Další noc v strašlivém rámusu ve vojenském Humvee se snažila Sophie prospat a neposlouchat Rayův hlas neustále hlásící něco do vysílačky. Protivilo se jí už jen to, že vůbec musela sedět s ním v jednom autě. Stále myslela na to, jak ji v náručí odvedl od umírajícího chlapce. Jako by pro jednou shodil tu svou panovačnou a ledovou masku a stal se člověkem. Pokud se však tehdy projevil jako člověk, kterému přijde naprosto v pořádku zabíjet nevinné lidi, potom měla raději jeho masku přísného seržanta.

Když už se jí po chvíli podařilo usnout, nebylo to na dlouho. Probudilo ji Finnovo zvracení a následná Rayova poklidná poznámka: "Neblij mi do auta." Sophie jen doufala, že ho napadlo vyklonit se z okénka, protože by pak museli celou cestu přežít v odporném smradu vyvrhnutého mléka a staré čokolády. Vyčistit auto by bylo možné až zítřejší odpoledne, kdy se měli opět utábořit u další vesnice a setkat se tak s členy ostatních rot z východu.

Ihned pomyslela na Finnův muffin, který rychle vypil, aby mu nebyl odebrán. Ani netušil, jak moc si zahrával, když sbíral jídlo z kdejakého příkopu. Nejhorší však bylo, že jeho potřebu Sophie pomalu začínala chápat. Čím déle vyžívala z jednoho vojenského přídělu denně, tím větší měla chuť si taky něco sebrat z odpadků u cesty. Finn se jednou zmínil, že nejvíc jídla okolo silnic bývalo po týlařích, které od základen na jihu zásobovaly jídelní vozy nejlépe. Když se pak Finnova jednotka vydala do předních linií, než dohnala týl, měli jídla vždy dostatek.

Do vrčení motoru najednou Finn zabubnoval rytmicky do volantu. Sophie se okamžitě vybavila první noc v táboře, kdy ho poprvé slyšela zpívat a okamžitě se nad tou představou kysele zašklebila.

"Whoa! Black Betty! Bam-ba-lam ," zanotoval slova jakési neznámé písně a ukázal prstem pravé ruky na Raye, ať pokračuje, aniž by spustil pohled z cesty nebo stáhnul noktovizor z očí. Spolujezdec na něj jen pohlédl s povytaženým obočím a několikrát si ho přeměřil pohledem, snad aby se ujistil, že si nevyzvracel taky mozek.

"Whoa! Black Betty!" zakřičel znovu Finn ještě falešnějším a pisklavým hlasem.

Ray se na to po chvíli jen uchechtl. "Bam-ba-lam," pokračoval a pokusil se o rock'n'rollový tón. "Black Betty had a child. Bam-ba-lam!"

"The damn thing gone wild! Bam-ba-Lam!" pištěl Finn.

"She said, I'm worryin' outta mind! Bam-ba-Lam!" pokračoval Ray.

"The damn thing gone blind! Bam-ba-Lam!" ozval se seshora Winston a začal něčím tlouct do střechy v rytmu písně.

„I said Oh, Black Betty! Bam-ba-Lam! Whoa, Black Betty! Bam-ba-Lam!" krákali všichni z plna hrdla. Aniž by Sophie chtěla, musela se tomu výjevu smát. Auto po zuby ozbrojených chlapů v první linii války o Irák vřeští na plné kolo jako banda přidušených kachen slova písně, kterou ještě v životě neslyšela.

„She really gets me high! Bam-ba-Lam!

You know that's no lie! Bam-ba-Lam!

She's so rock steady! Bam-ba-Lam!

And she's always ready! Bam-ba-Lam!

Whoa, Black Betty! Bam-ba-Lam!

Whoa, Black Betty! Bam-ba-Lam!"

Winston naposledy udeřil do střechy a Lucas se roztleskal.

„Díky, pánové," ozval se seshora Winston.

„Nápodobně, brácho," vyklonil se z okénka Ray, aby pohlédl na vojáka ve střílně.

„Rayi," nastavil Finn pěst a vzájemně si se spolujezdcem přiťukli klouby na prstech.

Sophie pohlédla tázavě na Lucase, ale on se jen pousmál a pokrčil rameny. Zřejmě na něco takového byl zvyklý.

