Než se na obzoru ocitla další vesnice, minula zatím rota u silnice jen několik osamocených domů. V zásadě kontrola obydlí probíhala tak, že zprvu Ray nahlásil do vysílačky, že se blíží k nějaké stavbě a vzápětí dostal povolení od Phila, aby stavbu prohlédli. Z každého auta se oddělila dvojice vojáků, čímž vznikl početný úderný tým, který vnikl k budovám a sehnal všechny obyvatele, aby si v jednom místě poklekli na zem. Na celou akci dohlíželi muži jako Winston, kteří byli připravení krýt pěší vojáky ze střílen. Každého vesničana muži jednotlivě prohlédli a pak se po trojicích vydali také prohledávat okolí. Neobešlo se to bez křiku vyděšených žen a dětí, ale na vojáky to jako by vůbec nijak nepůsobilo. S kamennými výrazy nechávali obyvatele klečet na kolenou, dokud ostatní důkladně vše neprohlédli. Sophie bývala často svědkem toho, že odněkud vynášeli zbraně, které by mohly v budoucnu ohrozit projíždějící pěchotu a bezpodmínečně všechny potencionálně nebezpečné předměty zabavovali. Občas, když bylo kvůli velikosti obytných komplexů potřeba více lidí, vzal s sebou Ray i Finna. Mimo zakázané zbraně odtud Finn přinesl i malý balíček hašiše. Ten den měl dobrou náladu, dokud ho v přihrádce u řidičových dveří Ray nenašel. Chvíli na Finna hodně křičel, ale nakonec se dohodli na tom, že vracet se několik kilometrů zpátky nemá cenu a množství je tak zanedbatelné, že jeden by měl problém se zřídit, natož tak dva. Uložili ho do bezpečí palubní přihrádky s příslibem, že si oba dopřejí, jakmile tu s tím skoncují. Od té doby bylo oficiálně uvedeno ve známost, že Finn Mason je sice idiot, ale jeho umění nacházet alkohol a drogy i na místech, kde by to člověka sotva napadlo, je naprosto jedinečné.

„Proč jste na ně tolik hrubí?" nevydržela to jednou Sophie a zeptala se všech v autě hned potom, co se vrátili z jedné takové akce. Její zlost byla právě podnícena pohledem na jednoho z vojáků z Brava 3, který neomaleně odstrčil jedno divoce se vzpouzející dítě.

Finn se nervózně kousnul do rtu a pohlédl na strnulého Raye. Lucas zvedl oči od zaměřovače své zbraně a varovně na Sophii zakýval hlavou, ať je raději zticha.

„Hrubí," zopakoval tiše její slova Ray, „jde tady jen o autoritu. Kdybychom k nim naklusali s milým úsměvem, otevřenou náručí a hezky je poprosili, ať na nás laskavě nestřílejí od silnice, mysleli by si, že mají navrch a mohli by zaútočit, což by byla jejich jistá smrt. Je lepší, když se bojí. Báli se o vlastní život celá dlouhá léta ještě než jsme se tu vůbec objevili, jsou zatraceně houževnatí. A my se jen snažíme dělat svou práci. Nebyl to můj nápad, aby se nepřátelé schovávali za civilisty."

Po zbytek dne už raději zůstávala zticha. Vzpomněla si na Finnovu radu, aby Raye zbytečně neštvala, a tak se to snažila raději dodržovat. Stále však nedokázala přijít na to, z čeho je Ray neustále tolik otrávený. Jediný člověk, který ho občas dokázal rozesmát, byl právě Finn. Zdálo se, že se znají už nějakou dobu.

K večeru se všechny roty utábořily u jedné menší vesničky. Právě tehdy se u Sophiina okénka ze tmy zhmotnil Ray a zaklepal na dveře, aby ji probudil. Překvapeně na něho zamrkala.

„Prý s nimi umíš promluvit," řekl, načež si Sophie musela domyslet, že má na mysli nejspíš zdejší obyvatele.

„Trochu ano," přiznala.

„Půjdeš se mnou."

A tak šla. Netušila, co ji ve vesnici čeká, nicméně s jistotou věděla, že bude muset tlumočit. Zase tolik dobře jejich jazyk neuměla, naučila se jen základní gramatiku, aby mohla v této zemí nějak vyjít, nic víc. Navíc uměla pouze arabsky, nikoliv kurdsky, jak se v mnohých oblastech také mluvilo.

Pomalu se nejistým krokem vydala za Rayem do vesnice. V ulicích nacházela jen chaos a zmatek, jak vojáci postupně a unaveně prohledávali každý jednotlivý dům. Tam, kde kontrola právě probíhala, seděly ženy s pláčem na ulici před domem a tiskly k sobě své děti. Sophii se nad tím pohledem zvedala žluč a měla sto chutí na všechny vojáky zakřičet, ať toho raději nechají.

