Bylo neskutečně úmorné čekat v třiceti stupňových vedrech v bytelném zdravotnickém stanu. Přestože bylo venku na přímém slunci daleko hůř, i tady se Sophie potila jako nikdy a hltavě polykala každý doušek vody, který jí přistál pod rukou. Navíc se po tom rychlém rozloučení se všemi cítila tak nějak osaměle. Proto uvítala, když si k ní posléze přisedl zdravotník Mike a položil před ni velkou plechovou krabici podobnou té, která se nacházela uvnitř Rayova Humvee.

„Vezou k nám první raněné," oznámil klidně, „nebudu mít proto čas kontrolovat situaci. Tohle jsem si nedávno vytáhl z jednoho vraku a teď s tím ladím kanály jednotlivých velitelských frekvencí a můžu tak slyšet jejich hlášení. Trochu jsem do toho investoval, takže to levou zadní zvládne i dálku do Bagdádu. Podle toho víme, co se děje a jsme včas připraveni na další přísun raněných."

Sophie užasle zamrkala. Netušila, že se něco takového vůbec dá realizovat. Mike se pod jejím pohledem nadmul pýchou nad svým strojem a rychlými ukázkami jí předvedl, jak přepínat mezi kanály. „Tady máš papír a tužku," pověděl jí, „kdybych náhodou musel odběhnout, přebíráš to ty, jasné? Budeš psát vždy počet raněných a jméno jednotky, nic víc. Ať tady jen tak neokouníš."

Přestože jen na jeho příkaz pokývala hlavou v souhlasu, uvnitř mu byla neskonale vděčná. Teď mohla být konečně alespoň něčím užitečná a neužírat se tak myšlenkami na její přátele, kteří se právě vrhali vstříc nebezpečí.

Netrvalo moc dlouho a do stanu se nahrnuli první mariňáci s nosítky. Nejprve dovnitř vtrhli s raněnými, kteří na tom byli úplně nejhůř, což znamenalo chybějící končetiny, proražené tepny a otevřená zranění. Při pohledu na tu hrůznou scenérii a neštěstí najednou nedokázala vůbec jasně myslet. Svalstvo jí šokovaně ztuhlo a nedokázala přestat zírat. Cítila se najednou velice slabá a malátná. Nad všemi výjevy se jí několikrát obrátil žaludek, ale naštěstí už se naučila, jak zvracení potlačit. Nepřímo si uvědomovala, že se začíná třást. Mnoho mužů vylo bolestí, někteří zmateně pohlíželi na své chybějící končetiny a snažili se něco říct svým kolegům nosičům, nevyšlo z nich však nic jiného než nesouvislé huhlání. Zdravotnický personál se ihned dal do pohybu, otevřel se provizorní operační sál, zahajovaly se resuscitace, zaškrcování ran a další ošetření. Během několika vteřin se celé místo proměnilo v chaos. Raněných zatím nebylo tolik, takže zabrali sotva čtvrtinu všech lůžek. Jakmile evakuační vozy všechny vyložili, s bleskovou rychlostí se vydaly opět k hlavnímu městu. Někdy v tu chvíli se okolo Sophie začal zmateně potulovat jeden mladý voják se zakrvácenou rukou. Když mu pohlédla do obličeje, odhadovala jeho věk na něco málo přes dvacet let. Tmavé vlasy měl přilepené k čelu jednak potem a špínou a jednak zaschlou krví. Jeho mladá tvář nepřítomně zkoumala okolí a on sám bloumal bezduše okolo. Tiskl si svou zraněnou ruku k hrudi, kde mohla Sophie zpozorovat chybějící palec, který voják samostatně držel ve zdravé dlani. Když se několikrát v kruzích motal okolo lůžek, nejednou zakopl o své vlastní nohy nebo sebou z ničeho nic děsivě škubnul při další ozvěně výbuchu z města.

„Můžu ti nějak pomoct?" zeptala se ho, když zrovna bloudil poblíž ní. Ošetřující personál na něho s největší pravděpodobností zrovna neměl čas, protože se právě ze všech sil snažili stabilizovat vojáky v ohrožení života. Všichni, kdo tady byli schopni chodit po svých, se řadili automaticky k ošetření až na konec.

„Eh?" zarazil se mladík a překvapeně pohlédl na Sophii.