I následující ráno se snažil Ray Sophii naprosto ignorovat. Od začátku jí sice nevěnoval moc pozornosti, ale teď ji dokonce i přehlížel. Několikrát se jí nabízela možnost, přiblížit se k němu natolik, aby dosáhla na jeho čelist a mohla mu trochu upravit fasádu, ale nakonec si to vždy rozmyslela při pomyšlení na to, jak bez jakýchkoliv potíží ustál její ránu do prsou.

Se zoufalostí si posléze uvědomila, že nikomu z vojáků nezakáže, aby dál hrubě kontrolovali vesnice a obydlí, raději se proto při každé této akci zašila za kolo jejich Humvee a snažila se řev ignorovat.

„Jak to vlastně funguje?" zeptala se v průběhu dopoledne Winstona, který další ráno dostal střevní virózu a seděl celý zelený vedle ní, „ta vaše hierarchie."

Winston pokrčil rameny, přivřel unaveně oči a nastavil tvář slunci. „To máš všude jinak. Jasně, jsou nějaká oficiální ustanovení, ale nakonec se to stejně přizpůsobí situaci, úkolu a potřebám generála. Učebnicový teoretický příklad je takový, že první tým by měly tvořit roty Alpha, Bravo a Charlie. Logicky podle abecedy a usnadnění. Bohužel Alpha, Bravo ani Charlie nemají na autech naviják, zatímco Delta, Echo a Foxtrot ho vlastní všechny. A je blbost mít v jednom týmu takových aut nadbytek a v druhém žádné. Takže si poručíci zařídili, aby v naší trojici byl alespoň někdo s tímto vylepšením. Takže se to promíchalo. Charlie zase mají nejvíc baterek a my jsme zase jediná rota, co má alespoň jedno auto s navigací. Proto nejedeme po řadě podle písmen.

U nás v autě pak nejníž je Lucas, je to nováček. Irák je jeho první turnus. Pak jsem tady já a Finn, protloukli jsme se už kdejakýma sračkama, dokud nás nepřiřadili k Rayovi. Afghánistán. Sýrie. Kuwajt. Všude byl. Ray velí našemu Humvee a občas klukům za námi, když se Clarris nedokáže vymáčknout, je to totiž napůl Ital. Oficiálně má ale pod palcem Bravo 1. Pak je tu Faulks za Bravo 3. Daniels za Bravo 4 a další maníci, kteří jedou až vzadu, takže je ty ani nebudeš mít moc možnost poznat. Za Bravo jako takové, což jsou šest vozů po pěti chlapech, odpovídá Sanders. Pak je tu s námi Echo, což je Davisova četa. A nakonec Charlie, ty má na starost Goldsten. Stejně jako my, se dál dělí na vozy s důležitýma a méně důležitýma lidma. Normálně bývají roty daleko početnější, ale nemáme tu funkci disponovat vysokým počtem. Jsme pokusná morčata. Přece nejprve do opevněného města nepošleš tank za miliony dolarů, aby padl do léčky a někdo ho rozmlátil na sračku. Výhodnější je tam poslat nejprve nás a na to, abychom byli dobře mobilní a nenápadní, nás nemůže být několik tisíc. Jedinou těžkou palebnou silou, kterou můžeme využít je vzdušná podpora nebo po taktickém prozkoumání počkat na tanky."

Sophii tato skutečnost napůl vyděsila a napůl zaujala. „Takže provádíte rychlé údery, které nepřátele znejistí a než se stačí nadát, už mají přede dveřmi pěchotu. A tak trochu odvracíte pozornost od hlavních sil, pokud jsem to dobře pochopila."

Winston přikývl. „Navíc kluci za námi přesně vědí, kam odbočit a na co si dát pozor, takže i v takovém počtu a s těžkou technikou postupují rychle."

„A co plukovník Grant?"

„Ten velí všem devíti četám, tedy nám a šestici východně, což dohromady dělá první prapor. Naštěstí se ale nejraději drží s Alphou, takže máme alespoň pokoj od oficírů ze štábu. Nad ním je dál generál Harris, který řídí celou první linii o dalších praporech. A nejhorší na tom je, že mají občas všichni v hlavě stejně nasráno."

„A proč máte v autě volné místo? Ostatní jsou přece zaplněná," nadhodila Sophie otázku, která ji hlodala už delší dobu.

