V poslední den studentského života u Neutrálů se pořádá veliká slavnost na obřím náměstí uprostřed města. U nás, na území bývalé Velké Británie, v dnešní západní části, okrsku 14 ve Spojených Státech Evropských se sejdou absolventi ze všech měst z ostrova a  jejich rodiny. Každá část světa má jedno Slavnostní město. Zde, na západě USE, je to Werlington, nebo - li Město pravdy. Jeho jméno je mi záhadou už od narození.
Slaví se dlouho do noci. Všude je to nazdobené světýlky, konfetami, lampióny a vším, co vás jen napadne. Je to kouzelná noc. Na každém druhém metru čtverečním si můžete dát něco k jídlu. Ani netušíte, jak moc jsem sem vždy chtěla jít. A teď se mi to splnilo. Je to nádhera.
Na samotném vrcholu náměstí, které je obklopeno moderními budovami různých pokroucených tvarů a obchody s luxusní módou, kosmetikou, elektronikou, roboty a podobně, přesně pod masivní moderní budovou Rady starších z bílého mramoru zdobenou zlatem a vykládanou dioritem, se nachází pódium vysoké asi metr a půl taktéž z mramoru a broušeného dřeva. Pod ním se rozkládá taneční plac lemovaný dioritovými sloupy. Tak tam strávím minimálně půlku dnešní noci.
Uprostřed celého obdélníkového fóra stojí osm řad dlouhých, bílých stolů po čtyřech. Chápu - osm řad, osm měst, čtyři stoly v každé řadě, čtyři školy v každém městě. Všechno se to tady třpytí zlatem.
A úplně dole jsou jen a pouze altánky s jídlem a spousta aktivit, které se dají dělat, například virtuální realita nebo lukostřelba.
Předsoudní den se nese opravdu v honosném duchu, to se musí uznat. Každá dlažební kostka, každá stavba, každý kousek dřeva a ozdob... Všechno je vyladěné do posledního detailu.
Na absolventech se rozhodně nešetří.

Moji rodiče stojí nahoře na pódiu, hned mezi prvními. Oba jsou zástupci Progenních. Mají nejvyšší funkci, kterou v Radě můžete dostat.
Můj výsledek u zkoušky je nijak nenadchl, ale překousli to, stejně jako já. Nedivím se jim, že se o tom se mnou nechtěli moc bavit, možná se za mě trochu styděli. Já sama za sebe ostatně také.
Ale oba na to včerejším večerem úplně zapomněli, když se začal připravovat Předsousní den.

*****
,,Věřili byste tomu, že už jsme nejlepší přátelé 15 let?" prohlásí zničehonic Marcus u přeplněného stolu. ,,Ne," kuňkne Fellow. ,,Nechci, abychom se rozdělili." ,,Nerozdělíme," kývnu směrem k ní s co nejjistějším úsměvem na rtech tak, abych zamaskovala svou vlastní nervozitu. ,,Všichni tři jsme Progenní." ,,Ale - " Marcus začne konverzaci, kterou bohužel nedokončí, protože přes celé náměstí se ozve silný ženský hlas. Nízká štíhlá bílovláska s uměle šťastným obličejem bez jediné chybičky, jen s pár vráskami se ve svých extravagantních černých šatech s flitry o velikosti písečných kamínků ukazuje ve světle reflektorů jako absolutní bohyně. Tohle moje máma vždycky uměla, vypadat luxusně a nedosažitelně. Nad námi proletí roboti s dalšími světly a zbytek města se octne v úplné tmě. Jediné, co vidíme, je žena stojící na pódiu.

,,Zdravím všechny přítomné," diplomaticky si odkašle. ,,A vítám vás u dalšího Předsoudního dne. Jako každý rok, i dnes se absolventi všech škol okrsku 14 zbaví své neutrality. Zítřejším dnem se z vás stanou členové plnohodnotné společnosti. Zítra nastane den Soudu moudrosti. A doufám, že každý z vás, kteří sedíte u stolů pode mnou, najdete své místo."
Pak nastane věc, které jsem se upřímně obávala. Začne její úžasná sáhodlouhá pohádka o vzniku a založení kast a o vývoji našich genů.