„Můžu ti nějak pomoct?"

Jeho oči nepřestávaly těkat ze strany na stranu, a ještě několikrát se rozhlédl, jako by si nebyl jistý odkud k němu ten hlas přichází. Posléze snad usoudil, že je to opravdu ta žena, co sedí před ním na lavičce a na něco se ho ptá.

„Hledám tady kámoše," řekl koktavě, a ještě jednou se zmateně rozhlédl po stanu. „Běželi jsme podél toho domu s tím běhounem na schodech, víš přece, ne?"

Sophie opatrně pokývala hlavou na znamení souhlasu, přestože mladíka před sebou ještě v životě neviděla a o žádném domu s běhounem nevěděla. Pochopila však, že v jeho stavu by nebylo dobré ho rozrušovat.

„Asi tam měli minu, protože Chris najednou vyletěl do vzduchu, a když jsem k němu došel, čouhaly z něho vnitřnosti," to už mladík skoro brečel. „Dal jsem mu je zpátky a ptal se ho, jestli je to dobrý a on na to, že se mu chce blít. A já pak uviděl venku jeho jednu ledvinu a nevěděl, jestli je to pravá nebo levá, a tak jsem se ho zeptal, která mu chybí a on na to, že je mu to u prdele, že stejně chcípne a já se tak lekl, že jsem ji upustil a když nás odtud odnášeli, tak jsem jim říkal, že tam Chris zapomněl ledvinu, ale nikdo se nechtěl vrátit, neposlouchali mě a já teď ztratil i Chrise. Myslím, že ji bude potřebovat. Já svůj prst mám, ale jeho ledvinu jsem tam nechal. Bude ještě někde u toho domu s běhounem, víš? Myslím, že jsem ji upustil tak pět metrů před dveřma."

Sophie na něj šokovaně zírala. Jeho souvislý monolog skoro na jeden nádech po chvíli přecházel do nesmyslného mumlání a mladíkem procházel silný třas.

„Zajdu se tam podívat," řekla posléze a snažila se vojáka uklidnit. „Neměj strach, určitě ji najdeme."

„Díky," řekl úzkostlivě, „chtěl bych mu o tom povědět."

Sophie se snažila zpevnit roztřesená kolena. Při pohledu na psychicky zdeptaného teprve dvacetiletého kluka na ni šly mdloby. Pochybovala, že si v tomto stavu vůbec uvědomoval, že jeho kamarád s největší pravděpodobností nepřežil.

„Povím ti, až ho přivezou," ujistila ho a přistoupila opatrně k němu. Nad jeho zraněnou rukou se jí obracel žaludek, ale snažila se to vydržet. Zápach spáleného masa ji ostře pronikal nosem. „Jak se jmenuješ?"

„Greg," pověděl a stále se rozhlížel po stanu.

„Nechceš něco k jídlu? Nemáš žízeň?" zeptala se ho opatrně a pohladila ho jemně po paži.

„Ne, to je dobrý, brácho," pověděl, aniž by jí věnoval jediný pohled. Stále očima těkal po okolí. Sophie se starostlivě zamračila a opatrně mu sundala helmu. Na první pohled se nezdálo, že by si poranil hlavu, takže jeho zvláštní pomatené chování musel způsobit opravdu jen ten šok.

„Pojď si sednout, Gregu." Vzala ho za loket zdravé ruky a pomalými pohyby ho dovedla až k lavičce, kde se bezduše posadil. Z nejbližší lékárničky sebrala několik obvazů a desinfekci. Neměla sice nejmenší ponětí, co s tak vážným poraněním dělat, ale chtěla tomu klukovi pomoct. Při pohledu do jeho tváře jí přišel dokonce ještě mladší než ona. Nemohla ho tu nechat bloumat. Natrhala si trochu obvazů a nastříkala je desinfekcí. Snažila se jemně vyčistit okolí mladíkova chybějícího prstu. Snažila se i postupovat jako Gibson, ale věděla, že má vážné nedostatky. Voják před ní však vypadal, že je mu to úplně jedno, jen zíral někam do dáli. Tušila, že ho desinfekce musí neskutečně štípat, ale ani na to nereagoval. A ona se nedokázala přestat třást.

