Podle materiálů, které Sophie poskytla Hanně, byla ještě ten den zorganizována druhá schůze týmu. Hanna nad oblast jejího zájmu nechala mimo jiné vzlétnout i jeden ze svých špionážních dronů, což bylo mnohem účelnější než tam zbytečně posílat celý tým, který by se mohl zdržovat jen v jednom patře opuštěné budovy, měl by omezený výhled, a navíc by se horko těžko zalidněnými ulicemi dovnitř dostával. Dron si mohl neomezeně mapovat veškeré ulice a ve své výšce navíc při oblačném odpoledni nehrozilo, že by si ho někdo všiml.

Bylo to někdy po poledni, kdy Hanna nechala svolat celý tým k dalším brífinku. Podle záběrů z přístroje každé dvě hodiny z podezřelé budovy vycházel muž. A pokaždé zamířil k tržišti k jednomu ze stánků, ze kterého posléze vyběhlo malé děvče a zamířilo si to k jedné z rezidencí na druhém konci města, kde vždy vstoupilo na několik minut a hned se zase vrátilo na tržiště. Tato činnost se za střeženou dobu zopakovala třikrát. A Hanna to brala jako jasný signál, že jsou na správné stopě.

„Myslíš, že si předávají zprávy?" David si prohrábl plnovous a zdálo se, že nad něčím hloubavě přemýšlí.

„Jsem si tím téměř jistá," ujistila ho Hanna. „Navíc jsme společně se Sophií identifikovali obyvatele domu, do kterého mohou Rahimiho lidi zprávy donášet. V této rezidenci bydlí Garil Muhad, v minulosti s Rahimim spolupracoval, nicméně nebyl usvědčen. Šlo o padělání pasů, když se Rahimiho skupina rozhodla spáchat ten atentát za hranicemi v Teheránu."

Muži se stále tvářili mírně zmateně a snažili se pátrat v paměti po nějaké vzpomínce na toto jméno.

„Jak se tehdy z taktického nemohli dohodnout, jestli opatřovací akci uskuteční, a nakonec tam bouchlo to letadlo," dodala Hanna.

„A jo no," vzpomněl si Chad a zamračil se.

„S oprávněným podezřením na Muhadovo další obchodování s padělanými pasy si můžu vydupat akci na jeho zadržení. Pokud sebereme Muhada, Rahimi nebude mít teoreticky žádné spojení s okolním světem, a navíc k tomu, pokud bude Muhad sdílný, můžeme získat informace. Pokud ještě udržíme Rahimiho lidi uvězněné uvnitř města, máme vyhráno."

„A co takhle použít termokamery?" zeptal se Ray. „Ty nám hned řeknou, jestli v budově, kde se Rahimi potencionálně nachází, někdo je či není. Nemusíme kvůli tomu riskovat, že se u naší akce něco podělá."

Hanna pokrčila rameny. „Drony s termovizí jsem tam měla taky. V tom baráku je lidí, že by zaplnili celé fotbalové hřiště. Je to chudinské doupě a mezi nimi se možná schovávají teroristé. Nejdřív potřebujeme sebrat Muhada a možná se dozvíme, na které patro se alespoň soustředit. Nechci tam nikoho poslat bez veškerých možných informací."

Muži jen pokrčili rameny. I Sophie uznala, že proti tomuto již žádná námitka vznést nejde. Takže bylo dohodnuto. Vtrhnou do Muhadovy vily a seberou jeho majitele.

„Seženu vám půdorys budovy, abyste mohli začít cvičit," slíbila Hanna, s čímž celé shromáždění rozpustila.

Sophie tomuto postupu nerozuměla, ale když se všichni muži automaticky odporoučeli ven z haly, jako by je čekala fůra práce, nechala to plavat. Ona je tu přece jen tak okrajově. Využila raději chvíle volna, kdy ji Hanna neustále nenaháněla s ověřováním starých informací a zjišťováním těch nových, a natáhla se do své závěsné sítě v kdysi bývalém kotci pro hlídací psy. Připadalo jí, že neodpočívala celou věčnost. Slyšela, jak kluci něco stěhují do haly a hlasitě se o tom dohadují, nicméně ji to nezajímalo, najednou si chtěla prostě jen zdřímnout.

