Když se probudila tentokrát, bolelo ji toho mnohem méně, a dokonce se cítila i trochu pohodlně. Vzpomínky ještě zůstávaly rozostřené a zmatené. Stejně zmateně se cítila, když pohlédla do obličeje ustaranému Joshuovi.

„Vypila jsem to leštidlo na okna?" zeptala se ho chraplavým hlasem, protože tohle všechno pohodlí, zmírněná bolest, a hlavně on nemohlo být skutečné. Pamatovala si, že prozradit se měla strach, udusit také, a proto už zůstávala jen možnost, že se otrávila čistícími prostředky a teď je mrtvá.

Joshuovi se po lícních kostech rozkutálely slzy. „Ty ses chtěla otrávit leštidlem na okna?"

Nechápala, proč může znít tak překvapeně. Co jiného měla dělat?

„Nejsi mrtvá, Sophie," pověděl po chvíli, když si uvědomil, co vlastně říkala a došlo mu, že musí být mírně zmatená.

„Aha."

„Jo," prohodil Joshua a pohladil ji po vlasech. „Už se od tebe nehnu na krok, nikdy. Strašně moc se omlouvám, kdybych byl co k čemu, nemusela sis tím vším vůbec projít. Je to moje chyba." Teď už brečel naplno. Mnul si pěstmi oči, jako by se tím snad snažil příval slz zastavit.

Chtěla mu odpovědět, že on s tím nemá vůbec nic společného, ale na to byla příliš unavená. V pozadí za ním zahlédla další postele a všude okolo bylo bílo. Nemocnice. Překvapivě, pomyslela si suše. Joshua seděl na židli po její levici a držel ji pevně za ruku napojenou na kapačku. Bezva, kapačky byly fajn věc, když byl člověk fakt ve srabu.

Postupně si začínala vybavovat veškeré momenty z doby, kterou strávila zamčená v kumbálu. Bolest, Strach. Beznaděj. Čísi hlasy. Tiché kroky. Třísky. A pak ten hlas. Angličtina. Ruce, které ji odnesly pryč.

„Bůh žehnej Americe," zasmála se kysele, „že jim to ale trvalo."

Joshuu její tón očividně překvapil, protože jeho obočí nekontrolovatelně vyletělo nahoru. Upřímně pro ni samotnou byly tyto sarkastické poznámky také něčím novým. Ani nevěděla, kde se to v ní bralo.

Znovu mu věnovala jeden z opatrných úsměvů. Připadalo jí, jako by se nesmála snad věky. „Jsem ráda, že tě vidím."

To ho dojalo ještě víc, vstal ze židle a pořádně ji objal. „Strašně moc se omlouvám," opakoval stále dokola.

Sophie se mu snažila objetí oplatit, ale byla na to ještě příliš zesláblá. Proto jen naklonila hlavu k jeho rameni a nechala se zahrnovat náklonností.

Poprvé za tu dobu nahlédla před sebe k nohám postele. Tam se o zeď naproti se založenými pažemi opírala ještě jedna osoba.

Ray Clark stál tiše, bez hnutí a upřeným pohledem ledově modrých očí se vpíjel do těch jejích.

Překvapeně sebou cukla. To přimělo Joshuu se odvrátit a s obavách se snažit zjistit, zda ji něco nebolí a je vše v pořádku. Sophie v tichosti zírala na postavu před sebou. Nedokázala věřit svým očím, natož pak své mysli. Ray měl na sobě jednoduchý set vojenských maskovacích kalhot a béžového trika s nápisem US Navy. Černé, voděodolné hodinky obepínaly jeho svalnaté zápěstí a stejně jako upnuté krátké rukávy trička jen zdůrazňovaly jeho vypracovanou postavu. Zdál se jí stejný, a přesto jiný. To znamenalo jediné: nebyl skutečný. Navíc tam jen tak stál, nehýbal se a tiše ji pozoroval. To byl jasný přelud. Dokonce ani Joshua na jeho přítomnost nikterak nereagoval. Zauvažovala, jestli by o tom měla někomu říct a vyžádat si nějaká antipsychotika, nebo předstírat, že je vše v pořádku a čekat, než to odezní. Před chvílí se skoro podruhé narodila, samozřejmě že to muselo mít na její mysl neblahý účinek. Bylo jí taky hned jasné, proč zrovna Ray. To jeho si v Iráku, kdy se bála o svůj život a následně i doma o Finnův, spojovala s pocitem bezpečí. Dokonce by se nedivila, kdyby si ho vysnila i tehdy během chvil strávených za prostřílenými dveřmi.

Povzdechla si. Už to bylo tak dávno, co myslela na Raye. Dlouhé roky uplynuly ode dne, kdy se sama vůči sobě zatvrdila a zakázala si na něj co by jen pomyslet. Jo, vydržela to tak dlouho a její rovnováhu teď rozhodí nějací pitomci, kvůli kterým málem umřela hladem a žízní.

Ignorovala vidinu Raye Clarka a otočila na Joshuu, aby ho pohledem uklidnila, že je v pořádku a ten třes byl jen důsledkem jejího mírného překvapení. Přistihla ho však hledět do stejných mít, kde v její mysli stál Ray. Pohlédla znovu tím směrem, stále tam stál ve stejné poloze, a zamračila se.

„Jsem tak skutečný, jak to jen jde, Sophie" pověděl. Jeho hlas byl jiný, tvrdý a hluboký. Hleděl do jejích očí, jako by přesně věděl, na co právě myslí. Když vyslovil její jméno, nedokázala přesně podchytit ten podtón v jeho hlase. Vyslovil ho s takovou zvláštní jemností, která se k jeho hlasu vůbec nehodila.