„Patřilo Peterovi," řekl Winston, „fajn chlap. Schytal to do čéšky, když se v noci při průzkumu jednoho města zaseklo Davisovo auto v příkopu. Nechápu, proč se naše pozemní průzkumná jednotka valí na město v takových kraksnách. Byli jsme tam, jak na střelnici. Peter i s kulkou v koleni dál ty parchanty kosil, dokud jsme nesejmuli posledního. Hned ráno jsme ho museli nechat odvézt. Teď si beztak někde užívá pohodového odpoledne s rodinkou. Hajzl," zasmál se suše Winston.

Sophii moc do smíchu nebylo. Prostřelená čéška. Ať už byl Peter kdokoliv, bude mít obrovské štěstí, že nebude po zbytek života závislý na berlích nebo hůř na invalidním vozíku. A přestože Sophie mnoho lásky k vojákům neprojevovala, Petera jí docela bylo líto. Přemýšlela, jestli by toho muže dál litovala, i kdyby ho znala. Mohl být klidně stejný jako Ray nebo Carl Mason.

Jako by ho tou myšlenkou přivolala, zazněl najednou v jejich blízkosti známý hlas.

„Čau, Arizono," vynořil se odněkud od předního kola Mason.

Sophie si zastínila dlaní oči a pohlédla na Finnova bratra. „Prej je z tebe teď děsná pacifistka," zachechtal se.

„Nehodlám se o tom bavit," řekla umíněně.

Mason se znovu zasmál a pohlédl někam do dáli za auto. „Někdy o tom hodíme řeč. Právě teď mě ale opět zahlédl váš seržant Ledová kra a s velice nasraným výrazem na mě kývá, ať od tebe táhnu pryč. Milý chlapík. V mém skromném Humvee si vždy vřele vítána, ať už k politické debatě nebo něčemu víc...jak bych to řekl...osobnějšímu."

„Radši táhni," poradil mu upřímně Winston, „Ray v poslední době nedisponuje zrovna vřelou náladou."

„Protože prý dostal bombu tady od Arizony. Přímo do zubů!" smál se dál Mason.

„To se nestalo," zavrtěla hlavou Sophie a uvažovala, zda vojáky opravdu bavilo, si takhle vymýšlet.

„To je jedno," mávl rukou Mason, „moje večerní nabídka ale platí, Arizono. Kdyby ti přece jen chyběla mužská společnost. Chápu, že mezi těmahle blbečkama to musí být dost nuda."

Winston se nad urážkami vesele usmíval. Zato Sophie se zatvářila stejně jako seržant Clark. „Táhni už." Ani si neuvědomila, kdy tento hrubý slovník od vojáků pochytila.

Winston sebou po chvíli ticha, co Mason nedobrovolně odešel, plácnul na zem a těžce si povzdechl. „Umřu ve válce na průjem. Hrdinská to smrt."

Sophie se pousmála. „Bude to v pohodě, uvidíš."

„Dávej si na Masona a ostatní bacha. Myslím, že už uzavřeli sázky, kdo se ti nejdřív dostane mezi nohy. Vím, že to nerada slyšíš, ale při tomhle se drž raději Raye nebo Sanderse, na ně si nedovolí."

„Tak dík."

„Beze všeho," zasmál se křivě a schoulil se na zem.

***

Než vyjeli z tábora do další vesnice, která měla být také setkávacím táborem pro východní jednotky, objevil se u Sophiina okénka Ray s vojenskou helmou v ruce. Celá posádka už byla tou dobou nastoupena v autě na svých místech a připravena vyrazit.

„Tohle nesundávej, dokud ode mě nedostaneš přímý rozkaz," řekl prostě a přes okénko jí do klína hodil helmu.

„Nebo co?" procedila mezi zuby. Snažila se znít stejně ledově jako on. Rozhodla se použít jeho vlastní strategii.

„Nebo mi sepiš, co budeš chtít zahrát na pohřbu," odpověděl, aniž by jí věnoval jediný pohled a odkráčel pryč za Sandersem, který nedaleko popoháněl chlapy z Brava 3 k uklízení přenosných latrín.

„V tomhle má pravdu," zamžoural na ni zpod slunečních brýlí Finn. Sophie si najednou nedokázala rozpomenout, odkud je vzal nebo zda je už měl, když se objevila. Po několika rychlých myšlenkách došla k závěru, že je nejspíš sebral někde ze země. Asi devadesát procent věcí, které Finn vlastnil, někde sebral. Zbývajících deset nafasoval v armádě.

