Antigen... Antigen... Jsem Antigenní... Prosím, že to je jen vtip? Že nejsem tím, čím si myslím, že jsem? Jak se tohle mohlo stát? Vždyť já přece... Nejsem Antigenní. Jak bych mohla? Vším, co jsem kdy udělala, každičkou jedinou věcí a činem jsem se dostávala k tomu, abych skončila takhle?
Všechny moje naděje, sny a plány se tímto rozplynuly. Jako, kdybych neexistovala. Kousek mého já se odlomil a zhroutil k zemi jako domeček z karet.
Před očima se mi promítne celý můj dosavadní život. Ale je zahalený v mlze. V jedovaté mlze, jež mi nedovolí se vrátit zpět. Vše je nenávratně ztraceno. Nedokážu se soustředit na nic jiného, než na největší neúspěch mé existence. Nemohu se na sebe zlobit, ani být šťastná. Nemůžu vůbec nic dělat s tím, kým jsem. S tím, jaký gen ve mně je nic nezmůžu. Ovlivnit to nelze. Poprvé mě zradilo mé vlastní přesvědčení. Jsem zdrcena.

Podívám se nahoru na reakci mých rodičů. Nic. Z jejich výrazů nedokážu vyčíst žádnou emoci. Jediný náznak by stačil, abych si nepřipadala tak zoufale a bezmocně. Jako kamenné sochy stojí i nadále, bez jakéhokoliv pohybu. Jsou vůbec ještě živí? Mermomocí usiluji o přečtení jedné jediné emoce. Modlím se i za vztek. Ale marně. Ani na mě nepohlédnou. Zbytek obecenstva jakbysmet.

,,Gratuluju," prohlásí plešatý muž snažící se nasadit si svůj čip. ,,Zvládla jsi to. Pojď se mnou."
Co bych na tom neměla zvládnout? Jediná náročná věc byla ta injekce a následná bolest. Nebo měl na mysli, že jsem zvládla přežít svůj finální verdikt? Protože to by pak byl těžce na omylu.

Nechci jít. Chci si lehnout, brečet a pomalu zakořenit a přirůst k posteli. Proč bych se teď měla snažit cokoliv dělat, když už to stejně nemá cenu? Můj život se rozpadl na tisíce malých střípků. Nemám potřebu je sbírat a dávat zase dohromady. To je moc pracné.

I přes své vnitřní rozepře jsem za tím chlapem vykročila, nechci mít problémy. I když už jeden veliký mám.
Moje nohy jakoby mi byly cizí. Nedalo se je vnímat. To by byl nadlidský úkol. Neposlouchaly mě. Nastavit moji hlavu do alespoň trochu použitelného módu mě stálo veškeré úsilí a snahu, která se dala najít. Proto také klopýtnu při sestupu z vysokého schodu a málem sebou praštím o zem.

Vnímat začnu až po několika sekundách, kdy společně projdeme další chodbou. Je neskutečně dlouhá a stejná jako ta, kterou jsem přišla. Jak jsem se tu ocitla? Ten vzor včelích úlů mě ubíjí. Třeba se mi to jen zdá, já sama nevím. Jdu už několik minut, možná hodin. Kdo to má sakra počítat?! Od toho tu nejsem.
Úplné ticho mi ani za mák nevadí. Radši teď uslyším jen klapání bot a jeho ozvěnu, než uklidňující, káravá, či jakákoliv jiná slova z úst cizího člověka. Kdyby na mě teď kdokoliv promluvil, pokusila bych se mu rozsápat krk. Doslova.

Konec. Jsme na konci. Nečekala jsem, že ho bude tvořit obrovská místnost, plná lidí, rozdělená do čtyř sektorů. Je totožná s tou, kde jsme čekali na Soud. To měla moje existence na této planetě ještě smysl. Ty skupinky, shlukující se jen na určitých místech, jsou samozřejmě kasty.