Uvědomila si, že v klidném spánku jí nejspíš zabraňovalo to, že doposud nevěděla, co se děje doma. Po telefonátu s Isabelou, Finnem a rodiči se cítila lépe. Nejen že si mohla ulevit od svého trápení v podobě děsuplného zážitku v komoře na košťata tím, že jim celý příběh vypověděla, ale na duchu jí asi nejvíc přidalo zjištění, že je ve Státech všechno v pořádku, všichni se mají dobře a nikdo už se o ni nestrachuje.

Z mírného polospánku ji vytrhl až příchod Erika, který se s potutelným úsměvem opřel o pletivo klece. Konce hrazení vydaly nepříjemný zvuk, když se pod jeho vahou mírně odklonily a zavrzaly táhlým skřípěním o beton. Sophie s bolestivým výrazem otevřela oči. To bylo definitivně nejhorší probuzení za poslední měsíc.

Pohlédla na Erika, který z tváře neztrácel svůj podivný úsměv a posadila se na houpací síti.

„Nechceš si zahrát na Muhada?" zeptal se.

Teprve teď si všimla, že je oblečený v uniformě a veškerém vybavení. Horní část těla obepínala neprůstřelná vesta s kapsami plnými zásobníků, vysílaček a další různých věcí, o kterých ještě Sophie neměla ani ponětí. Měl na sobě přilbu s baterkou a nočním optickým zařízením, které se dalo odklopit nahoru v případě nepotřeby. Že jde o nějaké cvičení, poznala Sophie až z toho, jak držel zbraň. Jak říkal Joshua mnohokrát o svých kolezích: „Drží to jak prase kost." Erik byl přesně ten případ. Se zbraní, kterou Sophie dokázala blíž identifikovat než jako nějaký typ M4, volně balancoval na ukazováčku skrz poutko u pažby zbraně.

„Je jen cvičná," pověděl Erik, když si všimnul jejího mírně vyděšeného pohledu. Jedním svižným pohybem si zbraň vyhodil do náruče a vzal ji tak, jak měl. Sophie si vzpomněla na Finna. Vlastně byli všichni stejní. Někoho může napadnout dělat táborák z výbušnin a někoho zase pochodovat po hale plné lidí se zbraní na jednom prstu. Ptala se sama sebe, co by asi na to řekl David? Zbraň sice byla neškodná, ale určitě by nerad viděl svého elitního vojáka, jak se tu promenáduje a pohazuje si s takovou věcí. Když už nic, alespoň to vypadalo děsně neprofesionálně.

„O co jde?" zeptala se se zájmem. Přece jen potřebovala nějakou společnost a tu jí neustále nemohly dělat jen její databáze a práce. Odhodlaně vyskočila ze sítě a stanula naproti Erikovi.

„Výborně," usmál od ucha k uchu. Teprve teď si Sophie všimla, že po celé hale vyrostlo podivné bludiště z dřevotřískových desek. Povytáhla nad tím obočí.

„Hanna nám dala půdorys Muhadova domu, tak jsme si ho tady postavili. Potřebujeme přesně vědět, co dělat, až tam vtrhneme, takže si tady tu akci celou nasimulujeme," vysvětlil jí ochotně.

„To po mně jako chcete střílet a nahánět mě po celé hale?"

Erikovi to vyčarovalo na tváři široký úsměv. „Ne, to ne. Do toho jsme si namluvili Joshuu a Nielse. Pojď, všechno ti vysvětlím."

Vedl ji až na druhou stranu haly, kde se již shromáždil celý tým kromě Hanny. Všichni byli oděni podobně jako Erik a o něčem se dohadovali.

„Flexa by mohla stačit," prohlašoval právě neochvějně Scott a hodnotícím okem hleděl na kovové dveře mezi dvěma dřevotřískovými deskami, které měly simulovat zeď domu.

„To bude děsný randál," vrtěl zase hlavou Ray. „Navíc, než se prořežeš zámkem, seběhne se celá ulice."

Mezi ně se najednou vmáčkl David a dveře si dobře prohlédl. „Jak víme, že tam na něco takového vůbec narazíme?"

