu měl říct? Co když něco řeknu špatně? Co když ho to raní a bude se chtít znovu zabít? Neumím mluvit se sebevrahama! Panebože!"

„Tvůj bratr není sebevrah!" odvětila mu na to rázně Sophie, až ji samotnou překvapil mírně útočný tón v hlasu.

„Já vím," zabořil obličej do dlaní, „nebo já vlastně nevím. Já teď nedokážu-."

„Ššššt," přistoupila k němu opět a objala ho.

„Ten doktor, co tu byl," pověděl posléze, „to byl psychiatr. Zavolali mi ho sem ti záchranáři. Říkali, že tohle nevidí poprvé, že se po turnusech najde vždycky hrstka chlapů, co to nezvládnou. Jen ještě neviděli nikoho, kdo by si to pokoušel kulkou napálit přímo do hlavy. Normálně se prý nechtě vybouraj, upijou nebo to přeženou s práškama na spaní."

Sophie zůstala zticha a jen mihnutím oka zkontrolovala Raye, který stál bez hnutí na to samém místě a v té samé poloze s pohledem upřeným na Carla.

„Ten doktor se mě ptal, co si myslím, že mohlo být příčinou toho, co udělal. Tak jsem mu řek všechno o Finnovi, o armádě, o vás a o tom, co se stalo v Iráku. Řekl mi, že je Finn obdivuhodný kluk a že udělá všechno proto, aby mu pomohl."

Bylo dobré hledat ke všem událostem něčí odborný a kvalifikovaný názor. Sophie se snažila vybavit v mysli přesnou podobiznu doktora, kterého míjeli na chodbě, když vycházel, ale tato vzpomínka ji v kontrastu s tím, co se jí v mysli prohánělo posledních několik dní, postupně mizela. Pamatovala si jen dlouhý plášť, vrásčité čelo a téměř lysou hlavu.

„Nabídl Finnovi místo v posttraumatickém centru pro válečné veterány," pokračoval Mason, „mluvil o tom i ten záchranář. Je to zdarma pro všechny, kdo mají odsloužený minimálně jeden zahraniční turnus."

„Abych to správně chápal," zalekla se Sophie náhlého Rayova agresivního tónu, „chceš strčit svého bratra do cvokárny jenom proto, že se o něj nedokážeš postarat a je to zadarmo?!"

„Rayi-," snažila se ho zarazit Sophie a stoupla si ochranitelsky před Carla, když se náhle vzpřímil a propaloval ho pohledem.

„Někdo nemá prachů plnou prdel jako ty!" zajíkal se Carl vztekem. „Nemůžeme si dovolit psychiatra, ani léky, ani tu debilní pečovatelku! Prostě na to nemám! Musím dělat na statku, bez toho nebudeme mít už vůbec nic, ale to ty asi nechápeš. Vám se dělají prachy automaticky už jen tím, že sedíte a popíjíte si svoje zasraný martini s ledem u baru z vykládaných diamantů! Tady u nás se pro peníze musí makat a klidně mi říkej staromódní, jestli chceš. A hádej, proč pečovatelku, ha! Protože má zasraně zlomenou nohu a nemůže se hnout z postele, protože jednou jel v autě s nějakým kreténem, co se neumí ovládat. Říkal to ten záchranář, Clarku! Většinou se ti, co to nezvládaj, vymlátí v autě, utopí v chlastu nebo prostě přeberou pilulí! Finn byl celou dobu naprosto v pohodě, dokud ses neobjevil ty! To ty jsi tady podělaně labilní! Ne, můj bratr!"

Sophie čekala nějakou opravdu agresivní rvačku, dokonce už v hlavě spřádala plán, jak co nejrychleji uhne Rayovi a vyběhne na chodbu pro ochranku. Když však chvíli hleděla do jeho modrých očí, došlo jí, že k ničemu takovému nedojde. Ray Clark byl naprosto klidný a uvolněný. Na jeho tváři se objevil nicneříkající výraz, který Sophii vyděsil víc než kdyby se prostě a jednoduše rozběhl v úmyslu jednu Carlovi vrazit. V tom okamžiku by věděla, že je naštvaný, takto však neměla nejmenší ponětí, co se mu může honit hlavou.

„Co chceš po nás, abychom udělali?" zeptal se klidným, pečlivě voleným tónem hlasu.

Carl si protřel obličej upocenou dlaní, skoro jako by si uvědomil, po jak moc tenké hraně právě přešel. „Podepsal jsem souhlas, že ho převezou dnes před obědem."

„Stihne se probudit, že ano?" vyhrkla téměř v tom samém okamžiku Sophie.

Carl se na ni jen zadíval zachmuřeným pohledem a několikrát zacukal rty, když se bránil dalšímu přívalu slz. Ostatně celou dobu se potácel na hranici mezi pláčem a zachmuřeností, tudíž to pro Sophii nebyla žádná indicie k tomu, co se chystá říct.

„Spíš ne."

Cítila, jak se jí šokem stáhlo hrdlo a tiše zalapala po dechu. Čísi pevná paže ji objala okolo ramen, otočila zády ke Carlovi a vystavila svou hruď jejím slzám.

„Musím s ním mluvit," snažila se křičet, ale hlas jí neustále selhával, „nemůže jen tak odjet, chci mu toho strašně moc říct, Carle!"

