Jak se pomalu čas vlekl, skončila nakonec Sophie usazená v rohu obývacího pokoje na jedné z barových židlí a snažila se vymyslet, co dál. Zůstat tady celý víkend nepřicházelo v úvahu, už tento jeden večer jí dělal obrovské problémy. Navíc se v domě Clarkových schylovalo ke svatbě, což bude jistě znamenat spoustu plánování, stresů a zmatků. Nechtěla tady v tomto období překážet, obzvlášť když ani nikoho pořádně neznala a pokud byli všichni jako Jessica a George, nesnesitelně dokonalí nebo nesnesitelně protivní, pak si nebyla už vůbec jistá, zda by to dál zvládala.

V mnoha směrech jí seznámení s Jessicou odlehčilo na starostech. Zdálo se, že jí na Rayovi záleží a postará se o něj, stejně jako Isabela. Ostatně osob, kterým na něm záleželo tu bylo dostatek, ale pouze tyto dvě jaksi podvědomě a se zdravým rozumem tušily, co pro něj bude nejlepší. Z celého večírku ji na prvním místě znervózňovalo Rayovo překvapivé chování. Věděla přesně, že by se raději viděl pod nepřátelskou palbou než v tomto domě plném lidí. A právě proto jí přišlo až neskutečné, jak celou situaci zvládal, nenechal se vyprovokovat a zároveň byl ke všem v rámci možností zdvořilý. Možná že ho doopravdy ještě tolik neznala.

Další věcí k přemýšlení bylo rozhodně jeho oblečení. Sako. Ani ve snu by ji nenapadlo, že ho v něčem takovém někdy uvidí. Přestože bylo jeho oblečení vyžehlené, voňavé, vlasy čisté a učesané, nějak jí to celé nesedělo. Byla zvyklá na špinavou uniformu, ochrannou vestu, vysílačky, munici, sluchátka a zbraň v ruce. Místo vyleštěných mokasín to bývaly špinavé a propocené terénní boty, v nichž si smažil nohy za živa celou dlouhou dobu. Vlasy, které jí na frontě připadaly jako špinavý blond nyní svítily leskem a Sophie teprve dnes přišla na to, že je Ray měl opravdu čistě světlé a bez odstínů. Dokonce i obličej beze skvrn od bláta a polétavého písku jí přišel něčím jiný. A nebylo to jen čistotou. Chtěla zpátky svého špinavého Raye, ke kterému měla mnohem blíž než k tomu novému. Jeho dlouhá a elegantní chůze nyní zapadla do celé skládačky a pokud s uniformou tvořila vždy poněkud zvláštní pohled, k saku a společnosti se dokonale hodila. Možná měla Isabela pravdu, možná byla pro ni, průměrnou studentku, taková smetánka zkrátka moc.

Teď už byla naprosto a bezpodmínečně odhodlaná zmizet. Proletěla očima všechny hosty, aby našla Raye a rozloučila se s ním alespoň pohledem, když si všimla muže, se kterým právě mluvil. Se svou matkou měl Ray společné jen světlé vlasy a několik málo rysů. S tímto mužem si byli až nebezpečně podobní po všech ostatních stránkách. Sophie se zaujetím sledovala, jak takové setkání otce a syna probíhá. Dokonce když vytěsnila zvuky hovorů z okolí, dokázala je na těch pár metrů zaslechnout. Zdálo se, že už spolu nějakou dobu mluvili.

„...mohl bych to zařídit, přece jen jsem něco věnoval na univerzitní knihovnu, zítra tam zavolám a určitě se najde místo ještě v letošním semestru. O tom nepochybuji."

Ray byl zticha. Pohledem utkvíval někde v dáli, jako by svého otce ani nevnímal. Sophie však věděla, že si je významu jeho slov vědom až příliš dobře.

„Já už ale nechci studovat, tati," pověděl bezbarvě Ray a pohlédl mu do očí. Na obličeji staršího muže byl znát šok a také směsice vzteku.

„Co prosím?" zeptal se nechápavě. „A co hodláš potom jako dělat?"

Odpovědi se mu nedostalo. To ticho však bylo natolik výmluvné, že dávalo odpověď úplně na vše. Dokonce i Sophie se překvapeně napřímila na židli. Chtěl zůstat v armádě.

