Celou dobu strávenou ve vojenském letadle mířícím zpátky do Džalálábádu, neodtrhla oči od práce. Celý prostor zaujímaly bedny s vojenským vybavením, počítači a technikou. Po okrajích se jedno vedle druhého tiskla nepohodlná sedadla s pásy. Celý prostor byl ponořen do ticha, které narušoval jen motor letadla a bzučení zářivek.

Každý z posádky si našel svou zábavu. Joshua sedící vedle Sophie vytuhnul několik minut po startu a od té doby tiše oddechoval s hlavou položenou na jejím rameni. David si dokonce odněkud vyčaroval karimatku a natáhl se přímo pod nohy Hanně, která pobíhala okolo beden a snažila se dokončit inventuru. Stěhovali celou kancelář, musela se pečlivě ujistit, že na nic nezapomněli.

Rusovlasý Scott s bledým obličejem zalitým pihami si tiše v koutě mezi bednami četl knihu a občas povytáhl obočí, když mu okolo hlavy proletěl gumový míček a v těsném závěsu za ním belgický ovčák. Balonek z jedné strany házel Erik směrem k Mattovi, který se snažil letící předmět chytit dřív než pes. Povedlo se jim to u všech všudy jen ve čtyřech pokusech z deseti, psovi totiž nedělalo problém si pro svou hračku vyskočit i přes metr půl vysoko.

„Jolie, tady!" snažil se psa navnadit Erik a přehazoval si míček z jedné ruky do druhé. Přestože se tomu Sophie bránila, zvědavě zvedla pohled. Pes zůstal stát přesně ve středu mezi Erikem a Mattem a upřeně jako v transu sledoval balónek. Neběžel za Erikem, jen aby po hodu mohl běžet zase k Mattovi, jako to dělala většina psů. Tenhle stál uprostřed, nespouštěl oči z Erika a své kořisti a čekal. Byl natolik soustředěný, že pomalu přestával mávat i ocasem a každý sval pod hrubou štětinatou srstí čekal na tu správnou chvíli. Jakmile míček opustil Erikovu dlaň a svištěl si to vzduchem směrem k Mattovi, pes se jedním svižným pohybem odrazil od země, chňapnul po míčku ještě za letu a elegantně opět dopadl na zem. Teprve v tu chvíli se jeho ocas rozkmital na všechny strany a on velice pyšně žvýkal svou gumovou hračku. Sophie se pousmála.

„Hodná holka!" pokřikl na ni Matt a s rukama v kapsách se vydal k fence. Ta po něm lišácky loupla pohledem a s balónkem v puse zaletěla za bedny, přeskočila spícího Davida a usadila se u Scottových nohou, kde se rozhodla dát své kořisti co proto.

„To je asi naposledy, co ten míček vidíme vcelku," poznamenal Matt a jeho husté černé obočí se zavlnilo, jak se zamračil.

„Tak jí ho nech, ať má radost," pověděl Erik, který se přišel podívat, kam se hračka poděla.

Sophii to na tu chvíli rozptýlilo tak, že odložila veškeré šanony, které od včerejšího večera pečlivě procházela, a s úsměvem pohlížela na fenku, jak s nesmírnou radostí ostrými zuby ničí balonek. Vidět to zvíře takto, jak si hraje a kouše míček, jí pomohlo o kousek překonat strach a respekt.

„Je dobrá," uznala Sophie.

Oba muži se k ní úsměvem otočili.

„I v baseballu představuje rovnocenného spoluhráče," dosvědčil Erik.

Sophie si představila fenu, jak chytá nadhazovačův míček ještě před tím, než se dotkne rakety pálkaře a znovu se pousmála. „Na první pohled z ní jde docela strach," přiznala. Tito Sealové se v mnohém od ostatních lišili. Sophie se necítila nikterak zahanbeně, když pověděla, že se Jolie bojí. A oni se jí ani nikterak nevysmáli. Někdo jako Carl Mason by jí to dával pěkně sežrat ještě několik měsíců.

