Zdálo se jí, že v autě seděla celé dlouhé hodiny, a zatímco se snažila vzpamatovat, pokoušela si sama sobě objasnit, co všechno se právě stalo. Věděla, že jediná cesta k zodpovězení všech otázek právě stála za autem a kouřila cigaretu. Otřela si spěšně slzy, zhluboka se nadechla a vysedla z auta. Teď nebo nikdy. Opatrnými kroky se vydala k němu.

Pozdní večer několik desítek minut před půlnocí šel znát i na dopravě. Sem tam občas po dálnici projelo osamocené auto či kamion, jinak ovšem všude panoval klid a někde v dáli zaslechla Sophie dokonce i zurčet potok. Z toho, jak zděšeně při jízdě sledovala silnici, si ani nestačila uvědomovat, kde jsou.

V tichosti se opřela vedle Raye a sledovala prázdnou dálnici. Usoudila, že to nejspíš nebude žádná z hlavních dopravních tepen, protože dálnice mezi velkoměsty jen málokdy zely prázdnotou jako tato.

Ray se na ni po chvíli zadíval, aniž by změnil svůj unavený výraz, a popotáhl z cigarety.

„Netušila jsem, že kouříš," nadhodila Sophie a sledovala, jak pomalu z úst vypouští kouř, zatímco sleduje okolní temnotu.

„Příležitostně," pokrčil rameny a popotáhl znovu. Nejspíš něco podobného čekal, pomyslela si. Dal si do kapsy saka krabičku cigaret se zapalovačem, protože cítil, že se něco zvrtne a on bude potřebovat na zadním dvorku trochu upustit páru. Chvíli si pohrávala s myšlenkou, jestli čekal, že se všechno pokazí až natolik. Podle jeho výrazu, však usoudila, že ne.

Kdy už z papírové trubičky s tabákem zbýval malý nedopalek, nechal ho Ray spadnout na zem a podrážkou zadupal plamen. Naposledy vyfoukl šedý dým a pohlédl na Sophii.

„Omlouvám se," řekl po chvíli, „nechtěl jsem tě vyděsit. Zavezu tě zpátky, ať si můžeš vyzvednout auto."

„A ty?"

„Na čas se někam uklidím," prohodil.

„Dobře," pokývala hlavou, „pojedu s tebou. Peněženku i telefon mám, to mi stačí."

Pobaveně se uchechtl a znovu z kapsy vylovil krabičku se zapalovačem. Sophie se jen mírně podmračila a cigarety mu vytrhla z dlaní. „Stačilo."

Velice podrážděně se na ni zahleděl, ale nebránil se. Schoval zapalovač zpátky do kapsy a zavrtěl si pro sebe hlavou.

„Snad si nemyslíš, že tě teď nechám řídit?!" vyhrkla na něj po chvíli rázně.

„A já tebe mám jako nechat?" oplatil jí stejnou mincí. „Někoho, kdo se rozhodne v plné rychlosti zatáhnout ručku?"

Sophie si založila ruce na prsou a přemýšlela. Teprve teď si uvědomila, že začíná být venku pěkná zima. Do poslední chvíle v ní nejspíš ještě koloval adrenalin, takže nic nepociťovala. Pomalu však z těla docházel.

„Vždycky po sobě začneme po chvíli štěkat," prohodila zamyšleně, „jsi děsný kretén."

„Radši mi vrať ty cigarety." I v té tmě zahlédla, jak protočil oči a pobaveně se zasmál. Když však spatřil, jak si rukama objímá paže a holé nohy tře o sebe, úsměv mu zamrzl na tváři. Pomalými pohyby ze sebe sundal sako a položil ho Sophii na ramena. Velice vděčně se na něj pousmála a zabalila se do zahřáté látky, co nejvíc to šlo. Cítila směs chladného nočního vzduchu a pánského deodorantu. Nakrčila nos, to nebyla ta správná vůně. Její Ray voněl po hlíně, střelném prachu a kovu.

„Já chci zase klíče od auta," namítla posléze a nastavila mu prázdnou dlaň. Velice pozorně sledoval neústupný výraz v jejím obličeji a nejspíš zvažoval své možnosti.

