,,Je mi zima," pošeptá dívka sedící úplně vepředu v kupoli, hned vedle mě. Christian je bůhví kde, po skončení vodní války zmizel mezi ostatní. To je mu podobné. Oblíbí si to tady. Tím jsem si jistá.
,,Jo, to mně taky," uchechtnu se, ačkoliv se celá třesu. Zima je velmi slabé slovo. Všichni se tady jako osiky klepeme od hlavy až k patě. Temná ulice a noční vítr, kterými teď projíždíme, nám kupodivu vůbec nepomáhají. K čertu se studeným deštěm!

,,Mimochodem, jsem Marina," dívka mi podá ruku. Udělám stejné gesto. Z našich skrz naskrz  promočených rukávů stékají doslova potůčky vody.
,,Faith."
,,To všichni víme, tebe znají i lidi z ostatních škol," usměje a zadrkotá zuby. ,,Jsi docela populární, jestli sis toho nevšimla."
Na chvíli zaváhám, co na to říct. Nejsem oblíbená.
,,Věř mi, že všimla. Jenže populární není zrovna označení, kterým bych se nazvala," povím skepticky, pohlédnu k zemi, pomalu se nadechnu a opřu se. ,,Nejsem populární, jen mě lidi znají. Ale většina mě nenávidí."

,,To není pravda," zavrtí klidně hlavou a mile pozvedne koutky úst. ,,Spíš... Jak to říct... My všichni jsme nehorázně rádi, že vás tady s Christianem máme. Ale to už jsi nejspíš zaznamenala. Ztropili jsem kvůli tomu dost veliký povyk. Jste nejchytřejší ze školy. A oba jste vždycky excelovali v bojovým umění. To se u nás cení. Ale vy jste vlastně excelovali úplně ve všem."
Proč mi najednou vadí, když o mně někdo takhle mluví? Při chvále mám v těle cítit pýchu, ne pocit, že mě ostatní vidí jako nadřazenou bytost.
,,Nenávidí tě jen ostatní Progenní, protože jsi lepší než oni. Což je paradox, protože přesně tohle se říká o nás."
Pak se ke mně zdráhavě nakloní a pošeptá: ,,Nesmíš to nikomu říct, ale my věděli, že tady budeš. To s Chrisem jsme nepočítali."

,,Nathan," uchechtnu se. ,,Poznal to už u zkoušek, co?"
Že mi to nebylo jasné hned, proč nevypadal překvapeně. Chovala jsem se typicky antigenně - drze, nepřístupně a nafoukaně.

,,Jo, poznal," přikývne a ztiší hlas ještě víc. ,,Prý to zjistil hned. A okamžitě to poslal dál."
,,Takže věřit se mu moc nedá, když všechno rozkřikne," protočím panenkami. Od někoho tak zdrženlivého bych to tedy opravdu nečekala. Ale co já vím, že? To, že se nějak chová ke mně, jakožto k nesympatické potvoře neznamená, že tak bude nakládat i s ostatními...
,,Nathanovi?" rozesměje se. ,,Nathanovi můžeš věřit všechno. On by nikdy nic neřekl, pokud jde o naše soukromí. Ale tohle bychom zjistili tak i tak, no ne?"
Má pravdu. I kdyby jim to neřekl, dozvěděli by se to, tak nač jim to tajit. Vlastně už jsem laxní tak moc, že se podřídím názoru kohokoliv. Dneska mají všichni pravdu. Nic o něm nevím, takže se neopovažuju hádat, jaký je a není.

Nastane ta trapná chvíle zarytého mlčení, která se už zbytečně dlouho táhne. Marina si rozpačitě žmoulá mezi prsty kus látky na tričku a já jako hromádka neštěstí sedím se sevřenými dlaněmi a nepřítomně zírám z okna na tmu a přeháňku všude okolo. Nemám tušení, kudy jedeme.