„Když jsem ještě v USA na ústředí stál frontu na psychotesty, přišel tam jeden maník s velkou jizvou přes kebuli. Ptal jsem se toho vola, co dělal. Řekl mi, že to schytal přímo do hlavy dost hrubou palebnou silou, prý sniper. A přece tam stál. Smál se tomu se mnou, ale i mezi tím, co se chechtal, mi stačil poradit, ať si helmu raději nesundávám."

Sophie přikývla. Sama musela uznat, že ten chlapík musel mít opravdu štěstí.

„Tvrdil, že občas mívá potíže s koordinací a někdy neposlouchaj nohy nebo ruce, ale je to zatraceně lepší, než být tuhej."

„Kámoš to někde v Sýrii taky schytal do hlavy," přidal se seshora Winston, „ale buď to byla jen nějaká slabota nebo se někdo špatně trefil. Jen mu to udělalo prohlubeň do helmy. Sráč jeden."

Pár minut na to se Ray vrátil s neprůstřelnou vestou a zastavil se s ní u Sophiiných dveří.

„Vystup. Tohle si zkusíš."

Vystoupila teprve až na Lucasův pobízivý pohled. Neměla sice ani za nic chuť dělat přesně to, co jí Ray přikáže, ale nevystoupit z auta a nechat se jeho silou, kterou měla už tu čest poznat v té osudné vesnici, vytáhnout ven taky nechtěla. Připadalo jí to příliš dětinské.

Když stanula před ním, beze slov jí přetáhl vestu přes hlavu a zapnul okolo boků na suchý zip. Pak popadl zezadu dvojici utahovacích pásků. „Řekni, kdybys nemohla dýchat." A utáhl je pomocí přezek.

„Teď tu helmu," pobídl ji s pozdviženým obočím. Když si ji beze slov s kamenným výrazem a očima upřenýma do těch jeho nasadila, popadl utahovací řemínky pod bradou a mrštnými prsty se snažil vše uzpůsobit pro její velikost. Jeho dlaně byly cítit kovovým pachem zbraní a potem. Vždy, když se jí náhodou dotkl, ucukla. V jeho očích však neviděla žádnou emoci, že by si tento náznak nechutenství bral zvlášť příliš osobně.

„Tak jedeme," řekl posléze, když se na Sophii zadíval a usoudil, že pro její bezpečí prozatím udělal maximum.

„Díky," špitla se značným sebezapřením, když si celá posádka nastoupila do aut.

Ray zůstal zticha.

***

Čím déle se Sophie krčila na nepohodlném zadním sedadle vojenského Humvee, tím více to odnášelo její svalstvo a kostra. Zdálo se jí, že po necelých dvou hodinách jízdy se rozpadne na kousíčky. Bolestivě cítila každý pohyb auta, každý výmol na silnici či velký kámen. Několikrát si všimla, že když zrovna nehledí Ray do zaměřovače nebo nepodává hlášení konvoji, periferně ji pozoruje.

„To způsobují ty vibrace motoru," řekl po zvlášť nepříjemném zdolání hlubokého rigolu, „lepší vozidla tady ale nemáme, takže si potom sežeň Gibsona, ať ti na to dá nějaký oblbovák než si zvykneš."

„Nebo ti můžeme nabídnout náš irácký hašiš, ten pomůže hned," prohlásil Finn a zamrkal na ni.

„Ne, díky," řekla Sophie a znovu si poposedla, aby ulevila rozbolavělým končetinám. I potom, co vystoupí z auta bude mít jistě pocit, že se celá zem otřásá. Na to by v tu chvíli vzala jed.

„Kam teď vlastně míříme?" zeptala se posléze, když spatřila Raye jak studuje digitální navigaci.

Místo něho však odpověděl Finn: „Město Hillah. Tam se setkáme s ostatními rotami a obsadíme ho. Chlapi si trochu zastřílí, upustí páru a možná se s tebou vydrží pár dní kultivovaně bavit."

Takže další zabíjení, pomyslela si znechuceně Sophie.

„Až do Hillah by nemělo být moc osad, takže to vidím tak, že dorazíme před polednem. Do večera vyšlou průzkumné jednotky, než se setmí spadne pár bomb a další ráno tam pošlou tanky a pěchotu. Bude to rychlovka. A pak už hurá na Bagdád," radoval se Finn. „Vážně už se těším domů na pořádný jídlo."