„Nebudeš řídit," zavrtěl hlavou, „je to hodně silné auto. Navíc je tma."

Sophie se snažila neurazit, když takto nahlas zpochybnil její řidičské umění, ale přikývla. „Nikdo z nás nebude řídit," prohlásila pevně, „zůstaneme tady na tom odpočívadle a necháme do rána vychladnout hlavy, pak uvidíme, co dál."

„Ráno tě dovezu zpátky," připomněl jí.

„A zůstaneš doma?" ujišťovala se.

Zavrtěl hlavou a suše se zasmál. „Ani náhodou, pojedu do Marylandu."

S pohledem upřeným na krabičku cigaret jí pomalu podal klíče od auta. Když si předměty vyměnili, spokojeně si svou kořist potěžkal v ruce. Měl ještě celý balíček před sebou, to mu vykouzlilo úsměv na tváři.

Sophie se mezitím v hlavě rozsvítilo poznání. „Jedeš za Finnem?" Nadšení v hlase, ani jiskřičky v očích skrýt nedokázala.

Ray se pousmál. „Je z toho všeho trochu vedle. Potřebuje si dát pár věcí dohromady."

Sophie s vážnou tváří přikývla. „Stejně jako ty," zabodla mu ukazováček do ramena a pohlédla do očí, „takže zítra vyrážíme do Marylandu."

Zdálo se, že už ani Ray neměl sílu se o něčem dohadovat, a tak jen pokrčil rameny a zahleděl se do země. „Třeba se z toho vyspíš," zadoufal.

„Radši mi pojď pomoct sklopit sedačky."

***

Auto se nakonec ukázalo být velice prostorné, takže se do něj Sophie vlezla tak akorát, aby se nemusela nějak zvlášť krčit ani zohýbat. Zabalila se do Rayova saka a složila nohy pod sebe kvůli teplu. Pomalu se položila do prostor, kde ještě pár minut předtím fungoval kufr, a sledovala Raye, jak se vedle ní snaží skrčený sklopit poslední sedačku. Když se mu to posléze podařilo, úlevně si oddechl a zadíval se na vedle sebe na ležící Sophii.

„Očividně si vážně usteleš kdekoliv," prohodil.

„Jsem jen děsně utahaná," zívla a pousmála se.

Jediná věc, které litovala, bylo to, že si na večírek vzala tyto hloupé koktejlové šaty a teď v nich zmrzala jako nikdy v životě. Dokonce i v Iráku jí bývalo v pořádném vojenském oblečení v rámci možností teplo.

„Rayi," promluvila po chvíli s vážným výrazem, zrovna když se chystal vylézt z auta, „co to tam mělo znamenat? Před tím mostem."

Vyčerpaně se svezl zpět na podlahu auta a opřel se o sklopený sedák vedle Sophiiny hlavy. Viděla mu na očích, jak se s tou otázkou pere a zvažuje, zda na ni vůbec odpovědět. Při tom pohledu obětovala jednu ruku, vytáhla ji z teplé zóny saka a položila jemně dlaň na tu jeho.

„Jen jsem se nesoustředil," pokrčil rameny.

„Rayi," povzdechla si unaveně a zavřela oči, „chci doopravdy vědět, co se to stalo."

Promluvil až po dlouhé chvíli. „Myslel jsem na to, co řekl můj otec. Na Afghanistán. Irák. Kuwajt. Sýrii. Co jsem tam udělal. Proč jsem tam byl. Možná jsem se tím nechal příliš unést, protože když se objevil ten most, najednou jsem si nebyl jistý, kde to vlastně jsem. A před mostem se vždy náhle mění pozice, to kdyby na tebe odtud chtěli shodit pár bomb. Nějak jsem jen nedokázal oddělit to, na co myslím, od skutečnosti. A pak ty odpadky. V Afganistánu by je určitě dobře využili ke schování spouštěče bomby."

Sophie překvapením otevřela oči a pohlédla mu do tváře. Zdál se být tak moc unavený.

„Ještě nikdy se mi to nestalo," přiznal a promnul si čelo.

„Byl jsi jen rozrušený a naštvaný," ujistila ho, „jak jsi řekl, nesoustředil ses."

