Farma, kde Ray okolo poledne zastavil, se vyjímala mezi vysokými kopci uprostřed obdělaných polí a luk. Široko daleko nešlo znát známky civilizace. Ani stopa po lidech, hučení aut a všeobecném velkoměstském ruchu. Rázem si připadala jako v ráji, když míjeli pastviny s poklidně se pasoucím dobytkem. Navyklá na neustálý shon Washingtonu by si v životě neuvědomila, že i na místě, jako je tohle, může být tak překrásně.

Celý zemědělský objekt se skládal ze seskupení hned několika obrovských staveb. Stáje. Stodola. Hala s těžkou technikou. Mezi nimi se nacházel malý zděný domek a okolo pár obytných maringotek. Zbytek tvořily ohrady s dobytkem, aleje ovocných stromů a menší zeleninová zahrádka se skleníkem.

Sophiiny oči se náhle rozjasnily, když spatřila na verandě před dveřmi domku posedávat Finna se starší paní. Přes zatemnělé čelní sklo jim nejspíš nedokázal pohlédnout do obličeje, aby je poznal, Sophie si však byla jistá, že tak drahé auto by u nich nezastavilo jen tak nazdařbůh. Musel vědět, že je to Ray. Promnul staré ženě rameno a pomalu jim vyšel naproti. Sophie bez váhání vysedla z auta a objala ho hned, jakmile v pracovních montérkách a špinavé košili došel k autu. Jeho překvapený výraz, jakým reagoval na ni samotnou, její šaty, boty a polorozpadlý účes, rázem zmizel a nahradil ho úsměv.

„To beze mě nevydržíte ani jeden den?" zavtipkoval. Pak si znovu prohlédl Sophii a udiveně zavrtěl hlavou. „Asi mi toho máte hodně co říct."

Než mu stačila cokoliv odpovědět, vystoupil z auta i Ray a vzájemně se s Finnem poplácali po zádech. „Rád tě vidím, brácho."

„Vole," zasmál se Finn a prohlédl si i jeho outfit, „vypadáš děsně."

„Ani mi nemluv."

Viděla Rayovi na očích, že se dokázal konečně uvolnit. Doteď jí připadal příliš roztěkaný a ostražitý.

Finn je po krátkém přivítání dovedl až na terasu, kde posedávala starší paní ve vlněné košili a starobylé dlouhé sukni. Za truhlíky se sytě červenými muškáty, které visely na zábradlí, nyní Sophie zahlédla i stařičkého pána. Oblečený byl téměř stejně jako Finn, i v obličeji si byli nápadně podobní. Přesto všechno je však Sophie hádala spíš na Finnovy prarodiče, byli už oba velmi staří.

„Dobré poledne," pozdravil uctivě Ray a pokýval na oba hlavou, „omlouvám se, že rušíme takto při obědě."

„Dobrý den," zamrkala Sophie stydlivě očima a snažila se na oba usmát. Bylo jí jasné, že s údivem zkoumají jejich ošacení a také si moc dobře uvědomovala, že ona sama zrovna teď musí vypadat dost lacině.

„Babi, dědo," ujal se slova Finn, než stačilo dojít k nějakému většímu trapasu, „to je můj seržant. Ray Clark. A Sophie Reyesová, kamarádka."

Starý muž se velice překvapeně narovnal v křesle a užasle si Raye prohlédl. Poté velice mrštně vstal a podal mu ruku. „Díky, že jste na něj dal pozor," pověděl, „je to fakt nemehlo."

Sophie se snažila skrývat smích, ale i tak schytala Finnův vražedný pohled. Určitě by se všichni nasmáli, kdyby si poslechli tu historku s muffinem nebo vařením kávy. Zůstala ale raději zticha.

„Bylo to vzájemné," odvětil slušně Ray a nabízenou ruku přijal, „bez něj bych se nedomluvil s rotou. Měl jsem toho nejlepšího radistu."

Zdálo se, že ta pochvala vzbudila v mužových očích hrdost a pýchu. Usmál se na Finna.

Na co se však Sophie soustředila nejvíc, byl náhlý Rayův uctivý a respektující tón. Zatím nezaregistrovala, že by se takto bavil s někým ze své rodiny.