„Raymonde," vydechl otec a snažil se o klidný tón, poplácal syna po rameni a zadíval se mu do očí, „ty máš potenciál. A potenciálu se musí využít. Je to stejné jako když jezdíš s drahým autem po poli, absolutně tím nevyužíváš jeho přednosti. Víš přece, že po škole bych ti předal firmu."

Sophie nervózně těkala očima z jednoho na druhého. Myslela, že jakmile se Ray shledá s rodinou, z armády odejde. Vždyť to byl přece on, komu celou dobu drásalo nervy, co za průšvihy a nespravedlnosti se v Iráku děly. Dokonce se zdálo, že i on sám je proti celé invazi. Myslela, že jeho odhodlání jít požádat o další turnus plynulo z toho, že se najednou ocitl ve Washingtonu, neměl kam jít a jako jedinou alternativu poskytovala armáda. Teď mohl mít všechno, co dřív.

„Bylo to pár dní po maturitě, když jsi nám s Izzy slíbil, že nás necháš se rozhodnout," připomněl mu Ray. V jeho hlase už nezněl jen ledový klid, ale i stopy mírného napětí.

Jeho otec nakrčil čelo a s neuvěřením se zadíval na syna. „Ty mi o slibech nic nepovídej. Slíbil jsi, že dostuduješ. Slíbil jsi, že přestaneš s večírky. Všem jsi nám lhal o stážích. Tvůj poslední ročník jsi málem nechal propadnout i s veškerou naší snahou. A kvůli čemu? Potřeboval sis snad něco dokázat?"

Ray se už skoro nadechoval k odpovědi, ale jeho otec ještě neskončil: „Když jsem tě tady poprvé zahlédl, chtěl jsem tě na místě zfackovat. Tentokrát tě ta tvoje rebelie mohla přijít pěkně draho. Copak nechápeš, že tam se doopravdy umírá? Není to žádná hra na hrdiny."

Ray se mírně zamračil. „Tati, myslím, že to moc dobře vím sám. Byl jsem tam."

„Jediná věc, která mi dnes zabránila s tebou nepromluvit, byl tvůj pohled. Pohled někoho, kdo už ví, co je pro něho dobré. Očividně jsem se spletl."

„Nespletl," oponoval mu Ray, „vím, co chci, ale není to ani jedno z toho, co chceš ty nebo matka."

Jeho otec se zhluboka nadechl. „Dobře," zakýval hlavou, „takže hodláš zahodit veškeré studium, které jsme ti umožnili, jen pro to, aby ses mohl někde potulovat pouští s lidmi, co ti nesahají ani po kotníky. Hodláš za ně promarnit život, to já nedovolím."

První osoba, která se Sophii promítla před očima, byl Lucas. Následoval Finn, Winston, poručík Sanders a další. Když pohlédla na Rayův zvláštní výraz, bezmyšlenkovitě vstala a vydala se ke dvojici. Všimla si, jak se mu vyrýsovala čelist, když zatnul zuby, jak se jeho tělo napjalo a pohled znovu uvíznul kdesi v dáli. Snažila se zamrkat a vypudit z očí slzy, když viděla ten zoufalý výraz v jeho tváři. Jeho otec si ani neuvědomil, na jakou strunu právě uhodil. A že se zatraceně trefil přímo dokonale. Ray uměl velice dobře skrývat své pocity, ale teprve právě teď konečně vyšlo najevo, že není všechno tak v pořádku, jak se zdá. Věděla, že myslí na Lucase. Stejně jako ona. Znovu několikrát zamrkala, aby rozehnala slzy.

Sophie dorazila právě včas, aby zastavila Raye, který vykročil vstříc svému otci a zatnul pěsti. Postavila se před něho a s naléhavým pohledem zavrtěla hlavou. „Nech to být, Rayi."

Vůbec však na její slova nereagoval, jen vzhlédl zpět k otci a zamračil se. „Nesahají mi ani po kotníky?" zeptal se s nechutí v hlase. „Většina z nich má větší charakter než celá tato místnost dohromady. A je mi opravdu zle z toho, že zrovna oni umírají za někoho jako jste vy."

Rayův otec nechápavě přejel Sophii pohledem a vrátil se zpět na syna, před jehož vztekem ho bránila právě ona. „Co jsi to chtěl právě udělat?!"

