Někdy uprostřed noci probudil Sophii výstřel ze zbraně. Okamžitě vyskočila ze zadní části auta a nakoukla přes kapotu směrem, odkud se zvuk ozýval. V táboře to vyvolalo také značný neklid. Většina vojáků ihned zaujala bojové postoje za svými vozy či jinými neprůstřelnými překážkami a každou chvílí očekávali útok.

Střelbu zahájila hlídka v Humvee nedaleko hustého travního porostu. Rostliny, které v této části rostly se podobaly něčemu mezi rákosím a bambusem. Chvíli nastalo napjaté ticho, načež se z křoví vynořil muž v uniformě armády USA s plátěným pytlem.

„Co je, sakra?" rozhazoval nechápavě rukama a zíral na všechny hlavně zbraní mířící na něho.

Od hlídkového Humvee se oddělil jeden z vojáků. „Ty kreténe, málem jsme tě zabili," zakřičel, „při příchodu máš přece nahlas řvát heslo ‚pouštní vichr'!"

Voják na to jen pokrčil rameny a mimoděk zakřičel z plna hrdla patřičné heslo: „Pouštní vichr, vole!" a rozešel se pomalu do tábora s pytlem táhnoucím za sebou.

Ostatní členové armády ho s kroucením hlavy pomalu začali ignorovat a rozešli se zpět ke svým povinnostem. Ti, co měli v tu dobu povolený spánek, se na příchozího vojáka vrhli jako vzteklá smečka psů. Z davu dokázala Sophie zaslechnout jen peprné nadávky a výčitky za vyrušení ze spánku, kterého se jim dostávalo tak málo.

Pak se ale odněkud z řady vozů vynořil Finn a rozběhl se ke skupince. „Co to máš?" zajímal se u vojáka a zkoumal pytel.

Muž pytel zvedl do vzduchu a sebevědomě se usmál. „Netuším," odpověděl vítězoslavně, „ale musel jsem to umlátit helmou."

Dál už Sophie nehodlala rozhovor poslouchat a zalezla si zpět do vozu. Po chvíli zaslechla praskání ohně, jak si celá rota opékala další nebohé zvíře. Měla co dělat, aby nevyvrhla z žaludku i Rayovy fazole. Nedokázala by si to pak za žádnou cenu odpustit vzhledem k tomu, jak dlouho je schovával a šetřil.

Druhé probuzení následovalo o pár hodin později, kdy se do vozu snažil dostat Lucas a omylem jí v té tmě šlápl na ruku, která Sophii volně visela ze sedadla dolů.

„Auu," zaúpěla bolestí a škubla sebou.

„Promiň," omluvil se netrpělivě Lucas, „nevěděl jsem, že tu jsi. Myslel jsem, že tě hlídá Ray."

Sophie se na něho vztekle zamračila a přimkla si bolavé zápěstí k hrudi. Snažila se ignorovat fakt, že po kontaktu s těžkou vojenskou podrážkou jí v ruce začínalo bolestivě škubat. Teď ve tmě její stav však nedokázala posoudit. Byla ráda, že vůbec dokáže rozpoznat alespoň Lucasovy obrysy a dávat si tak pozor, aby jí nepřistoupil další končetinu. „Ray šel spát," odpověděla mu.

„Ray, stejně jako my, nespal už přes dvacet čtyři hodin," zasmál se té odpovědi Lucas, „to by se mu sakra poštěstilo, kdyby ho už někdo pustil spát."

Sophie se na sedadlech posadila, aby uhnula Lucasovi, který začal něco hledat pod svým sedadlem. „Mně ale říkal, že si jde lehnout."

„Kdyby ti řekl pravdu, usnula bys?"

„Teď už to asi nebude tak lehké, když vím, že vy všichni bdíte, zatímco já si každou noc spím až do rána," řekla. „Myslela jsem, že když se v noci neřídí, může se spát."