Když ke dvojici posléze přicupital jeden ze zdravotníků a mladíkovo zranění ošetřil, nedokázala už Sophie udržet emoce na uzdě a na chvíli vyběhla před stan. Slzy se jí řinuly z očí a ve spáncích cítila tupou bolest. Bylo toho moc. Na Gregův výraz už nikdy nezapomene. Někde v dáli se stále ozýval válečný rachot a zemí rezonovaly výbuchy. Měla pocit, jako by to nikdy nemělo skončit.

Vzpamatovat se jí trvalo několik minut. Jakmile po té chvíli vlezla do stanu, na lavičce seděl opět Mike a snažil se ladit svůj přístroj. Atmosféra ve stanu už se trochu uklidnila, ale i přesto všichni pracovníci kmitali od lůžka k lůžku.

„Síla, co?" houknul na ni Mike, když si vedle něho přisedla.

Sophie přikývla. „Myslela jsem si, čím vším jsem si tu neprošla," pověděla, „přitom o tom nejhorším jsem neměla ani ponětí."

Mike se pousmál. „Taky jsem ten pocit neznal," přiznal, „do té doby, než mě v Nasíriji přiřadili jako zdravotníka k Task Force Tarawa. Ti kluci si tam prošli peklem."

Sophie pokývala smutně hlavou. Sice přesně nevěděla, o čem mluví, ale ptát se ho na tu dobu nechtěla. Jeho zarmoucený výraz vypadal opravdu zranitelně. Tehdy pochopila, že vlastně za celou dobu nepochopila nic. Válka s sebou nikdy nenesla nic dobrého. Pro žádnou stranu. Celou dobu se Sophie pohybovala v malých vesničkách a městech, kde všechny události pociťovali v menším měřítku. Viděla chudé rolníky a pastevce trpícím hladem a chudobou a myslela, že americká invaze je to nejlepší, co je mohlo potkat. Pak narazila na jinou realitu v podobě průzkumného praporu, která její smýšlení obrátila zase proti své zemi. A teď tu seděla a bez předsudků dokázala pociťovat jen lítost a smutek za všechny zúčastněné. Zbývalo jí jen věřit, že se to tu časem dá po svržení režimu zase do pořádku a situace se zlepší. Cena za to však byla vysoká.

„Poručík Sanders o tebe měl opravdu starost," promluvil posléze Mike a pohlédl jí do očí. „Kladl mi na srdce, ať tě do ničeho nezatahuju. A vidíš. Jen co odběhnu, potkáš se tu s traumatem v čisté podobě."

„Za to vy nemůžete," ujistila ho Sophie se smutným úsměvem. „Jsem naopak ráda, že jsem mohla trochu pomoct."

Mike se také pousmál. „Sanders je dobrej chlap. Záleží mu na jeho lidech."

„Nejsem zas tak úplně jeho člověk."

„Ale jo," poplácal ji po rameni, „jinak by pro tebe nic z tohohle neudělal. Máš štěstí, že jsi natrefila na kluky z jeho čety."

„Já vím." Tento rozhovor jí opět připomněl, že někde o pár kilometrů dál mohou tito nejlepší kluci umírat a trpět.

Mike po ní zakoulel očima. „Možná bych se mohl na První průzkumnej naladit," prohodil mimochodem. „Chtěla bys je slyšet? Vypadáš jako někdo, komu na nich záleží."

Sophii se v tu chvíli rozjasnily panenky a s výrazem naprostého úžasu pohlédla na Mikea. Se spikleneckým úsměvem na ni zamrkal a pustil se do práce. Nedokázala uvěřit tomu, co se bude dít. Uslyší je. Ubezpečí se, že jsou v pořádku. Všechno bude fajn. Bude moct poslouchat Rayův klidný tón, kterým bude všechny posádky ujišťovat, že se nic neděje.

Mike se do své činnosti ponořil opravdu zodpovědně a nesoustředil se skoro na nic jiného. „Odkud to všechno umíte?"

Pokrčil rameny. „Kdysi jsem dělal radistu."

Sophie uznale přikývla. Všechno by tomu nasvědčovalo.

„Ty jsi jela v Humvee s Clarkovým družstvem, že jo?" zeptal se po chvíli.

„To ano."