Snažila se upoutat Rayovu pozornost, aby sjel pohledem k ní a přestal svého otce vnímat. Tahala ho za rukáv a tiše mu našeptávala: „Nech to být."

„Ptám se tě, jestli jsi mi chtěl opravdu jednu vrazit, nebo se mi to jenom zdálo!" zvýšil starší muž hlas. Teď už se veškerá pozornost hostů upoutala k nim. Někde z davu se vynořila i paní Clarková, Isabela a dokonce malý Max. Nikdo z nich se však neopovažoval přijít blíž.

„Chtěl jsem odejít," zasyčel jedovatě Ray.

„Uprostřed rozhovoru se mnou?" doplnil nevěřícně otec. „Ještě jsme spolu ani zdaleka neskončili."

Sophie periferně spatřila paní Clarkovou, jak si nervózně hryže ret a celá zděšená hledí na hosty okolo. Jistě to pro ni musela být parádní ostuda, takový skandál a na jejím večírku. Sophie už si zvykla, že pro ni byla prioritou právě tato skutečnost než to, že si její manžel se synem právě vjeli do vlasů.

„Jsi unavený," promluvila Sophie tiše k Rayovi, „a na všechno je ještě příliš brzo. Odpočineš si, dáš si několik dnů volna a potom se rozhodneš."

„On už se očividně rozhodl," pověděl pohrdavě otec, „místo své rodiny si vybral bojovat v nesmyslné válce. Ta země byla ztracená už když jste tam přišli a je stejně ztracená i teď. Jako obyčejný pěšák to těžko změníš!"

„Pokud by mi dal někdo na vybranou, jestli mám být tím, kdo se dívá přes mířidla zbraně a rozhoduje, zda stisknout spoušť či nestisknout, nebo být jen nějakým obyčejným blbečkem, tak si samozřejmě vždycky vyberu možnost být tím se zbraní v ruce."

Pan Clark překvapeně, skoro až dotčeně, zamrkal. „Takže to pro tebe jsem? Obyčejný blbeček?"

„Momentálně se tak chováš," odvětil Ray ledově.

Než stačilo dojít k ještě ostřejší výměně názorů, zabrala Sophie celou svou silou a odstrčila Raye pryč. Přitom se zakymácela na jehličkových podpatcích a protrhla tenké silonky o řemínek na botě. Pro všechny hosty nejspíš společenská katastrofa, ona si však ničeho z toho v tu chvíli ani nevšimla. Konečně upoutala Rayovu pozornost a hodlala toho využít.

„Seber se trochu," zasyčela na něj, „a uklidni se. Jen se tě snaží vyprovokovat."

„To těžko," zavrtěl hlavou.

„Rayi, nestojí ti to za to."

„Mladá dámo," obrátil pan Clark najednou svou zlost přímo na ni, „netuším, kdo jste, co děláte na tomto večírku, ani proč máte na sobě oblečení mé manželky, ale přál bych si, abyste se přestala věšet na mého syna a zmizela raději okamžitě z mého domu."

Zvláštní bylo, že se Sophie necítila vůbec uražená. Pan Clark pro ni teď už po tom všem, čeho byla svědkem, zůstával jen obyčejným blbcem, jak ho nazval jeho syn. Hlavní problém všeho viděla v tom, že oba manželé Clarkovi nedokázali přijmout jakýkoliv odpor či námitku. Možná byli milujícími rodiči a chtěli pro své děti to nejlepší, jen o tom nejlepším měli svou vlastní vizi a názory ostatních u toho přehlíželi. A teď jejich syn, který jim nikdy neřekl ne, přišel a poslal všechny tyto vize ke dnu. Chápala, že to pro ně muselo být těžké. Se smířeným pohledem vzhlédla k panu Clarkovi a mírně pokývala hlavou. Stejně chtěla zmizet, co nejdřív to šlo. Dokonce tu ani nebude muset spát. Dokázalo ji to spíš potěšit než urazit.

Bohužel však s tímto názorem zůstala v místnosti samotná. Cítila, jak se Ray zhluboka nadechl. „Nech to být," zopakovala znovu a snažila se znít co nejvíc prosebně.

„Možná, že to bylo doteď lepší," zamyslel se nahlas Ray, „když jsme se neviděli. "

„Kam si myslíš, že jdeš?!" zakřičel na svého syna pan Clark, když se Ray najednou z ničeho nic rozešel pryč. Zastavil se u Maxe a Isabely, něco k nim prohodil a vydal se pryč k vchodovým dveřím.