„Hanna říkala-."

„Jo, tak to je dobrý argument," zakýval hlavou David. „Pokud něco řekne Hanna, pak to tak bude. Ale stejně bych je raději odpálil. To bude stačit."

Všichni okolo tiše přikývli jako moudří mudrcové na veleváženém koncilu a pomalu se začali trousit pryč pro zbraně.

„Všichni víme, co máme a nemámě dělat?" zeptal se nejspíš už po několikáté David a nejspíš už po několikáté se na tuto otázku sneslo sborové zabručení souhlasu. „Tak deset minut do začátku!"

Kývl na Raye, který zatím zůstával stát vedle něho a odešel také pryč. Zůstali před vchodem do rekonstrukce Muhadova domu úplně sami.

Dlouhou dobu na sebe jen tak zírali.

„Vysvětlím ti, co se bude dít," řekl prostě.

Sophie přikývla.

Šlo mu vidět na očích, že pro něj tato situace není zrovna dvakrát příjemná. Stejně tak nebyla pro Sophii. Rozhodla se raději na všechno odpovídat jednoslabičně, nebo vůbec. Protože pokaždé, když moc mluvila, říkala hloupé věci. Možná kdyby nebyla tak zatraceně impulzivní a umíněná, mohlo jim to s Rayem vydržet dýl. A možná kdyby on nebyl umíněný úplně stejně, mohli spolu být i šťastní.

Cestou chodbami z dřevotřísky potkali také Joshuu a Nielse, kteří se připravovali na první zkoušku. Něco si společně ukazovali na jednoduchém plánku a radili se. Joshua věnoval Sophii velice vzrušený úsměv, jenž značil, že je ze společného tréninku s týmem Navy Seals víc než nadšen.

„Všichni vědí, co mají dělat," začal Ray, když vešli do jedné z větších místností, která ústila zase do jedné menší. „Tady by měla stát kancelář, ve které se Muhad každý večer ve stejnou dobu uzavírá a pracuje. Tady bude také tvoje místo."

V uzavřeném prostoru se mimo jiné nacházel i provizorní kancelářský stůl vytažený někde ze skládky odpadu a zaprášená, ošuntělá židle. Na stole byla položená ochranná vesta a tmavě zelené tričko.

„Takže tady budu jen tak sedět," pochopila Sophie.

„Přesně tak."

„Co když vás ale cíl přece jen zaslechne a bude se snažit utéct? Neměli byste počítat i s touto alternativou?" zkoušela ho.

Ray se pousmál. „Vážně tu chceš pobíhat s námi v patách?"

Sophie pokrčila rameny. Znělo to jako kopec srandy.

Ray vzal ze stolu zelené tričko a pomalu se k ní naklonil. „Nechci se chlubit," zamumlal jí do ucha, „ale nejdál by ses dostala tak na chodbu."

Přestože jí z té situace, kdy u ní byl tak blízko, okamžitě naběhla husí kůže, dokázala rozumně pochopit, že do Muhadovy kanceláře nejspíš nevtrhnou jako splašený dav pakoní, ale celou budovu pečlivě zajistí. Zamračila se, když si uvědomila, že znovu musí vypadat jako hlupák.

„Chceme na to vzít i Jolie," poznamenal dál, „kdybychom měli trochu času to prohledat kvůli drogám nebo výbušninám. Docela by Hanně pomohlo, kdyby se něco z toho uvnitř našlo. A tak mě napadlo, čistě teď a pro trénink, že by mohla zkusit najít tebe."

Sophii překvapeně vyjelo obočí až nahoru.

„Ale potřebuju něco tvého, nejlépe oblečení."

Pohlédla na svoje špinavé, upocené tílko a na zelené triko v jeho rukou. Pochopila hned.

„Nemusíme to dělat, jestli nechceš," ujišťoval ji. „Matt říkal, že jsi z Jolie neměla moc dobrý pocit. Teď na tebe určitě bude štěkat a sledovat každý tvůj pohyb jako by po tobě chtěla skočit, ale věř mi, že ti nic neudělá. Nikdy nic nikomu neudělala, když neměla, a navíc ji budu držet."

