Píše se rok 2030. Lidstvo je stále více a více zaslepeno svou touhou po pomyslné dokonalosti. Technologie jsou na takové úrovni, že vám odeberou, nebo naopak přidají tuk kdekoliv jen chcete za necelou půlhodinu za pomocí nitrotělních mikročipů zvaných Sondy. Nemám (a ani jsem o tom nikdy příliš nepřemýšlela) přehled, jak to celé probíhalo. Vím jen, že Sondy dostávaly příkazy na základě různých typů sér, skrz které dokázaly reagovat na potřeby každého člověka individuálně.

Po tomhle vědeckém vynálezu už by nikoho nepřekvapilo, že zanedlouho vznikne něco, co dokáže zdokonalit člověka mnohem více a atraktivněji.
A tak daly Sondy o necelé tři roky později vzniknout Séru dokonalosti. Tohle byl revoluční převrat. Každá jediná vědecká zpráva popírající jeho vznik a funkčnost nám v tu chvíli připadala jako obyčejný cár papíru, o jehož text nikdo nemá zájem. Tenhle vynález totiž popíral absolutně všechny fyzikální zákony. Sérum dokonalosti dokázalo člověka proměnit jakkoliv si on sám řekl během několika málo kliknutí na počítač. A bylo to. Tahle věc z nás udělala cokoliv jsme jen chtěli.
Nikdo neví, jak sérum fungovalo, ani jak se přímo zavádělo. Nebo nám to spíš říct nechtějí. A my to radši nepotřebujeme vědět. Možná to ani nechceme vědět...

Pak už všechno šlo neskutečně rychle. Sérum se stalo obrovským trhákem. Nebylo na světě člověka, který by po něm netoužil. Nikdo si ho nemohl nechat ujít. Zpočátku šlo v podstatě o asi nejdražší formu estetické úpravy vašeho těla. Běžný Američan by na něj šetřil celý život a nikdy by neměl ani polovinu ceny. Ale jak už to tak bývá, časem se zájem rozrostl natolik, že se cena séra stala dostupnou pro většinovou společnost. Netrvalo dlouho a začalo se dokonce prodávat v malých tabletkách, které jste spolkli, prťavou nanosondu v ambulce obsaženou si připojili k telefonu a sami si nastavili, co chcete, aby sérum udělalo.

Jenže tehdejší konzumní době tohle nevyhovovalo. Lidstvu to nestačilo. Chtělo víc, než jen dokonalost navenek. Je krásné míti andělskou tvář, ale ještě krásnější je míti andělskou duši a všechnu moudrost světa.

Další revoluční převrat - Mutasérum - největší, nejhorší chyba celé lidské populace a nastávající důvod zkázy celého světa. Stejně jako sérum dokonalosti se zavádělo skrze Sondy. Vypadalo v podstatě stejně (metalická stříbrná tekutina podobná rtuti), až na malý detail. Dokázalo změnit celou podstatu člověka. Chcete umět profesionálně hrát na piano? Proč ne? Chcete mít IQ 200? Proč ne? Kupte si Mutasérum a máte vystaráno! Fantazii se meze nekladou.

Ale tohle nemohlo vydržet dlouho. Koho by bavilo koukat se na lidi, kteří vypadají všichni stejně, mluví stejně a umí stejné věci? Nerozvážnost a nezkrotitelná touha po starém životě vedla k občanské válce roku 2057. Ta se pomalu, ale jistě prohnala celým světem a nebylo pochyb, že povede k něčemu daleko horšímu, než k rozporu mezi lidmi. Vedla k jaderné válce. Mohli bychom ji nazvat jako 3. světovou válku, ale to není tak zcela přesný termín. Dle mého, velmi skromného názoru, mi 1. vyhlazovací válka zní daleko úměrněji tehdejším zvěrstvům.