Místo toho, aby odešla a její úvodní slova, trvající už skoro dvacet minut, dozněla, sáhne do tmy vedle sebe a vytáhne z ní sklenku nějakého nápoje. Tu samou máme my před sebou na stolech.
,,Teď, v tento moment, je každý z vás uznán za plnoletého a oficiálně zbaven povinnosti základního studia!"
Strhne se okamžitý křik ode všech stolů na náměstí. Tleskáme, objímáme se, prostě absolutní chaos. Objímám se i s lidmi, s nimiž jsem se v životě nebavila. Pocit zbavení se základního studia je absolutní pocit volnosti! Bohužel to nebude trvat dlouho. Ale upřímně si to užívám více, než bych měla. Není pochyb o tom, že se mámin uvítací proslov blíží ke konci.
,,Prosím, pozvedněme všichni své sklenice a pojďme složit přísahu."
Jak řekne, tak my uděláme. Pohárky s tekutinou nadzvedneme.
,,Slibuji," všichni po ní začnou opakovat, ,,že budu do konce svého života sloužit svému světu. Slibuji, že ať se stane cokoliv, vždycky budu pomáhat a chránit. Slibuji, že vždy budu dělat jen to, co napomůže světovému míru. Slibuji, že budu bojovat za to, co je správné a za to, za co stojí bojovat."

Rodiče absolventů a pozvaná vybraná společnost sedí dole, na levitujících židlích a okolo nich létají roboti rozdávající nápoje. Připadá mi vtipné, když si malý, kulatý robot, začne povídat s některým z hostů. Tyhle mluvící stroje jsou někdy tak vlezlé. Ale když oni jsou tak roztomilí, nejde jim odolat.

Po ,,ceremoniálu" nám jde každý gratulovat. Několik hodin si jen potřásám rukou s úplně náhodnými lidmi, které jsem nikdy v životě neviděla. Ale co už, nemůžu dělat vůbec nic. Míjím muže s modrými vlasy a kontroverzním barevným oblečením. Jeho boty svítí neonově růžovou barvou, jež ani trochu neladí k zářivě modrému saku se zelenými kapsami a špičatými rameny. Spolu s ženou oblečenou ve stejných barvách mi pogratulují a je nádherně vidět, že to oba mají perfektně nacvičené. Falešně se usmějí a jdou dál.
Je zvláštní, jak lidé nosící obvykle daleko střídmější věci, teď chodí s účesy ve tvaru slunce, měsíce. Dokonce jsem si všimla chlapce s kuželem na hlavě a dívky s šaty, které měly na zádech paví vějíř.

*****

Oslava probíhá v plném proudu. Kdo by čekal, že se tu vypije tolik drinků. Alkohol se u nás pít nesmí, ale to neznamená, že jeho náhražky nesplní stejný účel.
Christian a Dorney spolu zmizeli hned po přísaze. Ty dva mezi sebou něco mají. Po dnešku o tom není pochyb. Od posledních zkoušek s námi ani jeden nepromluvil.
,,Zatancujeme si?" uslyším za sebou známý mužský hlas, když dopíjím svou asi desátou sklenku jahodového džusu s vodou a rybízem. Na Marcusovi jde vidět, že už se něčeho napil. Má extrémně veselou náladu s úsměvem od ucha k uchu a jeho chůze není zrovna nejpřesnější. Když stojí za mnou na velkém bílém parketu s podlahou z černého mramoru a obrovskou fontánou uprostřed, všimnu si Fellow, jak stojí vzadu s nějakým klukem z Antigenních, který rozhodně není od nás ze školy. Co tam s ním dělá?
Nemám moc času to zkoumat, tak jen položím svou ruku Marcusovi na svalnatou hruď obtaženou bílou košilí a tu druhou položím do jeho dlaně. Třeba jí přišel jen nějaký Antigen popřát hodně štěstí a chtěl si s ní k tomu na chvíli zatancovat. Nejdříve tancujeme na písničku, kterou neznám, ale je pomalejší. Tu druhou už znám až moc dobře - Like I'm gonna lose you v pomalé, ploužákové verzi. Je to téměř čtyři sta let stará píseň, ale tady už to tak holt je, posloucháme staré skladby. Bez nich bychom se nikam nedostali.
,,Nevíš, s kým to tancuje Fellow?" zašeptám unaveně a pomalu.
,,Vím jen, že je to někdo z Antigenních. Údajně je mu asi dvacet, ale těžko se tomu věří, když je on sám na nějaké hodně vysoké pozici na úřadech."
,,A kde jsi to slyšel?"
,,Špitá se to tady." odkryje svůj božský úsměv, za nímž se ale skrývá víc. Něco mi tají.
Jsem moc zaujatá tancování, než abych řešila, co přede mnou skrývá. Takže mu úsměv jen oplatím, protože je to slušnost, ne proto, že bych chtěla. Vím, že Marcus mě nebere jen jako kamarádku, ale já k němu stejné city bohužel nechovám. I když bych si přála, aby to tak bylo. Neexistuje hodnější kluk, než je Marcus. Upřímně tajně doufám, že o nás dvou nezačne mluvit. Pravda, mohla bych se z toho vyvlíknout a utéct. Teď, mezi skoro osmi tisíci lidmi na celém náměstí, by mě hledal asi dosti obtížně.
Naštěstí tahle situace nenastane, protože přesně v moment, kdy začne větu slovem ,,víš", ke mně přiběhne Fellow a odtáhne mě beze slova z tanečního parketu.