,,Takže vy jste rádi, že jsme s vámi?" zeptám se trochu moc nervózně a přiškrceně, když se rozhodnu ticho prolomit.
,,Ani nevíš jak," rozzáří se jako sluníčko. ,,Kolik lidí je tak všestranně nadaných jako vy dva?"
Nemá pravdu.
,,To je jediný důvod?"
,,Ne..." vydechne. ,,Nebo teda takhle. Ten důvod je hodně sobecký, ale pojí se k tomu. Prostě chceme, aby Progen žárlil, že jste u nás. Všichni jsme si tu jejich nechuť k vám moc užívali."
Začne se chechtat stejným velrybím způsobem, jako obvykle já. Další důvod, proč sem asi patřím. Ale chci sem opravdu patřit? Já neumím být tak škodolibá. Takže rivalita mezi námi a Progenními se stále prohlubuje...
,,Promiň, já jen. Ten jejich pohled byl k nezaplacení!"
,,No já si to zrovna dvakrát neužívala," nadzvednu obočí, sevřu rty do rovné linky a povzdechnu si.

,,Jo... No..." zakoktá se. ,,Já vím. Pro vás je to asi
dost těžký, neuvědomila jsem si to, promiň."
,,Nic se neděje," mávnu nad tím rukou. ,,Ten první šok byl nejhorší. Teď vlastně ani nevím, co si mám myslet. Jen čekám, co se stane. Ani už nejsem tak nechutně nešťastná, prostě totální chaos."
Rozhodím rukama a už pomalu šílím. Nevyváděj Faith, ne teď!
,,Chápu tě, ale zkus to brát pozitivně. Teď budeš rok chodit do školy a pak si můžeš dělat cokoliv si jen zamaneš. Jestli s námi budeš chtít být, tak budeš a jestli ne, tak už o nás neuslyšíš. Odstěhuješ se a rodiče ti určitě zařídí, abys mohla pracovat v Radě."

Takže je jedno, kde jsem, všude mě mají jen za holku, jejíž rodiče jí snesou i modré z nebe.
Nejsem zvyklá na lidi, kteří vás umí prokouknout skrz naskrz během krátké chvilky. Marina přesně odhadla, co je ten problém. Pochopila to očividně okamžitě. Má oči jako rentgen, tomu nerozumím. Ale v jedné věci se mýlí, rodiče mi tohle nikdy neodpustí.
,,Jo, asi jo..."
V tomhle nemá pravdu. Jestli si naši na něčem zakládají, tak je to nenávist vůči Antigenu. Nebude je zajímat, že jsem jejich dcera, že by mě měli milovat takovou, jaká jsem. Neudělali by pro mě totiž vůbec nic. Jen v srdci chovají zášť, vím to. Troufnu si říct, že už teď se domlouvají, jak naloží s rodinným dědictvím. Trina tu už není a já vlastně taky ne. Jsem jako pírko, které odletělo ptáku při letu. Mám majitele, ale on už mě hledat nehodlá, nepotřebuje mě.
Opět vzpomínka na sestru. Konkrétně na den, kdy po předsoudní slavnosti přijela domu a vyprávěla své zážitky. Tenkrát jsme ležely na posteli a koukaly na staré filmy. Byl to náš poslední společný den.
Do očí se mi opět nahrnou slzy zármutku. Tady ale brečet nemůžu. Kousat se do už takhle zjizveného předloktí taky není zrovna ideální nápad. Chtěla bych a mám na to právo. Hlavně mám důvod. Bohužel to nejde. Není to už svým způsobem jistá forma sebepoškozování? Rána od protrhnuté kůže z dnešních ranních hodin mě teď poprvé pořádně zabolí, když na ni myslím. A to mám ruku zimou skoro celou umrtvenou.

Nikdo by mě za slabou nebral, kdybych na místě propukla v hlasitý pláč, jenže já bych se za neschopnou považovala. A to nechci. Teď budu silná, minimálně do večera, až se nastěhuju do nového bytu. To probulím klidně celý týden volna, než mi začne první a zároveň poslední rok antigenní školy. Času dost.

