Zvonek oznámil konec hodiny, ale většina lidí už měla dávno sbaleno. Se zvoněním vyrazili ke dveřím třídy. Naše dějepisářka, profesorka Musilová, se ani nepokoušela je zastavit. Právě skončila poslední vyučovací hodina dne; dobře věděla, že nemůže zvítězit. Zvlášť, když venku bylo přes třicet, a všichni jsme se ve třídě vařili ve vlastní šťávě.

Skládal jsem svoje věci do batohu, a kolem mě protékalo pár opozdilců. Zaslechl jsem tichou konverzaci dvou mých spolužaček. Týkala se včerejších zpráv, plných teroristického útoku v Německu, za kterým stála magie. Jak jinak. Šuškaly si, jak některá kdesi četla, že mágové hledají panny, aby je obětovali v rituálech sloužícím právě k takovým útokům. Pak někomu vysvětlujte, že magie je neutrální, a nadaní lidé nejsou smečka krvežíznivých bestií, ale třeba jejich spolužáci, spolužačky, kamarádi, a příbuzní.

Akorát jsem si dával batoh na záda, když mě profesorka zastavila: „Pane Černý, máte chvilku?"

Beze slov jsem přišel ke katedře a nepředstíral nadšení.

„Chtěla jsem s vámi probrat váš úkol," řekla, než se začala prohrabávat naditými deskami. Chvilku jsem tápal. Vylovila několik papírů zaplněných mým škrabopisem, a já pochopil. „Musím říct, že když jsem zadávala téma o roli magie v 2. světové válce, nečekala jsem tak... zevrubný přístup. Můžu se zeptat, odkud jste čerpal?"

V duchu jsem proklínal sám sebe. Ve škole nikdo nevěděl, že jsem nadaný, a kdyby naši věděli, že mám mentora a magii se nebráním, asi by mě rovnou vyrazili z domu. Přesto jsem se v nějakém záchvatu blbosti chtěl blýsknout, a dostat lepší známku. Taková pitomost!

„Z knížek," pokrčil jsem rameny a snažil se zahrát znuděného šestnáctiletého puberťáka, který by už nejradši vypadnul. Sundala si brýle a otřela si kapesníkem pot z čela.

„Víte, že nadaní, kteří magii praktikují, mají povinnost se registrovat, že ano?" zadívala se na mě, a já měl pocit, že si ve mně čte jako v otevřené knize.

„Jasně, proč se ptáte?" naklonil jsem hlavu, jako kdyby mě její odpověď opravdu zajímala. Ruce jsem měl hluboko v kapsách, aby nebylo vidět, jak se mi potí.

„Otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché," řekla, a ve mně by se krve nedořezal.

„Čau Viktore, jdeš dneska zase do knihovny?" ozvalo se ode dveří za mými zády. Otočil jsem se tak rychle, až mi luplo za krkem. Dan Hájek byl vysoký pohodář se špinavě blond vlasy, a také jeden z mých pár kamarádů. Teď mi házel záchranné lano.

„Pane Hájku, snad vidíte, že tady teď něco řešíme," zpražila ho Musilová slovy i pohledem. „I když... vy jste byl u toho, když Černý tohle psal?" mávla mým úkolem.

„Se omlouvám, ale dalekohled jsem si nechal dneska doma," zazubil se, a já ho měl chuť zabít. Vůbec nechápal, v jakém loji jsem, jestli Musilová pojme podezření a bude ho konzultovat s našimi. Když ale neviděl žádnou pobavenou reakci na svůj vtip, vydal se blíž.

„Jo tohle," mávnul rukou nad textem, který viděl poprvé v životě, jako kdyby ho psal on sám. „Viktor říkal, že si potřebuje trochu nahnat známky před koncem roku, a můj strejda je mág, registrovanej, samozřejmě, tak jsem se ho vyptal na pár věcí," spustil Dan, a lži z něj padaly se samozřejmostí, kterou jsem mu vždycky hrozně záviděl.

„Proč jste to neřekl rovnou?" obrátila se zpátky ke mně, ale už jsem byl připravený. „No... já nevěděl, jestli jsem k tomu mohl mít někoho na konzultace."

„Byl to úkol, ne test, Černý. Naopak si cením, kolik úsilí jste tomu věnoval, takže za jedna," usmála se, než založila papíry zpátky a zvedla se k odchodu. „Než půjdete, smažte, prosím, tabuli," dodala, než zmizela.

Došel jsem k lavici v první řadě a svalil se na tvrdou židli. Srdce jsem měl až v krku. Tohle bylo opravdu jen o vlásek.

Dan si sednul na lavici naproti přes uličku a chvíli mě pozoroval.

„Takže ty seš mág, jo?" začal, a shodil mě do další propasti nejistoty a obav. Moje mlčení si, vcelku správně, vyložil jako souhlas. „Já si to myslel!" Zazubil se, ale mně do smíchu nebylo.

„Jak jako...?" civěl jsem na něj.

„Já s tím strýcem nekecal, a prostě... je na vás něco trochu divnýho. Nevím, jak to popsat, spíš je to takovej pocit."

„A... co chceš dělat?"

„Jít na tebe žalovat ředitelce," řekl. Asi mu nevhodnost jeho fóru došla, když viděl, jak se tvářím. „Dělám si prdel, prosím tě! Co bych měl asi dělat. A vůbec, proč dřepíme v týhle sauně, pojď," než jsem se vzpamatoval, vzal mě za slušně zpocenou ruku a vytáhl mě na nohy. Na tabuli jsem se vykašlal.