Matt na fenu hvízdl přes dva prsty a Jolie ochotně přispěchala k jeho nohám. Erik ji podrbal na zádech, načež sebou praštila o zem a nastavila mu břicho. Sophie se rozesmála a pohladila Jolie na hrudi. Jako odpověď se jí dostalo divokého mávání ocasu. „Ty jsi mi ale umazlená mladá dáma."

„Je to pěkně náladová ženská," neodpustil si Erik a přidřepl si k feně, aby ji mohl pořádně podrbat.

Matt si přisedl vedle Sophie a vzal do rukou jeden ze štosů papírů, které okolo sebe v zápalu práce rozházela. „Jak to zatím vypadá?" zeptal se jen tak mimoděk, zatímco listoval veškerými dokumenty.

„Potřebovala bych svůj notebook," přiznala Sophie, „ale snažím se."

Matt přikývl a vrátil papíry na své místo. „Hanna ti ho sežene. Dokáže sehnat úplně všechno," slíbil.

V jeden nestřežený moment jí na mysl vplul nápad zeptat se Erika a Matta na Raye. Prostě jen tak. Když však samu sebe přesvědčila, že se na to ptát nepotřebuje, raději zůstala zticha.

„Dodělat to můžeš kdykoliv, na chvilku ty lejstra zahoď," poradil jí Erik a natáhl se na podlahu před nimi. „Být tebou, na chvilku se prospím jako tady tvůj doprovod. Protože jakmile dosedneme, bude nás Hanna prohánět jako vzteklé psy. Je vždycky děsně akční, když je na novém místě."

Sophie se pousmála. Na své nadřízené si stěžovali všichni vojáci stejně. „Je moc sympatická."

„Když nejsi terorista nebo inventární kontrola, tak jo," zakřenil se Matt a vyměnil si s Erikem pár úsměvů. Zřejmě tady narazila na nějakou velice zábavnou historku.

„Zveme tě na skleničku," rozhodl najednou Erik a mrkl na Sophii. „No, tak je to tradice! Po každém příletu si dáme sklenku whisky, nebo, pokud štěstí nepřeje, alespoň pivo. Budeš s náma teď muset chvíli vydržet, takže bych ti radil utužovat vztahy už na začátku."

Než stačila Sophie odpovědět, zvedl se z Hanniny iniciativy ze země David a ohlásil brzké přistání. Scott zaklapl knihu a odšoural se ke svému sedadlu, kde se velice unaveně rozvalil.

„Já vám nevím." Sophie zakmitala rameny. Doopravdy však věděla moc dobře, že jít nechce. Přestože se všichni zdáli být milí, nechtěla se mezi ně Rayovi vetřít. Věděla, že mu na všech mužích, stejně jako na těch v Iráku, opravdu záleželo a jen velmi nerad si mezi ně pouštěl problémy z civilního života. A popravdě Sophie byla obrovský problém.

„No, tak," přemlouval ji i nadále Erik, „všichni si přece chceme připít s Rayovou holkou."

Naprázdno zalapala po dechu a snažila se to označení strávit. V tu chvíli se v prostoru objevil právě Ray s Chadem a o něčem zadumaně rozmlouvali. Sophiin pohled automaticky skončil na vysokém blonďákovi. Vypadal docela spokojeně, rozhodně se s ním nechtěla znovu zaplétat a dělat problémy sobě nebo jemu. Aniž by chtěla, všimli si jejího pohledu i Erik a Matt.

„Ray si stejně bude jen celou dobu stěžovat na noktovizory," pověděl Matt, „po příletu to dělá vždycky. Rozhodně se nemusíš bát, že by se chtěl bavit s tebou."

Sophie se zamračila. „Popravdě, je mi docela nepříjemné, jak o mně všechno víte."

Matt pokrčil s úsměvem rameny. „Je jako náš brácha."

„Já vím, ale i tak. Fakt mě to děsí."

***

Místo seznamovacího posezení je hned po příletu nahnala Hanna do jednoho z prostorů, které jim na vojenské základně poblíž Džalálábádu poskytli. Celý tábor byl postaven v místě někdejší fabriky na cigarety, proto také disponoval rozlehlými halami a pozemky. Hanninu týmu vyhradili celou jednu menší halu, kde si mohli rozložit všechny své věci. Během chvíle tak v budově vznikla malá provizorní kancelář s počítači. Prázdné bedny, ve kterých byly věci při přepravě uschovány, nyní posloužily jako stoly a židle, které k nim odněkud se smíchem a potměšilými úsměvy přinesl Matt s Erikem. Sophie se jen modlila, aby ty židle někomu nezačaly chybět. Poštvat proti sobě celý tábor kvůli několika židlím by nebylo vůbec fajn.