*****
Jsme tu. Vidím velikou ceduli s nápisem ,,Antigen". Pak už kopule zastaví. Nebudu lhát, nevidím na krok. Jen ve vzduchu cítím pach mokré země a každou, každičkou kapičku vody dopadající na mou kůži.
Okolní budovy budou pravděpodobně obytné, jelikož z nich vyzařuje tlumené světlo, které ale neosvítí nic víc, než jeden metr čtvereční.
,,Tudy!" zakřičí někdo silným hlasem. Nathan. Jdeme za ním. Skoro na něj nevidím. A to stojí jen pár metrů ode mě. ,,Budeme muset trochu experimentovat, tohle počasí jsme nečekali. Normálně bychom vás přivítali tady, ale vzhledem k tomu, co se momentálně děje se musíme rozdělit!"
Sotva jsem pochytila, o čem mluvil. Pochybuju, že tohle slyšeli lidi dál za mnou. Kupole už mezitím odletěly pryč.
,,Faith Harvey, Christian Amber, Lucia Jamesová, Kenneter Lawrence a Benedikt Fronder půjdou se mnou. Zbytek zůstane tady, za chvíli přijde Jeremy, on vám řekne co a jak. Ti, které jsem jmenoval, půjdou za mým hlasem, protože předpokládám, že vlastně ani netušíte, kde jsem."
Došlo mi to hned, jak dořekl naše jména. Jsme děti zástupců Rady, hodlají s námi nakládat jinak. Dostaneme lepší a větší byty. Nebo nám je spíš koupili rodiče. Ale nečekala jsem, že by mi naši pořídili lepší bydlení, to mi trochu udělalo čáru přes rozpočet.
Nemá cenu vzdorovat zuřící vichřici a silnému proudu vody deroucího se z černých mraků nad námi. Tak či onak už necítím jeden jediný kousíček svého těla. Zimou skoro nedýchám. Jestli tohle bude pokračovat, zmrznu. Dokonce i mé iracionální naduté myšlenky na utrpení, jenž právě prožívám, pocit blízké smrti podchlazením na nějaký ten čas přehluší. Moje smysly jakoby byly omámeny. Proto taky nechápu, co teď dělám v kopuli. Jak jsem se sem dostala? Je snad možné, že už ani nevnímám, co dělám? Nechápajíc proč sedím na sedadle úplně vzadu se ohlédnu po zbytku. Všichni jako přikovaní sedí a očividně trpí stejným problémem, jako já.
Může být sotva něco po půlnoci, což znamená náhlá, silná teplotní změna. Odhaduju to na takových pět až deset stupňů nad nulou. Ledový déšť nám akorát způsobí omrzliny. Vidina teplé vany je pro mě teď momentálně příjemnější, než kdy jindy.

,,Vystupujem," Nathan vypadá absolutně klidně a vyrovnaně. Netřese se, nedrkotá zuby a netiskne ruce všemožně po těle jen, aby se zahřál, jako my ostatní. Ne. Jen se usmívá (což mu mimochodem moc sluší) a kouká na nás s pobaveným pohledem. Je možné, že mu není zima? Vím, že Antigen je fyzicky zdatnější a nic ho jen tak neskolí. To asi bude taky ten důvod, proč už neležím mrtvá na zemi. Ale to bychom byli tak vyladění všichni, ne?
,,Nemám absolutní tušení, kde to jsem," pošeptá mi Christian. Leknutím vyjeknu a on se začne smát. Kde se tady vzal?
,,To jsme dva," vydechnu.

Už nechci vylézat ven. Ale musím. A okamžitě toho lituji, protože mě zase zalije sprška tekutého ledu. Když už si budu moci konečně lehnout a usušit se v teplé náruči svého nového bytu? Neznervózním. Ba naopak, citím teď určitou euforii. Je možné, že už mi mozek nefunguje tak, jak by měl.

,,Tudy!" zakřičí Nathan. Ujdeme sotva pár metrů. Tedy alespoň si tak opovažuji soudit na základě mých přesných výpočtů. Z temnoty nás najednou ozáří paprsek led světla. To je jedna z nevýhod samomizících dveří. Nevidíte nic a pak vám zářivky vypálí oči. No nevadí, hlavně, že žiju. Tedy pokud se v tomhle stavu můžu živou nazývat.