„Slyšel jsem, že prej si tam sehnal nějakýho šikovnýho klučinu. Takovýho hubeňoura, ale perfektního technika."

Sophie se pousmála. „Myslíte nejspíš Finna Masona. Souhlasím, je v tomto velice zdatný." Tímto a střílením to však bohužel končilo. Co se týkalo jiných praktických činností, byl Finn naprosté pako. Za to všechno ho ovšem nešlo nezbožňovat.

Zatímco se Mike stále snažil najít patřičnou frekvenci, do stanu se vřítilo dalších pár mužů s nosítky. Bylo jich pět a většinou nosili vojáky se zlomeninami nebo potlučeninami. Z rozhovorů, které odposlechla, jim prý o ulici dál bouchla bomba z amerického vrtulníku. Měli štěstí, že je zranily jen padající sutiny budov, a ne bombové střepiny či samotný výbuch. Přesto všechno však musela bolest mužů prožívat s nimi.

„Tady prosím," podal jí posléze Mike staré sluchátko.

Ihned nabízenou věc přijala a s nedočkavostí přitiskla k uchu. „Mnohokrát děkuju."

„Půjdu pomoct ostatním," prohodil a se spokojeným úsměvem, že dnes někomu zlepšil už tak mizerný den, se rozešel ke zraněným.

Spojení bylo nějakou chvíli hluché. Sophie už se pomalu smiřovala s faktem, že se Mike přece jen někde spletl a nechal ji poslouchat hluchý kanál. Zklamaně držela sluchátko u ucha, sledovala okolní dění a snažila udržet slzy pod víčky. Tolik se těšila, že je uslyší. Hlavně ale teď nesmí tak slabošsky brečet, dnes už ne. Ostatní kluci někde nasazovali život, její starosti neznamenaly nic v porovnání s jejich.

„Bravo, tady Bravo 1," ozval se najednou ve sluchátku známy ledový hlas. „Jedeme v čele konvoje. Ulice čisté. Přepínám."

„Tady poručík Sanders. Rozumím. Pokračujte. Konec."

Spojení skončilo a sluchátko zůstalo opět hluché. Sophie se úlevně pousmála a ukázala Mikeovi, který se staral o zraněného opodál, dva vztyčené palce. Pyšně pohodil rameny a usmál se.

Sophiiny končetiny se roztřásly nanovo. Tentokrát to ale zapříčinila neskutečná úleva a pocit štěstí z toho, že jde vše, jak má. Nepamatovala si, že by kdy v životě pocítila z něčeho takovou úlevu. V tu chvíli dokonce pochopila, co to znamená, když spadne kámen ze srdce. Cítila, jak se jí plíce mnohem víc roztahují a ona už tak úzkostlivě nepumpuje jen opravdové minimum vzduchu. Nedokázala se přestat usmívat na celé kolo. K uchu si něžně tiskla sluchátko a očekávala další průběžné hlášení. Vše bylo v pořádku. Aby taky ne, když této četě nepochybně veleli ti nejlepší z nejlepších.

Když se tak v očekávání dalšího spojení s průzkumným praporem rozhlížela okolo, zahlédla pár vojáků, kteří měli za úkol zůstat v táboře a držet postavení, jak se pomalu začínají uvolňovat a na svých postech si klábosivě povídat. Někteří si dokonce zapálili cigaretu a skrz dalekohled sledovali v úkrytech okolí. Nedokázala za žádnou cenu pochopit, jak dokáží být tak klidní. Ona sama musela neustále myslet na všechny, co o několik kilometrů dál nasazovali životy. Pomýšlela také na hrůzné okamžiky, které muselo uvnitř města zažívat civilní obyvatelstvo.

Postupně nad sebou zaslechla bzučet letouny a vrtulníky. Při tom zvuku ji mrazilo v kostech, protože přesně věděla, co to znamená. Další bomby. Další smrt. A sluchátko zůstávalo stále hluché. Možná to bylo přece jen dobře, protože to alespoň znamenalo, že jde vše podle plánu. Přesto všechno byla za tu dobu zvyklá, že se do vysílačky hlásilo naprosto cokoliv, každá potencionálně nebezpečná skutečnost, a silně pochybovala o tom, že právě v místech, kde se nacházeli, nebylo potřeba rádiové komunikace.