Provizorní kancelář oddělili vojenskými paravány, aby se utvořila alespoň nějaká diskrétní zóna. Přece jen, budou tudy protékat citlivé informace související s celou akcí.

O kus dál, kde se nacházely podivné kotce z kovového pletiva, si celý tým postupně odněkud nanosil tvrdé železné konstrukce na postele. Většina mužů si však raději do svého prostoru zavěsila houpací síť.

Když Sophie stála a snažila se přijít na to, co dělají uprostřed haly v továrně na cigarety kotce o rozměru pěti metrů čtverečních připomínající spíš voliéru pro nějaký větší druh papouška, zavadila pohledem o Scotta, který si v jednom z nich snažil z kovových obručí složit postel.

„Dřív tady prý měli hlídací psy, které v noci pouštěli, aby jim nikdo nic neukradl," reagoval na její přemýšlivý pohled, „tady je mívali přes den."

Sophie dlouze pokývala hlavou a znovu si celou řadu kotců prohlédla. To dávalo smysl. Bylo jich přesně deset. Šest z nich už stačil obsadit Davidův tým jako malé děti na lyžařském kurzu, které za všechno na světě musely prohlásit za své druhé patro školních paland. Neil s Hannou se pohybovali ve své kanceláři, kde snažili připojit k síti a zařídit spoustu dalších důležitých věcí, takže ještě neměli čas se pořádně zabydlet.

„Můžeš si taky zabrat jeden," poradil jí Scott. Mluvil sice poměrně odměřeně, ale jeho tón byl velmi uctivý. Zdálo se, že oproti ostatním byl zkrátka svůj. Měl rád klid, hodně nad věcmi přemýšlel a rád byl informován o všem, co se v jeho okolí dělo. „Když si na pletivo pověsíš pár plachet, možná budeš moct usínat i bez toho, aniž by na tebe Erik ve spaní zíral. Rád se se spícími lidmi fotí. Není to nic příjemného, věř mi."

Sophie se zamračila. Vůbec ji do té chvíle nenapadlo, že vlastně bude muset nocleh sdílet s ostatními. „To zní dost znepokojivě."

Scott jen mírně pokrčil rameny. „Hlavně to doporuč svému kolegovi, z tebe si srandu dělat nebude, když je tu teď Ray."

„Rayovi může být úplně jedno, kdo si ze mě dělá srandu."

„Hmm," zabručel si pro sebe Scott, což Sophii poměrně namíchlo. Unikalo jí tady snad něco? Rozhlédla se okolo, jestli se náhodou Ray nenachází někde poblíž a vklouzla za Scottem do jednoho z kotců, kde si velice pečlivě skládal kovou konstrukci jednoduché postele. Přidřepla si k němu a podržela dvě trubky, které k sobě potřeboval přišroubovat.

„Co vám řekl?" zeptala se rázně, což Scotta mírně překvapilo.

Zrzek zůstal velice výmluvně zticha a věnoval se své práci.

„Ale no tak! Nejsme přece malí!" postěžovala si Sophie a převrátila oči.

„Nic nám neříkal," odbyl ji trochu podrážděně Scott, „jen všichni víme, jak se věci mají. Už takhle je to pěkně divné, nikdo by se nepokoušel situaci nijak vyhrocovat, a to asi ani Erik, ať už je jaký chce."

Nevěděla, jestli má být naštvaná, nebo se cítit hloupě. Nelíbila se jí tahle jejich otevřená politika a nepřipadala si v ní dobře.

„Chápu, že ti tohle všechno není příjemné," pověděl Scott po chvíli a odložil své nářadí, „není to lehké ani pro Raye a Davida, který celé dny vyzvídá, jestli všechno funguje a nikdo nikoho nekonfrontoval. Potřebujeme se soustředit hlavně na úkol, který tady máme. Všechno ostatní musí jít stranou. Možná že když se v tom nebudeš vrtat, nebude ti to přistávat pokaždé na talíři. Prostě jen dělej svou práci."

