„V dnešních brzkých ranních hodinách byl tiskovým mluvčím Ministerstva obrany vyhlášen stav v hlavním městě Íráku za bezpečně zajištěný. Invazní operace námořní pěchoty byla s plnou platností ukončena a situace se nyní přesouvá do fáze znovuobnovení tamní infrastruktury."

Reportérka se na pozadí hořících měst a tanků valících se přes pouště zářivě usmívala a s hrdostí se dmula za moderátorským stolem.

„Po dobu několika dnů probíhaly v centru a okolí Bagdádu líté boje a poslední vzbouřence se podařilo dopadnout ke včerejšímu večeru. V současné době se počty úmrtí amerických vojáků pohybují v řádu tisíců, většina se však už nyní vrací ke svým rodinám a příbuzným. V brzkých odpoledních hodinách nabídneme přímý přenos z projevu prezidenta v Bílém domě a spojeneckých zemí, proto zůstaňte i nadále s námi."

Reportérka opět roztáhla zuby do obrovského zářivého úsměvu. Obraz kamery se změnil a tentokrát ženu zabral z pravé strany. Ta se cvičeně otočila a spustila znovu.

„Američtí vojáci si na území Íráku protrpěli opravdu těžké chvíle. Počet raněných se již nyní zdá být opravdu vysoký. Analytici Sboru námořní pěchoty prozatím uvádí něco přes pět tisíc mužů, kteří jsou i nadále evakuováni do vojenských základen a po stabilizaci postupně převáženi na území Spojených států, kde je čeká jistě vlídné přivítání civilního obyvatelstva a jejich rodin. Celá Amerika projevuje hrdost nad těmito muži a jejich rodinami a je, a nadále bude, vděčná za všechno, co pro jejich bezpečí armáda podstoupila."

Obraz se posléze změnil ve střídající se kamerové záběry přímo z války a za zvuků písně Courtesy of the Red, White and Blue vzdával tak hold všem nasazeným vojákům a armádě Spojených států.

Záběry z bitevních polí se v plynulém sledu střídaly se záběry vrtulníků, pilotů, zdravotníků, stíhaček, tanků a všech možných dalších složek armády. V jednu chvíli se na obrazovce objevily i desítky námořních pěšáků seřazených v pozoru a zvedající holé pěsti do vzduchu za hlasitého vojenského pokřiku. Celá kompilace nabízela také pohled do zákopů pod nepřátelskou palbou či přestřelku v ulicích města. Několikrát ukazovala zdravotníky s nosítky, kteří uprostřed bitevního pole, neúnavně sprintovali se zraněnými kolegy k evakuujícím vrtulníkům. Írácké děti podávající ruku příslušníkům námořnictva. Vojáci rozdávající tamním obyvatelům pitnou vodu a humanitární dávky potravin. Svržení sochy Saddáma Husajna. Vojáci střílející z vozů Humvee na nepřátelské linie. Kolonu vojenského konvoje mířící v západu slunce dál do pouště. Ušpiněné a unavené muže hlídkující v zákopech. Střílení z ručních protitankových děl. Hejna letounů kroužících nad hlavním městem. Kouř a prach. Úplně poslední ale přišel na řadu záběr z kamery jednoho z vojenských uniformních záznamníků, na který Sophie celou tu dobu netrpělivě čekala. Obraz se upíral na zdevastovanou městskou část s polétavým prachem v okolí z nejspíš nedávno spadlé či rozbombardované budovy. Tu se ale najednou z hustého mraku vynořilo jedno z vozidel LAV a za ním další a další, postupně následovaly i transportéry Amtrac a za nimi Humvee přeplněná námořními pěšáky. Tísnili se po skupinkách ve vozidlech, na střechách, i na zadním nárazníku. Přestože na tyto muže všichni okolo stojící vojáci vzrušeně pokřikovali a nadšeně hvízdali, nikdo z projíždějících jim nevěnoval jediný pohled, každý z nich upíral zrak buď před sebe nebo do země. Všichni byli bledí, unavení a zakrvácení. Skoro jako by se právě vraceli ze své nejhorší noční můry. Když projelo poslední vozidlo Humvee, píseň na pozadí zrovna dokončovala svou pomalejší část. V přesně načasovanou dobu, zrovna když muzikanti udeřili do akordů kytary a zazpívali do mikrofonů „Cause we'll put a boot in your ass. It's the American way..." a pokračovali s odvážným tónem dál, se čtyři metry za posledním vozidlem vynořila skupinka deseti pěších vojáků. Zběsilým sprintem následovali kolonu vozů a v rukou stále křečovitě třímali své zbraně. Přesně v tu chvíli se Sophiino srdce zběsile rozbušilo. Vysokou postavu a držení těla Raye Clarka by poznala kdekoliv. Teď se však zuby nehty snažil udržet na nohou, které pod tak velkým běžeckým nátlakem neustále selhávaly. V jeho tváři panoval neprostupný kamenný výraz a zakrvácená uniforma dodávala jeho vzezření nádech čirého utrpení. Vedle něj se snažil držet tempo Finn, kterého poznala podle drobnější postavy. Několikrát zakopával o svoje vlastní nohy a celkově se trajektorie jeho běhu zdála být více vlnitá, než rovná. Úplně vepředu pak spatřila Winstona s vytřeštěnýma očima a propoceným obličejem, který se držel na nohou opravdu jen silou vůle. Posléze se mu však obrátily oči v sloup a on padl únavou bezvládně k zemi. Tam po něm pohotově chňapnul Ray a snažil se ho jednou rukou za neprůstřelnou vestu táhnout dál. Na jeho tváři bylo vidět neskutečné vypětí a zatnuté zuby poukazovaly na to, že se, stejně jako ostatní, snaží z posledních sil. Ve chvíli kdy probíhali okolo kameramana už jeho tělo postupně selhávalo, a i on se vyčerpáním hroutil k zemi, kde ho zase za ramena pobral zbytek běžících mužů. Celý záznam situace trval jen několik málo vteřin a na jeho konci, než stačil obraz vystřídat jiný záběr, Sophie popadla ovladač a televizi pozastavila.