„Bude to tak lepší, Sophie," odpověděl místo něj Ray, načež za to od ní schytal malátnou ránu přímo do ramene.

„Ty buď zticha! Všichni nejsme jako ty! Nemůžu prostě jen tak odejít a žít dál s tím, že poslední, co mi řekl bylo, jak mu zemřel kamarád!"

Ray jí mírně dlaněmi přejel po zádech a přitiskl víc k sobě. „Finn se nedá, dostane se z toho, a pak ho určitě navštívíme. Jen potřebuje trochu čas."

„Doktor Triloney říkal, že bude lepší, když se od všeho na chvíli oprostí," přitakal Carl tiše.

„To ale neznamená, že se s námi nemůže rozloučit! Vždyť přece-."

„Bude to tak lepší," umlčel ji Ray.

„Je to pitomost!" snažila se ho odstrčit, ale proti jeho ocelovému sevření neměla sebemenší šanci. „Čemu to pomůže, když ho odtrhnou od rodiny a přátel! To ty mu můžeš pomoct, Rayi, na tebe dá ze všech nejvíc."

Po jejích zoufalých argumentech však následovalo jen tíživé ticho. Cítila Rayovu tvář, jak se jí noří do vlasů a několik okamžiků na to začaly vlasy skrápět první slzy. Byl tichý, nebýt mokrých pramenů, ani by nedokázala odhadnout, že pláče.

„Já ne, Sophie," zašeptal po chvíli, „ze všech lidí zrovna já nemůžu."

„Chci ho obejmout," vyslovila svou poslední prosbu a paže, které ji do té doby pevně svíraly, poslušně povolily. Pohlédla mu zběžně do tváře, jen aby náhle zjistila, že po slzách už nezbyly ani stopy, snad jen krom mokré cestičky vedoucí až po čelisti a mírně načervenalých víček. Stejně jak rychle se znenadání všem pocitům otevřel, tak se proti nim ihned uzavíral.

Na rozklíčování Rayova chování však bude mít dost času potom, teď tu byl jen Finn, kterého pravděpodobně vidí dnes naposled. Pomalu přešla až k jeho lůžku a bez jakýchkoliv okolků se k němu sklonila a vzala jeho hubené tělo do náručí. Na to všechno byl až příliš lehký, což Sophii jen dokazovalo, že hubnout začal už před příletem do Ameriky. Celý tým se s Lucasovou smrtí snažil vyrovnat po svém, proto si nejspíš ani nevšimli, že je s Finnem něco v nepořádku. Vlastně si toho Sophie nevšimla ani na letišti, když ji společně s Winstonem tak komediálně přivítali. Bylo nutno si přiznat, že tohle všechno bylo pro ni příliš na to, aby tomu porozuměla, natož se Finnovi snažila pomoct.

„Dej mi telefonní číslo, Carle," poručila jeho bratrovi hned po tom, co se od něj odvrátila, „ať ti můžu telefonovat."

Carl rezignovaně přikývl, ale místo telefonu podal Sophii z kapsy bleděmodrou vizitku s americkou vlajkou a logem ústavu, do kterého měl být Finn pravděpodobně převezen.

„Volej na tohle číslo," řekl jí, „povolím sdělování informací i na tvoje jméno."

„Děkuji, Carle."

Když se místností rozlehlo další napjaté ticho, pochopila Sophie, že je konec.

Tady se nedočkáš žádného grandiózního finále naší cesty. Tak to v realitě chodí. Rozdělíme se. Prostě jen tak. Ta vzpomínka se jí v hlavě vynořila z nenadání a zasáhla i ty poslední zbytky sebeovládání, které v sobě měla. Už se ani slzám nepokoušela bránit. Vzpomněla si na Raye a na moment, kdy jí tohle bez okolků přednesl za jedním ze zásobovacích vozů těsně před tím, než je nechala odjet a než se všechno tak šeredně pokazilo. Chvíli měla pocit, že snad zažívá něco jako deja vu bez šance se někdy posunout dál. Chtěla oběma říct, že tohle už se jednou stalo a že to nemohou dopustit znovu, ale Rayovy paže, které ji nekompromisně začaly tlačit ven z pokoje, byly rychlejší. I když otevřela ústa, aby připravená slova vyřkla, z nějakého důvodu nedokázala najít hlas. Poslední, co zahlédla, než za nimi Ray zavřel dveře pokoje, byl spící Finn a Carlovo tiché pokývnutí hlavou, gesto, které si s Rayem před odchodem vyměnili.

A pak cvakla klika a jediné, co mohla vidět nyní, byla cedule s číslem pokoje. Cítila, jak se Ray zhluboka nadechl a zaklonil hlavu dozadu.

„Nemůžeme odejít!" vyjekla, když se ji konečně vrátil hlas.

Když na ni posléze pohlédl, nalezla v jeho pohledu cosi neznámého. Snad odhodlání? Vyloučeno! Šokovaně se zarazila uprostřed úmyslu odstrčit jej pryč, aby měla opět volnou cestu ke dveřím. Ten pohled se jí zaryl do mysli, protože nic takového ještě v Rayových očích nespatřila. Napadlo ji, že toho možná bylo už příliš, že prostě dosáhl svého limitu a jednoduše právě tady v tomto momentu zešílel.

„Musíme do půjčovny," zavelel, popadl ji za ruku a odváděl pryč, „zvu tě na svatbu."