V jedné chvíli se najednou plátěné stěny stanu divoce rozvlnily náhlým poryvem větru, který způsobovalo přistání jednoho z evakuačních vrtulníků poblíž. Věděla, co to pro ni znamená, přišel její čas. Přestože si byla vědoma, že pro ni dřív nebo později přijdou, při vstupu týmu zdravotníků z vrtulníku do stanu se snažila předstírat, že neexistuje. V duchu prosila Raye, aby ještě jednou provedl hlášení, že je všechno v pořádku. A tak, zatímco se zranění vojáci postupně připravovali k přesunu, Sophie seděla křečovitě na lavičce a se vší vervou se modlila ke všem bohům světových kultur, aby osvítili mysl Raye Clarka nebo Phila Sanderse a přiměli je ji ujistit, že jsou v pořádku. Stále však zůstávalo ticho. Začínala se podezřele mračit, protože nebylo v žádném případě možné, aby mezi sebou četa tak málo komunikovala.

Její naléhání vzrostlo, když se u ní zastavil jeden z mužů, kteří sem přiletěli ve vrtulnících. Měl až nepřirozeně bledou, neopálenou tvář a typický sestřih námořních pěšáků, který se držel hesla: Méně vlasů, méně starostí.

„Sophie Reyesová?" zeptal se jí hrubým hlasem.

„Ano, pane," přikývla na souhlas.

„Dostal jsem rozkazy vás vzít na základnu spolu s raněnými. Připravte se, do deseti minut vyrážíme."

Odměřeně se na ni zadíval a bez dalších slov či instrukcí odešel pomoct svým kolegům s nosítky.

V té poslední chvíli samoty uvažovala nad tím, jak se vrátí domů. Budou ji rodiče nadšeně vítat nebo se od ní distancují jako od Raye? Ne, věděla, že i přes hloupost kterou provedla, by se k ní takto nikdy nezachovali. Vlastně jim ještě nikdy upřímně neřekla, že je má ráda. Uvědomovala si, jak málo s nimi poslední roky mluvila a jak moc zahleděná do sebe byla. A tito kluci, pro které kolektivní duch znamenal víc než vlastní sobeckost, jí to připomněli. Tak moc žila hloupou školou, kvůli které zapomněla to základní, co by měl uznávat každý slušný člověk.

Sama sobě slibovala, že jakmile přijede domů, vše napraví. Obejme rodiče, zkontaktuje staré přátele a přestane myslet jen na svou vlastní úspěšnou kariéru. Nedokázala si představit, že by po tomto všem ještě někdy dokázala pohrdat kluky, kteří neabsolvovali univerzitní vzdělání. Dřív nedokázala snést ve své blízkosti člověka, který se vyjadřoval vulgárně a choval se bez společenských přetvářek. Vyšší společnost podnikatelů a inženýrů, do které se tak toužila dostat a být ve světě úspěšná, jí na nos nasadila černobílé brýle. Vyšší společnost drží civilizaci na nohou, to oni udávají tempo vývoji, to oni zaměstnávají lid, zněly dřív její myšlenky. Ale právě v této chvíli už nebojovala politika. Za ně všechny tady pokládali životy mladí lidé, kteří mnohdy ani nedostudovali střední školu. To právě oni, tady a teď, drželi její civilizaci na nohou.

Sen o postu v politické sféře se v ten moment uvnitř zdravotnického stanu v dubnu třetího roku dvacátého prvního století rozplynul na prach. Rozhodla se svou seminární práci zpracovat více z humanitárního pohledu, tak jako svou budoucí kariéru. Protože to jí najednou začínalo dávat mnohem větší smysl.

Z myšlenek jí vytrhlo až sluchátko, které se rázem probudilo k životu. Do uší jí najednou bubnovaly ozvěny střelby, dunění padajících domů a výbuchy. I na takovou vzdálenost dokázala pocítit ten chaos a děs. Někde v pozadí bylo slyšet hučení motoru a lidské výkřiky.

„Bravo 1, tady Sanders," ozvalo se najednou ve sluchátku, „upřesnění. Co se tam vepředu děje? Přepínám."

Sluchátko zůstalo tiché. Sophie zděšeně zalapala po dechu a tiskla si ho vším silou do ucha. Ne. Ne. Ne. Vždyť přece všechno bylo do nejbližší chvíle v pořádku. Co se stalo?