„Promiň," zabručel Joshua, „tvrdil, že se znáte, nedal se odbýt."

Sophii se rozšířily zornice, když sledovala Joshuův mírně zmatený výraz. Ne, to nemůže být skutečné. Setrvávala pohledem na svém jediném příteli a zbaběle odmítala pohlédnout zpět před sebe.

„Kdo to je, Sophie?"

Neodpověděla. Připadala si tak strašně zbabělá.

„Starý známý," odpověděl za ni Ray. Odrazil se od stěny a přistoupil několik kroků blíž k posteli. Pečlivě si prohlížel zavedenou jehlu na hřbetu Sophiiny ruky a dokumenty zavěšené na pevné desce v čele postele. Ledabyle vzal lékařskou zprávu do rukou a začal si ji velice nenuceně pročítat. Skoro jako by mu doručili noviny k ranní kávě.

Joshua se zdál být Rayovým ignorantským chováním velice popuzen, to mu mohla Sophie vidět na očích. Nikdy neměl rád, když se k ní někdo choval neuctivě, obzvlášť když málem zemřela a nějaký chlápek se choval, jako by mu patřila zeměkoule i s oblohou. Sophie mu nemohla říct, že muž stojící před ním je tentýž, který ji tak necitelně vyměnil za svou práci. Vyprávěla mu o tom několikrát a jeho to vždy nesmírně rozčílilo. Místo Sophiina otce, který teď někde jistě ztrácel hlavu z posledních večerních zpráv, kde jistě zmínili i jméno jeho dcery, tady nyní jako rodič figuroval Joshua a Sophii bylo jasné, že by Rayovi za to, co provedl jeho malé chráněnce, pěkně vyčinil. Někde v koutku mysli však doopravdy neměla strach o Raye, nýbrž o Joshuu, který by to od něj schytal daleko víc.

„Co tu děláš?" zeptala se ho Sophie bezbarvým hlasem a sledovala jeho počínání. Pomalu vzhlédl od svého čtiva a znovu ji svým pohledem málem přimrazil k lůžku. Vypadal opravdu nebezpečně.

„Co tu děláš, zatraceně, ty?" procedil skrz zuby.

„Očividně tu pracuju, jak vidíš," opáčila jedovatě na oplátku a najednou byla za svůj nově nabytý sarkasmus vděčná.

„Vidím," oplatil jí tón stejnou mincí.

Sophie už se nadechovala k další nehezké poznámce, ale přerušil ji Joshua, který náhle vstal ze židle a došel až k Rayovi. Na chvíli ji vyděsila předtucha, co by se tak asi mohlo stát, kdyby se ti dva do sebe pustili. To však nebyl Joshuův styl, on se dětinsky s nikým nepral. Řešil problémy v klidu jako dospělý člověk. Oproti Rayovi nebyl klubkem emocí a pokřivených nervů.

„Možná byste měl jít," navrhl mu klidně a pokynul ke dveřím. Ray si ho přeměřil od hlavy k patě, přičemž Sophie neklidně poposedávala na posteli připravená podniknout cokoliv, kdyby se Ray rozhodl použít pěsti.

K jejímu překvapení však k ničemu nedošlo. Ray zůstal klidný, ani v jeho pohledu nešlo rozeznat jakoukoliv známku po chuti k násilí. Tiše přikývl a vrátil lékařský spis na své místo. „Rád jsem vás poznal, seržante."

„Nápodobně," usmál se Joshua a stiskl mu vřele ruku. Když se k němu lidé chovali uctivě, dokázal na ně během několika momentů změnit názor, měl neuvěřitelně vlídnou povahu. „Pozdravujte tým a ještě jednou jim, prosím, vyřiďte mé díky."

„Vyřídím," odpověděl a pak se upřeně zadíval na Sophii. „Dejte na ni pozor. Občas má svou hlavu."

To Joshuovi vykouzlilo pobavený úsměv na tváři. Než se stačili oba nadát, zmizel Ray za dveřmi a v pokoji se rozhostilo ticho.

Přesně v tu chvíli povolila všechna stavidla a Sophii se v očích objevily slzy. Složila obličej do dlaní, moc si teď přála být sama. Jak se mohlo všechno tak strašně pokazit? Myslela, že po tom všem bude mít konečně klid, poleží si chvíli v nemocnici, vyrovná se s tím, co se stalo a dostane nějaký čas volno. Ambasáda je podle všeho stejně poničená, nemá kde pracovat, proto by všechny pravděpodobně mohli pustit na nějaký čas domů. Strašně moc chtěla obejmout rodiče a říct jim, že je v pořádku. Chtěla by zajít s Isabelou a Finnem ven. Dělala by všechno možné, hlavně nemyslet na prostřílené dveře a Raye Clarka, který se dokázal zjevovat odnikud a naprosto nečekaně. Možná se jen na čas ocitli ve stejné nemocnici. Kde to vlastně byla? Stále v Džalálábádu? Nebo v jiném městě?

„Co se děje?" zeptal se jí starostlivě Joshua a setřel jí slzy z tváří. „Musíš se mnou teď o všem mluvit, Sophie. Doktor to tak doporučil. Cokoliv budeš mít na srdci, musí ven."

Oplatila mu pohled. Ach ano, myslel si, že se topí ve vzpomínkách na útok na ambasádu. U toho ale taky musel zůstat. Rozhodně nechtěla dělat problémy tím, že by mu řekla o tom, kdo byl ten muž, co právě odešel z pokoje. Nedělalo by dobrotu, kdyby to věděl. Řekne mu to až bude bezpečně vědět, že se s Rayem už nikdy nepotká.

„To bude dobré," ujistila ho, „potřebuju jen čas."