,,Tady se posaď, ideálně ke svým lidem. A počkej na zbytek," uslyším za sebou. Pak už jen vidím toho muže odcházet. Bere si s sebou i mou naději na budoucí úspěšný život mezi Progenními.
,,Faith!" zakřičí Fell zprostředka jakéhosi ,,přátelského" uskupení a všichni se na mě otočí. ,,Pojď k nám!"
Očividně vedla nějakou velmi záživnou debatu s ostatními příslušníky mé bývalé potencionální skupiny, neboť se všichni v jejím bezprostředním okolí chytají smíchy za břicho.
Vím, že by to tak být nemělo, ale když si všimnu Marcuse stojícího hned po její pravici a dalších bývalých spolužáků, kteří mi v tabulce nejlepších nešlapali ani po kotníky, projede mnou vlna nespoutané agrese a žárlivosti. Baví se i beze mě, samozřejmě. Zapadli tam. Byli takhle narozeni. Ale já ne. A teď s tím mám žít po celý zbytek mého mrzkého bytí na téhle planetě. Mám věčnost na to se s tím smířit. Třeba se mi to i jednou povede. Teď to nebude! Budu nepříčetná, agresivní i naštvaná! Mám na to právo. Proč se chovat mile, když to nemám napsané v povaze?

Z jakého dúvodu bych za nimi vůbec lezla?! Nepatřím tam, nemám tam co dělat. Nejsem jako oni a nikdy ani nebudu. Nesnáším ji, nesnáším Marcuse, Christiana i Dorney, kteří si všichni notují, šťastní, že všechno je tak, jak má být. Nechci je už nikdy vidět! Copak je to fér, že ty dvě se narodili do rodiny Intergenních a teď si hoví na mém místě?
Jediného Chrise tam nevidím. Pravděpodobně už se vydal frajeřit mezi ostatní. To je mu podobné.
Nehodlám se bavit ani s jedním ze svých bývalých přátel.
Takže jen pomalu projdu okolo skupinky bílovlasých jedinců, beze slov, bez jediného pohledu do jejich očí. Slzy už se derou. Zadržím je. Teď brečet nesmím, na to budu mít celý zbytek života.

Když Fell a ostatní zaregistrují můj pohyb, usmějí se. Už se mě chystají vřele přivítat. Marná snaha. Úsměv jim na bledých tvářích během několika málo chvil povadne, přesně v momentu, kdy to vezmu přímou čarou kolem, aniž bych s nimi prohodila jediné slovo. Nebul, nejsi malá holka, Faith! Biologicky jsi Antigen, ne Progen, pochop to!
Nejde to. Jak může někdo jako já být Antigenní?! To přeci nedává smysl! Vzpamatuju se z toho někdy?

Omámená, rozčilená a zoufalá dojdu až k místu mezi ,,svými". Není jediný pohled, který by se do mě nezaryl. Řežou mě do zad a nehodlají přestat. Nikdo to nečekal, stejně jako já. Vždyť já jsem ta, o níž by každý tvrdil, že není nic jiného, než stoprocentní Progenní. Teď se jasně potvrdilo, že to byla jen klamavá iluze. Nikdy není nic tak, jak se může na první dobrou zdát.

Jediní Antigenní se na mě nepodívají tak znechuceně, nepřátelsky a vyčítavě, jako všichni ostatní. Proč? Měli by přeci být nešťastní, že mezi sebou mají někoho, jako jsem já. Znají mě. Vědí, že jsem člověk, který je nenávidí. Ale oni si mě pomalu ani nevšimnou.
Dokonce mi jedna dívka ochotně uvolní místo, když si nemám kam sednout, abych nemusela dřepět na zemi. Moje nálada jde cítit ve vzduchu, proto radši nic neříká a jen na pozdrav kývne. Pak ale zbystří, když pohlédne za mě. ,,Nemáte na práci nic jiného, než nás tady očumovat?!" vykřikne na zbytek lidí v hale a její hlas se odrazí od kruhové stěny. Hned v ten moment se desítky tváří stočí zpět a nastane něco mnohem horšího. Zastala se mě. Je možné, že teď, když k ním patřím, jsem automaticky členem jejich nenarušitelného kolektivu? Tak, či onak, nemám sílu děkovat.

Své jméno teď slyším odevšad, kam jen jsem schopna dohlédnout. Dokonce i Fell si o mně povídá. Nebo to tak minimálně působí. Zděšeně hledí Matiathe Brintové přes rameno, aby mě asi mohla zkoumat. To nepřerušované šeptání už mi leze na nervy. To nikdo nenajde lepší téma na pomlouvání? To je to tak velká věc? Samozřejmě, že je. Dcera dvou nejvyšších představitelů Progenu je teď vyvrhelem rodiny.