To bylo tvrdé, ale nanejvýš upřímné. Uznale pokývala hlavou. „Pokusím se."

Scottova slova jí ležela v žaludku ještě dlouhou dobu po tom, co si vybalila věci a zabrala si pro sebe jeden z kotců. Udeřil přesně na správnou strunu a Sophie se rozhodla, že od čehokoliv, co souvisí s Rayem Clarkem, dá ruce pryč. Bylo to rozumné a pravděpodobně to taky ulehčí celou situaci všem zúčastněným.

Když ke konci dne Sophie konečně dokončila analýzu Hanniných dokumentů, velice unaveně se doplazila až do její nové základny a s vítězoslavným úsměvem jí předložila dokumenty na stůl.

„Teď už by měly být aktuální," oznámila jí.

Hanna se potěšeně usmála a zběžně papíry prolistovala. Uznale pokývala hlavou. „Byla to určitě namáhavá práce," uznala. „Za to si vás nesmírně cením, Sophie. Na oplátku mám pro vás dobré zprávy. Můžete si jít zavolat domů, máme telefonní spojení."

Veškerá únava z celého dne rázem zmizela a Sophii se rozjasnil obličej tak, že to donutilo k dalšímu úsměvu i Hannu.

„Mockrát vám děkuju!"

„Telefon bude mít někdo z kluků," řekla. „Dala jsem jim ho tak před hodinou."

Neváhala ani na moment a vyrazila ven hledat telefon. Musela zavolat tolika lidem. Nedokázala si představit, jakou hrůzu museli prožívat její rodiče a přátelé. Neměla ponětí, jak to v takových situacích chodí. Možná už je o jejím přežití někdo obeznámil. Velice o tom však pochybovala.

Venku před vchodem do jejich haly narazila na Joshuu a Davida, kteří si společně vychutnávali večerní cigaretu. Slunce nad obzorem už pomalu zapadalo a atmosféra venku působila i na vojenský tábor poměrně pokojně. Okolí jejich haly tvořilo seskupení několika dlouhých vojenských stanů. Cvičiště, parkoviště aut a ostatní budovy stály na opačné straně tábora. Hanna pro svůj tým vybrala naschvál poklidné a tiché místo. A Sophie stále nestačila žasnout nad jejími perfektními organizačními vlastnostmi.

Oba muži zrovna oklepávali cigarety nad popelníkem, když je vyrušila. „Děje se něco?" zeptal se překvapeně Joshua.

„Nevíte, kdo má ten telefon?" vyhrkla ně Sophie a s nadějí v očích na oba pohlížela. Zdálo se, že se za tu dobu stihli poměrně spřátelit. Joshua obvykle nekouřil jen tak s někým.

„Co?" nadzvedl obočí její dohlížitel, jehož práce tady zatím obnášela jen poflakování se okolo.

Místo něho odpověděl David, který podle všeho jako jediný věděl, o co jde: „Naposledy ho měl Chad. Posílají si ho mezi sebou. Být tebou, raději je nechám se vytelefonovat a hezky si počkat. Teď nemá cenu se mezi ně míchat. Někdy se o to hádají jako malé děti. Můžeš tu počkat s náma, stejně mi ho přinesou. Já se s nima handrkovat nebudu, na to jsem tam poslal Raye."

Sophie se dlouze zamyslela. David měl pravdu, je přece dospělá, v klidu si počká.

„Dáš si taky?" nabídl jí Joshua balíček cigaret.

„Já přece nekouřím," zamračila se na něj a zavrtěla hlavou.

„To David říkal taky," ušklíbl se Joshua.

„Taky že nekouřím," dosvědčil s úsměvem leader týmu, „teda ne normálně. Představ si, že bych při akci uvíznul někde v poušti, potřeboval se dostat někam do bezpečí a místo toho bojoval s chutí na cigaretu. Pěkně na nic, co? Ale jednou za čas neuškodí, pravda."