„Já sloužil u první pěchotní ve Vietnamu," pověděl muž a zadíval se kamsi do dáli a vzpomínal na ty doby, „pak jsem se dal k výsadkářům. Byl jsem tam asi půl roku, než mi odkráglovali nohu a jel jsem domů. Byla blbost do té bažiny lézt..."

Ray chápavě přikývl. „Kdybych se mohl vrátit, také bych změnil hodně věcí."

„A také se vracíš," dodal starý pán, „jen ne tak, jak by sis představoval, co? Občas jsem míval sny i za bílého dne. Po deseti letech se ale postupně vytratily."

„Díky, dědo," zabrumlal do rozhovoru Finn, „to nám fakt pomohlo."

„Můžeme se tam jenom vrátit a příště udělat věci líp," pokrčil rameny Ray a pousmál se.

Muž přikývl. Zdálo se, že tomu až nezvykle dobře rozuměl.

„No," obrátil najednou rozhovor na veselejší téma, „a co auta? Ty jsou pořád stejně na hovno?"

Celá trojice se potměšile usmála a pomyslela na staré rezavé krámy, kterými se celou dobu plahočili. Stařenka, která je při rozhovoru pozorně sledovala, najednou obrátila k manželovi pohoršený pohled a zamračila se. „Richarde, prosím tě, mluv slušně."

„Některé věci se nemění," potvrdil Ray.

Richard však svou manželku úplně ignoroval. Zdálo se, že se do celé konverzace naplno ponořil. Nejvíc to šlo poznat z nadšení v jeho očích a rozjařeného tónu. Z nějakého důvodu o tom s Finnem dlouhé rozhovory nejspíš moc nevedli.

„Tak se u nás posaďte," vyzval trojici Richard a sám se usadil zpět na své místo, „a povězte mi, jak je to dneska se zásobováním, za nás stálo za starou belu."

Sophie si ihned vybavila jeden příděl denně a nedostatek baterií a musela se znovu pousmát.

„Vlastně je to občas ještě horší," připustil Ray.

Na Sophiině ruce uprostřed rozhovoru najednou přistála čísi cizí. Překvapeně nadskočila a pohlédla vedle sebe na Finnovu babičku. Vřele se usmívala. „Jak se jednou zakecají, už je jim všechno lhostejné. Pojď za mnou, najdu ti něco pohodlnějšího na sebe."

Té nabídce rozhodně nešlo odolat.

***

Stará dáma jí vytáhla ze skříně pár kusů starého oblečení, nechala ho ležet na posteli uvnitř menšího, avšak útulného pokoje, a vydala se znovu na verandu, aby se mohla Sophie nerušeně převléct.

„Mnohokrát vám děkuji," zavolala za ní ještě, než zmizela v chodbě a zavřela za sebou. Místnost se ponořila do ticha, jen z chodby se ozývaly šoupavé kroky Finnovy babičky. Podle všeho to moc mluvka nebyla, povahu a výřečnost měl Finn spíš po dědovi.

Porozhlédla se po pokoji, který ihned odhadla na pánský. Neustlaná postel, na zemi použité ponožky, okolo stolního počítače komínek špinavých talířů a stáhnuté žaluzie. Typické klučičí doupě. Na zdech se vyjímaly plakáty s logem a propagandou námořní pěchoty Spojených států, takže Sophie nemusela dlouho přemýšlet, v čím pokoji s nacházela. Věděla, že Finn byl čuně odjakživa.

Pousmála se a raději se soustředila na oblečení. Jak jinak než pánské. Z hromádky si vybrala obyčejné, tmavě zelené tričko a černé šortky. S radostí skopla lodičky z chodidel a vzadu rozepnula šaty. Konečně jí připadalo, že se může volně a svobodně nadechnout. Konečně.

S radostí skočila do volných šortek a šaty položila na postel. Tričko na sebe hodila tak akorát ve chvíli, kdy se na chodbě ozvaly další kroky. Tentokrát byly svižné a podle hlasitého dunění taky mužské.

„Chviličku!" houkla Sophie preventivně na Raye, aby se náhodou nerozhodl vtrhnout do pokoje, zatímco si ještě upravovala triko.