,,Faith?" ten známý mužský hlas se vynoří zpoza dveří zničehonic jako duch s flaškou nápoje v ruce. Jeho zmatený výraz mluví za vše. ,,Christiane?" jestli jsem čekala, že někdo z ročníku přejde jinam, on to nebyl. Jako solný sloup teď stojí přímo naproti mě a stejně jako já jeho, si mě nevěřícně prohlíží. On je... taky Antigen! Je tohle vůbec možné?

Trochu mi spadne kámen ze srdce. Vím, že se s tím nemusím vypořádat sama. Někdo je v tom se mnou, to stačí. Nevadí, že je to někdo, koho nemám tolik v lásce. Jsme na stejné lodi. Už jen to člověka dokáže na pár malých chvil uklidnit.

,,Ty taky?" nechápavě vrtí hlavou. ,,To není... Pravda. To se mi jen zdá, ne?"
Vyvaleně na mě zírá. Ani jeden z nás tohle nečekal. Trpí teď stejně jako já?
,,Nezdá," vydechnu. ,,Jsem tu úplně stejně jako ty."

Pak mě zničehonic, po lítostivém pohlédnutí, stáhl k sobě do objetí. Leknutím ucuknu. Nikdy, ale opravdu nikdy bych neřekla, že by on byl něčeho takového schopen. To popírá úplně všechny fyzikální zákony. Jenže vám nehodlám lhát, hrozně moc mi to pomohlo. Teplo z něho sálající mě minimálně zahřálo, když už nic jiného. Protože mé tělo bylo z neznámého důvodu celé prochladlé a roztřesené. Ne, to není ten správný termín. Doslova se klepalo jako osika. A dala bych klidně pravou ruku do ohně za to, že tohle nebylo zimou. Teď nehodlám a nechci řešit, jestli je tohle v pořádku nebo ne, jestli se Chris náhodou nezbláznil z podobného důvodu jako já a rozhodl se chovat mile.

,,Jak se tohle sakra mohlo stát?," pošeptám potichu. Slzy si konečně proderou cestu ven. Takže jen potichu zavzlykám. Tváře mi hoří. Nezastavím to. Ani na to už nemám sílu, ačkoliv mě brek na veřejnosti vždycky děsil. ,,Zrovna my dva."
,,Já vůbec nevím," jeho dech mě pošimrá na krku. Zní stejně sklíčeně a zdrceně. Překvapí mě, jak moc se dva lidé mohou k sobě mít, když jde o jejich život. Neumíráme, ale zjevně si tak oba připadáme. ,,Nikdy mě nenapadlo, že vlastně máme jejich charakteristický znaky. Ty jsi vznětlivá, neoblomná, inteligentní, tvrdě si stojíš za svým a nedáváš na sobě znát pocity. Ale přátelé si hledáš podle toho, kdo ti sedne. Jenže mě si se nezbavila. A proč asi? Protože jsi nechtěla, abych opustil skupinu. Nebojíš se novejch věcí. Tohle všechno máme společný. Nikdy jsme Progenní nebyli, jen jsme si to namlouvali. Před tímhle by mě to ani nenapadlo. Tak geniálně to do sebe zapadá!" Vydá ze sebe sten podobný naříkajícímu zvířeti. Rozpláču se ještě víc. Čím jsme si to zasloužili?
,,Je to těžký, ale neboj se, my to zvládneme."

Bojím se, že nemá pravdu. Já to nezvládnu. Necítím se tak. On možná ano, nikdy neměl problém se chovat jako arogantní idiot bez špetky citu. Proč jsem si jeho předpokladů pro tuhle kastu nevšimla dříve? Vždyť to bylo naprosto zřejmé, doslova to bilo do očí. Je tvrdý, nepropustný. Ale je opravdu možné, že jsem to samé, co on? Vše, co jsem na něm kdy nenáviděla, teď jako těžké břemeno nesu také. Je tohle ten důvod, proč jsme stále ještě kamarádi?