Silně mi tiskne ruku a stahuje mě do stále hustší a hustší noci. Už jsme v prakticky v černo černé tmě, když mě konečně pustí. Stojíme teď někde na úplně osamoceném místě uprostřed dvou opuštěných obytných budov ve tvaru dlouhého kvádru. Temná ulice se zdá nekonečná a prázdná. Ale moc dobře vím, co je to za místo. Tohle je jediná část města, kam kamery nevidí.

,,Musím ti něco říct," pronese tiše. Ze začátku nechápu, ale když na její obličej dopadne kousíček světla z pouliční lampy, vidím dosti nerozeznatelný výraz. Možná je zmatená a možná taky naštvaná, vůbec nevím.
,,O co jde?"
,,Tohle je Nathan," pokyne rukou k ozářené části ulice a z ní k nám ladně přiskočí jakýsi Antigenní kluk, kterého zpočátku nepoznávám. ,,Je Antigenní."
Můj absolutně nechápavý výraz musí být vidět i teď, za úplné tmy.
,,Známe se už od dětství, je to můj kamarád."
V ten moment mi to dojde. To je TEN Nathan. Ten Nathan, který vedl mou druhou simulaci u zkoušek z medicíny. A taky je to ten kluk, se kterým Fellow tancovala dnes na slavnosti. Ale co tady dělá? A proč nevím o tom, že se baví s Antigenním?
,,Fellow," začnu klidně, ,,co se děje?"
,,Nathane," vytáhne mě Fellow za zápěstí do světla, ,,tohle je Faith."
On jen kývne nevzrušeně hlavou. Zase ten jeho arogantní pohled, kterým by mě pravděpodobně nejradši propálil. Poznal mě?
O co tady sakra jde?!
,,Jeho rodiče jsou zástupci Antigenních v Radě starších," vydechne Fell pomalu a velmi potichu, skoro šeptem. ,,Teď jsi asi zmatená."
,,Decentně," odfrknu si.
,,Pak ti to všechno vysvětlím, odkud se známe. Ale teď musíme rychle k věci," podívá se na toho kluka dosti zatvrzelým pohledem, ze kterého nejde nic poznat.
,,Ty jsi před týdnem dokončila zkoušky. Já už je měla ale skoro dva týdny hotové a víš, že jsem jela domu," souhlasně přikývnu. ,,Ale něco bylo špatně. Máma se chovala divně a táta skoro nechodil domu. Dorney si toho taky všimla, ale myslí si, že jde o něco mezi nimi a chtějí se rozvést. Jenže já si to nemyslela. Tak jsem se zeptala mámy, co se děje. Řekla mi, že neví, ale něco tuší. Údajně jde o Radu starších. Ona sama zaznamenala něco divného, jelikož nepracuje na tak vysoké pozici jako vaši a můj táta. Prý od Rady dostávají úplně jiné rozkazy, které vůbec nedávají smysl."
,,A co je na tom divného?" vůbec mi to nepřijde divné. Třeba se jí to jen zdá. Pořád ale nechápu, co tady dělá on a proč jsem tady já.
