Tma.
Nepropustná tma ho obklopovala už několik hodin. Netušil kde je, kde jsou ostatní. Jediné, co slyšel, byl podivný kovový zvuk. Pod ním byla tvrdá podlaha, patrně dřevěná, protože hřála pod jeho tělem. Pokusil se pohnout, ale s provazem kolem sebe to moc nešlo. Aspoň to zkusil. Něčeho se dotkl.
Něčeho studeného... Něčího těla. Vyděšeně se odtáhl a pokusil se zbavit pout, která ho vázala. Bylo to k ničemu. Nedokázal s nimi pohnout. Naopak, zadíral si je do holé kůže paží, kterou nekrylo tričko.
Snažil se vybavit si, jak se tu ocitl, ale moc mu to nešlo. Měli fanmeeting... Pak měli jít na večeři, tak se šli převléknout... a pak už měl temno. Nedokázal si nic vybavit.
Proč? Proč byli tady? Proč jim tohle udělali? A hlavně kdo? Kdo by jim udělal něco tak hrozného?
Kroky.
Zprvu byly téměř neslyšné, ale postupně sílily. Až se zastavily někde u zdi vedle něj. Najednou do místnosti vlétlo světlo. Příliš světla. Někdo ho zvedl a táhl pryč. Bílé světlo zářivek ho bodalo do očí. Nedokázal rozeznat, kde je. Najednou zastavili.
Klaply dveře. Rozvázali mu ruce. Konečně začal zase vidět. Ale vzápětí si přál, aby nemohl. Přímo před ním ležela hromada zakrváceného masa v kaluži krve. Mrtvé oči se dívaly přímo na něj. Oči, které tolikrát viděl se smát. Teď byly naplněné děsem. A mrtvé. Tělo před ním bylo stažené z kůže. Ta ležela opodál, jen tak pohozená. Cítil, jak se mu zvedá žaludek. Odvrátil pohled, ale to neměl dělat. Vytřeštěně zíral na zkrvavené tělo jejich maknae. V celé své požehnané délce viselo ze stropu. Skrz hrudník mu trčel hák, na který ho pověsili. Sípavý dech dával najevo, že ještě žije... ale jak dlouho?
Cítil, jak mu po tváři stékají slzy, stejně jako po chlapcově těle stékala krev a vpíjela se do tmavých kalhot. Podíval se chlapci do tváře, ale viděl jen vyhasínající jiskru života v jeho očích. Chlapec zemřel. Ze rtů se mu vydral vzlyk.
Do místnosti vešli lidé. Neviděl jejich tváře, měli masky. Pod jejich nejmladšího něco hodili. Jeden z mužů, jak soudil podle jeho postavy, mu stál ve výhledu a urovnával věc na zemi. Mezitím ho otočili a dali mu přečíst tabulku.
Zabij ho, nebo z něj zaživa stáhneme kůži a necháme tě se dívat.
Tak tímhle si museli projít ti dva? Peklem? Protože jinak to nazvat nedokázal. Ani necítil, že mu do zad tlačí zbraň. Až po chvíli si uvědomil, že čekají na odpověď.
Přikývl, že chápe. Osoba vedle něj vytáhla pistoli, do zásobníku dala jeden náboj.
Položila ji na stolek, kterého si předtím nevšiml. Pak odešli.
Teprve poté měl odvahu se podívat. Před ním klečel chlapec, ruce svázané za zády, rty zalepené páskou. Jediné, co dokázalo mluvit, byly ty oči. Oči, které tolik miloval.
Oči, do kterých se vydržel dívat hodiny. Nikdy ho to neomrzelo. Proč? Protože tomu chlapci dal srdce. A nikdy si ho nechtěl vzít zpět. Nemohl. Ale pohled do těch očí bolel. Viděl ty slzy, které chlapec odmítl pustit. Jen ho mlčky sledoval a natáhl se pro zbraň.
Pomalu ji zvedl a namířil na chlapce před sebou. Nikdy neuhnul pohledem. Jen se omluvně usmál a stiskl spoušť. Chlapec se svezl k zemi. A z očí mu vyprchávala jiskra života. Stále se na něj díval, dokud nezmizela. Slyšel kroky, vraceli se. Neměl moc času. Znovu nabil, naštěstí pro něj se nevyznali ve zbraních. Nedošlo jim, že v komoře už jeden náboj je. Přiložil si zbraň ke spánku a přesně ve chvíli, kdy se otevřely dveře, vystřelil. Už žádná bolest, jen ticho...

Jakou cenu má život? A jakou cenu jste ochotni zaplatit za záchranu svých
milovaných? Ale co znamená záchrana? Kam až jste schopni zajít, aby netrpěli?