„Ptala se Amerika Iráčanů, jestli nás tu vůbec chtějí? Ničíme jejich zemi a oháníme se svobodou?"

„A je to tu zas," zamumlal si Finn pro sebe a raději se dál soustředil na cestu. Ve voze nastalo ticho. Ray dál pracoval s navigací, jako by se nic nedělo a Lucas si hlídal svou stranu a nespouštěl oči z obzoru. Winston nahoře nejspíš přes řev motoru neměl šanci cokoliv slyšet.

„K tomu nikdo nemáte co říct?" zeptala se vyčítavě Sophie.

Ray v reakci na to otráveně vypnul navigaci, popadl zbraň a pokračoval v kontrole okolí.

„Nemáme," řekl. „Byl by to jen další proud vody do tvého mlýna obviňovaní a tohle tady nikdo nehodlá poslouchat."

„Aha," založila si ruce na prsou, „takže vy střílíte děti, nevinné ženy, bombardujete města a odmítáte se nad tím co by jen zamyslet? Takže to je ta slavná americká armáda, která osvobozuje Irák z područí kruté vlády a chrání celé státy proti útoku chemických zbraní," pronesla teatrálním hlasem a zvláštní důraz dala na slovo 'osvobozuje'. „Uvědomujete si vůbec, že u nás vás mají všichni za hrdiny?"

Finn stáhl koutky úst a vyděšeně pohlédl na Rayovu reakci.

„Ne, většina těch lidí nás tady nechce," řekl ledově Ray, „nesnáší Ameriku, nechtějí válku a nechtějí nás, což sis ale jistě stihla ve své nekonečné moudrosti uvědomit. Tak co ode mně chceš slyšet?"

„Chceme jen, abys už držela hubu," shrnul to Finn s mírným úsměvem. Když však pootočil hlavu na Sophii, zatvářil se vážně a s významným pohledem zakroutil hlavou. Už nic neříkej.

„Ty už drž hubu, Finne," prskl na něj Ray.

„A co ta ropa?" zeptala se úderně Sophie ignorujíc tu menší roztržku s Finnem.

Ray už se pomalu nadechoval k odpovědi, když v tom se rozezněla vysílačka.

„Všem četám, tady nadporučík Sanders," ozvalo se, „okamžitě zastavte a zaujměte obranné pozice, zezadu se k nám blíží trojice automobilů. Přepínám."

Než stačil Finn zabrzdit, zezadu se ozvala střelba. Vedle každého auta se nyní objevila pěší posádka a v přikrčeném postoji sledovala dění vzadu.

Na obzoru se objevila tři bílá auta.

„Varovný!" zařval někdo, načež následovala slepá rána z kulometu do nebe. S řidiči to ani nehnulo a dál pokračovali v cestě snad ještě vyšší rychlostí.

„Povoluji palebný útok," zazněl ve vysílačce Sandersův hlas.

Na automobily se vzápětí snesla sprška kulek. Dvě z nich se trhnutím a následným smykem rozjely ke krajnici, kde se buď převrátily nebo zaklesly do velkých kamenů, poslední vrávoralo okolo středové čáry.

„Do aut!" ozval se odněkud zezadu hysterický hlas nadporučíka Davise, „je to atentát!"

„Ten kretén se mi snad jen zdá," přivřel otráveně oči Ray a raději dál sledoval situaci skrz zaměřovač své zbraně.

„To zas budou večer kecy o Boží odplatě," povzdechl si Finn, „a to všechno jen díky mrtvole, která nesjela z volantu. Ámen."

Poslední bílé auto se nakonec zastavilo o zásobovací vůz a s dunivým bouchnutím zůstalo zaklíněné v nárazníku.

„Sloužit teď pod Davisem u Echa, jdu si raději hodit lano," zamračil se ze střechy Winston, „tu poslední přednášku o karmě a bumerangovém efektu si pamatuju dodnes."

„Všem jednotkám Bravo," zaznělo v Rayově vysílačce, „budeme potřebovat píchnout s tím autem. A velitelé se mají shromáždit u svých poručíků k prošetření. Konec."

Ray si z pokleku stoupl, rozhlédl se po svých lidech a pohledem se zastavil u Lucase. „Tak pojď, jdeme."