„A to mají být oni, jo?" povytáhla na ni obočí její spolubydlící Caroline.

„Na sto procent," prohlásila nezlomně Sophie a zavřela uložený záznam z včerejšího televizního přenosu.

„A co s tím hodláš dělat?" zeptala se nechápavě.

„Myslela jsem, že jsou mrtví, zatraceně," vyjekla zoufale nad kamarádčinou ignorancí.

„Tak asi nejsou no. Co teda hodláš dělat?"

„Hodlám jet na letiště," pověděla, „v půl druhé zítra má přistávat první armádní letadlo."

„Nemůžeš mít nejmenší tušení, jestli z toho letadla vystoupí opravdu oni," namítla Caroline. „Vážně bych nevěřila, že by ses po tom všem k tomu ještě někdy chtěla vracet. Víš, co si myslím, Sophie? Že bys měla občas za doktorkou Melaniovou doopravdy zajít, třeba by ti pomohla. Přijdeš mi poslední dobou dost rozrušená."

***

Ve chvíli, kdy se Sophie ocitla na přeplněném letišti jí právě tato slova hlodala v mysli. Opravdu je s ní něco špatně? Nebo to jen Caroline nedokázala pochopit, jaké pouto ji k těm klukům pojilo? Ať už byla pravda kdekoliv, rázně zatnula zuby a začínala se pomalu a troufale prodírat davem. Dnes by do letištní haly vstoupil dobrovolně jen naprostý šílenec nebo někdo, komu na někom, kdo má přiletět, opravdu moc záleží.