Lucas zavrtěl hlavou. „Říká se tomu nepřetržité bojové nasazení," objasnil, „jsme průzkumný prapor. To znamená, že musíme být vždy o krok před našimi liniemi. Prakticky se ženeme z místa na místo, kde nás zrovna pošlou a rozkazy se stále mění. Poslední změna plánu přišla před půl hodinou. Všichni jsou na nohou. A Goldsten navíc načapal chlapy, jak opékají maso. Máš štěstí, že naše Humvee zaparkoval Finn trochu bokem. Poručík po nich řval tolik, že probudil snad i celé město. Vážně bych se nedivil, kdyby všichni Iráčané raději zdrhli, než ho mínili poslouchat. Buď se po nás střílí nebo nás velení prohání z pouště do pouště a pokud se náhodou najde chvilka klidu jako teď, pro jistotu se zhmotní tenhle debil a začne po všech řvát. Nechápu proč zase nesedí ve svém voze a neposlouchá rádio, aspoň by byl klid. Takhle pobudil i kluky, co měli po dlouhé době možnost se vyspat."

„To mě mrzí," zamračila se Sophie. Své mírné zadostiučinění z toho, že vojáky při zabíjení zvířat konečně někdo načapal, raději nedala najevo. Nevěděla, na jakou stranu se Lucas staví. Jestli jí tohle maso nebo naopak ne. A za žádnou cenu v případě, že by byl zastáncem pečení zvířecího masa, si ho nechtěla proti sobě popudit. Teď, když to tak dobře urovnala s Rayem by to byla velká škoda.

„V pohodě," pověděl Lucas a konečně vytáhl to, co hledal, „všichni tu máme nějakou svoji funkci. Poručík Goldsten má za úkol být kretén." V rukou najednou držel zdárně nalezenou, malou plastovou dózu s vrškem a potřásáním se snažil zjistit, kolik v ní z původního obsahu ještě zbylo. Podle hrkání se zdálo, že je z půli plná.

„Co to je?" zeptala se zvědavě Sophie, protože podle zvuků rozeznala dózu s nějakými tabletkami.

„Stimulanty," pověděl Lucas, „bez nich by tolik hodin bez spánku a v neustálém pozoru nevydržel ani Grant. Tyhle jsme měli načnout až zítra, ale Ray nám odpoledne spolykal celý zbytek poslední krabičky. Od té doby je trochu mimo. Řekne, že jde spát, pak ho člověk vidí opravovat auto. Winston říkal, že ho zahlédl, jak ti pomáhá zvracet. Tady není a ty teď tvrdíš, že šel zase spát, jenomže jeho spacák je prázdný. Čert aby se v něm vyznal. Občas to dost přehání s tím bojovým nasazením."

Sophie se překvapeně zamračila. „Jak moc mimo v takovém stavu je?" zeptala se.

Zahlédla, jak v té tmě Lucas pokrčil rameny. „Hele, zdrogovanej není, tolik tomu zase nefandi," zasmál se. Věděl, že jsou s jeho velitelem občas trochu na nože. I při vší nenávisti, kterou k němu Sophie donedávna chovala, by se ale v žádném případě nesnažila jeho stavu využít. „Jen ho to nakopne a má najednou plno energie. Viděla jsi tu parodii Hoodwinked, ne? S tou veverkou, co když se napila kafe, tak byla potom děsně nabušená? Je to podobné, až na to, že Ray nepiští a nelezou mu oči z důlků. Prostě má jen dost napilno a občas žvaní stejně jako tuhle v noci Finn, když už bral třetí dávku v průběhu dvaceti čtyř hodin a snažil se celému vozu osvětlit hlavní problém homosexuality. To si pamatuješ ne?"

„Bohužel mi to v hlavě uvízlo až příliš dobře," přiznala Sophie a vzpomněla si na onu noční jízdu.

„Když budeš moct," poradil jí Lucas, než se otočil směrem k táboru a odešel, „neber ty prášky. Oficiálně to zakázali, ale stejně se toho přivezlo dost pro celou armádu. Když budeš moct, raději si požvýkej instantní prášek do kafe. Ještě lépe ale uděláš, když budeš pořádně spát. Využij té možnosti."