,,Nejde o tohle," vyhrkne najednou Nathan. ,,Táta se mnou úplně přestal mluvit a máma se už několik dnů neukázala doma. Jelikož pracuju jako ředitel úředních skupin a tím pádem mám pod kontrolou prakticky celé město, mám taky přístup ke státnímu počítačovému systému. Budu upřímný. Naboural jsem se do systému Rady starších."
,,Cože jsi udělal?" vyštěknu. Jak se vůbec opovažuje?!
,,Ježiš klid, přece nechceš, abych si tě vždycky pamatoval rozčilenou."
To by se divil, chlapec. Ale pamatuje si mě. Proč to Fell vůbec nepřipadá divné, že už se očividně známe?
,,Prostě jsem se naboural do jejich systému. Poradila mi to máma Fellow. Jsem jediný, který je schopný to udělat, komu se dá věřit. A našel jsem tohle." Podá mi nějaký papír, jenž jde jen velmi ztěžka rozeznat od okolní tmy.
,,Je toho na něm ke čtení hodně, takže ti to shrnu," prohlásí Fellow. ,,Jde o příkaz k výrobě zbraní."
,,Je to jen jedna z mála zpráv, které jsem dokázal rozkódovat." pochválí se až moc nápadně Nathan.
,,Příkaz k výrobě zbraní?" dobře, jsem zase zmatená. ,,Co je špatného na výrobě zbraní? A komu to Rada starších posílala?"
,,O to právě jde. Ta zpráva je poslána jednotlivci, ne jinému městu. Jeho jméno ale nešlo rozluštit. Jde o výrobu nějaké speciální biologické zbraně, kterou neznáme," vydechne Fell pomalu.
Vykulím oči.
,,Proč by chtěla Rada starších vyrábět nějakou biologickou zbraň?"
,,To nevíme," pokrčí rameny Nathan.
,,Mám pocit, že jde o něco velkého. Máma mi včera říkala, že mají přísný zákaz chodit do levého křídla pátého podzemního patra. Údajně to tam střeží nějací vojáci z Intergenních. A ještě něco," pošeptá mi už prakticky neslyšně má nejlepší kamarádka, o které jsem si ještě odpoledne myslela, že mi nic netají. Vždyť my dvě mezi sebou nemáme žádná tajemství, ne?
,,Ve městě začali záhadně mizet lidé. Nathan tuhle zprávu našel, když se naboural do hlavního počítače. Za poslední měsíc jich zmizelo asi deset. Jsou tam všechna jména, ale nikoho z nich neznáme. Podle toho, co jsme zjišťovali, jde vždycky o nějaký případ absolutních trosek, které už pro společnost nemají význam. Víc toho už nenašel, ty informace nejdou rozluštit, všechny jsou zakódované a zabezpečené víc, než jsme si mysleli."

Chvíli jsem jen stála na místě a snažila se vstřebat veškeré události posledních deseti minut. Muselo to vypadat dost komicky, když moje tělo přimrznuté k zemi nevydávalo absolutně žádné známky života. Jak jako biologická zbraň? Proč bezdůvodně mizí lidi? Nelikvidují je záměrně? Jak to, že o tom ještě Rada neinformovala širší společnost? A proč se to dozvídám až teď?