Atmosféra v hlavní hale sršela radostí, očekáváním a hlavně patriotismem. Na každém rohu bylo možné zahlédnout americkou vlajku, z tlampačů vyhrávali jednu národní píseň za druhou a všichni okolo se zdravili salutováním. Sophie se prodírala mezi rodinami s dětmi a dojatými prarodiči. Aniž by chtěla, všechnu tu silnou a dojemnou atmosféru do sebe natáhla taky. Stačil pohled na maminku s holčičkou asi předškolního věku, která se slzami v očích své dceři vysvětlovala, že tatínek za chvíli přijede. Inspirativní byli také brečící prarodiče, kteří s veškerou pýchou čekali na své vnuky. Kapitolou samotnou o sobě však byli rodiče. Na tvářích otců se zračila obrovská hrdost, za kterou ale schovávali daleko citlivější pocity, jako byla třeba úleva z toho, že budou moct svého syna opět obejmout. Za to matky své emoce nepokrytě projevovaly, s pláčem se usmívaly na všechny okolo a pevně se držely svých manželů. Ačkoliv se to nezdálo, i tito lidé byli svým způsobem hrdiny.

Uprostřed přeplněné haly vznikla volná ulička pro průchozí vojáky, kterou vymezovaly jen barevně vyznačené pásy na podlaze. Přestože byl dav divoký a opravdu početný, nikdo se neopovažoval tuto linii přerušit. Jediné Sophiino štěstí tkvělo v tom, že byla sama a bez zavazadel, takže se dokázala úspěšně protlačit mezi lidmi až k jedné z těchto čar. Přestože občas o někoho zavadila loktem, nikdo se na ni nezlobil a tuto menší neomalenost jí oplatil mírným úsměvem. Všichni tu byli na stejné lodi, všichni věděli, jaké to je nevidět svého blízkého člověka takovou dobu, a proto také akceptovali, když se někdo s vervou cpal mezi ně.

Dlouhé chvíle se nic nedělo. Hudba hrála na plno dál a dav se neustále zvětšoval. Provoz letiště byl na tento den nejspíš pozastaven z důvodu přeplněných hal a parkovišť, takže všichni, kteří se tu nacházeli, na někoho z armády čekali. Dav posléze prořídl po informaci, která posílala jeho část k jiné vstupní bráně. Jakmile na digitální tabuli vyskočil i průzkumný prapor, pluk 2, věděla Sophie, že je na tom správném místě. Hned několikrát zaslechla Finna s Lucasem, jak se bavili, že odlétali právě z Washingtonu a podle toho usoudila, že pokud startovali odtud, budou se tady také vracet. Navíc měla v tomto městě armáda dobré úřední zázemí. Celý chod letiště byl na dnešní den maličko přizpůsoben probíhající události. Místo seznamu odletů a příletů se na tabulích objevovala čísla pluků, rot a k nim patřičné haly, kde se měli jejich příslušníci objevit. Naštěstí pro Sophii se právě ona velmi prozíravě prodrala tou správnou.

„Zdravím, slečno," zazněl po její pravé ruce mladý ženský hlas, „jsem Diana Forksová, deník Daily America, můžu mít pár otázek?"

Než však Sophie stačila odpovědět jednoznačné „Ne", spustila Diana neúprosným tempem příval otázek.

„Na koho čekáte? Na přítele? Jak dlouho setrvával v Íráku? Jaký máte názor na tento válečný konflikt? Koho budete volit v příštích volbách?"

Sophie na ni zvědavě povytáhla obočí a naklonila se před diktafon. „Čekám na kamarády. Byli tam dost dlouho na to, aby si teď zasloužili klidný přílet, a ne bandu hulvátských a ječivých reportérů. Můj názor na tuto válku je negativní, ale pokud bychom z toho měli někoho obvinit, ať je to ta většina společnosti, která ji s takovou vervou odsouhlasila, a ne tihle kluci. V Íráku zatím nenastala žádná změna k lepšímu a já doufám, že dobytím této země tato věc pro Ameriku nekončí a bude i nadále usilovat o zlepšení tamní situace. Teprve pak budu ochotna uvěřit poslání, které tam jeli splnit. A s volbami jděte k čertu, vždyť ani nevíte, kdo hodlá za těch pár let kandidovat."

Žena na ni překvapeně zamrkala a vypnula nesměle diktafon. „Ehm, děkuji," pověděla a raději se i s foťákem okolo krku přemístila k nedaleko stojící rodině, která stejně jako všichni ostatní vyhlížela příchozí vojáky.