Všichni vejdeme dovnitř. Zbytek stavení nejsem zcela schopna zahlédnout skrz tmu a průtrž mračen.
Přede mnou se rozprostírá suchá, moderní, bílá chodba. Nic víc, jen změť prapodivných světelných hranatých obrazců zdobících stěny. Až na konci vidím černé dveře ve tvaru kruhu - vstup do výtahu. Ten je kulatý a celý prosklený, včetně podlahy. Jeho umístění mě, jakožto klaustrofobika, děsí dostatečně na to, abych co nevidět omdlela. Nemám k tomu daleko, jelikož jezdí nahoru a dolu v průhledné, těsné rouře. Až tady můžu spatřit, jak mohutná a vysoká tato budova je. Vytahuje se do výšky minimálně šesti set metrů. Nevidím na konec.

Okolo transparentních výtahových šachet, kterých je tu rovnou pět, se kolem dokola v několika desítkách patrech rýsují obchody a restaurace toho největšího luxusu. Žádné byty nevidím, asi budou až úplně nahoře. Tam nedohlédnu. Všude to jen překypuje zhaslými výlohami a přepychovým, důkladně vyrovnaným zbožím, k nimž od výtahů vedou stovky a stovky skleněných chodníků asi dvacet metrů dlouhých. Na každém poschodí jich můžete najít přibližně dvacet. Ale je tu až moc úmorné ticho, vzhledem k té noční době všichni pravděpodobně spí.

,,Tak jo," Nathan nás s Christianem nechá se trochu pokochat. Ostatní zjevně ví, kde se nacházejí, protože z nich nevyzařuje jediný náznak zmatenosti. My nemáme sebemenší tušení. ,,Všichni víte, co tady děláte. Takže vysvětlovat vám to nebudu. Každý z vás má byt někde jinde. To znamená, že se rozdělíme. Kromě Faith a Christiana, ti zůstanou se mnou a já jim povím, co a jak. Kenneter má číslo 256, Lucia 321 a Benedikt 112. Znáte to tady. Už zmizte."
Lucia se nahlas zasměje, čímž mě trochu vyděsí, nadšeně vyskočí a celá skupinka se vzrušeně rozplyne jako pára nad hrncem, každý jinam, bez pozdravu, kývnutí...

Byla jsem si vědoma toho, že odteď nebudou z příchodu nováčků dělat žádné haló, ale nečekala jsem, že nám prostě jen přidělí byt a to je celé. Žádné přivítání od ostatních, oslava? Očividně ne.

,,Výtahy ovládáme hlasem. To vám dvěma asi objasňovat nemusím," samozřejmě. Stereotyp číslo jedna - Progen rozumí všemu, ať to podáte jakkoliv. ,,Jsou číslované od jedné do pěti, to asi nepřehlédnete."
Zase špatně, já si čísel všimla až teď.
,,Je to tak i podle pater. Vždycky po desítkách. Chápete?"
Ano, vždyť jak bych nemohla tohle rozluštit? Netuším, kde jsem, mé tělo už rezignovalo na jakékoliv běžné fungování a hlava třeští jako čert. Nač nám popsat situaci důkladněji? Kdo to potřebuje? Prostě zmizte a orientujte se tu, jak chcete. Máme výhodu, že jsme chytří a umíme si poradit. On nám to totiž očividně neulehčí.
,,Ty," ukáže na mě, ,,ty máš byt 503 v nejvyšším patře, to znamená, že pojedeš pětkou nahoru. Christian pojede trojkou, byt číslo 290."
Aha! Takže ta čísla apartmánů jsou určena podle podlaží. Už to chápu. Ale to nic nemění na faktu, že stále nevím, kde stojím.
,,Jste v obchodním centru na našem náměstí, kdybyste se ptali. To ale není podstatné. Všechno, co se kast týče, se dozvíte zítra. Jennifer, to je naše informátorka, vás skrz čip ráno probudí a vysvětlí, jak to bude dál. Vaše věci už jsou na pokoji. Dveře už byly naprogramovány na vás, takže jen projdete dovnitř."
Fajn, skvěle. Alespoň už tak zhruba vím, co tu dělám.  Nic jiného nám Nathan očividně sdělit nehodlá. Takže teď se musím poprat ještě s informací, že mi rodiče koupili byt. Přijet sem dřív, sjela bych se za nimi podívat na návštěvu. Bohužel pro mě je dávno po půlnoci. Tedy, ne že by mě chtěli vidět. Nicméně za zkoušku nic nedám.
Ale teď chci jíst, vykoupat se, jíst, nacpat se zmrzlinou u starého filmu a SPÁT! Ideálně v tomto pořadí. I když mám zvláštní neblahé tušení, že tu poslední činnost přesunu na první místo.