„To ani na tom večírku," pokračoval dál, „celou dobu jsem si říkal, že George přece nechci praštit. Jenže pak u těch dveří znovu promluvil a tentokrát to bylo přes čáru."

„Přes čáru bylo, když jsi o něj rozbil botník," podotkla Sophie.

„Asi bych to stejně udělal znovu," pokrčil rameny a pomalu se rozhodl vysoukat z auta ven. „Dobrou noc."

Sophie se zmateně posadila. „Ty nejdeš spát?"

„Jsem zvyklý na třicetihodinové bojové nasazení, organismu ještě nedochází, že může spát," odpověděl zrovna, když vyskakoval z kufru. „Ty se vyspi." S mírným úsměvem zabouchl kufr a znovu se o něj opřel, přičemž sledoval okolní krajinu ponořenou v temnotě. Sophie měla klíčky u sebe, takže už nikam jet nemohl, a navíc věděla, že by ji tu samotnou nenechal. Několikrát se zavrtěla pro uvelebení a znovu zavřela oči.

„Do hajzlu," zaslechla Rayovo tiché zaklení těsně před tím, než upadla do tvrdého spánku. Mírně se pousmála. Vypadalo to, že nejspíš přišel na to, že jeho zapalovač zůstal v kapse propůjčeného saka. Už žádné cigarety.

***

Z hlubokého spánku ji vytrhla čísi ruka, která s ní opatrně zatřásla. Sophie překvapeně zamrkala a chvíli zmateně projížděla očima své okolí, než se jí na mysli vybavily všechny události minulého dne. Ray ani nečekal, než se pořádně probudí, automaticky začal vracet sedačky na původní místo, takže se Sophie musela vzpamatovat co nejdřív, než by ji zamáčknul.

Vylezla zmoženě z auta a snažila se protáhnout ztuhlé svaly. Tvrdá podlaha se opravdu nedala považovat za tu nejluxusnější postel, to rozhodně ne.

„Měli bychom se po cestě zastavit v supermarketu," prohodil Ray, když vyskakoval vedle ní z auta a zavíral kufr, „mám fakt hlad."

Musela uznat, že je to skvělý nápad. Navíc když to tak vzpomněl, zjistila, že už jí taky pěkně kručí v břiše. Když mu pohlédla do obličeje, aby přikývla a jeho návrh odsouhlasila, znovu si všimla jemných kruhů pod očima a lehce zarudlých očí.

„Nespal jsi celou noc?" zamračila se.

„Jak už jsem řekl," pohlédl na ni přesvědčivě, „musím si zvyknout." Tón, kterým jí to sdělil nepřipouštěl žádné další námitky, což přišlo Sophii mírně podezřelé. Přece na tom nic nebylo, chápala ho. Tomu tématu se rozhodně nemusel tak razantně vyhýbat.

Když vedle něj usedala na sedadlo spolujezdce s mírnými obavami a nedůvěrou, nedokázala jí opustit myšlenka, zda si opravdu jen zvyká na nový režim nebo mu jisté události z Iráku zkrátka nedávají spát. Nechtěla se v tom ani za mák vrtat víc, než bylo třeba, protože znala Raye a věděla, jak moc podrážděný umí z takových otázek být. Vážila si toho, že se jí svěřoval alespoň s něčím, jako třeba s tím manévrem u mostu.

Ray v tichosti nastartoval motor a rozjel se s autem po dálnici pryč od hlavního města. Široko daleko se na silnici nevyskytovalo moc aut, snad jen pár lidí, kteří mířili brzo ráno do práce. Mlha se navíc ještě držela v malých údolích a slunce ani nevykouklo zpod mraků. Nenápadně mrkla na Raye, jestli se nedívá a v rychlosti vytáhla z korzetu svůj telefon. Půl šesté ráno přesně. Zbylo jí jen doufat, že Ray zná po cestě nějaké obchody, které v tak nekřesťanskou hodinu otevírají.

„Půjč mi telefon," pronesla do ticha Sophie.

Reakcí jí bylo jen nadzdvižené obočí.

„Musím zavolat tvé sestře, určitě má starost."