I při pomyšlení na to, co tito muži museli vytrpět, však nakonec Sophie stejně usnula. Nezdál se jí žádný sen, stejně jako i ostatní noci, kdy cestovala s armádou. Bylo opravdu podivuhodné, že po tom všem, co se jí přihodilo, ještě neměla ani jednu noční můru. Jako jediný následek celé nehody, která ji dostala mezi kluky z Brava 1, se jí jevila jen přehnaná citlivost k násilí a zabíjení. Takové otupělosti, jakou projevovali vojáci ještě nedosáhla, všechno pro ni bylo ještě stále nové a čerstvé. S každým spatřeným mrtvým tělem, výstřelem, výbuchem či smrtí i obyčejného zvířete se v ní rozhořel panický amok, který se projevoval záchvaty zuřivosti a bezradnosti. Útěk z města, kde zemřel ten chlapec. Slovní útoky na posádku vozu. Zvracení po následném zjištění usmrcení psa. A teď další pocit nejistoty, když si určila vlastní diagnózu. Zpravidla věděla, že pokud se tak u lidí stává, s největší pravděpodobností je jejich domněnka o vlastním psychickém stavu nesprávná. Skoro nikdo nedokázal nezaujatě posoudit svůj duševní stav a i to, že se o to pokoušela, jí v hlavě rozezvučelo alarm, že je něco špatně.

***

Ráno ji probudilo ostré slunce, které se skrz okno prodralo až k jejímu obličeji a donutilo ji proti jeho záři slepě zamrkat. Pomalu se protáhla a zívla si. Zadní sedadla Humvee nebyla nic moc pohodlná, a navíc také nebyla celistvá, takže Sophie celou noc spala bokem ve vzduchu. Jedinou oporu měla v zádech a nohách.

Když se ospale vylopotila z auta a nasadila si svou helmu a vestu, při pohledu na okolí překvapeně zalapala po dechu. Na ztuhlé svalstvo v tu chvíli úplně zapomněla a zůstala udiveně stát a zírat na množství početných vojenských táborů, které se tu nejspíš objevily, když spala.

V dáli se to hemžilo tanky, které byly strategicky umístěny tak, aby v případě palby z města nebyly poškozeny. Vojenské stany, zásobovací vozy a auta však byly rozmístěné po různu kam až oko dohlédlo.

Když poblíž zahlédla kráčet se štosem papírů Phila Sanderse, svižně k němu přiběhla. Příjemně se na ni usmál a popřál jí dobré ráno. Sophii však zaujala jiná věc, neměl svou ochrannou helmu, ani vestu.

„Kde je vaše výstroj?" zeptala se udiveně.

Usmál se. „V noci se dostavil zbytek prvního průzkumného praporu a několik hodin po něm i bojové oddíly námořní pěchoty. Naši kluci pak zajistili okraj města, tudíž se teď nemusíme bát ostřelování či nečekaného útoku. Na takovou vzdálenost je to nemožné. Před polednem se uskuteční první průzkumná operace a do večera snad začneme s dobýváním. Do odvolání je teď dovoleno nepoužívat výzbroj."

Sophie neváhala a ihned ze sebe shodila vestu i helmu. Ve všudypřítomném vedru to byla opravdu příjemná úleva. Přestože teď musela ukázat všem na obdiv své propocené tílko, za to mírné ochlazení to stálo.

„Jsem rád, že plníš rozkazy seržanta Clarka," pochválil ji Sanders.

Sophie pokývala hlavou. „Myslím, že jsme si to včera vyříkali a už bude dobře," pověděla mu s radostí.

Phil spokojeně pokýval hlavou a rozešel se směrem k táboru. Sophie se vydala s ním a doufala, že někde cestou narazí na Raye, který bude jako každé ráno rozdávat svému týmu jídlo z přídělů. Ačkoliv si připadala nepatřičně, i ona teď patřila k Bravo 1, jen trochu jiným způsobem. V okolí se mimo jiné pohybovalo také mnoho cizích vojáků, takže bylo v rámci osobní bezpečnosti lepší držet se Phila.