I od ostatních vozidel se začala odpojovat skupinka mužů a šouravým krokem si to namířila k zásobovacímu vozu. Nikomu se zrovna dvakrát nechtělo se v takovém vedru namáhat s nabouraným autem a všichni to dávali očividně najevo.

„Svině jedny!" křičel vzadu dál Davis a rozhazoval rukama, „chtěli nás zabít! Pastor Embling měl pravdu! On mi tohle předpověděl!"

Sophie se nechápavě zamračila. Nedokázala jasně pochopit, co dělal tento muž na velícím armádním postu, když přitom v podstatě žádnou velící schopností nedisponoval. Zatímco jeho kolegové Sanders a Goldsten posílali skupinky vojáků ke kontrole aut a snažili se spojit s velením, aby mohli podat hlášení, on jen pochodoval okolo a lamentoval. Jeho slova dál už nešla slyšet, protože ho Sanders ukazováčkem u rtů požádal o ticho, aby se mohl dorozumět s nadřízenými.

„Hele, Arizono," ozval se po chvíli Finn, když už bylo jasné, že je Ray neuslyší, „tehdy jsem to myslel vážně s tím, abys ho nesrala. Až si v Hillah zase vleze pod motor a s nikým nepromluví, všichni ti za to pěkně poděkujem. Fakt."

Sophie odvrátila pohled od scény na konci konvoje a pohlédla na Finna, který se usadil na zem k přednímu kolu. „Umírají tady nevinní lidé," řekla, „a mu je to úplně jedno. Ostatně stejně jako vám. Myslíte si, že můžete vtrhnout do cizí země, vraždit a řádit tady jako banda neurvalců? A kvůli čemu?"

Finn protočil oči a nasadil si své sluneční brýle. „Kdyby mu to byl šumák, asi by tě ten večer nevolal ke tlumočení té ženské. Myslíš, že někoho z ostatních snad zajímalo, co se tomu klukovi stalo? Ne. Mrtvol už jsme viděli beztak plno."

„Ten rozkaz přece vydal Davis!"

„To sice jo," přiznal Finn, „ale podnět mu dal Ray. Toho tlumočníka si vyžádal, ale když nebyl k dostižení, protože je taky kurva jen jeden na všechny čety, rozkázal Davis, ať zavolá tebe. Záleželo mu na tom, takže asi vypustil skutečnost, jaká jsi hysterická pacifistka. No, myslím, že po tom všem už si to bude pamatovat."

Když Sophie znovu pohlédla k zásobovacímu vozu, bylo vidět Raye, jak zrovna se Sandersem vyprošťují z auta mrtvé tělo řidiče k prohledání. Přerývaně se nadechla a odvrátila pohled.

„Hele," řekl Winston, když také sledoval směr jejího pohledu, „všichni mluví o ropě, nebudu to vyvracet, to je asi taky důvod, proč tu jsme. Ale pak je tu ta věc s terorismem, zbraněmi hromadného ničení, útlaku obyvatel a podobně. Nevím, co z toho je jen výmluva pro invazi a co fakt. Ale z toho, co jsem už viděl, tu není něco v pohodě. Viděl jsem i lidi, co nás tu vítali s neskrývanou radostí. Jestli to tady Amerika spraví, netuším. Možná. Nebo vůbec. Může se to klidně ještě zhoršit. Když se osvobozovala Evropa, taky to mělo své pro a proti. Mám dědu v Moskvě, co sloužil u armády. Vyprávěl mi, jak na jedný ulici lidi podávali vojákům kytky, mávali, tleskali a na druhý po nich házeli talířema a příborem. A víš proč? Občas se stalo, že zemřel někdo, kdo neměl. Spadl barák na někoho, na koho neměl. Zbloudilé kulky. Miny. Bomby. Tohle se prostě děje."

V půlce Winstonova monologu jí pohled opět přeskočil na Raye a Sanderse. Teď už se skláněli nad mrtvým a dohadovali se nad nějakou malou knížečkou.

„Válčení je jen kopa omylů a chyb, které vyplývají z lidské neschopnosti, špatné domluvy, komunikace a u každého jedince zcela individuální úrovně debility, která se projeví, jakmile dáte dotyčnému něco důležitého na starost," prohlásil ležérně Finn, zatímco odněkud z kapsy vyštrachal krabičku žvýkacího tabáku, kterou u něj Sophie také ještě jaktěživ neviděla.