Když se za prosklenými dveřmi konečně muži v uniformách začali objevovat, dav se najednou v návalu euforie rozjásal a uznale tleskal do rytmu jejich kroků. Každý z mužů si nesl na zádech svůj vak s osobními věcmi, které však vzápětí hned odhodil, jakmile se k němu rozběhla manželka, matka, přítelkyně či dítě. Sophie pozorně těkala očima, po každém muži, který okolo ní procházel a s obrovskou nervozitou mezi nimi hledala známou tvář. Po těch nekonečných týdnech, které strávila po příletu zavřená ve svém studentském bytě, opravdu z celého srdce toužila po tom, potkat někoho, s kým by si o všem mohla pořádně promluvit. Po celou tu dobu se snažila zjistit, jak dopadl osud jednotky, se kterou toho tolik prožila. Teď přišel čas na odpovědi a konečné ujištění, že snad všechno dobře dopadlo.

Když se každý z mužů pořádně přivítal a objal se svou rodinou, pokračovali spolu dál uličkou, kterou vytvořil dav, a který všem průchozím vzdával hold potleskem a úsměvy. Bylo krásné sledovat dvě holčičky, které uprostřed haly trpělivě čekaly na svého tatínka s květinami v rukou. Ještě krásnější bylo vidět ty úlevné a šťastné úsměvy na tvářích matek, když objímaly své syny. Zvláštní pocit v Sophii vyvolávaly akorát dívky v jejím věku, které padaly vojákům okolo ramen a bez okolků je líbaly. Nejspíš tady byla jediná, kdo čekal jen na své přátele.

Sophiinu pozornost najednou upoutala známá čupřina černých vlasů, která se vznášela několik stop na davem. Finn Mason dvakrát převyšoval své okolí a bedlivě zkoumal halu malým příručním dalekohledem. Až jakmile dav trochu prořídl, poznala, že sedí na ramenou Winstonovi, který pod jeho vahou rudl v obličeji a těžkopádně si to šinul v průvodu. Sophie se neubránila šťastnému úsměvu a bez váhání se rozběhla za nimi.

„Arizona na dvanácti hodinách," zahlásil Finn, když ji zmerčil ve svém dalekohledu. Sophie nedokázala pochopit, jak ji přes takové přiblížení dokázal z několika metrů vůbec zahlédnout, ale rozhodla se, že to nechá plavat.

„Sundej to ze mě," žadonil Winston, když se přiblížila natolik, aby ho mohla slyšet. Sophie ho ale místo toho prudce objala i s Finnem na zádech.

„Jste blbečci," řekla mu upřímně, jakmile se odtáhla. To už se Finn rozhodl pomalu opouštět svou vyvýšenou pozici a k Winstonově velké úlevě konečně slezl. I jeho Sophie pořádně objala.

„Co se tam tehdy v Bagdádu stalo? Slyšela jsem vaše hlášení, jsou všichni v pořádku?" vyhrkla na ně ihned.

Winstonovi ztuhl úsměv na tváři a mírně pokrčil rameny. „Na to asi zrovna není ta pravá chvíle, chtěl bych se teď radovat."

„Nezaobírej se tím," poplácal ji Finn po rameni, „stejně to už nezměníš."

Se zamračeným obličejem ho poslechla, a ještě jednou oba objala. „Máš pravdu, jsem ráda, že jste tady."

Než stačila cokoliv víc povědět, přihrnula se Winstonovi do náruče mladá dívka v květovaných šatech a se zrzavými vlasy. Při pohledu na ni se Winstonův obličej okamžitě rozzářil. Dívka napůl plakala a raději skryla své vlhké oči do jeho ramene.

„Taky tě rád vidím, Chloe," řekl s rozpačitým úsměvem a políbil ji do vlasů.

„To je tak děsně sladké, že si to budu moct každé ráno házet do čaje," zachechtal se Finn nad zamilovanou dvojicí. „Tak se měj, brácho. Zas někdy."