Když však otevřela dveře a vklouzla potichu do chodby, překvapeně zkoprněla.

„Taky tě rád vidím, Arizono," zamrkal vesele Carl Mason a prohlédl si její oblečení, „fakt ti to sekne. Po kom jen máš ty stylové hadry?"

„Masone," zahučela poraženě Sophie místo pozdravu. Nic jiného ji v tu chvíli ani na mysl nepřišlo.

„Ach ano, už vím," předstíral náhlé uvědomění, „moje přece."

To nečekala. Skoro jako by jí to jeho babička udělala schválně. Proklínala se, že raději nezůstala v šatech. Stejně jako Finn, i jeho bratr na sobě měl pracovní oblečení, zašedlé bavlněné tílko a staré džíny. Zdálo se, že právě absolvoval celý den v pracovním táboře, protože se mu na pažích leskly krůpěje potu a obličej i s vlasy nezůstaly ani v jednom místě suché.

„Promiň, já-ehm, teda tvoje babička-," snažila se Sophie jakkoliv zformulovat nějakou kloudnou větu.

„Já vím," ujistil ji a ušetřil dalšího blekotání, „potkal jsem ji. Fakt bych nečekal, že se tady objevíš."

„To já taky ne," ujistila ho. Bylo to zvláštní. První kloudná a normální věta, kterou k ní kdy pronesl. Zkoumavě si ho prohlížela, jestli na tom slunci náhodou nedostal úpal.

Založil si ruce na prsou a starostlivě pohlédl k domovním dveřím, odkud se rozléhal nadšený hlas jeho dědy. Nejspíš všem právě vyprávěl svoje zážitky z vojny.

„Jak se to stalo?" zeptal se Mason.

„Co jako?"

„To, že jsi tady."

Sophie pokrčila rameny. Nechtěla zrovna někomu jako je on vykládat o pohromě, která se stala v domě Clarkových. Vlastně se s ním nechtěla bavit vůbec. „Přijela jsem navštívit Finna." Na Finnovo jméno přitom dala značný důraz, aby pochopil, že s nikým jiným se tu nehodlá ani za nic zahazovat. Přijela za Finnem. Jen a pouze za Finnem.

„Na tohle by se ti Clark vysral a nechal tě ve Washingtonu," pohřbil její argument Mason, „je prostě takový. Když jsem ho viděl poprvé, byl to pro mě takovej samotář, pořád si hrál s tou svou navigací, zaměřovačem a šteloval si vysílačky, s nikým toho moc nenamluvil. Myslel jsem, že prostě nemá žádný kamarády. Ale teď, když už ho znám líp, je mi jasný, že prostě nesnáší lidi, včetně mě. Já se s ním přátelím jen proto, abych ho mohl nasírat. Vážím si ho, protože ten chlap je opravdovej rozenej voják. Padaj na něj bomby, střílej po něm, a s ním to ani nehne. Do háje, v tom blázinci v Bagdádu všichni šílej a on si v klidu hledá v zaměřovači ty chlápky na střechách, co tam na nás čekají, že nás zastřelej. To je přesně ta jeho chladnokrevnost. A teď tě najednou vzal s sebou na přátelskou návštěvu za bráchou. Něco se děje."

Sophie chvíli nedokázala věřit svým uším. Tázavě pohlédla na Masona a nadzvedla obočí. „Co to s tebou je?"

Tentokrát to byl on, kdo nadzvedl obočí. „Co jako?"

„Carl Mason," pověděla, „jeden z největších kreténů světa, úchylák a parchant prvního stupně tady a teď se mnou stojí na chodbě a mluví, aniž by nadával, urážel nebo se snažil mě osahávat."

Musela uznat, že vypadá celkově jinak. Tak nějak klidně. Nevěřila mu ani za mák v ničem. Kdyby ho však neznala z Iráku, dokonce by nyní řekla, že je to moc fajn a slušný kluk.

„Jestli po tom toužíš, není problém," odvětil jí klidně.

„Toužím po tom vědět, co se s tebou stalo," řekla důrazně, „toto nejsi ty."