Když však došla na menší náměstí, kde se mezitím shromáždil dav Iráčanů a zhruba desítka vojáků se je snažila usměrnit, vztek ji brzo opustil. Vzápětí ho nahradil čirý děs, když uprostřed davu zahlédla na zemi ležet malého chlapce v tratolišti krve. U něho na kolenou klečela žena a se zoufalým brekem spínala ruce a hleděla k nebi. Sophie od výjevu nedokázala odtrhnout oči. Ze zasnění ji ale probudil náhlý Rayův varovný výstřel k obloze. Vesničané se se strachem okamžitě rozprchli.

„Tohle je jinej gangster, chlapi," zamával se smíchem ve vzduchu rukama Carl Mason v reakci na Rayův výstřel.

U chlapce se momentálně shýbal Gibson a snažil se mu vyčistit střelnou ránu v oblasti klíční kosti. Žena se dál se vzlyky modlila.

„To neudělal nikdo z nás," řekl Ray, když zahlédl novou vlnu vzteku a děsu v Sophiině tváři, „potřebujeme od ní přesně vědět, co se stalo."

Neváhala ani na okamžik a poklekla k ženě, která na ni rázem překvapeně zamrkala. Zvedla třesoucí se dlaň a nevěřícně se jí dotkla. Sophie poznala, že se podivuje nad přítomností ženy v armádě. V jejich zemi bylo něco takového neslýchané.

„Oni...," začala Sophie lámanou arabštinou a snažila se rozpomenout na gramatické fráze a najít ta správná slova, „chtějí vědět, co stalo."

„Byli jsme se synem navštívit rodinu ve vedlejší vesnici," spustila žena. „Několik kilometrů východně odtud. Pak jsme potkali skupinu vašich vojáků. Začali střílet. Stalo se to v poledne. Musela jsem se vrátit tady, je to teprve chvíle, co jsme dorazili."

Když postupně přetlumočila Rayovi vše, co bylo potřeba a na co se zmohla, všimla si na jeho tváři zamyšleného výrazu.

„Můžu nějak pomoct?" zeptala se nervózně Gibsona. Nedokázala tady v tuto chvíli jen tak sedět.

Gibson zavrtěl hlavou. „Je už stejně mrtvý," poznamenal s prázdným výrazem v očích, „od poledne ztratil příliš mnoho krve a já mu ji zpátky vyčarovat nedokážu. Před chvílí upadl do bezvědomí. Je to jen otázka času."

„Cože?!" vyjekla nechápavě. „To přece nemůžete dopustit. Je to ještě dítě."

Sophie přiskočila k raněnému chlapci a položila mu ruku na čelo. Jeho tělo se postupně ochlazovalo. Položila mu ruku také na srdce. Ještě mírně tlouklo.

„Ještě tluče," řekla naléhavě Gibsonovi, „dělej něco!"

„I kdybych mu chtěl krev darovat, pochybuju, že tihle lidi vůbec vědí, jakou mají krevní skupinu." Zadíval se na ni se smutkem v očích a pohladil chlapce jemně po tváři. Jeho matce nejspíš z jejich chování došlo, co se bude dít a začala hystericky ječet a plakat. Sophie chtěla chňapnout po Gibsonově lékárničce, přestože nevěděla, co by v té chvíli měla dělat a co použít. Čísi silné paže ji ale zvedly na nohy a otočily pryč od umírajícího chlapce. Ocitla se tváři v tvář Rayovi a jeho kamennému výrazu.

„Dobře. Je čas jít," řekl.

Chtěla se mu vytrhnout, cítila, jak jí po tvářích stékají slzy, ale postavil se před ni a pevně ji objal pažemi. „Promiň," řekl. Zaryla mu nehty do zad a opřela rozpálené čelo o jeho rameno. Pomalu se v semknutém postoji vzdalovali od hloučku vojáků, brečící matky a mrtvého chlapce.

Ray se s ní zastavil až za rohem nejbližší ulice. „Promiň," promluvil tiše znovu a pohladil ji jemně po zádech.

„Kdo mu to udělal?" zeptala se se zlostí Sophie, aniž by sundala obličej z Rayova ramene.

„Pár kilometrů východně nejspíš operuje Alpha, Lima a Delta," řekl, „mohl to být kdokoliv. Musíš ale pochopit, že to nemuselo být úmyslně. Pokud někdo vypadá příliš podezřele nebo disponuje nějakou střelnou zbraní, máme povoleno střílet."

„Jak mohla vypadat podezřele pěší žena s dítětem?!" bouchla Raye zlostně pěstí do prsou. Ani to s ním nehnulo, zato v Sophiině ruce křuplo pár kloubů.