Stála tam, zírala na rozruch okolo zásobovacího vozu a snažila se celou situaci lépe pochopit.

Po chvíli musela uznat, že měl Finn přece jen v něčem pravdu. Armádě mohlo být úplně jedno, že se ve městě objevil postřelený kluk. Ray se to rozhodl řešit a pokoušel se najít pomoc u ní. Ona mu však situaci ještě přitížila. Ze svého vzteku přehlížela, jak ji starostlivě odvlekl pryč od chlapce a jeho matky. Nic to však neměnilo na faktu, že to byl a vždycky bude protivný a neomalený idiot.

Několik desítek minut na to se ozvalo kovové skřípění a auto bylo z nárazníku vyproštěno jedním vozem Humvee z Charlie 2. Když se Ray s Lucasem vrátili, z obou tekl pot proudem a sípavě dýchali. Hned na to skoro vypili polovinu kanystru pitné vody a vyčerpaně se svezli na svoje sedadla.

„Tak co?" zeptal se Finn, jakmile taky usedl za volant a čekal na povolení k pokračování v trase.

Ray přivřel oči a zaklonil hlavu dozadu. „Třicet šest. Třicet šest debilních hodin jsem nespal a oni mě budou otravovat se správností identifikačního čísla pasu nějakého idiota, co přešel hranice až ze Sýrie, jen aby tady tak kreténsky najel na vojenský konvoj a obětoval svůj život v boji proti plechovému nárazníku zásobovací dodávky."

Winston se nahoře na střílně zasmál. „O mrtvých jen v dobrém."

„Beztak je ten pas falešný," přemítal dál Ray. „Devadesát devět procent pasů tady je zfalšovaných a oni se stále diví, že jim ta identifikační čísla nebere žádný úřad. Kdybych já šel proti zemi, co má schopnější armádu právníků než vojáků, taky neprojdu přes hranice s pravým pasem. Americe stačí adresa a vysoudí je všechny do posledního centu."

Finn se rozesmál taky. „Jojo, kamaráde. Právníci jsou armáda budoucnosti. Pořád ale zastávám názor, že je lepší to do někoho našít kulometem než ho udolat úředničinou."

„Finn Mason, pánové," prohlásil slavnostně Ray. „Moudrý to muž. Poprvé a naposledy."

***

Kvůli neustálému odpadávání rozbitého nárazníku se celý konvoj co patnáct minut po cestě zdržoval opravou a před brány města dorazil jako poslední. Jakmile se ukončila porada a díky pozdnímu příjezdu rot Bravo, Charlie a Echa se podplukovník Grant usnesl, že průzkumnou jednotku vyšle nad ránem, popadl Ray nepřítomně lopatu a začal kopat jámu. Když ho Sophie ze svého místa na sedačce auta pozorovala, chvíli myslela, že už mu doopravdy přeskočilo.

„Co chce dělat?" zeptala se nechápavě Finna, který se právě vrátil z tajné výzvědné obchůzky za účelem sbírání jídla. Jako vždy poslední dobou však nenašel nic.

„Chce se na chvíli vyspat. Vykope si jámu a do ní si lehne. Kdyby okolo začaly pršet kulky, je opravdu malá pravděpodobnost, že by ho trefily," vysvětlil jednoduše.

Sophie zamyšleně dál sledovala celý proces, dokud nebyl Ray se svým výsledkem spokojen a ve vojenském spacáku si neulehl do prohlubně. Několik málo vojáků si dalo stejnou práci jako on, avšak převládala většina, co si zkrátka ustlala tam, kde to šlo.

Sophie se nad tím pohledem taky pomalu klížily oči. Než jí však stačila spadnout brada a mozek tvrdě usnout, objevil se u jejího okénka nadporučík Sanders.

„Omlouvám se, že ruším," pověděl přátelsky, „chci se jen zeptat, jak to jde?"

Sophie pokrčila rameny. „Snažím se."

Sanders se spokojeně pousmál a rozhlédl se po interiéru vozu. Kývl pozdravem na Finna, jinak se ve voze nikdo nenacházel. Většina čety využívala toho, že za ně tuto noc vezmou hlídku týmy z Juliet, proto se snažili prospat, co možná nejvíc volného času.

„Mohl bych na slovíčko?" zeptal se po chvíli. „O samotě."