Všechno bylo pryč. Pokročilá technika a jaderné zbraně vyhladily naprostou většinu planety. Všechny státy, města, země... Představte si, že stojíte na místě, na prachu a rozbombardovaném prostranství, jenž bývalo vaším domovem. Nemáte kam jít. Na světě nezbylo nic víc, než popel, sutiny a pevnina zamořená radioaktivitou. Tolik historických památek, které bezdůvodně padly. Z původních dvanácti miliard lidí na planetě přežilo necelých pětset milionů. Tihle ,,šťastlivci" našli poslední nezničená místa Země a začali od znova. A to vše jen kvůli nám samotným. Zničíme sami sebe navzájem.

Oplakali jsme mrtvé, přišli o rodiny a ztratili domov. Ale našli jsme řešení, jak zachovat nás druh. A to bylo to hlavní. Jediné, co nám zůstalo, byla naděje na lepší zítřky. O starých časech jsme si mohli nechat jen zdát. Léta spokojené existence zmizela v nenávratnu.

Jak už jsem psala, nastal nový začátek. Přeživší se semkli do jednoho a z posledních sil se pokusili vybudovat a vytvořit novou společnost. Takovou, která nebude chtít nic víc, než klid.

Světový mír tedy konečně zavládl na celé Zeměkouli. Každý to viděl. Každý věděl, že jediné východisko k lepším zítřkům, není dokonalost, ani další válka, ale společné souznění. Z toho, co tady zbylo, se vystavily nové budovy, které se po rocích a rocích společné spolupráce a budování rozrostly v města a nakonec ve státy. Za pomocí pokročilých technologií šlo všechno lépe. Ale nikoho už nenapadlo je používat tak, jak byly používány dříve. V podstatě jsme se my, normální smrtelníci, vrátili k životu před rokem 2030. Bohužel ne na dlouho.

A konečně jsme se dostali i ke společné symbióze s přírodou, bez níž bychom tu nemohli být a jejíž většinovou část se nám podařilo srovnat se zemí stejně rychle, jako nás samotné. Lesy, stromy, keře, zvěř. S tímhle vším se musela valná většina z nás nadobro rozloučit. Je strašné a hrozivé, jak silným nástrojem hromadného ničení je pouhá lidská bytost. Jsme zrůdy.

Svět se začal vzpamatovávat. Jednotlivá města si mezi sebou pomáhala. Pomoc přicházela ze všech koutů planety. Ze severu bylo dováženo jídlo, z jihu stavební i jiný materiál. Všechno fungovalo tak, jak nikdy před tím. Semkli jsme se do jednoho. Pochopili jsme, že řešením je opak staré konzumní společnosti - nechat lidstvo žít a ne ho omezovat. Trvalo dlouhá léta, než se vše dokázalo vrátit, nebo se přinejmenším přiblížit, do starých kolejí.

Jenže aby nezavládla úplná anarchie, vznikla Rada starších. Ti se měli starat o pořádek v zemi a ve světě. V podstatě šlo o úplně první zakladatele naší nové společnosti. Zástupci Rady starších z každé jednotlivé části světa se sešli v hlavním štábu v bývalé Atlantě a podepsaly mírovou dohodu a tím vznikl i jeden jediný zákoník a ústava celého světa, na kterých se podílela všechna města. Zákoník byl zapečetěn a je platný až do dnešních dnů.

Ovšem, nemůžeme si svět malovat jen na růžovo. Všechno má nějaký háček. A tenhle háček změnil celé dosavadní myšlení.

Jak čas plynul, s lidmi se začalo dít něco divného - změna barvy očí, výšky, barvy vlasů. Zničehonic proběhly fyzické změny a nikdo nechápal, co se děje.
Z tohoto důvodu jsem byli donuceni ke genetickým testům. A co se nestalo?

Gen obsažený v těle každého, kdo kdy použil Mutasérum, začal sám mutovat s lidskou DNA. Zjistilo se, že obyčejná lidská genetická stopa se u jednotlivců liší nejen svými vlastnostmi, ale i vzhledem a speciálními molekulami ovlivňujícími povahu každého člověka, které se dělily na čtyři kategorie. Na toto zjištění už ovšem bylo pozdě. Složka v Mutaséru zareagovala právě s těmito molekulami a tak vznikly čtyři speciální geny - Progen, Monogen, Intergen a Antigen. V těle každého člověka je jeden z genů, jež ho kompletně ovládá.