Aniž by Sophie kontrolovala, nad čím uvažuje, pomyslela si, zda i Ray přestal kouřit. Věděla, že když se mu svět pomalu hroutil, vídávala ho s cigaretou docela často.

„Jak chceš," pokrčil rameny Joshua a balíček schoval.

Nastalo ticho.

Sophie se rozhlédla okolo sebe a nervózně podupávala. David si ji změřil hodnotícím pohledem a zasmál se. „Nikdo ti ale taky nezakazuje prostě jít a o ten telefon se porvat."

Pohlédla mu do očí, ve kterých najednou zachytila jakýsi rošťácký lesk.

„To je pravda," zvolala rázně, „kašlu na nějakou etiketu."

David se zasmál. „Chad si ho odnesl za halu, pokud vím," prozradil jí.

Neváhala a rozběhla se tím směrem. Potřebovala mluvit s rodiči, s Isabelou, s Finnem. Musela jim říct, že je živá a zdravá.

Když už se blížila k rohu budovy, zaslechla za ním opravdu mužský hlas. Zněl vážně a docela povědomě. Snažila se vybavit si, jak zněl Chadův hlas. Prudce zabrzdila a doufala, že ji nikdo neslyšel. Zůstala stát za rohem a neklidně přešlapovala z nohy na nohu. Jít, nebo nejít? Co když tam právě telefonoval Ray?

„Dobře," zaslechla znovu ten hlas, „je mi to jasné." To znělo hodně jako Ray. Zamračila se.

Ale krucinál! Není přece malá holka, ať je to, kdo chce, může jí to být jedno. Jde si jen pro telefon a počká až dotyčný dohovoří, ať už to byl Ray, nebo ne. Nikdo po ní nechce, aby s ním mluvila déle než několik vteřin. Navíc v tom přece mají jasno, už spolu nejsou. Vlastně nikdy ani pořádně nebyli.

Odhodlaně vykročila zpoza rohu přesně ve chvíli, kdy se Chad drbal ve vlasech opřený o zeď a Ray zády k ní s telefonem u ucha přecházel ze strany na stranu.

„Vyřídím jí to, jasně," řekl zrovna, „Měj se hezky, Izzy."

Sophie cítila, jak se jí zadrhl hlas v hrdle, když chtěla pozdravit Chada. Cítila, jak se jí po těle rozlévá velice známý pocit, který nutil její ruce třást se jako při zimnici. A nebylo to překvapení ani strach. Byl to čirý vztek na to, že jí zase něco ušlo. Cítila se zrazená svou nejlepší přítelkyní. Tak ona si s ním celou tu dobu telefonovala! Povídala mu o všech schůzkách, které měly? Povídala mu o tom, jak navštěvovaly Finna? Jak se Sophie vyhýbala veškeré zmínce o jejím bratrovi? Připadalo jí, jako kdyby měla špeha ve vlastním táboře. Najednou nechtěla, aby Ray věděl, že od Isabeliny svatby zůstala sama. Nikdy si nikoho nenašla. Muselo mu to dělat hrozně dobře.

„Přišla sis pro telefon?" Ani si přes ten vztek nevšimla, kdy se k ní otočil a zvědavě si ji měřil svýma modrýma očima.

„Celou tu dobu sis s ní volal!" obvinila ho.

Ray se zatvářil poměrně nechápavě a pokrčil rameny. „Jo, je to moje sestra."

„Prosím pěkně!" vyštěkla na něj. „To nám bylo řečí a otázek, kde jsem se tu vzala! Vy musíte mít to mlžení asi vrozené, jinak si to vážně nedokážu vysvětlit!"

„Co bych ti měl, proboha, mlžit?" Jeho hlas zněl stále nechápavě a nyní už i mírně rozzlobeně.

„Ty! Ona! Vy všichni prostě máte problém říkat lidem celou pravdu!" obvinila ho. „Chápeš, jak je to pro mě teď trapné a ponižující?! Jak často si voláte?"

Periferně zahlédla Chada, jak se opatrně zvedl na nohy a tiše se odplížil někam pryč. Jeho obočí vystoupalo tak vysoko, až by měl jeden strach, že mu uletí.