Když tak kráčeli skrz tábor, všimla si, že mnoha vojákům hrají pod očima fialové kruhy a navzdory slunci, které pálilo se vši vervou, se jejich pokožka zbarvovala spíš do bleda. I na Philově obličeji šla znát únava. Kdykoliv k ní promluvil, zněl jeho hlas mile a svěže, nicméně i Sophie si dokázala domyslet, že to jen předstírá.

„Poručíku," oslovila ho po chvíli formálně, „je všechno v pořádku?"

„Samozřejmě," odpověděl téměř automaticky. Dalšímu vyptávání se vyhnul, když po cestě narazili na Lucase, který Sophii podal balíček s jídlem. Příděly vždycky rozdával Ray, ještě nikdy se nestalo, že by to svěřil někomu jinému. Nevěřil totiž, že by si to mezi sebou předali.

„Děkuji," usmála se na něho a jídlo s radostí převzala, „proč se vlastně nikdo z vás v noci nepřišel k autu vyspat?"

Lucas i Sanders na sebe pohlédli, ale na její otázku nikdo nezareagoval.

„Měl jste problémy, pane?" zeptal se Lucas s pohledem upřeným do Sandersových očí, „jestli po vás půjde velení, s klukama se za vás postavíme."

Sandersův pohled zpřísněl. „Desátníku, to rozhodně není váš problém. Starejte se laskavě o své povinnosti. Vykašlete se na to, co se stalo mezi mnou a Dephertem, nic vám do toho není!"

Sophie zůstala zmateně stát vedle Lucase, který teď svěsil hlavu a přešlapoval z nohy na nohu. Pohlédla na odcházejícího Sanderse a pak zpátky na Lucase. „Co se stalo?"

Pokrčil rameny. „Já to nechápu," řekl a kroutil hlavou za poručíkem mizejícím v nejbližším důstojnickém stanu.

Teď už začínala Sophie doopravdy panikařit. Něco tu nehrálo. „Lucasi, co se děje? Včera jste nikdo nepřišli spát, poručík se chová divně a místo Raye rozdáváš příděly ty."

Lucas se poškrábal ve vlasech a pohlédl na Sophii. „Přísaháš, že zas nezačneš hysterčit?"

„Lucasi, sakra!" zvýšila naléhavě hlas.

„No, prostě někdy okolo třetí ráno, kdy přijel i zbytek průzkumného praporu, přišel rozkaz z divize, že máme jít vyčistit okraj města, abychom zajistili bezpečnost pro přijíždějící armádu. Sanders s tím nesouhlasil a došlo k ostré výměně názorů mezi plukovníkovým zástupcem Dephertem a ním. Jde o to, že vjet v noci s Humvee do města, kde se počítá s tvrdým odporem, je prostě moc o držku. Finn má problémy s noktovizorem odřídit poušť natož tak město. Sice na rozdíl od nepřátel vidíme ve tmě, ale prostorová obraznost je přes brýle úplně nulová. To, co se zdá být čtyři metry daleko, můžou být klidně i dva. Navíc ti parchanti už moc dobře vědí, jak oslepit noktovizor. Stačila by nějaká pořádná světlice a celý obraz se ti rozjasní tak, že ani nevíš, kde jsi. Ale místo toho, aby se počkalo do rána, se velení po přijetí stížnosti poručíka Sanderse rozhodlo poslat pěší průzkum. Sanders z toho odvolal celé Bravo, protože odmítal v tak nesmyslné akci obětovat vlastní lidi, načež dostal napomenutí a na hodinu ho zbavili funkce a odebrali osobní zbraně. Bravo dostal po tu dobu na starosti Davis, což byl jen další hřebíček do rakve. Všichni velitelé vozů z Brava podali hromadnou stížnost na odvolání poručíka Sanderse a teď už se jen čeká na odpověď velení."

„Ale zrušilo se to nakonec, ne?"