Winston na oba jen zamrkal a na rozloučenou zamával, načež znovu obrátil pozornost ke své dívce a s úsměvem ji hladil po vlasech. Sophie čekala srdceryvnější loučení. Vždyť přece Winston a Finn bývali nerozlučná dvojka, navíc spolu seděli každý den dvacet čtyři hodin v autě. Buď už byli sami sebe za tu dobu nabytí nebo se rozloučili už někdy předtím. Dokázala pochopit, že teď pro ně bude přednější rodina, a taky to, že některé věci už prostě tolik nehrotili.

„Já už nejspíš taky vezmu roha," pověděl po chvíli Finn s pohledem upřeným do davu. „Tuším se ke mně právě řítí celá naše famílie. Arizono, drahoušku, jsem rád, že jsem tě mohl vidět. Hodláš mi potom napsat, jak jsi dopadla s tou zpropadenou diplomkou, že jo?"

„Jasná věc," přikývla s úsměvem.

„Výborně," tlesknul rukama, „potom ti přeju hodně štěstí a pevné nervy. A mimochodem, támhle máš svýho Raye."

Sophie se překvapeně otočila směrem, kterým ukazoval Finnův ukazováček a opravdu spatřila v davu i Rayovu vysokou postavu. Místo úsměvu, který hrál na rtech všem ostatním, si on stále zachovával lhostejný výraz a beze slov se snažil proklestit si cestu rodinnými shledáními. Chvíli se zahleděl na obrovské ciferníkové hodiny zavěšené uprostřed haly a přemýšlivě se zamračil, hned na to však pokračoval dál. Mnoho lidí si kolemjdoucího odměřeného vojáka několikrát přeměřily pohledem, jako by je skoro štvalo, že se neraduje v tak šťastný den. Sophie naposledy objala Finna a kvapným krokem se vydala k němu.

Když ji spatřil, jen nepatrně nadzdvihl obočí a zavrtěl hlavou. „No to mě podrž," prohlásil pobaveně.

„Usměj se trochu," pobídla ho Sophie několik vteřin předtím, než padla do náruče i jemu. Když tentokrát zabořila obličej do jeho hrudi, necítila už kovový pach zbraní a pot. Dnes Ray Clark opravdu příjemně voněl levnou aviváží a teplým jarním vzduchem. Trochu váhavě jí také vzal okolo ramen a sklonil hlavu k jejím vlasům.

„Myslela jsem, že jste mrtví," pověděla mu, „než jsem vás uviděla v televizi."

Hruď se mu mírně zatřásla od hrdelního posměšku. „Jo, tu jejich propagandu už jsem taky viděl. Ten záběr je jako vystřižený z Černého jestřába, což je tak kolosálně stupidní, že k tomu víc nemám co říct. Fakt je, že nám zlikvidovali čtvrtinu aut, takže jsme se museli nějak poskládat a ti, co ještě mohli chodit, museli po svých. Nic víc. A to poslední, na co jsme v tu chvíli všichni mysleli rozhodně nebyl ten jejich patriotismus, ale zasraná žízeň."

Sophie od něho o krok poodstoupila a zadívala se mu s úsměvem do obličeje. „Umíš být tak milý, když chceš."

Na to se poprvé upřímně pousmál. „Snažím se, jak nejvíc umím."

Z celého jeho vyprávění měla jen jakýsi pocit, že všechno daleko víc zlehčoval. Netušila, jestli je to tak kvůli ní, protože ještě stále nevěřil jejím záchvatům hysterie, nebo proto, že se snažil sám před sebou něco nalhávat.

„Rayi?" zeptala se ho po chvíli, když se dál marně rozhlížela okolo a hledala tu poslední známou tvář z Brava 1.

„Lucas nepřijde," pověděl hlasem bez emocí, jako by přesně věděl, na co se chce zeptat.

Sophie okamžitě přiletěla dlaň k ústům a šokovaně na něho pohlédla. Jen se mírně zamračil a znovu ji vzal do náruče, jako by tušil, že jí několik vteřin na to úplně zdřevění nohy a bude potřebovat oporu. „Co se stalo?"

„Byl to ten nejstatečnější kluk, kterého znám, to se stalo," pověděl vyhýbavě a několikrát ji mírně pohladil, jako to udělal tehdy ve městě, když viděla zemřít to dítě.