,,Tohle se stává často?" uslyším Nathana, ironicky šeptajícího narážky na mé nehybné já.
,,Ne"
,,Nelikviduje Rada ty lidi záměrně, když nemají už žádný přínos pro společnost? Jinak by nám to přece už dávno oznámili."
,,To si nemyslím," ohradí se Fellow. ,,Nedávalo by to smysl. Proč by pak uzavírali to páté podzemní patro? A taky to nevysvětluje, proč se členové Rady chovají tak divně. Podle mě jde o nějaké únosy, o kterých nám z nějakého důvodu neříkají."
Její myšlenku jsem nechala vyznít do ticha. Nechtělo se mi odpovídat, protože to byla pravda.
,,Marcus už to ví?" zeptám se co nejklidněji, ale uvnitř mě všechno lítá tam a zpátky a nepředpokládám, že se moje myšlenky hodlají uklidnit.
,,Ano, dozvěděl se to hned, jak jsem na to přišla," povzdechne si a ví, co bude následovat.
,,A proč já se to dozvídám jako poslední? A proč nevím o něm?!" nepříčetně rozhodím rukama a naštvaně na něj ukážu.
,,Chtěla jsem ti to říct, ale pak jsi odjela po zkouškách domu a já nechtěla jet k vám. Víš, jaký na to mají vaši názor, že se bavíš se mnou. A o Nathanovi jsem ti neřekla, protože jsem se bála, že se se mnou nebudeš chtít bavit, když budeš vědět, že někdo z Antigenních je v podstatě rodinný přítel," sklopí zrak a i přes tlumené světlo pouličních lamp si všimnu ruměnce v jejích tvářích a nepatrného náznaku slz. Jemné znechucené uchechtnutí za jejími zády mě namíchne ještě víc.
,,Jak sis tohle mohla myslet?" mrzelo mě to. Neřekla mi jednu z největších věcí v jejím životě. Proč bych jí měla soudit za to, s kým se zná? A i kdyby se spolu bavili jako přátelé. Vždyť jsme kamarádky už přes deset let...
,,Jak dojemné," ušklíbne se Nathan. ,,Ale mohli bychom se prosím dostat k tomu, co budeme dělat?"

,,A co máme dělat? Nevíme skoro nic. Ani nevíme, jestli ty informace nejsou chybné. Třeba by dávaly smysl, kdybychom znali kontext, ale ten neznáme. Takže co chcete řešit?" vyštěknu opravdu agresivně. ,,A navíc jsme jenom sedmnáctiletý děcka. Neumíme vyřešit vůbec nic!"

,,Máme jeho," ukáže Fell na kluka po své levici. ,,On nám může pomoct."

,,Ale jak? I kdybychom se teda rozhodli zjistit, co se děje, tak jsme čtyři na celou Radu starších a jejich strážce. Těžko s tím dokážeme něco dělat."

,,Hele, je mi úplně jedno, jestli půjdeš s námi nebo ne, protože jsi mi krajně nesympatická, ale my chceme tak či onak zjistit, co se děje," protočí panenkami Nathan.

Až teď mám možnost si ho prohlédnout. Má na sobě černý rolák a tmavé kalhoty, jejichž barvu neumím za pološera odhadnout. My s Fell máme obě uplé třpytivé šaty na znak toho, že alespoň jeden z našich rodičů je členem Rady. Obvykle teda nosím extravagantnější věci.

Bavila jsem se s tím klukem dvakrát a už mi leze na nervy víc, než si umíte představit. Ale nebudu lhát, je na něm něco hrozně přitahujícího. Asi to bude ta jeho ironická a nedostupná povaha, kvůli které jsem byla několik let platonicky zamilovaná i do Christiana.
Každopádně po mně nemůže nikdo chtít, abych se zapojila do akce, o které vůbec nic nevím. Asi tak deset minut mám vůbec tušení o tom, že se něco děje. Potřebuju to vstřebat. Co když to vůbec není tak, jak to vypadá? Nemáme přece všechny informace. Třeba jsme všichni úplně mimo. Já si nevšimla, že by se dělo něco zvláštního. Naši se chovají stejně jako vždycky.

,,A já se zase všechno dozvídám jako poslední," odměřený hlas v druhé uličce po mé pravé straně mezi starými krychlovými byty mě vyleká. Až sebou nepatrně ucuknu. Bílé vlasy člověka stojícího, teď už těsně u mě, září i přes temnotu, skrz kterou proudí jen lehký závan žlutého světla.
Christian teď stojí mezi mnou a Nathanem. Co tady sakra dělá?
S Fellow se na sebe vystrašeně podíváme. Vím moc dobře, že Chtistian není žádná důvěrná osoba.
Je jedno, za jak vysoké hranice nemožnosti jsme v této debatě došli, ale ze zjištění, že je slyšel právě on, mi běhá mráz po zádech. I kdyby ani jediná informace nebyla pravdivá, už jsou v nebezpečí všechny. I ty falešné.