No, jasně. Jak si mohla kdy myslet, že se mezi touto skupinkou něco dá utajit. Je to absolutně nemožné. Pokud to tak fungovalo u všech, Ray tak mohl pravděpodobně vědět i o jejím rozhovoru se Scottem.

„Jsem s tím v pohodě," přikývla. Jak už mohla poznat, fena byla daleko víc disciplinovaná než kdejaký voják. A tomu věřila.

Ray jí velice vděčně přikývl. Pak jí podal triko.

Několikrát ho promnula v dlaních a podle letmého pohledu na štítek se jménem zjistila, že bude pravděpodobně jeho. R.C. To byly jednoznačně jeho iniciály. Žaludek měla jako na vodě. Nešlo jen o to, mít na sobě to tričko. Bylo to jeho tričko! Měl ho na sobě a teď ho na sobě bude mít ona! Pohlédla mu zkoumavě do očí a hledala v nich něco, co jí napoví, jestli to náhodou nedělá naschvál a nemá z toho neskutečnou srandu.

„Nebo mi můžeš taky dát kalhoty, že jo," navrhl pobaveným tónem, když dlouhé vteřiny sledoval její rozpaky.

Přitáhla si zelenou látku blíž k tělu a zamračila se. „Tak běž ven."

„Viděl jsem tě už tolikrát."

„Otoč se," řekla důrazně a vrazila mu do ramene dlaní. Ani to s ním nehnulo, ale nakonec se přece jen otočil zády a založil si ruce na prsou.

„Tohle je schválně, že jo?" neudržela opět jazyk za zuby a jízlivě si do něj rýpla, když si kvapem převlékala oblečení. „Všichni se tím náramně bavíte."

„Co?"

„Tohle všechno. Proč mě tu nemohl dovést třeba Erik, Matt nebo Scott? Proč se mám převlékat před tebou?"

„Dělá ti to snad nějaký problém?" Otočil se zrovna ve chvíli, kdy si přes hrudník přehodila tmavě zelenou látku. To bylo zatraceně těsné, pomyslela si.

„Jo, dělá mi to problém."

Ray beze slov popadl ochrannou vestu a přistoupil k ní. Mezitím co na ní rozepínal a utahoval popruhy na Sophiinu velikost, docela vážným tónem pronesl: „David poslal mě. Ví, že jsme měli tuhle nedávno trochu krizi u telefonu a chtěl, ať to urovnám. Není nadšený z toho, že tu panuje nějaké napětí. Mluvil o tom s Hannou, ale ta tě nechce poslat pryč. Takže to musíme během deseti minut teď a tady urovnat a já nemám páru jak."

Sophie si povzdechla. Rozhodně nechtěla působit problémy a styděla se za to, že Davida zklamala. Ray u toho telefonu neudělal nic špatného, to ona vybuchla jako tlakový hrnec.

V tichosti si od něho vzala vestu a navlékla ji na sebe. Cítila jeho pohled na každém pohybu, který udělala. K jeho překvapení k němu natáhla dlaň.

„Můžeme začít znova. Jako přátelé."

Z jeho očí nedokázala vyčíst absolutně nic. Díval se na ni dlouze a upřeně, pohledem těkal z jejího obličeje na její napřaženou dlaň a zase nazpátek.

„Dobře," řekl nakonec a dlaň přijal.

A tak to bylo.

Přestože nechtěla, cítila, jak její srdce ledově zamrzá. Cítila, jak veškerá chemie a vášeň, která mezi nimi doteď nepozorovaně jiskřila při každé jejich vzájemné interakci, pomalu mizí. Tak takový byl rozdíl mezi přátelstvím a vztahem. Doteď v nich Sophie neviděla rozdíl, nyní ale věděla, že tam je a je zatraceně propastný.

Dál už si nic neřekli a Sophie se ocitla v provizorní kanceláři sama. Panovalo tu podivné ticho a jak tak seděla na staré rozvrzané židli za stolem a hleděla okolo sebe, připadalo jí, že se prostor zmenšuje a bude se zmenšovat tak dlouho, dokud ji nerozmačká. Nejspíš to dělala jen ta jednolitá struktura dřevotřískových desek, byl to však velice nepříjemný pocit.