Rayův výraz ztvrdl jako kámen a svýma očima se zabodl do těch jejích. Sophie ten pohled znala, teď jí řekne něco moc nehezkého. Narovnala se v zádech a vystrčila vzdorovitě bradu. Jen ať si něco zkusí.

Jeho tón však zůstal klidný: „Oběhni si dvakrát tábor a vrať se, až se uklidníš."

Překvapeně několikrát otevřela pusu a zalapala po dechu jako kapr na suchu. „Já jsem klidná."

Zasmál se a zahleděl se někam za ni. Naneštěstí ji jeho pobavení rozčílilo ještě víc. „Sophie, nemůžeš jen tak napadat lidi za to, že mluví se svou rodinou."

Zahleděla se mu pozorně do tváře. Stále nevypadal na to, že by věděl, o co tady jde. Zamračila se. „Co ti o mně Isabela řekla?"

Teď to byl on, komu vyletělo obočí vzhůru.

„Od té doby co-," selhal jí hlas, když se snažila nějak šikovně zaonačit jejich hádku na svatbě. „Trávíme spolu hodně času. Nebo trávily jsme, než jsem odletěla sem."

Natočil hlavu na stranu a velice pozorně si ji prohlédl. Skoro hmatatelně cítila, jak se mu zapalují myšlenky a snaží se nastalou situaci nějak rozřešit. Sophie už tou dobou měla jasno a asi po padesáté se v duchu Isabele omlouvala za to, že o její diskrétnosti, kdy zapochybovala. Jak ji mohlo napadnout, že by na ni všechno žalovala bratrovi. Myslela si o sobě, že za ty roky už dospěla, ale přitom se v jeho přítomnosti stejně vždy chovala jako urážlivé malé dítě.

„Aha," řekl jen.

Aha? Snažila se rozluštit ten podtón v jeho hlasu, ale na to bylo jeho aha příliš krátké. Snažila se dát dohromady oba jejich pohledy na věc, aby přišla na to, co se tady děje. Sama si myslela, že se Isabela vídá s bratrem maximálně jednou ročně, kdy se uráčí přijet domů. Na frontě přece telefony neměli. Jenže Ray už nedělal tu samou práci, jeho kolegyně byla Hanna Croopová, pro ni musela být hračka sehnat telefon mezi všemi těmi komunikačními udělátky, co s sebou s Neilem neustále tahali. Když si Scott vybaloval své věci do kotce, dokonce zahlédla, že měl svůj vlastní notebook, a vzala by jed na to, že měl jeden svůj i Ray a ostatní zbytek týmu. Vlastně se mohl každý večer s Isabelou spojovat přes Skype. Měl pravdu, nemohla ho napadat za to, že komunikoval se sestrou, ale i tak náhle cítila obrovský stud. Opravdu se o ní Isabela ani slůvkem nezmínila? To nemohla vědět.

„Nevěděl jsem, že se spolu vídáte," řekl. „Teda...no...říkala, že má kamarádku, ale nenapadlo mě, že by-."

„Jo," pokrčila rameny a sklopila pohled.

Byl to trapný moment. Pro oba dva.

„Můžu si vzít ten telefon?" zeptala se ho neutrálním tónem a snažila se vyhnout jeho pohledu.

Jen rychle přikývl a zařízení jí podal. Pootevřel pusu, jako by snad chtěl něco říct, ale zdálo se, že si to včas rozmyslel. Rozhlédl se okolo po Chadovi, ale neúspěšně. Rychlý krokem proto vyrazil pryč.

Sophie se cítila neskutečně hloupě. Znovu ztropila úplně zbytečnou scénu, o které se jistě David dozví. Slíbila mu, že se bude chovat profesionálně a nerozptýlí přece Raye ani sebe od úkolu, který tu měli. Navíc riskovala, že se o tom všem dozví taky Joshua, což by situaci jen zkomplikovalo. Nechtěla dělat v týmu zbytečné dusno.

„Rayi?"

Přerušil svou chůzi, ale neotočil se. Jen mírně naklonil hlavu na stranu, jakože poslouchá.

„Omlouvám se."

Tiše přikývl a zmizel za rohem budovy.