„Tady Bravo 1," zazněl ve sluchátku Rayův hlas, „uvízli jsme ve východní ulici s týmy z Echo a Charlie. Opakuji, máme tady tři vozy. Bravo 1. Charlie 3. Echo 4. Nepřátelská palba z okolních budov, rpg zbraně a granáty. Přepínám."

„Máte se jak dostat zpět? Přepínám."

„Vjeli jsme do zátarasů, pane. Přepínám."

„Tady Bravo 3, žádám o povolení k protiútoku pro odlákání palby z týmu seržanta Clarka," ozval se nový hlas jiného seržanta.

„Negativní," zařval do vysílačky Ray, „jsou ze všech stran, mají tu barikády. Musíme vyčistit celé okolní bloky."

„Všem týmům Bravo, Charlie, Echo, změna plánu," rozkázal autoritativně Sandersův hlas. „Potřebuji vás ve čtverci Gintama, západně od operační oblasti. Máme dvacet minut na vyčištění a převzetí iniciativy nad přestřelkou v operační oblasti ohrožených vozidel. Přepínám."

„Hajzlové!" zazněl ve sluchátku najednou hlas poručíka Davise. „Mají moje kluky!"

„Tady velení Bravo. Žádám velení sesterské čety o soustředěnost a konec zatěžování spojení zbytečnostmi. Konec." Sandersův hlas zněl hrozivě a chladně. Davis už se pak víckrát ve spojení neozval.

Rozhostilo se další ticho. Sophie najednou znovu ztuhlo veškeré svalstvo dokonce i spolu s mimikou obličeje a dokázala tak jen bezduše sedět a zírat do země. V hlavě se jí promítal jeden děsivý scénář za druhým.

„Echo 1, tady Charlie 2," rozeznělo se posléze sluchátko, „pošlete sem laskavě ty Amtracy. Potřebujeme, aby na ně chvíli soustředili palbu. Hned!!"

„Charlie 2 rozumí."

Střelba a rány, které se ozývaly v pozadí zněly Sophii daleko jasněji než hlasy vojáků. Dokázala vnímat jen tu čirou hrůzu a hluk boje. Ne, ne, ne, opakovala si stále. Snažila se někde v davu zdravotníků najít Mikea, ale nedokázala se na nic soustředit. Roztřásla se po celém těle a rázem jí i v tom tropickém vedru začínala být neskutečná zima. V tom záchvatu paniky si uvědomila, že ji děsem ztuhlé svalstvo zabraňuje v dobrém prokrvování cév, a to v jejím těle vyvolává ten pocit zimy. Nedokázala však za nic na světě přijít na to, co dělat, aby se uklidnila a uvolnila se.

„Všem jednotkám, tady Charlie 3. Bravo 1 má raněného. Opakuji. Máme raněného. Dávejte si bacha na těch střílnách, natáhli nám tu přes ulici dráty. Maer se málem oběsil, když jsme pod nimi projížděli.  Strhlo ho to po střeše skoro pod kola vozu za náma. Řidiči, počítejte s tím."

To už se Sophie rozklepala a pomalu ztrácela rovnováhu, takže se musela opřít o hranu stolu. Ne. Ne. Ne.

„Tady velení Bravo," ozval se Sanders. „Máme vyslat pěšího zdravotníka? Hlášení stavu zraněného. Přepínám."

„Tady Bravo 1" zaslechla Raye. Jeho hlas zněl klidně a mechanicky, jako by právě do vysílačky mluvil jeho robotický dvojník. Z toho hlasu sršel přesně ten chladnokrevný klid, který viděla na jeho tváři při odjezdu. Dokázala si ho velmi živě představit. „Dýchací cesty jsme obnovili. Nasazen fixační límec. Silný otřes mozku, když sebou švihl o střechu auta. Vědomí obnoveno do dvou minut. Stav stabilizovaný. Přepínám."