„Boože," protočil oči a povzdechl si, „hele, nevím, co ode mě jako očekáváš. V Iráku jsem měl hlad, nespal jsem, jedl jsem ty energetické tabletky, celej den jsem střílel a seděl v autě s neustále stejnýma lidma. Tak jsem prostě hodně žvanil. Takhle bych si normálně před babičkou mluvit nedovolil."

Sophie se začala smát. Nepokrytě a naplno se rozchechtala. Zprvu myslela, že se snad ocitla v pěkně šíleném snu nebo je Mason opilý. Tohle právě teď říct nemohl. To zkrátka nebylo možné. Když mu však pohlédla do obličeje, tvářil se vážně.

„My dva si pak musíme promluvit," pověděl ji naprosto vážným tónem, jako by ignoroval její záchvat smíchu, „mezi čtyřma očima. Myslím to vážně, Arizono."

„Jasně," vydechla namáhavě, zatímco se snažila zadržet burácivý smích a vydala se zpět na verandu.

Tam našla sedět pouze Finnovu babičku, která v tichosti dopíjela svůj polední čaj. Richard s Rayem a Finnem už mezitím otevírali kapotu auta Clarkových a vzrušeně diskutovali o všech hadičkách a ložiskách, která se uvnitř nacházela. Richard z Raye nadšeně doloval informace o autě a mladíkovi nezbývalo nic jiného než mu pohotově odpovídat. Finn jen postával opodál a vrhal na Raye soucitné pohledy. Opravdu zvláštní trojice, pomyslela si Sophie.

„Ještě jednou vám musím mnohokrát poděkovat za to oblečení," obrátila se raději Sophie na stařenku.

„Nemáš zač, drahá," pousmála se a upila si z hrnku. Víc říct nestačila, protože se vzápětí za Sophií vynořil i její vnuk.

„Myslel jsem, že chtějí jet do hospody," podivil se Mason při pohledu na trojici u auta.

Jeho babička jen nezaujatě pokrčil rameny a pohlédla jejich směrem. „Ano, chtěli," pověděla, „ten mladík tu však nechce slečnu nechat o samotě."

Než stačila Sophie jakkoliv zareagovat, Mason už věděl, oč tu běží. Protočil oči a zavrtěl nechápavě hlavou. „Já chápu, že mě moc nemusíš, ale já teď potřebuju tvou pomoc," naléhal Mason, „musíme si promluvit."

„Takže tu mám zůstat sama s tebou," ujistila se Sophie. Jak si vůbec mohl myslet, že by na něco takového kdy přistoupila? Copak byla jediná, kdo si pamatoval, jak pitomě se choval v Iráku?

Tvrdohlavě semkla rty a odvrátila pohled zpět k autu. Cítila se trapně, když se celá tato scéna odehrávala právě před jeho babičkou.

„Bude tady děda s babičkou," pověděl Mason, „a ujišťuju tě, že to, na co myslíš, je úplně ta poslední věc, na kterou bych zrovna teď myslel já."

„Nech to být, pojedu s nimi," mávla nad tím rukou.

Než však stačila udělat byť jen jediný krok, popadl ji za loket a obrátil k sobě. „Jde mi o Finna," pověděl vážně a upřeně jí hleděl do očí, „potřebuju pomoct. My potřebujeme pomoct." Pohledem zabral i starou ženu, která nyní v křesle smutně přikyvovala. „Nech je odjet, prosím. Potřebují trochu času pro sebe, stejně jako my."

Byla zmatená. Naprosto. Od kdy záleželo Carlu Masonovi na osudu jeho bratra? Dnešek byl jedno velké překvapení.

„Proboha," protočil oči Mason, nad Sophiinou nerozhodností, „Clark by mě zabil, kdybych ti něco provedl. To nemám zapotřebí."

Mírně přešlápla z nohy na nohu. Měl pravdu. Bylo příjemné mít za zády někoho, jako je Ray. Opravdu se neměla čeho bát. Stačilo by, kdyby jen pípla a Mason by opět skončil s rozbitým nosem. A možná nejen to. Tady už na ně nedohlížela nijaká vyšší autorita jako v armádě, tady by mu mohl provést daleko horší věci.

„Dobře," přikývla nakonec pevně a pohlédla mu do očí, „kvůli Finnovi."