„V Afghánistánu jsem často slýchal o ženách, které sobě nebo svým dětem našily bombu přímo pod košili. Nikdo nikdy nečekal, že by mohlo dítě spáchat sebevražedný atentát."

Když na něho pohlédla, jeho pohled se ztratil někde v dáli. Vypadal najednou velice unaveně a smutně.

„To nikoho neomlouvá," odstrčila ho prudce a rozběhla se pryč. Čekala, že se za ní rozběhne a bude ji chtít zastavit, ale zůstal stát na místě a jen ji v tichosti pozoroval. Sophie se slzami v očích probíhala ulicemi zpátky k táboru a snažila se ignorovat překvapené pohledy Iráčanů a vojáků.

Zastavila se až u jejich auta, kde si okamžitě zalezla a skryla se do stínů.

„Špatný den?" zeptal se čísi hlas vedle ní. Překvapeně pohlédla na schouleného Lucase přikrytého tmavou dekou. Vůbec by si ho v té tmě nevšimla.

„Zabili dítě," řekla zničeně. Jak jen jí bylo z vlastních lidí najednou na zvracení.

„Stává se to," natočil se k ní Lucas, „člověk se proti tomu musí obrnit. Držet si odstup."

Sophie ve tmě nevěřícně pohlédla na jeho siluetu. „Zabily ho naše jednotky na východě," zdůraznila pro případ, že by ji jen špatně pochopil.

„Jak říkám," odpověděl, „musíš si držet odstup."

Sophie překvapeně zamrkala. Nemohla uvěřit tomu, co právě teď slyší z jeho úst. Kdyby mu někdo zabil syna před nákupním centrem v Americe, taky by pokrčil rameny a „držel si odstup?" Veškerá posádka, s nimiž sdílela auto, dokonce i celý pluk, americká armáda, to všechno se jí začalo příčit a nedokázala si najednou představit, že by s těmito lidmi dál sdílela byť jen tento malý prostor.

„Asi před dvěma týdny jsme projížděli opuštěnou pouštní oblastí," začal z ničeho nic vyprávět Lucas. „Celé dva dny se na obzoru neukázala ani noha. Až jednou ráno se v mém a Finnově sektoru ukázaly dvě postavy. Jedinou věc, kterou mohl Finn udělat, bylo zastavit auto a prohlédnout osoby dalekohledem. Dlouhou dobu jsme si nebyli jistí, zda jde o nepřátele nebo ne. Na obyčejné civilisty se ale přibližovali moc suverénně. Vystoupili jsme s Rayem a čekali, co se bude dít. Zíral jsem na postavy skrz mušku a čekal na jediný náznak nepřátelského úmyslu. Jedna z osob si něco nesla v náručí, z dálky to mělo podlouhlý, oválný tvar, skoro jako hlaveň granátometu. Pak se z ničeho nic obě postavy přikrčily k pouštnímu křoví."

Sophie ho poslouchala se zatajeným dechem.

„Ostatní chlapi taky vylezli z aut a zaujali pozice. Mezitím Ray nahlásil Sandersovi informace do vysílačky. Po chvíli na mě kývl. Pokud se něco bude dít, máme okamžitě střílet. Dlouhou chvíli se obě postavy schovávaly za křovím. Celou dobu jsem je měl na mušce a chvěla se mi ruka. Najednou se z křoví vynořila hlava a já vystřelil. Byl to nekontrolovaný impuls. Zbytek jednotek to vzalo jako znamení a začali střílet taky."

„A co se stalo pak?" zeptala se Sophie.

„Šli jsme zkontrolovat jejich těla. Byly to dvě ženské, jedna táhla ranec s jídlem a druhá asi po cestě sbírala kovové součástky a zbraně po vojácích. Žádný granátomet neměla, byl to kus staré rezavé trubky. Už se toho pocitu nikdy nezbavím, ale musel jsem se s tím naučit žít."

Sophie si beze slov s nicotným prázdnem v hlavě vystoupila z auta a chtěla odejít někam hodně daleko. Stejně jako Ray, ani Lucas jí nebránil v odchodu a dál setrvával na svém sedadle v autě. Když se Sophie rozhlížela po mužích v maskovaných uniformách, nedokázala se ubránit myšlence, kolik z nich asi také zabilo nevinné lidi.

Posadila se na jeden z kamenů na okraji cesty a přála si, aby odjeli bez ní. Nechtěla na nikoho z nich už ani pomyslet, natož je vidět a mluvit s nimi. Byla to jen odporná zvířata bez srdce. Nenáviděla Gibsona za to, že neudělal maximum. Nenáviděla Lucase za to, že se sebou dokázal žít. Ze všeho nejvíc však nesnášela Raye Clarka, který tomu všemu jen nečinně přihlížel a omlouval je.