„Dobře. Do tří minut čekejte zprava kontakt úderných skupin s vozy Amtrac, budou vás u přesunu krýt. Všem četám, pokračujeme podle plánu. Vozy průzkumného praporu se připraví k druhé fázi rychlého a agresivního postupu městem. Opakuji. Nepřátelé nás nesmí stihnout zaměřit.  Jeďte rychle, chovejte se agresivně a rozhoďte jejich linie. O zbytek se postarají vozy Amtrac a LAV. "

„Bravo 1 rozumí," zazněl Rayův hlas, načež se postupně stejným způsobem ozvali i velitelé ostatních vozů.

Sophie se snažila zhluboka dýchat a potlačit tak zatemnění před očima z nedostatku vzduchu. Dokázala se jen trhaně nadechovat a její krevní oběh se tak okysličoval jen s pomocí velmi malého množství vzduchu. Připadala si jako v nějakém nekonečném deliriu. Cítila teplé slzy, které jí najednou stékaly z očí a pot, který jí vyrašil na čele. S třesoucím se tělem navíc musela vypadat, jako by ji právě pustili z protialkoholní léčebny. Nic z toho však nedokázalo ani zdaleka popsat, jak moc beznadějně se cítila. Tohle všechno se dělo o několik kilometrů dál a ona seděla tady v tichém, čistém prostředí a nemohla nic dělat. Její mozek se nedokázal ubránit těm nejhorším představám, ocitla se v bludném kruhu, ze kterého nebylo cesty zpět.

„Charlie 3. Kontakt na dvanáctce. V okně jsem zahlédl hlaveň ručního granátometu. Opakuji, možný kontakt rpg na dvanácté hodině od našich pozic. Přepínám."

„Bravo 1," ozval se do vysílačky Ray, „beru ho."

Ne. Ne. Ne. Běž odtud pryč, prosila ho v duchu Sophie. Prosila všechny, aby zmizeli a schovali se nebo dočkali příjezdu zbytku čety. Dokázala si živě představit Raye jak za hvizdu smrtících kulek okolo jeho uší poklidně ulehá na výhodnou pozici a zaměřuje střelce s rpg zbraní.

„Bravo 1," ohlásil po chvíli s klidem do vysílačky a kvůli hluku střelby okolo mírně zvýšil hlas. „Cíl zneškodněn. Na dvanáctce čisto."

„Do hajzlu chlape," ozval se hlas jednoho z cizích mariňáků. „Musel jsi ho nejprve zaměřit a vylézt z krycího stanoviště. Mohli tě trefit, ty magore bláznivá."

Na to seržant Clark nereagoval a sluchátko v Sophiiných dlaních zůstalo na chvíli hluché. Zavřela roztřeseně oči a zaklonila hlavu dozadu. Točil se jí celý svět, nedokázala vnímat nic než zvuky ze sluchátka a připadala si, jako by se potácela v silných horečkách.

„Tady Charlie 3," ozvalo se do vysílačky. „Kde jsou ty zasraný Amtracy, musíme odtud pryč, než si seženou jiný granátomet a rozfofrují nás tu na padrť."

„Minuta," ozvala se vzápětí odpověď.

„Hněte sebou, protože mám pocit, že na devítce se mi v okně zalesklo další rpg. Bravo 1, vidíte ho? Šedá třípatrová budova, třetí okno uprostřed."

„Bravo 1," ozval se Ray, „nevidíme nic, myslím, že se znovu objeví ve vrchnějším cípu. Hlídejte to tam a držte si sektory."

„Jsou znovu v tom okně na dvanáctce, do prdele!" zaječel náhle čísi zděšený hlas z Charlie 3. „Bravo 1, zmizte odsud! Okamžitě! HNED!"

„Rozumím," vyhrkl v rychlosti Ray do své vysílačky. „Finne, Lucasi, zabalte to, fofrem!"

„Co se-," vyjekl zvědavě v pozadí Lucasův překvapený hlas.

„ZDRHEJTE!" přerušil ho ostře Ray. „Pryč od Humvee! Držte se u severovýchod-"

Náhlý ohlušující výbuch přerušil veškeré spojení a v Sophiině sluchátku se ozvalo děsivé chrčení přerušeného signálu. Ten zvuk se jí vnořil až do morku kostí. Lapala po dechu. Její křik jako by ani nevycházel z jejich úst, ozýval se kdesi vzdáleně za mlžným oparem, který jí obestřel zrak. Její zorničky nedokázaly zaostřit dále než na okolí jednoho metru. Cítila, jak ji střídavě polévá horko a chlad. Čas se zpomalil, každý nádech trval věčnost a jediná činnost, kterou její mozek dokázal ještě vykonávat bylo jen neustálé opakování jediného slova. Ne.