S Christianem se na sebe zadumaně podíváme a on, bez jediného slova, odchází. Nepozdraví, ani mi nepopřeje hodně štěstí nebo dobrou noc. Ale to se nemám čemu divit. Pravděpodobně chce domu stejně jako já. Jenže teď je tohle můj domov. Ale já tady být nechci. Mám být úplně jinde.

,,Tak já taky půjdu," unaveně zasípám. Nemilé překvapení na mě bude čekat až na sebe pohlédnu do zrcadla, to vím jistě. Můj makeup je určitě rozmazaný, na tvářích mám černé otisky od linek a řasenky a místo přiléhavého oblečení, které jsem pro tuto příležitost náležitě zvolila, teď nosím dva zmoklé pytle, z nichž kape voda na všechny světové strany.
,,Jedeme spolu, taky mám byt nahoře."
,,Super," protočím očima. To poslední, co bych si teď přála, je si povídat s Nathanem. Nebo s ním minimálně zažít jakoukoliv konfrontaci. Vymažte ho teď někdo, prosím.

Zaskučím, rozhodím rukama a s drknutím do ramene projdu okolo něj. Vždycky jsem to chtěla zkusit! Teď konečně můžu! A ještě s ním. No není to nepřemožitelné pokušení?
Kéž by mě nečapl za ruku, nestáhl zpátky a nemrskl (samozřejmě ne doslovně) se mnou tak, abych stála před ním a nehla se. Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou.
Mým tělem projel záchvěv netypického strachu.
,,Máš problém?!" nadzvedne nasupeně obočí a zrychleně oddychuje. Jako býk.
,,Proč bych měla mít problém?" uchechtnu se. Můj problém je to, že jsem tady.
,,No nevím," stále mě nepouští a pevně tiskne, až to začíná bolet. Ale já na sobě nedám nic znát. ,,Možná proto, že na mě koukáš jako na vraha a chováš se jako idiot."
,,Jo, jasný. Vždyť jsme spolu prohodili sotva dvě věty. To určitě znamená, že mám problém," řeknu ironicky. Pokusím se mu vytrhnout, ale způsobí to akorát jen další bolest po tom, co jeho prsty skončí přesně na mé nejčerstvější ráně.
,,AU!" vyjeknu nahlas. To se nedalo vydržet. Neměla bych jakožto Antigenní mít nižší práh bolesti? Nebo je to jen o tom, že ji zvládnu překonat a nepoddat se jí?
,,Promiň," vysouká ze sebe lhostejně. Vadím mu víc, než jsem si kdy troufala tvrdit. ,,Zmiz."
Pokyne hlavou k výtahům a klidně odkráčí pryč.

Co to sakra bylo? Je tohle jeho normální chování? Prostě zničehonic začít kopat kolem sebe a pak se nejednou zase vrátit zpět?... No kdo by se mi divil, že ho nemám ráda, když dělá totálně nelogické věci?

*****

Super. Můj byt je zvukotěsný, chráněný elektrickými mikrotělísky. To je velké plus. Nikdo, kromě mě, sem nemůže vlézt, protože systém to rozpozná.
A jinak se jedná o velmi dobře a moderně vybavenou záležitost s kuchyní, obývákem, šatníkem, koupelnou a ložnicí. Vše je vyvedeno v podobném futuristickém stylu - tmavě modrá a světle šedá. Stěny, strop i podlaha jsou podsvíceny různými hranatými obrazci a dlouhými čarami bílých světel. Nábytek je takový všelijak tvarovaný. Kuchyně vypadá naprosto dokonale. Linka se vznáší asi metr a pár centimetrů ve vzduchu a troubu zabudovali do stěny společně s lednicí. Jen je tady jeden malý zádrhel. Neumím vařit. A učit se mi to tedy rozhodně nechce.
No a zlatým hřebem večera se stává obývací pokoj, který se momentálně tyčí tak vysoko, že mohu vidět jen záři měsíce a mraky pode mnou. Páni! To je naprostá úchvatnost! Jak nádherný ten výhled bude, až se počasí trochu zklidní?!
Na každém rohu je prosklené zaoblené akvárium s jakousi zvláštní rostlinou, kterou jsem nikdy v životě neviděla.