„To není fér," zavzlykala skrz příval slz.

„Já vím," pověděl. „ Myslím ale, že by nechtěl, aby ses kvůli němu trápila."

Opatrně ji vzal za čelist a donutil ji mu pohlédnout do obličeje. „Takže se na mě teď zkus usmát, dobře? Bude to v pořádku."

Překvapeně zírala do jeho hlubokých modrých očí a snažila se v nich neutopit. Nadávala si za to, že v ní opět probouzely ten pocit, který se snažila už od jejich rozloučení potlačit. Navíc nedokázala jen tak lusknutím prstu zapomenout na Lucase Franklina, který tolik za všechny obětoval. Měl celý život před sebou, prakticky ještě ani nestačil zažít to krásné, co nabízel, a jeho čas už zatím stačil vyprchat. Několikrát mírně popotáhla a snažila se rozmrkat další přival slz. Přes to všechno však mírně nadzvedla koutky do smutného úsměvu. Cítila se jen mírně otupělá tou překvapivou a tragickou zprávou a obávala se momentu, kdy si naplno uvědomí, že je Lucas opravdu a nenávratně pryč a celá věc na ni dolehne celou svou tíhou.

„Povíš mi někdy, co se tam stalo?"

„Nejsem si jistý, jestli by ti v tom něčem pomohlo," pokrčil rameny, „raději mi pověz, co všechno tě donutili podepsat, než tě pustili domů," snažil se na ni povzbudivě usmát.

„Bylo toho hodně," odpověděla tiše, v myšlenkách ještě stále upřených na každý moment, který s Lucasem prožila. Nedokázala pochopit, jak mohl zůstávat Ray stále tak klidný a rozvážný. „Musela jsem si najmout právníka, aby mi pomohl se ze všeho dostat."

„Vidím ale, že se povedlo," řekl.

„Jo," přikývla mírně hlavou. Věděla, že se jen snaží odvést řeč, ale raději na jeho hru přistoupila. To prázdno, které se po zjištění Lucasovy smrti v její mysli rozprostřelo, bylo potřeba něčím zaplnit. Lucas Franklin byl úžasný kluk, který se uměl poprat se životem, a přestože byl tak mladý, dokázal zachránit jistě mnoho životů. „Já chtěl jen něco znamenat," vzpomenula si na jeho prohlášení a s poslední slzou v oku mohla s jistotou potvrdit, že znamenal hodně. Svět na jeho oběť možná za pár let zapomene, pro ni však navždy zůstane důležitou a inspirující osobou. Když se při té myšlence znovu rozbrečela, vzal ji Ray okolo ramen a pomalu odváděl pryč od jásajícího davu.

„Počkej, východ je támhle," zarazila se po chvíli a pohlédla na davem vytvořenou uličku slávy, kudy za hlasitého potlesku procházeli všichni námořní pěšáci.

„Tudy prochází hrdinové," prohlásil pevně, „a já se dneska opravdu necítím být jedním z nich."

Pomalou chůzí se postupně dostali až k bočnímu východu z letiště a Ray se poprvé po dlouhé době rozhlédl směrem k městu. V jeho tváři se zrcadlil nicneříkající výraz.

„Kousek od centra je vynikající mexická restaurace," pověděla po chvíli Sophie, „a já ti ještě dlužím fazole."

***

Ačkoliv se to tváří jako konec, není tomu tak. Jsme v polovině, Sophie se musí s mnoha věcmi vypořádat, Ray má co vysvětlovat a svět nepočká. 

Budu potřebovat trochu času na to, abych si něco předepsala. Mám první dvě části a to je zatím málo na to, abych dokázala plynule přidávat. V nejbližší době však první část přidám, abych tím alespoň maličko nastínila, co se asi tak může v budoucnu dít.

Zároveň bych chtěla také poděkovat Vám, kteří jste se rozhodli tento příběh číst a nějakým zázrakem u něj i vydrželi.  Proto tedy přijměte mu obrovský dík za to, že jste mě upozorňovali na chyby a podporovali, kde to šlo. Děkuju.