„Bravo 1," ozval se hlas poručíka Sanderse, „slyšíte mě?"

Otázka zůstávala nezodpovězena. Prosím, upínala se Sophie k jediné naději.

„Bravo 1. Hlaste se."

S dalším tichem pohasínala veškerá možnost jakéhokoliv dalšího spojení. Sophii se z úst vydral plačtivý a šokovaný vzlyk.

„Charlie 3, kde to bouchlo?" ozval se znovu Sanders. „Vidíte to místo?"

„Tady Charlie 3. Jsme stále pod nepřátelskou palbou, pane. Nemůžeme se hnout."

„Všem četám, pokračujte dál v plánu. Vozy Amtrac a LAV to místo po zabezpečení oblasti zkontrolují. A zformujte se, už si nemůžeme dovolit, aby nám odřízli další skupinu."

„Pane, nepřátelské síly se seskupují okolo nás! Kontakt ze všech stran."

„Tak po nich, do háje, střílejte!"

Čísi ruka jí najednou hrubě odtrhla sluchátko a veškeré další hlášení vystřídal vzrušený šepot okolo ní. Když vzhlédla, spatřila u sebe stát Mikea a trojici záchranářů z vrtulníku.

„Do háje, ženská," zavrčel bledý muž, který měl rozkaz ji odtud odvézt, „co to tu vyvádíte? Padejte do toho vrtulníku."

Bez dalších servítek ji popadl za paži a postavil na nohy. Ty však okamžitě vypověděly poslušnost a nebýt jeho pevného sevření, Sophie by se nejspíš v nejbližší vteřině setkala přímým pádem se zemí.

„Já nemůžu," prosila je se slzami v očích. „Bouchlo to. Střílí se. Nefunguje spojení. Oni tam někde jsou a-." Muž na ni pohlédl s povytaženým obočím. V tu chvíli dokázala plně pochopit neschopnost souvislého a smysluplného mluvení, se kterým se setkala u mladíka, který u domu s běhounem přišel o svého nejlepšího přítele.

„Vy už máte pro dnešek dost," poznamenal otráveně voják a táhl ji ze stanu pryč. Poslední, co spatřila, byl Mikeův šokovaný výraz.

„Mikeu, ne!" křičela za ním. „Nechte mě. Já vás prosím!"

„Mám svoje rozkazy."

Celou cestu až k vrtulníku se nepřestávala třást. Veškeré pohledy kolemjdoucích vojáků se u ní zastavily a věnovaly jí chápavý výraz. Nikdo se jejímu vyvádění ani pláči nesmál. I takto tiše projevená podpora ze strany ostatních mužů ji utvrdila v tom, že lepší lidi jinde už nepotká. Přestože některé z nich v životě neviděla, v tuto chvíli se všichni chovali jako ti nejlepší přátelé, jaké kdy mohla najít.

„Prosím vás, už neumírejte," zamumlala na pokraji hysterie slova, která ale vzápětí ihned zapomněla. I okamžik, kdy ji naložili do vrtulníku a připoutali k jednomu ze sedadel jí z paměti úplně vymizel. Najednou už si ani nedokázala vzpomenout na Mikeovu tvář. V hlavě si nedokázala za žádnou cenu vybavit jeho obličej, jen jeho hlas. S postupující otupělostí zapomínala i na vlídné a chápavé pohledy vojáků. Dokázala vnímat pouze mírné pohupování vznášejícího se vrtulníku a vzdalující se pevninu. Zmenšující se zdravotnické stany. Maličké pohybující se tečky v podobě pěších hlídek okolo tábora. Miniaturní vozy Humvee. Tanky. Obrněné transportéry. A také Bagdád. Obrovské seskupení budov rozlohou rovnající se některým americkým velkoměstům. Kouř z odpálených bomb. Prach spadlých sutin. Otřesy padajících budov. Střelba. Výbuchy. A neustálé nálety amerických letounů. Při pomyšlení na životy, které uvnitř města každou další minutu pohasínaly, ji utvrdily v tom, že se právě dívá na samotné peklo.