„Ví, že budu v pohodě," zamítl její návrh razantně a dál sledoval situaci na silnici.

„Doufám, že hodláš jít na její svatbu," ujistila se a po očku sledovala jeho reakci.

Tvářil se neutrálně, ale neodpověděl. Sophie nenáviděla ten jeho výraz, ze kterého nikdy nešlo nic vyčíst.

***

Nereagoval ani následujících několik hodin, kdy se zastavili v zastrčeném vesnickém maloobchodě, a beznadějně procházeli okolo regálů s potravinami. Nutno podotknout, že na sebe svým ošacením lákali zvědavé pohledy místních, stejně jako auto, ve kterém přijeli. Sophie navíc po noci strávené v kufru vypadala, jako by právě prolétla houštím všech okolních lesů. Prodavačka si ji tak přeměřovala opravdu zvláštním a nechápavým pohledem. Navíc stále chodila s Rayovým sakem na ramenou, které nesundala za celou tu dobu. Ráno se přece jen držel stále chlad a ona byla ráda za cokoliv, co bránilo zimě útočit na její odhalená ramena.

S vítězoslavným úsměvem konečně našla poslední potravinu, na které se domluvili, a hodila ji do nákupního košíku. Mletá káva se mezi konzervami s tuňákem, balíčky pečiva a limonádami vyjímala opravdu zvláštně. Jako by to vypadalo, že snad hodlají někde kempovat. Když si k tomu domyslela i jejich oblečení, rozhodně věděla, že si o nich prodavačka pomyslí, že naprosto zešíleli.

S klapavým zvukem podpatků se vydala vstříc dalším regálům najít Raye. Narazila na něj mezi regály s čokoládou. Stál uprostřed jejich řad a zamyšleně je zkoumal.

„Já mám nejradši mléčnou," pověděla Sophie, když přistoupila k němu, „nebo oříškovou, ta je vážně dobrá. Co ty?" Snažila se znít vesele, ale jeho frustrovaný výraz jí úsměv z tváře po chvíli sebral.

„Rayi?!"

Ještě jednou se rozhlédl po celé dlouhé řadě vesele pomalovaných krabic a balení.

„Nevím," pokrčil rameny a zamračil se, „je toho moc."

Sophie jen tiše přikývla a znovu si prohlédla všechno zboží. Nedokázala však přijít na to, co by ho mohlo tak rozrušit.

„Tak prostě nějaké vezmeme," navrhla a chystala se sáhnout po první tabulce, která se jí ocitla pod rukou.

Ray ji však ignoroval, odstoupil o pár kroků dál, aby měl na regál lepší výhled a zavrtěl hlavou. „Mléčná. Oříšková. Bílá čokoláda. Černá," vyjmenoval prvních pár příchutí, „vždyť je to stejně všechno čokoláda, zatraceně."

Za jiných okolností by se Sophie zasmála, měl pravdu, bylo to na hlavu. Jeho vážný, mírně rozzuřený tón jí však místo toho přidělal na čele vrásky.

„Na co potřebujeme tolik příchutí?" zeptal se.

Sophie k němu opatrně přistoupila a vzala ho za loket. „Nemusíme je kupovat."

Ray ji však ignoroval. „Jako by nám prostě nestačila jedna pitomá čokoláda. Chtějí nás vším tím žrádlem zadusit, zatímco na východě nemají čím krmit ani zvířata. Podělaná Amerika."

Sophie se mu zahleděla do tváře a viděla ten samý unavený výraz, který poslední dobou mívával poměrně často. Začínala mít strach. Ne však z toho, že by měl provést opět nějakou hloupost jako na dálnici, ale z jeho náhlých frustrací, které mohly v tak častých intervalech vyústit v něco daleko vážnějšího. Doufala, že jakmile u sebe bude mít Finna, uklidní se.

„Takže za to tam bojujeme," zamyslel se nahlas, „abychom je mohli zavalit naším žrádlem a nechali je za to platit?"

„Máme toho už dost," obrátila Sophie hovor jinam, „co kdybychom prostě raději jeli?"

Pohlédl na ni a mírně přikývl. „Radši jo."