Lucas se suchým úsměvem zavrtěl hlavou. „Ne, fakt jsme tam lezli. Ray všechny uklidňoval, že jen projdeme domy, vyženeme lidi a ráno na to pustí tanky. Jenomže pak někdo zavelel k otevřenému útoku, takže jsme šli proti minometům, granátům a rpg-čkám pěšky. Bylo to totálně mimo, skoro jako by se zapomnělo, k čemu jsme byli my od průzkumu vycvičeni. Třeba ti debilové z Delty tam naběhli a začali kropit kulkama všechno okolo. V první sekundě jsme tak probudili půlku města, čímž jsme na sebe přilákali pozornost ozbrojených sil. Mohli jsme pár ulic obsadit, aniž by si toho někdo z odboje všimnul, ale na to jsou někteří jedinci moc vypatlaní. Společně s Danielsem a Bravem 4 jsme obsadili, co jsme měli, civilisty ukryli před palbou do sklepů, drželi pozice a čekali na další rozkazy. Jeden kluk z Juliet 2 několik bloků dál šlápl na minu. Dalo se to čekat, věděli, že se do města dřív nebo později vrhneme. Ale my jsme průzkumný prapor, my se na všechno bezhlavě ženeme už od začátku války. Minu je problém odhalit ve dne, natož v noci. Sice to přežil, ale je teď bez nohy a když ho odnášeli, drželi mu ksicht u lebky, byl totálně na cáry. O tu urvanou nohu jsem si pak rozbil hubu, když jsme s Davisem a týmem z Echo převzali sektor po nich. Ten debil Davis myslel, že mě trefil nepřítel a než jsem se stačil po tom zakopnutí zvednout ze země, rozfofroval na nejbližší budovu celý zásobník, svým mužům řekl, ať to prohází granáty a střílel dál. Byla to jen nějaká nízká,obyčejná, dřevěná dvoupatrová bouda. Po té sodě, co dostala, divně vrzala, načež tam Davis poslal Raye, Winstona a jednoho Echaře, aby prozkoumali terén. Než se stačili vrátit, ten barák na ně spadnul. Winston naštěstí hlídal u dveří, ale po tom Echaři a Rayovi nebylo ani stopy. Takže jsme místo dalšího boje strávili noc tím, že jsme odklízeli v noci trosky a snažili se je najít. Nakonec se ukázalo, že ten Echař zrovna prohlížel sklep, takže mu na hlavu nic nespadlo a Ray vyskočil z okna druhého patra, vyhodil si rameno i kotník a když se snažil dobelhat k nám, spadl někde do studny. Naštěstí byla vyschlá a zasypaná pískem, takže nebyla hluboká tolik, aby to nepřežil, ale stále dost na to, aby se z ní nemohl sám dostat. Když přijela pěchota a převzala to po nás, vrátili jsme se a dozvěděli se, že jednomu klukovi z Limy prostřelili pravou plíci a už ho nestihli zachránit. Takže to je jeden mrtvý z Limy, beznohý z Juliet, vzteklý Sanders a pak pěkně oprsklý Ray. Proto jsme se s Finnem dohodli, že tě teď vezmu a odvedu zpět k autu, abys ho nenasrala ještě víc, než je."

Sophie se chytla za hlavu a vjela si prsty do vlasů. Chvíli zírala do země a snažila se celou situaci překousnout, jak už jí to radili všichni dřív. Jenže to nešlo. Pohlédla zděšeně na Lucase.

„No tak jo," uznal, „možná jsem ti neměl říkat o tom mrtvém a beznohém. Ale stejně by se to k tobě doneslo, no ne?"

„Kde je?" obořila se na Lucase Sophie.

Ten si založil ruce na prsou a zavrtěl hlavou. „Žádné takové. Říkám ti, že žije a je protivný, což je dobré znamení. Takže se o to nestarej a běž do auta. A hlavně cestou nežer psy," uchechtl se své narážce. Dalo se předpokládat, že si z toho nyní dělala vtípky celá četa.

Sophie tu poznámku raději ignorovala a snažila se ji víc v mysli nerozvádět, aby se jí znovu neudělalo špatně. Místo toho se sebrala a odešla pryč hledat seržanta Clarka na vlastní pěst. Netrvalo to dlouho a Lucas jí v tom ani nedokázal zabránit. Několik stanů dál se totiž strhl povyk, uprostřed kterého figuroval Finn a nějaký hnědovlasý muž s milým úsměvem v obličeji a uctivým výrazem.