„Sophie, co se děje?" panikařila Isabela, když se místností pomalu začínal ozývat vzrušený šepot udivených hostů.

„Musí se dát dohromady. Slibuju, že zavolám," odpověděla v rychlosti a bez váhání se řítila za ním. Její největší štěstí bylo, že se pan Clark ani nikdo jiný neopovažoval za Rayem jít. Věděla, že s ním musí zmizet, než bude opravdu zle.

Když se tak odvracela od Isabely a Maxe, periferně si všímala pana Clarka, který z ní nespouštěl vražedný pohled, i jeho manželky, které zela pusa dokořán úžasem. V jednom momentu pomyslela také na Jessicu a jejího bratra, ale nezbyl čas je hledat, natož zkoumat jejich reakce. Věděla jistě, že si také užívají tu dramatickou rodinnou podívanou. Prodírala se skrz hloučky lidí k vchodovým dveřím a doufala, že stihne Raye někam zašít, než se doopravdy naštve a bude pozdě.

Náhlý zvuk praštícího dřeva a dunivé rány ji informoval o tom, že už pozdě je. Sophie se div nepřizabila, když zrychlila tempo. Kotníky se jí na nestabilních botách podlamovaly a s každým zkroucením pekelně pálily. Ihned potom, co odstrčila z cesty posledního hosta, se jí naskytl pohled na chladnokrevně klidného Raye a vyděšeného George, jehož kravata a límec se najednou ocitly v sevření dvou pěstí. Ray pomalu a bez sebemenšího zaváhání postavil George na nohy, kde byl nejspíš ještě před chvílí odmrštěn nárazem jeho pěsti a rozbil dřevěný botník.

„Neříkej už nic," přerušil ho, když už se George nadechoval ke slovu, „mám ještě levačku."

Tou výhružkou ho donutil pár věci přehodnotit a zůstat tak raději zticha. George si opatrně promnul nos a několikrát bolestivě zasyčel. Během několika okamžiků k němu bez váhání přiskočila Jessica a starostlivě si prohlížela jeho hlavu. Přestože se George jevil jako obrovský idiot, tentokrát dokonce i Sophie usoudila, že to Ray přehnal. Ani se neotočil a vyšel ven ze dveří.

Sophie starostlivě pohlédla na George, který se pomalu se sestřinou pomocí zvedal na nohy. Než k nim stačila udělat jediný krok, aby jim pomohla, pohlédla jí Jessica do očí: „Běž!" povzbudila ji a kývla ke dveřím. „Než to bude ještě horší."

A měla pravdu. Jakmile Sophie vyběhla ven za Rayem, už seděl za volantem jednoho Mercedesu, vytahoval klíčky z palubní přihrádky a chystal se nastartovat. Nebylo nad čím přemýšlet, krkolomně se rozběhla po štěrkovém povrchu, do kterého se lodičky nořily jako nůž do másla, a snažila se neupadnout.

V momentě, kdy dosedla na sedadlo spolujezdce, zařadil Ray prudce zpátečku a ostře se rozjel pryč od domu. Od dveří se pomalu začínali hrnout hosté, aby se podívali, co se děje. Jediný člověk, kterého Sophie v davu nezahlédla, byl pan Clark.

„Kam jedeme, Rayi?"

***

Ani po několika minutách jízdy jí neodpověděl, jen nepřítomně sledoval dění na silnici a řítil se městem, jako by auto právě někomu ukradl. Sophie si založila ruce do klína a křečovitě je k sobě tiskla kdykoliv ostře střihl zatáčku nebo prudce zabrzdil před semaforem. Chtěla si s ním o všem promluvit, ale nenacházela ta správná slova. A i kdyby, stejně by jí nejspíš ani neodpověděl.

Odstředivá síla ji vyhodila na dveře auta při další prudké zatáčce. Začínala mít opravdu strach, protože se náhle ocitli na dálnici. Zřetelně slyšela, jak motor zrychluje otáčky a nabírá obrovskou rychlost. Když pohlédla na tachoměr, zrovna ukazoval něco přes sto dvacet kilometrů za hodinu a ručička postupovala stále dál. Nervózně si poposedla a snažila se sledovat raději své ruce než okolo se míhající krajinu. I to však posléze vzdala a vytřeštěně hleděla před sebe.