Najednou se ke mně chová jako ke své nejlepší přítelkyni. K čemu mu to je? Jaký má k tomuto chování důvod? Není to náhodou tím, že je tohle pro Rebely typické, nakládat s ostatními, kromě své vlastní kasty, jako s podřadným druhem? Jak mi to mohlo hned nedojít? Takového ho neznám. Ta jeho tvrdá, neprůstřelná schránka jakoby tím, že z něj je Antigen najednou odpadla a zmizela. Netroufám si odhadovat, zda se mi to líbilo, či mě to děsilo. Připustil si sakra, co se právě stalo?

,,Já to nezvládnu."
,,Ale jo, zvládneš," pokusí se mě utvrdit ve své vlastní lži. Tón v jeho hlase se změnil na ne zcela příjemný.
,,Christiane, já se bojím. Co se mnou teď bude? Fell i ostatní jsou všichni pryč. Nechci tady být," pořád ještě pláču v jeho náručí schovaná za ostatními Antigenními tak, abychom nebyli vidět. Jako malé dítě. Nesnesla bych další zasypání nepříjemných pomluv. Apatická a netečná k tomu být neumím, ačkoliv bych si to moc přála. Je to pro mě jako agónie, před níž není úniku.
,,Faith! Jsi přece Harveyová ať chceš nebo ne. Ty to zvládneš! A kdo ví? Třeba se nám tu bude i líbit," odstrčí mě od sebe a obě ramena uchopí tak, aby se mi koukal do žalem zvlhlých očí. ,,A nebul, prosím. Teď budeme plavat proti proudu spolu, ano? Vím, že mě zrovna dvakrát nemusíš, ale nic jiného, než mi věřit, ti nezbývá."
Spolu? Co chceme zvládat spolu? Myslí si, že by se mi eventuálně mohlo v mé nové kastě líbit. O tom tedy dost silně pochybuju. Ohlédnu se za něj. Horko těžko skrz všechna ta pohybující se těla zaregistruju Marcuse. Zjevně se dobře baví. Pak, když si všimnu i Dorney, zaznamenám i vše okolo. Dojde mi to. Počkat! Jak ona může být Progen?! Nikdy se tak přeci nechovala. Neočekávalo se od ní, že se připojí k nám... Teda... K nim. To se mi karma za něco mstí?

,,Jo, chvíli si o mně povídali a pak si zase vedli tu svou zábavnou konverzaci s ostatními. Když to jsou teda takoví kamarádi, jak je možné, že za námi ani nepřišli?" zeptá se napruženě Chris, patřičně naštvaný, hned jak si všimne, jakým směrem se dívám.
Má pravdu. Nikdo z nich nepřišel, byť jen na slovo. Stačilo by říct jen něco málo jako útěchu, sevřít mě v pevné náruči. Ale ono se nestalo nic. Jen hloupě zkoumají terén, do něhož smí vykročit. První věc, co na Progenu nesnáším, je povrchnost. Nepůjdou za námi už jen z důvodu, aby si nepokazili pověst. Trklo mě to až teď. Další důvod, proč tam teď nestojím také.

,,Dorney..." zakuňkám.

,,Já vím, taky jsem to nečekal." protočí panenkami a znechuceně hledí mně do očí. Ty jeho jsou o poznání tmavší. ,,Nečekal je tedy hodně špatné vyjádření toho, co prožívám."

,,Ty se chceš hádat o tom, kdo co neumí vyjádřit?" zeptám se s opravdu slyšitelným náznakem sarkasmu. ,,Protože já vyhrávám. Christiane, dochází ti vůbec, co cítím já?"

,,A dochází tobě, že to samé cítím i já?! Faith, tobě to asi očividně ještě nedošlo, ale tohle změnilo život nám oběma!" zvýší hlas, ale pořád ne tak, aby ho slyšeli ostatní. ,,Jestli se ptáš, co dělat, tak ti nepomůžu. Já nevím, co teď bude. Jen se snažím pochopit, co se to vlastně stalo a proč je všechno jinak."

,,Takhle to být nemělo," já se s tím tak snadno nesmířím. To po mně nikdo nemůže chtít. Jak mám sebrat poslední kousíčky sebe sama a stejně jako on se zamyslet nad svým vlastním uvažováním, když pomalu nejsem ani schopná stát nohama pevně na zemi a trochu se vzchopit?