Jako by všichni věděli, co se událo, nechali ji na pokoji. Dokonce ani když posléze zaslechla v táboře Masonův hlas, nepřišel ji obtěžovat. Snažila se vyhnat z hlavy pohled na ležícího chlapce, jeho plačící matku a Gibsona s prázdným výrazem v očích. Dokonce se jí v hlavě vynořila i vzpomínka na bomby padající z nebe na irácké automobily.

Zdálo se jí, že takhle seděla věčnost, než se za ní ozvaly šouravé kroky a vedle ní se objevil Finn s plechovým hrnkem v ruce.

„Říká se, že prý jsi dala Rayovi přes hubu, je to pravda?" zeptal se zvědavě a sedl si vedle ní.

„Ne."

Pokýval hlavou a zavířil podivnou tekutinou v hrnku.

„Jestli jsi mi taky přišel přednášet o tom, jak se mám přes to vaše vraždění přenést, pak raději odejdi, prosím."

Finn se pousmál. „Vlastně jsem se tě přišel zeptat, jestli ještě máš ty bonbóny, co jsem ti dal. Myslím, že by se skvěle hodily do mého muffinu."

Sophie na něj pomalu pohlédla. Tvářil se jako blbeček, zíral do svého hrnku a neustále ním kroužil, aby míchal hmotu uvnitř.

„Co to má jako být?"

S nadšením se dal do vysvětlování. „Takhle," odkašlal si. „Jde o můj vlastní recept. Náhodou jsem ve vesnici našel ležet na zemi sáček sušeného mléka. Teda...myslím, že to bylo mléko. Taky mám deset kostek čokolády, kterou jsem zase našel ještě na hranicích v Kuwajtu, když jsme vyráželi. Za tu dobu se sice stihla milionkrát roztopit a zase ztuhnout, nicméně je to pořád deset kostek. Zatím jsem jen smíchal mléko s vodou. Teď potřebuju jen nadrtit čokoládu, všechno to uvařit a pak do toho dáme ty bonbóny."

„A myslíš si, že z toho bude muffin," zkonstatovala s povytaženým obočím a mírným úsměvem Sophie.

„Jasně," řekl s jistotou vlastního přesvědčení. „Hlavně mě nesmí vidět Ray, chápeš? Už takhle mě peskuje za to, že sbírám žrádlo ze země. K tobě se teď tutově ani nepřiblíží. Profláklo se totiž, že tě vzal do vesnice. Grant ho za to přes vysílačku seřval jak psa, přitom mu ten rozkaz vydal Davis. Ten ale teď drží hubu a předstírá, že by ho v životě nenapadlo přizvat neproškolenou civilistku ke tlumočení."

Než stačila Sophie cokoliv říct, Finn položil hrnek na zem a vytáhl z kapsy sáček s čokoládou. Mrštně si sundal zbraň z úchytů na neprůstřelné vestě a její pažbou začal mlátit do čokolády. S nadšením se u toho usmíval a bouchal dál a dál. Třískání pažby o čokoládu přilákalo pozornost několika vojáků. Nikdo z nich se ale neopovažoval přijít blíž, aby prozkoumali, co to ten hubený kluk z Brava vynalezl tentokrát.

Když byl Finn s výsledkem spokojen, nasypal sáček čokolády do mléka. Z druhé kapsy vylovil zapalovač, rozžehl malý plamínek a držel ho u dna hrnku. Několikrát na Sophii zamrkal a dál se soustředil na svou práci. Musela se pousmát. Finn nejspíš nevěděl o pečení zhola nic, ale bylo rozhodně zábavné ho pozorovat, jak se s dětským nadšením snaží upéct muffin z vody, sušeného mléka, čokolády, starého plechového hrnku a zapalovače.

„Co jsem ti do háje říkal o tom ohni, Finne," zazněl najednou zezadu hlas seržanta Raye Clarka. Jakmile si Sophie uvědomila, že stojí přímo za nimi, prudce vstala a pohlédla mu zlostně do očí. Nevšímal si jí. Jen přísně sledoval svého radistu se zapalovačem a hrnkem v ruce.

„V Kuwajtu jsi se zapalovačem podpálil stan, ty kreténe, kdo ti ho dal znovu do ruky?" řekl ledově Ray.

„Našel jsem ho," odpověděl Finn a než mu Rayova ruka stačila vytrhnout hrnek, otočil se k němu zády a jeho obsah raději na jeden hlt vypil.

„Ty jsi vážně hovado, Finne," zavrtěl hlavou Ray, „teď mi naval ten zapalovač."

Když dostal, co chtěl, otočil se na patě a vydal se zpět k tábořišti. „Jo a za hodinu vyjíždíme," zavolal na ně dodatečně.