Roboty tu nikde nevidím. To znamená, že sluhy nemám. Budu se muset naučit žít sama. To bude ještě peklíčko. Pochybuji, že by do mě rodiče investovali víc, než musí, aby si zachovali svou čest a důstojnost. Chce se mi z toho brečet ještě víc, než před tím.
Že mám kufry a věci uprostřed ložnice neřeším. Svléknu se (což je vzhledem k tomu, že jsem promáčená skrz naskrz velmi náročné), věci odhodím náhodně na zem a mířím rovnou do koupelny. Ta vypadá totožně se zbytkem bytu. Sprcha je do půlkruhu vystouplá ze zdi a šedivě zakalená, aby nebylo vidět dovnitř. Tam bude krásně. Ale víte, kde bude ještě krásněji? V té vaně vsunuté do stěny hned vedle. Tam hodlám strávit celou noc a klidně i ráno. Ani mě nenapadne odtud odejít. Jen při pohledu do zrcadla se zhrozím. Černé kruhy okolo očí a slepené vlasy mi rozhodně na sebevědomí nepřidají.

Teplo mě uklidní a rozproudí krev v žilách. Ale jako na zavolanou mě přivede zpět k sobě a já se opět ocitám v plné psychické síle. To může přivolat jen jednu věc - brek. Když jsem celý večer i noc bloumala ve svých vlastních myšlenkách a netušila, co vlastně dělám, někde se to odrazit muselo. A to teda pořádně.

Vlastně ani nelituju toho, že tu jsem, jako toho, co mě teprve čeká. Máma s tátou už radši budou dělat, že se neznáme. Skončila jsem jako Progenní i jako jejich dcera. Vypadá takhle úplný konec mé kariéry, která ještě ani nezačala? Je vůbec možné žít život normálně, když ten můj vysněný se od něj tak diametrálně liší?

Já se bojím. S klidným srdcem přiznám, že mám strach z nastávajících let. Helen teď musí, stejně jako já, vyplakat veškerou vodu v těle. Určitě jí chybím. Uvědomuje si, co se stalo a že už se pravděpodobně nikdy neuvidíme, protože do mého starého domu mi bude přísně zakázán vstup. Jsem teď úplné na všechno sama. Mám si sama vařit, sama se o sebe starat, sama se protloukat svou vlastní existencí. A ne, Christian v tom už není se mnou v tom přesném slova smyslu. On je on, ten kluk, který se s nikým nebaví proto, že ho má rád. Neumí se vcítit do ostatních, pokud to on sám neprožívá a hned, když se mu naskytne možnost se předvést, tak to udělá bez váhání. Taková já nejsem. My dva nemůžeme být víc, než povrchní přátelé. On sem zapadne. Ale já? Jak bych mohla zapadnout, když nepatřím očividně nikam? Chci zpátky domu. Chci zpět svůj život a své přátelé, na které jsem možná stále naštvaná, ale to přejde. A pak? Pak si budu jen horko těžko uvědomovat, že jsem přišla jak o Fellow, svou nejlepší kamarádku, tak Marcuse, jenž o mně ví první poslední.
Už se ani nemusím rozmýšlet, jestli jim pomůžu s pátráním, protože nemám jak. A Nathan by tu sotva snesl mou společnost.

Má cenu nad tímhle zpackaným uzlem nervů ještě brečet? Protože já už nemám, co bych vybrečela. Slzy došly. Ať se snažím sebevíc, nevydám sebe nic víc, než zoufalý skřek. Proč sakra já? Co jsem komu udělala? Jak jsem komu ublížila? Vždyť to přece celé nedává smysl.