*****

Jestli jsem se uklidnila? Ne, ani trochu. Stále se rmoutím. Ale mou útěchou je stálý fakt, že ani jeden Antigen se o mně nezačal bavit. Nikdo z nich... Z nás... Mi nevěnoval pozornost. A toho si vážím. Proč se zamýšlet nad hloupostmi, když mohou rozebírat daleko zajímavější věci?

Přibývalo nás tu velmi poskromnu. Bohužel každý nový, kdo přišel, se rozhodl mi věnovat svůj zděšený pohled, kromě mé vlastní kasty. Netušíte, jak moc jsem jim byla vděčná. Jsem odteď jejich součásti, víc neřeší. Ba naopak, hezky nás přikryli tak, abychom seděli z dosahu očí kohokoliv jiného. Je mi jasné, že tak učinili kvůli nám. Tohle by Progen nikdy neudělal. Potřebuji klid, ne hloupé kecy o mně samotné, které se stále ozývaly nejen v mé hlavě, ale i všude okolo. Ani pomoc mých vrstevníků mi to nedokáže dopřát. Nemůžu jím to mít za zlé, není jejich vina, že lidé strkají nos do cizích záležitostí.

,,Ehm," odkašle si nervózní chlapec sedící na zemi naproti mně. Poznám v něm Joshueho Stealworkra, největšího hazardéra se životem, jakého kdy byl někdo schopen poznat. Nechce se s námi začít bavit, že ne? ,,Vy dva vypadáte dost ztrhaně. Sedíte tady už hodiny bez pohnutí. Není na vás dva zrovna dvakrát příjemný pohled. No to je jedno. Napadlo nás dojít pro něco k jídlu, než to skončí, jenže už končí s písmenem ,,x", to vy asi moc nevnímáte, jak jsme vypozorovali,"
To má pravdu. To poslední, co vnímám, jsou jména. ,,Tak jsme toto rozhodnutí shledali jako krajně nepotřebné. Kdybyste ale chtěli, pro něco vám skočíme."

Nebyl nevrlý, choval se mile a příjemně. Je hezké něco takového slyšet od někoho, o kom jsem prohlásila, že k němu nadosmrti budu chovat v srdci jen zášť a od koho jsem slýchávala jen pouhé narážky na svůj údajně ,,primitivní" gen zbabělců. A podívejte, teď mi nabízí, že pro mě udělá laskavost.

,,Ne děkuju, já bych si kdyžtak pro něco zašla sama," pokusím se o vřelý úsměv. No vznikne z toho spíš nedůvěryhodná strašidelná grimasa. Stejně nemám na jídlo ani pomyšlení.

Zakývá nemotorně hlavou jako postižený, hyperaktivní osel a otočí se na Chrise: ,,A ty?"

,,Jsem na tom stejně jako Faith, ale díky."

,,No nic, chtěli jsme vám trochu pomoc, když tady tak sedíte jako dvě hromádky neštěstí. Hlavu vzhůru. Dejte trochu života do toho umírání! Čeká vás pořádná jízda!" zahuláká hurónsky, vítězoslavně. Neohrabaně odkráčí sloním dusotem a nechá nás se užírat zármutkem dál. Nechci žádnou pořádnou jízdu! Prosím!

Jeho proroctví nelhalo. Skutečně neuplyne ani půl hodina a ze dveří vychází poslední dvojice Monogenních, kteří se radostně připojí k jejich vlastnímu davu, vznášející se na obláčku blaženého optimismu jako obvykle. Ihned si začnou prozpěvovat jednu z našich státních písní (Kraj zázraků) takovým pomalým, až bych řekla uspávacím tempem. Nikdy jsem jí neměla ráda. Což neznamená, že jsme všichni nebyli vlastní silou vůle donuceni zpívat s nimi na znak zakončení Soudu moudrosti. Drásalo mi to už takhle alarmujíce stoupající nervy.

Tam, kde v krajinách stojíš
Rozhlížejíc se po okolí
Jen jeden obraz svůj ctíš
Jiný uzřít ti nedovolí

Tak hraj

Nač na zemi pevně stát
Když můžeš sápat se do mraků
Kde hudba začíná hrát
Tady, v místě zázraků

Tak zpívej

Ona je jedinou
Kterou bohulibě uctím
Tou jedinou
Za kterou i životem zaplatím

Tak hraj

A tak se tě ptám
Zda-li zůstaneš se mnou
I když já půjdu dál
Zmámen tou
Co v duši nezeje prázdnotou.