„No do hajzlu, oni sem v tanku dotáhli kněze," zamumlal si pro sebe Lucas a rychle proběhl kolem Sophie, jako kdyby se chystal zastavit sloučení střelného prachu a ohně. Bohužel, než stačil doběhnout a něco si počít, kněz už přistoupil k Finnovi a nabídl mu i jeho okolí ranní bohoslužbu. Sophie se bezmyšlenkovitě rozběhla za Lucasem.

Když dorazila, v okolí už se shromáždilo několik skupinek mužů a čekali na podívanou. Asi metr od Finna a kněze seděl na uschlém kmeni palmy Ray jen v kalhotách, přikusoval k tomu seschlou bagetu z přídělů, nechával si ošetřovat záda od Gibsona a zvědavě sledoval nadcházející potyčku.

Finn sepjal ruce a poklonil se knězi. „Pane, já se omlouvám, opravdu rád bych se zúčastnil vaší bohoslužby, ale tuším by mě mé hříchy spálily za živa a já bych nemohl dál pokračovat v plenění této nekřesťanské země a zabíjení všech pohanů, kteří pohrdají vašemu kázání," řekl kysele a pak se obrátil k Rayovi. „Navíc tady můj seržant je dost zažraný antisemitista velice intenzivně vnímající Kršnu."

Na to se Ray zatvářil velice vražedně a krvežíznivě. Mírně na kněze povytáhl obočí a poposedl si na kmeni.

Knězi se na tváři objevilo pár vrásek. Právě se mu vysmívali do obličeje, což se rozhodl přejít s chápavým úsměvem. Bylo mu jen ke cti, že na salvu smíchu, kterou okolí scénku odměnilo, zareagoval jen mírným pokývnutím hlavy a se vší svou důstojností odkráčel k další skupince vojáků. Tam se pár kluků, kteří by se rádi přidali, našlo a odebralo se s ním do jednoho ze stanů, kde se rozhodl kázat.

„Co to do háje bylo?" zeptal se Finna jeden z okolo stojících vojáků.

Tázaný mu se smíchem pohlédl do očí a posadil se na kámen asi metr od něho. „Je to taková naše tradice. Přál bych vám vidět, když jsme s Rayem vymysleli tu věc se satanistickým kultem. To nám jednou zase ohlásili, že nás navštíví kněz, tak jsme si do země vyryli pentagram a když přišel k nám do stanu, předstírali jsme, že nás posedl ďábel. Než jsme si stačili všimnout, že za knězem stojí poručík Goldsten, bylo pozdě. Měsíc jsme pak v Kuwajtu čistili latríny."

„O tom jsem slyšel," pokýval zamyšleně hlavou jeden z mužů, „ty vole, pánové! O vás se tradují legendy!"

Z davu se ale najednou ozval i jeden nesouhlasný názor. „Co proti nim vlastně máte? Některým klukům se uleví, tímhle děláte blbce i z nich."

„Hele, Matte, ne každý byl odkojený na svěcené vodě," protočil oči Finn.

„Já nejsem křesťan," obořil se zpátky Matt, „ale mám pro jejich víru alespoň pochopení. Jestli to zařídí, že budou duševně v pohodě a udrží se morálka, pak to budu podporovat."

Ray najednou zvedl pohled od balené vody, kterou zapíjel suché jídlo a prolétl okolí pohledem. Když v davu zahlédl i Sophii, mírně se zamračil, ale nic k tomu nedodal. Bylo však jasné, že dřív nebo později si najde Lucase a pěkně ho seřve za to, že jí všechno z nočních událostí nejspíš vypověděl.

„Mně by nejvíc na morálce přidalo dost jídla, baterek a spánku," promluvil klidně k Mattovi, „a tenhle sluha Boží si sem přijede, žere z našich přídělů, spotřebovává baterie na osvětlení u večerních mší a někdo s ním u toho samozřejmě musí být, aby mu neodstřelili palici, což znamená, že vždycky dvojice nešťastníků, kteří by jinak mohli spát, toho blbečka musí hlídat."