Já se před budovou konečně pořádně nadechnul, on si zapálil.

„Jak se cigára slučujou s boxem?" narážel jsem na koníček, kterému se věnoval třikrát týdně, a díky kterému po něm holky ze školy slintaly, i když neměl zrovna ksicht modela. Lhal bych, kdybych chtěl tvrdit, že já jeho zálibu neocenil. Takové věci se mezi kamarády nenosí.

„V pohodě, když o cigárech neví kouč, jinak by ze mě vymlátil duši z těla," usmál se, než potáhl. Konec cigarety se rozzářil, Dan spokojeně přivřel oči.

„Jak se magie slučuje s normálním životem?" překroutil moji otázku.

„V pohodě, když o mně nikdo neví, jinak by mi rodiče vymlátili duši z těla," překroutil jsem na oplátku jeho odpověď. Zasmál se, a prostor mezi námi vyplnil vydechnutý cigaretový kouř.

„Dík," řekl jsem, protože jsem mu poděkování dlužil.

„Přece tě tý ježibabě nenechám napospas," usmál se a vjel mi rukou do vlasů, aby je mohl rozcuchat. „A taky... kdybych tě nezachránil, tak bych ti teď nemohl říct, abys mi ukázal nějaký kouzlo."

„Tady ne" zavrtěl jsem hlavou, ale zároveň mu jeho přání nevymlouval. Chtěl jsem mu něco ukázat. Udělat na něj dojem. Ohromit ho. Aby viděl, že nejsem chcípák, za jakého mě má většina ostatních. Třeba by potom...

Vzal jsem ho na kraj města, kde se paneláky přelévají do polí a malých shluků křoví a stromů. Prodírali jsme se ještě zeleným obilím, a konečně došli na malou mýtinu. Ohořelá tráva byla jediným svědkem mých předchozích návštěv. V dohledu nebylo ani živáčka.

Dan hodil svůj batoh na zem a lehnul si tak, aby se o něj opíral zády a viděl na mě. Byl jsem hrozně nervózní a hlína a klacek nebyl papír a tužka.

Na první pokus jsem neuspěl, ale Dan moji neschopnost naštěstí nijak nekomentoval. Podruhé jsem se zatvrdil, a rýsoval pevnější rukou a recitoval latinské zaříkání pevnějším hlasem. Sklonil jsem se ke svému výtvoru, a položil na něj ruce. Spolu s magií mě zaplavila i radost z úspěchu. Uprostřed kruhu se objevil nejdřív tenký proužek kouře, a pak následovaly plameny. Oheň byl maličký, ale nechtěl jsem podpálit suchou trávu kolem.

Konečky prstů mně ještě brněly z předání magie, ale já už se díval na Dana. Zíral na moje dílo s otevřenou pusou, kterou ale rychle zavřel.

„Hustý," řekl, zatímco vstával. Došel ke mně a vylovil z kapsy roztrhaných džínů zmuchlanou krabičku cigaret. Jednu vytáhl, a připálil si ji o můj oheň, než si ji dal mezi rty. „A já si říkal, že je box fakt drsnej."

„Je drsnej," opětoval jsem mu úsměv a udělal krok k němu. Nezřídka jsme stáli takhle blízko, asi i blíž, ale teď mezi námi bylo něco jiného.

Nadechl se kouře, a když se ruka s cigaretou vzdálila, využil jsem příležitosti ve strachu, že o vteřinu později už bych odvahu nenašel. Chytil jsem ho za triko a přitáhnul k sobě. Vůbec se nebránil, a já si to vyložil jako souhlas. Pevně jsem zavřel oči a přitisknul si jeho obličej na svůj. Srazili jsme se nejdřív nosy, a pak zuby. Ani jedno nebylo příjemné, ale mně na tom houby záleželo. Líbal jsem Dana, jestli se tomu tak dalo říkat, a on mi překvapeně vydechnul kouř do pusy. Chutnal hrozně, ale ani na tom mi nesešlo.

Pustil jsem ho a udělal krok zpátky. Díval jsem se na Dana a čekal na jeho verdikt. Chtěl jsem zase slyšet „hustý," nebo něco jiného aspoň trochu pozitivního. Cokoliv. Dan se díval na mě, a byl překvapený. Ne, byl šokovaný.

„Hele... já... asi jsme se nepochopili, Viktore," začal, a moje naděje na happy end pohasly. A pak začala pohasínat i naděje na naše přátelství. „Já nejsem teplej."

„Můžem... můžem dělat, že se to nikdy nestalo?" zeptal jsem se, a děsil se odpovědi.

„Nevim," připustil. Vypadal tak ztraceně, jako jsem se cítil.

„Neřekneš nikomu...," že jsem na kluky? Že jsem mág? Nezničíš mi život? Prosím tě, řekni, že mě nepodrazíš!

„Nejsem teplej, Viktore, to neznamená, že jsem čurák," řekl, jako kdybych ho urazil. Možná, že jo. Znovu si zvedl ke rtům ruku a uvědomil si, že cigaretu upustil. Dusila se, zašlápnutá v prachu. Asi jako moje city.

Pak zvednul ze země svůj batoh, oprášil ho, a bez rozloučení odešel.

Nevím přesně proč, ale vybavila se mi jedna věta Musilové. Prý že otázky jsou občas zbytečně komplikované a odpovědi na ně naopak jednoduché, a já se nemohl zbavit dojmu, že odpovědi jsou jednoduché jenom tehdy, když je nechceme slyšet celé.