Protože ona mě hřeje
Tys studená jako led
Tys sic pozemská nádhera
Ale ona umí vyletět

Tak tancuj

Jako havran létat po okolí
Zbavit se zlého
Kosit strasti temnou holí
I bez svolení mého

Tak zpívej

Býti silný
Bez slova zášti
To je dar
Jako malovat v dešti

Tak maluj

Jen když se probudíš
A pokusíš se vstát
To teprve je odvahou
Slyšet v sobě tu píseň hrát

Tak tancuj

Protože tady, v Krajině zázraků
Nám jen život můžeš dát

Pak se vzduchem roznese zvuk halasného potlesku a pokřiku. Jako na rockovém koncertě. A přitom jsem právě odzpívala ,,ukolébavku". Jediní my s Chrisem jdeme proti proudu a místo klapání rukou sklíčeně koukáme do země.
Vždycky mi ta skladba připadala až moc optimistická. Tak co je důvodem, že ji najednou vidím zahalenou v černých barvách? Má tolik skrytých významů. Až teď mi dochází, o čem by vlastně mohla být - o smrti. Je to možné, že i ti nejpozitivnější tvorové na planetě skládají písně o konci. To je přece hloupost. Nebo ne?

,,Skvěla kulturní vložka!" zahuláká radostně někdo, kdo právě vstoupil dovnitř. Holá hlava se v záři bílých světel zaleskne, až by mi eventuálně mohla dělat zrcadlo. Teď už ta euforie mezi námi postupně odpadá a místnost zahustí příval napjaté nervozity. ,,Všem vám moc gratuluju. Dneska nebyl jediný člověk, který by po odběrech genu zkolaboval, budete dobrý ročník!"
To mě trochu vyděsilo. I když trochu je asi moc slabé slovo. Lidé upadají do bezvědomí jen kvůli injekci?

Nastražím uši, když se v zadním koutě objeví čtyři postavy. Poznávám mezi nimi Nathana a Georgii Masnovou (starou paní, progenní zástupkyni úředních skupin). Je mi nad slunce jasné, co se děje. Mají si nás rozdělit a odvést.

,,Tady vám představuji čtyři zástupce úředních skupin všech kast, Jenniffer, Nathana, Kierana a Georgii," prohlásí ten plešatý chlapík. Kieran a Jenniffer vypadali tak na třicet let, ale u něj těžko říct. U Intergenních se nedá věk odhadnout. Nikdy.
,,Prosím, následujte je, řeknou vám co a jak. Zbytek nováčků z ostatních škol už na vás čeká, tak je nenechte v napětí moc dlouho. Ještě jednou vám moc gratuluju a přeju šťastný a úspěšný první rok. Pak už to budete mít jednoduché. Na viděnou."

Hlasitě polknu a nervózně pohlédnu nahoru, na Christiana. Mohla jsem čekat, že pro nás přijde Nathan. Cítím se ještě hůř.
,,Tak jdeme!" pobídne nás nepříjemně a my všichni se vydáme za ním. Očividně opravdu není na vřelá přivítání. I hloupé, nicotné ,,ahoj" by stačilo. To zvláštní, zaryté ticho se rozhostí celým sálem. Na tuto chvíli jsem čekala tak dlouho, ale najednou je to úplně jinak. Všechno se kolosálně zvoralo. Ke zničení svého života člověk nepotřebuje nikoho jiného, než sám sebe. Pamatujte si to.

On se příliš nenamáhal nám alespoň říct, kam jdeme nebo co tam s námi hodlají dělat. Stejně asi očividně neměl potřebu se seznámit, jako to dělali všechny ostatní kasty. Jako stroj pořád kráčel vpřed, elegantně, vznešeně a bez jediného zaškobrtnutí. Jak to dělá? Vypadá tak důstojně a diplomaticky, o to víc s tím bílým rolákem a modrými kalhoty, které k němu tak nehorázně sedí...