Musím se ale vzpamatovat, alespoň trochu, minimálně do zítra. Opět se kousnu do předloktí. Opět se mi tam objeví krvavá rána. A opět předstírám, že se nic neděje. Zavírám kohoutek a usuším se. Dnes na vybalování sílu sice nemám, ale musím si vyndat něco na spaní a tak vytáhnu krátký přiléhavý overal z plyšového modrého materiálu. Ať se stane cokoliv, tohle pyžamo mě z toho vždycky dostane.

Svůj čip konečně vytáhnu ze zadní kapsy mokrých kalhot a strčím si ho do ucha. Žádné nepřijaté hovory, ani zprávy. Jako, kdyby se nic nedělo. A ono se asi ani neděje, pro ostatní. Jen já to snáším špatně. Moji staří přátelé se neopovážili ani ozvat. Proč by to dělali, že? Jsem teď odepsaná. Odsouzená k bytí bez nich.

,,Můžu dál?" za mnou se ozve silný mužský hlas a já leknutím div nevyskočím z kůže. Bože můj! Co tady Nathan pohledává v půl třetí ráno?! Stojí nehybně uprostřed chodby do kuchyně. Jen na mě jako přízrak z temnot tupě zírá.
,,Co tady k sakru chceš?!" vyhrknu ze sebe. ,,A jak ses sem vůbec dostal?"
,,Mám přístup do všech bytů, to bys měla vědět," opře se o stěnu. ,,A co tady dělám? No, za prvé se ti jdu omluvit za to, jak jsem na tebe vyjel. Tohle běžně nedělám. S za druhé ti chci něco sdělit."
Omluvit? Ten kluk je asi schizofrenik, protože takhle rychle neměním svá rozhodnutí ani já. A hlavně, proč by měl potřebu se mi omlouvat? Nic tak hrozného mi přece neprovedl. Nemít někoho rád není zločin.
A ještě k tomu mi sem může kdykoliv vlézt. Paráda! Super! To přesně potřebuju! Kluka, co se omlouvá za každou blbost a náhodně ho mohu potkávat u sebe bez ohlášení!

Ale nemám teď už sílu s ním o něčem diskutovat ani se hádat. A řešit to už vůbec ne. Chci jen spát. To si to nemohl nechat na zítra?
,,To je sice krásný, ale za prvé už jsem na to dávno zapomněla a za druhé," zívnu, celá utahaná a vyčerpaná. ,,Ale nemohl jsi mi to říct až zítra. Co kdybych už spala?."
,,Jo, to mě nějak nenapadlo. Každopádně nespíš a už ani nevypadáš tak hrozně, takže mě prostě napadlo za tebou přijít. No už jsem se teda omluvil, takže mi to promineš, doufám. No a ta druhá věc je ta, že tě tak trochu potřebuju využít."
Já vám nevím, ale nemám moc tušení, o čem tady mluví. Minimálně jsem schopná usoudit, že tu svou první větu asi myslel jako kompliment. Chci spát!

,,Jde o to, co jsme řešili včera v noci," už už mám chuť mu vpálit do očí, ať vypadne, že to nehodlám rozebírat. Jen nestihnu ani otevřít ústa a on pokračuje: ,,Jde o to, že jsem odmítl se v tom jakkoliv angažovat, pokud v tom bude mít prsty i Fellow, protože s Dorney já nic dělat nebudu. Takže se tě chci zeptat, jestli do toho nepůjdeš jenom ty a Christian společně se mnou. Já vím, já vím. Nemám ho moc rád, přijde mi neskutečně nafoukanej, ale je tady z nějakýho důvodu. Minimálně se mu dá věřit. To mi stačí. Prostě potřebuju pár informací, ale sám na ně nepřijdu."
Celé to na mě rychle vybalí, div nevyprskne. Že nechce s Fellow mít nic společného je mi nadmíru jasné. Mít co dočinění s její sestrou je peklo na zemi. Neumí vůbec nic logicky vyřešit, ani se nad záludnými problémy zamyslet. Takže se opět ptám. Co dělá u Progenních?!
Než si sesumíruji v hlavě ten opětovný nával novinek, už skoro usínám. Tohle není vhodná doba na rozebíraní takových témat. Připadám si únavou omámena.