Slyšela někde opodál si šuškat Joshuu s Nielsem a následně jejich dusot, když se rozmisťovali na své pozice. Najednou jí bylo zvláštně i z očekávání cvičného útoku a pocítila zvláštní nervozitu. Za chvíli tady vtrhnou. Z nějakého důvodu se jí chtělo utéct.

A pak se ozvala ta rána. Sophie zděšeně nadskočila a cítila, jak se jí roztřásly ruce. Slyšela, jak staré kovové dveře vyletěly z pantů. Nic víc. Dusot kroků Davidova týmu nedokázala zaregistrovat vůbec. Nahánělo jí to husí kůži.

Sama sobě se posměšně zasmála. Je to jen cvičení, ty hloupá!

Zaslechla cvakat spouště zbraní. Ať už po sobě stříleli cokoliv, nebo možná vůbec nic, znělo to jejím uším naprosto děsivě. Už mají jistě Joshuu i Nielse, za chvíli si přijdou taky pro ni.

Jenže dlouhou dobu se nic nedělo. Sophie zírala na dřevotřískové dveře a čekala, kdy je provrtají kulky a zasáhnou ji přímo do srdce. Několikrát zamrkala, aby tu představu zahnala. Dělalo se jí nevolno.

Tiché cupitání psích pacek po betonové podlaze jí znovu rozproudilo krev v žilách. Fena chvíli pobíhala po chodbě před dveřmi, nejspíš se rozhodovala, za kterými dveřmi se její oběť nachází.

Oběť. Sophii se zatočila hlava. Zamžourala na dveře, kde se snažila ignorovat jejími představami vyvolané díry po kulkách. Za chvíli tady vtrhnou. Probudilo se v ní stejné neblahé očekávání jako tehdy v komoře na košťata. Za chvíli si pro ni přijdou.

Cupitání na chvíli ustalo a těsně za dveřmi zaslechla Sophie čenichání. Fena začala usilovně v přesných intervalech štěkat. Sophii ten zvuk připomněl tikání vteřinové ručičky, která měřila její poslední sekundy před smrtí.

Křečovitě zavřela oči, když se Jolie po chvíli utišila a štěkat přestala. Už museli být tady. Zatraceně, vždyť je ani neslyšela. Znovu jí na mysli vyvstal moment, kdy ležela v komoře na košťata a za dveřmi slyšela ty kroky, které se poté zastavily a nastalo ticho, po kterém se jí zavrtala kulka do masa. Jako by stará rána pod obvazem při té vzpomínce znovu obživla, ucítila v jejím místě tepající bolest.

V momentě, kdy Erikova tvrdá podrážka vykopla dveře, které s hlasitým třísknutí dopadly na zem, už byla Sophie v mírném deliriu.

Pohled na po zuby ozbrojenou trojici vojáků mířících na ni zbraněmi a pohybujících se ladným, tichým krokem lovící šelmy, ji přiměl strnout. Nešlo jim pořádně vidět do obličeje, nebo je Sophie nedokázala alespoň pořádně zaměřit, dokázala pouze zahlédnout jejich soustředěný pohled v očích. Ani nepostřehla, kdy Jolie začala znovu štěkat. Všimla si jí, až když se k ní přiblížil modrooký voják držící fenu za poutko na postroji, aby si Sophii mohla pořádně očichat. Jolie štěkala dál a nespouštěla z ní pohled. Stále si od ní udržovali dostatečný odstup, ale i ten feně stačil, aby pach identifikovala.

„Hodná holka!" pochválil psa Rayův veselý hlas. Sophii najednou připadalo, jako kdyby pocházel z naprosto jiného vesmíru.

Voják, který na ni mířil zbraní a jistil ji z pravé strany se narovnal v zádech. „Já bych to tady ukončil." Poznala starostlivý Scottův hlas.

„Ještě potřebujeme projet strategii zpáteční cesty," připomněl mu David, který figuroval jako třetí voják v místnosti, a zněl velice nevrle, že Ray se Scottem takhle cvičení přerušili.