Než Matt stačil odpovědět, Ray pokračoval dál: „A ještě jsem neviděl, že by to jejich modlení přineslo jídlo navíc. Takže když už tu k ničemu není, může být alespoň pro srandu. Ta taky posiluje duševní rovnováhu."

„Potom dělejte tak, aby to náhodou ten sluha Boží nešel nahlásit ke Grantovi jako mravní přestupek," pověděl ledově Matt a vydal se pryč. Spolu s ním se pomalu odebral zpět ke svým povinnostem i zbytek publika. Několik okamžiků na to zůstala na místě jen Sophie, jednotka Bravo 1 a Gibson.

„Ten váš sluha Boží," zopakovala jedovatě Sophie jejich slova, „teď klidně mohl kázat nad tvou mrtvolou."

Ray ji ignoroval. „Lucasi, my dva si promluvíme," řekl jen a ohlédl se na Gibsona, jestli už je s jeho zády hotov.

„Nech to teď dýchat, jak nejdéle to půjde, ať to nezmokvá," poradil mu zdravotník a jako by cítil houstnoucí atmosféru, raději sebral svou brašnu a vydal se pryč stejně jako ostatní.

Lucas s Winstonem ucítili také dobrou příležitost zmizet, když Ray pomalu vstal a rozešel se k zásobovacímu vozu nedaleko. Při chůzi napadal na levou nohu a na zádech se mu přes levou lopatku táhl obrovský rudý šrám. Při detailním pohledu dokázala Sophie zachytit i drobné švy, které nejspíš před chvílí provedl právě Gibson.

„Hodláš ho zase nasrat, že jo?" pohlédl na Sophii Finn a zvedl se na nohy, „u toho fakt být nemusím."

„Sakra, Finne," obořila se na něj, „vždyť se s nimi zřítil barák. Vědělo se, že bude nestabilní, a i přesto tam byli posláni. Tohle Davisovi nemůže projít!"

V odpovědi na to jen Finn zavrtěl hlavou. „Nech to být. Stejně tak jako jeho, můžeš hnát k zodpovědnosti velení a s ním i celou Ameriku."

„On je málem zabil, Finne!"

„Joo," přikývl. „víš, já u toho včera taky byl. Mohli být mrtví, souhlasím. Ale tohle do háje lidi ve válce dělají. Raději buď ráda, že je Ray natolik magor, aby skočil z okna, než se nechal rozmašírovat sutí."

„Takže to nehodláte řešit," konstatovala Sophie, „prostě to necháte plavat a jednou s tou svojí pitomostí poručík Davis někoho doopravdy zabije."

Finn pokrčil rameny. „V každé rotě najdeš jednoho takového debila. Proto musíš poznat, kdy mu věřit a kdy ne. Ray se ke zkoumání toho domu nabídnul místo Lucase, ten by se totiž zavalit nechal. Pak se naschvál držel v takové pozici, aby mohl kdykoliv utéct. Není šťastná náhoda, že se ten Echař v době sesunu nacházel ve sklepě a Winston hlídal venku. Bylo jasné, že je ten dům prázdný, a i kdyby nebyl, ty nálože a granáty, které tam hodili, by všechno živé dávno zlikvidovaly. Prakticky jen předstírali, že ten dům prohlíží, aby je Davis zahlédl v patře i přede dveřmi. Problém byl, že trochu neodhadli, na jakou stranu ten barák spadne, takže Winston dostal trochu šutrů přes lýtko, Ray spadl do sutě z koupelny a rozmlátil se na ostrých kachličkách a toho ze sklepa jsme vyprošťovali déle, než se předpokládalo. Takže se vážně nemusíš bát, že by někdo kvůli Davisovi obětoval život."

„Takže lezli do domu, o kterém věděli, že spadne?" nechápala Sophiet „to je vážně omrzel život?"

„Nevěděli, že spadne, jen s takovou alternativou počítali."

Finn už se pomalu chystal odejít, ale nakonec se zarazil a otočil se k ní. „Můžu tě poprosit, aby sis to nechala pro sebe? Alespoň před Winstonem a Lucasem. Jsou to jejich první turnusy a nechceme, aby tu pochytili nedůvěřivost vůči rozkazům. Phil si od toho incidentu s velením nepřeje už žádné další problémy a nechce kazit morálku."