Procházeli jsme chodbami a místnosti všemožných patvarů a barev, které jsem nikdy neviděla. Nespočítám je, protože jsem se zcela nedokázala soustředit. Nebyla jsem jediná zmatená ve skupině, to ani náhodou. Nikdo neměl sebemenší tušení, kde bude za deset minut, natož za několik dní. To jen podporovalo rozrůstající se šepotání a zvídavou náladu. Tak dlouho už mě nohy nesly budovou, že i můj mozek nebyl ani za mák schopný si zapamatovat, kudy jsme prošli. To bylo zhola nemožné. Pořád schody, všude nějaké výtahy!

,,Jestli půjdu ještě jednou do výtahu, zblázním se. Už teď mám co dělat, abych neutekl," pošeptá mi někdo do ucha. Christian trpí klaustrofobií, pro něj tohle musí být absolutně nestravitelné. Pro mě ne. Výtahů se nebojím.
,,Já jestli budu muset vycházet ještě jedny schody, zešílím," protočím očima a mermomocí se s ostatní pokouším udržet krok. Už jen to je pro mě jakási předzvěst něčeho zlého. Mám co dělat, abych neodpadla. ,,Ale myslím, že to nebude už dlouho trvat."

Asi jsem jasnovidec. Hned, co to dořeknu, periferním viděním zahlédnu světlo pouličních lamp z obrovských skleněných okenních tabulí. Konečně. Už jen pár metrů a před námi se objeví brána a masivní, gigantický heliport. Páni! Je větší než naše letiště a plný Antigenních, kteří sedí v několika oválných šedivých kopulích o maximální kapacitě asi dvacet lidí a zírají na nás. Někteří dokonce spí.
Slunce už zachází a bílé reflektory odráží nepřirozené světlo, které bije do očí. To by ale nebylo to nejhorší. Prší. A prší tak moc, že nevidím ani na krok. Studená voda na mé dlouhou chůzí zmožené tělo působí až blahodárným účinkem.
A pak se náhle stane další nečekaná událost.

Když ze dveří vyletí poslední dva Antigenní chlapci s dívkou v patách, rozeřvou se horlivě na celé kolo: ,,MÁME HARVEYOVOU A AMBERA!" Ušní bubínky mi poskočí hrůzou, stejně jako tělo, které se leknutím trhne tak nepřirozeně, až to zapůsobí, že jsem chytla panický záchvat.
Náhlá průtrž mračen nikoho nezajímá. Všichni jásají a skáčou do vzduchu jako pomatení. Křik a hřmotný dav se teď okamžitě shlukují kolem nás. Zvedají ruce do vzduchu, aby si s námi plácli rukama. Jediný dva bílovlasí, nelze nás přehlédnout. Ostatní v kupolích se radostně ozývají. Každý nás zná. S Christianem jsme měli nejlepší skóre ze všech ročníků - náskok o několik desítek (ne-li stovek) bodů. Obdivují nás?

Samým překvapením ztuhnu. Oni jsou rádi, že nás tam mají? Ne, to není ten správný výraz. Jsou vyloženě a bezmezně nadšení. Ale my pro ně žádný přínos nemáme. Nebo snad ano?

Zaraženě zůstanu stát. Vodu už cítím i v morku kostí. Oblečení promoklo prakticky okamžitě. Paradoxně mi to vůbec nevadí. Cítím se skvěle. To přece není dobře. měla bych být sklíčená, zhrzená, dělat, že neexistuju a bojkotovat celý tenhle zatracený den. Vždyť tohle byla vždy má noční můra. Tak proč je mi fajn? Proč se takhle nechovali uvnitř? Třeba se nechtěli předvádět. Nebo lépe, nechtěli, aby si nás ostatní všímali. Vnímali naši podrážděnost. Nedivila bych se. Jak jste jednou součástí kolektivu, dostane se vám z jejich strany podpory a pomoci ať jde o cokoliv.

Z přemýšlení mě vyruší až fakt, že mě několik rukou zvedá do vzduchu, jako na koncertě. Vyděšeně vykřiknu, ale oni to asi berou jako bojový pokřik a vyhodí mě několik metrů do vzduchu, kde začnu ječet úplně. Nebojím se. Jen si to užívám. Užívám?! Nevím, kde se to ve mně bere, ale při pohledu na Chrise, který prožívá úplně to samé se zaraženým pohledem upnutým na mě, se začnu pomateně smát na celé kolo. Pod námi se stejně rozjel takový hukot, kdy řve jeden přes druhého, že slyšet i vlastní velrybí chechtání je pro mě obtížné. A liják nevnímám už vůbec.