Blížili se k mostu, který bylo třeba podjet, když Ray najednou z čista jasna přišlápl brzdy. Ze sto třiceti kilometrů v hodině najednou jeli jen osmdesát. Zahleděla se mu nechápavě do obličeje a nadechovala se k otázce. Mírně se předklonil skrz čelní sklo velice pozorně sledoval vrcholek mostu, který podjížděli. Bez varování strhl volant do pravého pruhu a znovu přidal plyn. Osmdesát. Devadesát. Sto. Brzy zase brázdili dálnici neuvěřitelnou rychlostí.

„Rayi," pověděla Sophie, když se vůz chystal překročit sto dvacet kilometrů v hodině, „mohl bys, prosím, zpomalit? Nedělá mi to dobře."

Neodpověděl. Zdálo se, že ho zaujalo něco daleko jiného. Řítili se po silnici v levém pruhu a předjížděli jedno auto za druhým, takže to byl on, kdo měl na své straně krajnici. Když se nezdálo, že by v nejbližší době od něj Sophie uslyšela odpověď, natočila hlavu jeho směrem. Srdce jí v tu chvíli málem vyskočilo z hrudi, když zjistila, že se vůbec ani nedívá před sebe, ale místo toho sleduje několik hromad odpadků u silnice.

Než stačila vyděšeně zaječet, strhnul volant opět do pravého pruhu. Několik aut za nimi zatroubilo.

„Panebože!" vyjekla Sophie. „Prosím, zastav."

Jako by ho ta slova probudila, unaveně si promnul čelo. Malá skupinka aut, která se držela vzadu, jejich vůz nyní předjela a uháněla po dálnici pryč. Ocitli se sami.

„Nech řídit mě, prosím," pověděla mu tiše Sophie, „támhle bude odpočívadlo, zastav tam."

Zavrtěl hlavou. „Už to dojedu."

„Rayi! Zastav to auto!" zakřičela už a cítila, jak jí rudne tvář. „Nechci se nechat zabít! Co to s tebou je?!"

„V pohodě," ubezpečil ji.

Nejhorší bylo, že ji tím ani za nic neuklidnil, spíš se z jeho klidného tónu roztřásla ještě víc. Nikdy v životě nejela v autě víc jak stovku v hodině a už vůbec ne s někým, kdo se choval divně, náhle měnil směry a prudce brzdil pro nic za nic. Nedokázala pochopit, jestli ho snad baví ji takhle děsit nebo tak řídí normálně.

Když se znovu rozjížděl, před očima si vybavila předchozí manévr u mostu a křečovitě se napřímila v sedadle. „Rayi, prosím, vystřídejme se," naléhala znovu. Ještě než stačila tu větu doříct, bylo jí jasné, že mluví do dubu. V osmdesátikilometrové rychlosti náhle bezmyšlenkovitě popadla ruční brzdu a prudce ji zatáhla.

Kola zapištěla, rychlost, v jaké zabrzdili, je katapultovala dopředu a jediná věc, která jim bránila skončit na kapotě auta, byl bezpečnostní pás. Pneumatiky pištěly dál a Ray se pohotově snažil vyrovnat rozhozené vozidlo tím, že zběsile točil volantem. Zastavili se až na široké krajnici poblíž odpočívadla. Sophie se nešťastně bouchla o okénko a bolestivě zakňučela. Motor s rachotícími převody zhasnul a na moment zůstalo ticho.

„Zešílelas?!!" Tentokrát to byl Ray, kdo křičel. „Mohlo nás to hodit na svodidla!!"

Sophii se nekontrolovatelně z očí vyřinuly slzy. Měl pravdu. Jenže měla takový strach, vůbec ji v tu chvíli nenapadlo, co tím mohla způsobit. Jedinou věcí, kterou si v tu chvíli přála bylo, aby zastavili a Ray šel od volantu, co nejdál.

Se slzami v očích popotáhla a snažila se uklidnit. Když se jí zadíval do obličeje, zdálo se, že jeho výraz zjihl a v pohledu se mu zračila i lítost. V tichosti vystoupil z auta a opřel se o kufr. V odrazu zpětného zrcátka zahlédla Sophie, jak z kapsy vytahuje balíček cigaret.