„Takže mají věřit muži, co by je skoro zabil?"

Finn se zasmál. „Ti dva mají na rozdíl od tebe občas i mozek a používají ho. Když viděli, jak se ten barák zřítil, důvěra k Davisovi okamžitě klesla na nulu a budou si na něj teď už sami dávat bacha. Poručík Sanders si ale nepřeje, abychom je jakkoliv v nenávisti vůči němu podněcovali. Kdyby se přišlo na to, že ve své četě takové věci podporuje, mohl by z toho mít pěkný průšvih. To je všechno a platí to i pro tebe. A jak vidím, tak hlavně pro tebe, protože se o to všechno zrovna teď pokoušíš. Dej se do klidu, Arizono." S tím odešel a nechal ji na místě samotnou.

Rozhodla se raději doopravdy držet jazyk za zuby a poslouchat Sanderse, protože uměl očividně v těchto pletichách chodit. Ani za mák se jí to však nelíbilo.

Z toho všeho ji navíc soužilo pomyšlení, že Rayova výřečnost z posledního večera vycházela možná ze stimulantů, které pojmul. Čím víc na to myslela, tím víc jí jeho rychlý a svižný tón, kterým vyprávěl, připomínal Finna, který řečnil úplně stejně, když si něco na povzbuzení dal. Člověk měl najednou opravdu plno energie a pokud musel sedět, ať už za volantem nebo u zadního kola Humvee s protivnou holkou, přebytečnou energii bylo nutno odčerpávat jinudy. A tak zkrátka mluvili.

Zamyšleně se rozhlížela po dění okolo. I oni všichni museli mít v noci nejeden problém. Pochopila, že nemůže změnit válku tak, aby byla pro všechny bezpečná. Také nemohla soudit Davise za to, že zpanikařil. Ona sama by nejspíš při prvním výstřelu vzala do zaječích nebo se schovala za Raye.

Toho jako by její myšlenky přivolaly, stoupnul si vedle ní a stejně jako ona přemýšlivě sledoval okolí. „Když Lucas tehdy vystřelil na ty dvě nevinné ženy," pověděl tiše, „to já mu dal povolení k palbě. On za to nemohl."

Sophie na něho pomalu pohlédla. Nehnul ani brvou a sledoval obzor. Hrudník se mu pod klidnými nádech zdvihal a kůže se s každým pohybem natahovala, stejně tak jako svalstvo. Připadala si vedle něho najednou příliš malinká.

„Proč mi to říkáš?"

Pootočil hlavu směrem k ní a pohlédl jí do očí. „Aby sis nemyslela, že se omyly nestávají všem. Celá tahle válka je taky omyl. Saddám ty zbraně hromadného ničení beztak nemá."

„A pak je tu ta věc s ropou," dodala Sophie.

„To jo," přiznal, „a doma všichni věří, že tu válčíme za jejich bezpečí, aby na ně v budoucnu nikdo neshodil atomovku."

S mírným úsměvem ho šťouchla do paže. „Ále," pokrčila rameny, „třeba je nakonec bude mít."

„Zní to blbě," přiznal, „ale byl bych tomu rád. Aspoň bychom bojovali za něco, za co bojovat stojí."

„Kdyby si mě Grant zavolal kvůli tomu tehdejšímu tlumočení," obrátila konverzaci jinam, „řeknu, co mi radil poručík Sanders."

„Děkuju," řekl jen a rozešel se k jejich Humvee.

Když ho tak Sophie pozorovala, jak procházel mezi celou tou scenérií se sešitými zády a kulhavou chůzí, z ničeho nic zčervenala. Sledovat seržanta jednotky Bravo 1 s obnaženou horní částí těla by se rovnalo pro kdejakou ženu úplné hormonální zkáze. Sophie od něho raději odvrátila pohled a rozhodla se posedět pod stínem zásobovacího vozu a sníst svůj příděl. Přitom se celou dobu snažila vyhnat z hlavy dotěrnou myšlenku, že Ray Clark je opravdu kus chlapa.