Když se tak dívám na lidi okolo, jak jsou šťastní a radují se z totální maličkosti, musím tenhle pocit sdílet. První věc, která se u Progenních nikdy nestane. Pro ně je bezuzdná, spontánní radost ze života pomíjivá. Údajně to člověka nutí si myslet, že je to jeho poslední den na planetě. Je zvláštní, že mi to tak přišlo taky. Možná to tak ale vůbec není. Neměl by se právě z toho důvodu oslavovat každý den?

Nathan se usmívá. Očividně jsme ho pobavili. Nevypadá ani trochu překvapeně. Nic neříká. ,,Jsi moc suchej!" vykřikne někdo vedle mě a zamrká na kluka stojícího kousek od nás, ten přikývne, kopne to země, kde na rovné ploše vzniká kvůli hustému dešti slušně zavodněná plocha už připomínající malé jezero. Tak proto se předtím nepředstavil, asi ho tu všichni znají.
Nathan, ještě před chvílí stojící úplně suchý pod střechou najednou vypadá jako zmoklé kuře. Kudrnaté vlasy mu zplihle sedí na hlavě a padají do obličeje. A taky se ukázalo, že bílé triko je daleko průhlednější, než se na první pohled může zdát. To všechny nehorázně rozesměje (jestli to ještě jde), tedy jen do chvíle, dokud se nezamračí a naštvaně nesykne, jako had. Všichni jakoby se snažili najednou zakopat do země. On jen nasupeně oddechuje a pak se zašklebí. ,,Ani nevíš, kolik tohle triko stálo, musí se prát speciálně!" procedí skrz zuby. Ajaj! To nezní dobře.

Ostatní mě pro jistotu pustí zpátky na zem a s těly skrčenými do prapodivné ,,ulity" napjatě sledují, co se bude dít. ,,Tohle ti vrátim i s úrokama, Chandlere!" pošeptá, přimhouří oči a lstivě se uchechtne, kopne vodu zpátky na toho chlapce, jen v daleko rozsáhlejší míře. Nemá to cenu, stejně na nikom z nás není jediné, na kost nepromočené místo. Atmosféra se opět uvolní. Hrál to na nás. Tím rozpoutá vodní válku. Déšť nedéšť, až po temeno hlavy se válíme na mokré zemi a cákáme na sebe jak jen to jde. Jako pomatenci. Malé děti, doslova. Tohle bych zapsala mezi ty nejlepší zážitky v životě. Navzájem na sebe bezcílně lijeme litry a litry dešťovky. Co to má za význam? Netuším. Dovoluji si připustit, že jsem si přála, aby to neskončilo.

Kdyby tu teď stáli Progenní, prohlásili by nás za nesvéprávné blázny. Je to proti etice chování. Ale já si to nesmírně užívám, hlavně tedy poté, co z kupolí seskočí i ostatní a přidají se. Je jich asi sto padesát, všichni Antigenní. Celý heliport se promění v bojiště, do něhož není radno vstupovat.

Za dobu, co tam dovádíme, slunce zapadne úplně. Doposud jsem si toho nestihla všimnout. Jak dlouho už tu musíme takhle tropit neplechu? I únava, která touhle ,,bitvou" odešla, se stále nevrátila.

*****

Vzali nás mezi sebe rychleji, než jsem si myslela. Neznala jsem je takové. Vždy pro mě byli jen ti sebestřední, arogantní ignoranti, kteří k sobě nikoho nepustili. Jsou jiní, cítím to. Nezastavovali se ani nad tím, že jsem je celý život nenáviděla, což samozřejmě věděli. Nebála jsem se to dávat znatelně najevo. A oni si nikdy nedělali starosti s obviňováním mě z pozérství a pokrytectví. A i tak byli nadšení, když zjistili, že jsme s nimi. To, jak nás házeli do vzduchu, kryli nás, aby si ostatní tolik nevšímali, že tam jsme... Bylo by špatné je začít mít ráda? Zvládla bych si to tady oblíbit natolik, že zapomenu na svou minulost?