„Já ti nevím," zamumlal Scott, „zdá se mi nějaká bledá."

Cítila, jak jí na rameni přistála čísi ruka a jemně s ní zatřásla. „Sophie, je ti dobře?" V Rayově hlase slyšela paniku. Poslední, co zahlédla bylo, jak hodil vodítko Scottovi do dlaní a přiskočil rychle k ní, než se jí zatmělo před očima.

Za pět vteřin znovu věděla o světě, i když jí to připadalo jako celá věčnost. Ležela na zemi s nohama na židli a nad ní se skláněl Ray a David.

„Asi se jí jen zatočila hlava," uklidňoval Raye. Zdálo se, že jsou v místnosti už jen oni tři. „Jak se cítíš, zlato?"

Sophie na Davida zmateně zamžourala a usmála se nazpátek. „Trochu mi zabylo špatně."

„Pila jsi dneska dost?" ptal se dál.

„Asi jo," přikývla. Pocit nevolnosti pomalu ustupoval. Byla tu s Davidem a Rayem, ne s vojáky, kteří ji přišli polapit a zabít. Už byla v bezpečí.

„A jedla jsi?"

Přikývla.

„A co spánek?"

Po tom, co mohla zavolat domů se jí spalo o trochu lépe, pravda. I představa, že hned vedle ní spí muži z elitní zásahové jednotky jí dost pomáhala. A taky tu byl Ray. Když tu byl Ray, tak se přece nic stát nemohlo.

„Je to lepší."

Do místnosti náhle vtrhl Scott se sklenicí vody s Joshuou, Mattem a Erikem v závěsu.

„Ty vole," ulevil si Erik, když pohlédl na Sophii ležící na zemi. „V pohodě?"

Zahlédla Rayův sarkastický pohled typu: „Co myslíš, kreténe?" Nikdo však na Erikovu otázku neodpověděl.

Ray si ji pomalu nadzvedl v zádech a posadil. Jeho paže ji stále jistila, aby se nevyvrátila zpět. Důvěřivě se o ni opřela a přijala nabízenou sklenici vody od Scotta. Chladná tekutina jí udělala dobře, cítila, jak jí vlévá do žil nový život.

„Běžte jí nachystat postel," zavelel David, a dokonce i Joshua se s vyděšeným výrazem vytočil na patě a poslušně odešel spolu s ostatními.

„Ray tě ponese, dobře?" obrátil se k ní David a snažil se v jejích očích najít alespoň nějaký náznak toho, že vnímá.

„Zvládnu to sama," pověděla mu pomalu. Nebylo v tom nic z toho, že nechtěla, aby se jí Ray dotýkal, doopravdy se na chůzi sama cítila. Bylo jí trapně, že před všemi takhle zkolabovala. Rozhodně nechtěla, aby jí ještě odnášeli. Přece taky něco vydrží.

„Dobře, dej si na čas," přikývl.

Sophie se pomalu zvedla do dřepu. Bylo to lepší. Možná to všechno přece jen byla jen únava z veškeré té práce, kterou tady s Hannou odváděly. Možná jen potřebovala na chvíli pauzu.

Když se zvedala, nohy se jí ještě stále nestabilně kymácely a raději se zapřela dlaní o hranu stolu. Za neustálého sledování obou mužů čekala, až si hlava zvykne na to, že je teď ve své obvyklé výšce a přestane se točit.

Pak vykročila směrem ke dveřím.

Nebýt Rayovy pohotové reakce, nejspíš by skončila znovu na zemi. Když se dlaní odlepila od hrany stolu a její tělo najednou ztratilo svůj pevný bod, znovu přestalo poslouchat.

Chtěla je poprosit, ať z ní nedělají takovou nemohoucí chudinku, ale to už si Ray přehodil její paži přes ramena a pevně ji popadl za pas. Aniž by si to chtěla přiznat, bylo to lepší. Určoval jí směr, držel za ni rovnováhu, a navíc z něj sálalo příjemné teplo.

Pomalu ale jistě pokládala jednu nohu za druhou a pokračovala v cestě do postele. Tak takto asi Muhada z budovy vyvádět neplánovali. Nad tou myšlenkou se unaveně pousmála.