Progenní jsou nadmíru inteligentní a zastávají hlavně funkce vědců, techniků, politiků. Snaží se starat o chod státu a měst. Zaměřují se spíše sami na sebe a jde jim hlavně o vlastní prospěch. Možná proto pracují ve vládě. Většina z nich je ve velitelství a v Radě starších. Ale moc si nemyslete. Jejich sarkastický humor a smysl pro sólové sporty je známý po celém světě.

Monogenní jsou ti talentovaní. Umí perfektně všechno od tance až po herectví. V podstatě jde o naše baviče. Hrají v divadlech, tvoří hudební skupiny, věnují se umění. Okolní svět je moc nezajímá. Oni žijí ve svém vlastním vesmíru. Vždycky jsou nabití pozitivní energií a snad nikdy je nikdo neviděl se navzájem hádat.

Intergenní jsou oddaní sami sobě navzájem. Většina z nich pracuje v nemocnicích, ústavech nebo na úřadech a v zemědělství. Jejich schopnost postarat se o ostatní je podivuhodná. Nenajdete na světě empatičtějších lidí, než Intergenních. Ačkoliv dokáží vytasit drápky, většinu času jsou spíše přecitlivělý a až moc hodní. Ale jednu věc na nich nenávidím - až moc přehnanou upřímnost.

No a pak jsou Antigenní - Rebelové. Nikdo neví, jakou přesně mají funkci, nebo proč tu vlastně jsou. Ale jedno víme jistě. Oni umí něco víc. Jejich gen vykazuje nejrozšířenější známky mutace. Největší předností každého Rebela je touha po neznámu a adrenalinu. Sama je moc nechápu. Jsou schopni skočit z dvanácti metrů a hladce dopadnout na betonový chodník bez jediného škrábnutí. Ví přesně, co dělat. Jsou inteligentní, odvážní, arogantní a závislí na sobě navzájem. Vždycky mě udivovala jejich schopnost práce v týmu. Oni jsou přirozenými lídry. Dělají právníky, soudce, vyjednávají obchodní schůzky, jsou schopnými manažery, sportovci, pilotují a tak podobně. A hlavně mají neotřelý smysl pro vyvýjení nových technologií, převážně díky své schopnosti neustále přicházet s novými, originálními nápady. S nikým se moc nebaví a vždycky byli takové černé ovce naší společnosti. Ovšem, jejich inovativní myšlení je úctyhodné. Vždycky jdou proti proudu. Proto dokáží přijít i na řešení, které by nikoho jiného nenapadlo. Kam přišli, tam po sobě zanechali jen zmatek. Nenáviděla jsem je, jako ostatně velká většina všech mých přátel a známých.

Každé město funguje stejně, jsme rozděleni do kast. Občas jezdím na dovolenou s rodiči a jediný rozdíl oproti nám je ten, že všude je jiná architektura a technologie. Lidé jsou úplně stejní jako u nás.

Kasty neznamenají, že jsme navzájem oddělení, to vůbec. Můžete se odstěhovat do jiného státu nebo na jiný kontinent, to je čistě na vás, jak s životem naložíte. Na našem bytí tohle vůbec nic nemění. Až na biologickou stránku. Plodit děti můžete jen s příslušníky své kasty. Ale o to stejně nikdo moc nestojí. Máme se krásně, svobodně.

Snažíme se držet ve své komunitě, ale když nechceme, nemusíme. Zákon nám povoluje se bez problémů pohybovat kdekoliv a kdykoliv. Sice to není tak běžné, že by svou část města někdo opustil, ale sem tam se to stane. A není to nic zvláštního.

Všechno je úplně ideální. Lidé žijí v klidu a míru už přes tři sta let. Nic jiného jsme si nemohli přát.

Ale co když to takhle není? Možná je v lidské podstatě opravdu zakódováno opakovat stejné chyby pořád dokola...