,,Já nevím," za normálních okolností bych tedy rozhodně věděla. ,,Dej mi čas na rozmyšlenou. Já jen, asi bych možná i pomohla. Jen mě nech se tu trochu rozkoukat."
Co jsem to ze sebe právě dostala?! Já JEMU za žádnou cenu pomáhat nechci! Proč říkám věci, které tak nemyslím?
,,Jo, to jsem tak trochu i čekal. Samozřejmě ti času dám, kolik si budu moci dovolit. Vůbec mi nedošlo, že mě vlastně asi nemáš ráda. Tak nějak jsem bral jako samozřejmost, že mi řekneš jo, protože za Chrisem už jsem byl a ten s tím souhlasí," rozhodí pozvolně rukama a posadí se na zem. Já tady totiž vůbec nemám kuchyň, ani obývák, kde by se mohl uvelebit daleko pohodlněji.
,,Nejde o to, jestli tě mám ráda. Jde o to, že jsem si myslela, že nesnášíš ty mě."
Dobře, nemusím ho. Ale vysloveně zášť k němu rozhodně nechovám. To je očividně jeho parketa.
,,Jo, jenže teď patříš k nám, takže už tě automaticky beru jako součást party. A nikdo jiný o tom neví, takže mi zbýváte jen vy dva," odhalí svůj okouzlující úsměv. Jsem součástí ,,party". To bohužel nic nemění na faktu, že absolutně neumím na takové změny chování reagovat pozitivně.

,,Nechci v tom mít prsty," taktéž se posadím a povzdechnu. ,,Ne, že bych nechtěla zjistit, co se děje, ale bojím se. A navíc mi nepřijde správné porušovat zákon za předpokladu, že se třeba ni neděje vůbec nic."
A on poví: ,,Nemáš se čeho bát. Já po vás zatím jen potřebuju, abyste mi pomohli dešifrovat zbytek informací. Nic víc. Pokud se to někdo dozví, bude to na mě."
,,Nemůžeme to rozebrat jindy? Jsem moc unavená na to, abych byla schopná si to promyslet."

Kývne, zklamaně pohlédne před sebe a opře se hlavou o stěnu. Chvíli vypadá, že o něčem přemýšlí. No netrvá to moc dlouho.
,,Co kdybychom to smazali a začali od znova. Já jsem Nathan," podá mi zničehonic ruku.
Nevzrušeně mě tady zahltí tím vším, ale já vlastně ani nechápu, proč tu stojím. Shrňme si to. Nejdřív se omluvil, pak mě v zápětí potřeboval a najednou začínáme od znova. Je tady, v téhle kastě, vůbec něco, co by dávalo smysl? Co si budeme, jestli si myslí, že tímhle mě nějak odrovná a já přikývnu na jeho nabídku, je na omylu.

,,Ehm," zaseknu se. Co teď? ,,Já jsem Faith." Zopakuju vycukaně to gesto a položím svou dlaň do té jeho. Jestli takhle vypadá lidské příměří, asi celý život dělám něco špatně. A tahle neskutečně trapná situace ne a ne přejít. Ba naopak, krásně se přehoupne v naprosté, dokonalé ticho. Atmosféra jakoby zhoustla. Je možné, že mi to ale není nepříjemné? Jen je to... zvláštní.
,,Fajn, super," prohodí najednou a pomalu se zvedne. ,,Tak si to nech projít hlavou a já asi už půjdu."
,,Jo, dobrou noc," zmateně kývnu.
,,Dobrou noc," pošeptá a odchází.
,,Nathane?" vyhrknu ze sebe ještě, než stihne vyjít ze dveří. ,,Věděl jsi, že tady budu. Tak proč jsi mi to neřekl?"
Mile nadzvedne koutky rtů a mizí, bez odpovědi. Nechá mě tam celou bezradnou, ať si to přeberu, jak uznám za vhodné.
Ale já vám slibuju, že to z něj dostanu, ať mě to stojí cokoliv.