,,Christiane," vytřeštěně na něj hledím. ,,Co tady děláš?"
On se opět sarkasticky uchechtne, jako vždy: ,,Hledal jsem tebe a pak slyšel Fell jak říká tomuhle člověku, že ti musí něco říct na místě, kam nedosáhnou kamery. A to je v celém městě jenom tahle opuštěná ulička. Byl jsem tady dřív, než vy dvě a poslouchal jsem vás."
Řekl to tak klidně, jakoby se vůbec nic nedělo, jako kdyby vlastně o nic nešlo. Vždyť jde jen o vládní tajemství. Ale to byl teda silně na omylu. Nestihla jsem po něm ani vyjet a už mluvil dál.

,,Mám stejnej problém jako vy. Naši se chovají divně. Vůbec se se mnou nebaví s mají furt hrozně moc práce. Navíc jsou furt nervózní a roztěkaní. Teď konečně chápu proč. Něco se děje, to nemůžeš popřít. A ať chcete nebo ne, pomůžu vám. Chci zjistit, o co jde a proč záhadně mizí lidi."
,,Christiane," vydechne Fell, ,,nedá se ti věřit."
Jo, neexistuje upřímnější tvor.
,,Samozřejmě," vyštěkne. ,,Proč byste věřili kamarádovi, kterého znáte už roky. Hele, já chápu, že se asi nechovám fér, že jsem namyšlenej arogantní idiot, ale nejsem podrazák a práskač. Teď už vím to samé, co vy. Jsem na stejný lodi. Nehodlám přihlížet tomu, že žijeme v nevědomosti. Pokud jde o něco velkého. Zasloužíme si znát pravdu. A jestli mi nevěříte, tak si vzpomeňte na to všechno, co o vás dvou vím a nikdy jsem to nikomu neřekl."
Svým způsobem má pravdu. Ví toho o mně dost. Ví o Trině. Nikdy jí přede mnou nezmiňoval. Možná, že věděl, jak mi bylo a nechtěl to ve mně rozpitvávat. Ale je to člověk, kterému můžeme svěřit svou důvěru? Není. Jenže my nemáme na výběr. On o tom všem už ví a není cesty zpět. Jestli i on pociťuje něco divného, pak se něco musí dít. Nevím, o co jde. Ani netuším, do čeho se vlastně pouštím.

,,Fajn," vyhrkne Nathan. ,,Je jedno, jestli ti věříme nebo ne. Tak či onak, už to víš. Chtě nechtě s námi sdílíš tajemství. Takže už je to jen tady na paní dokonalé, jestli zapne svůj údajně geniální mozek a pomůže nám."

,,Ale," Fell začne mluvit. ,,Nemůžeme ho vzít s sebou."
,,Můžeme. A nehodlám se o tom hádat!"

Smím ho něčím praštit? Ne, opravdu. Můžu?

Trvá mi nějakou chvíli, než jsem vůbec schopná uchopit jakoukoliv myšlenku ve své hlavě a pořádně se nad ní zamyslet. Nechci jít do žádné neplánované akce. Nebudu někdo, kdo porušuje vládní systém a provádí ilegální věci. Nikdy bych se nenabourala do cizího počítače. Nikdy bych neporušila zákon. To po mně přece nikdo nemůže chtít.

Ale je správně se řídit pravidly, pokud se jejich porušením můžu dobádat pravdy, která může znamenat daleko víc, než si myslíme? Jenže co když žádná pravda není. Co když Rada starších nemá vůbec nic za lubem? Co pak, až mě nachytají při vlastizradě? Jak se obhájím?

Nemůžu se do něčeho takového vrhnout jen tak po hlavě. Nemáme žádný plán. V podstatě jde o novinku mně známou asi patnáct minut. Jak mám vědět, co dělat v takové situaci?

Najednou jakoby na mě spadl obří balvan a já ho musela držet, dokud nespadnu i s ním, což se velmi rychle blíží.

,,Nechci jít do žádné hurá akce."

,,Přece si nemyslíš, že jsme tak hloupí, že bychom podnikli nějakou hurá akci," rozhodí rukama už zjevně vytočení Nathan. ,,Chceme je prostě jen sledovat. Pokusím se zjistit, proč nemůžu rozluštit i zbytek informací. A vy prostě jen zkusíte sledovat, co se děje. Jakožto Progenní se pak budete učit v budově Rady starších, ne?"

,,To mi přijde rozumný," přikývne Christian.
,,Mně taky," přikývne i Fell. ,,Faith, my tě potřebujeme. Marcus je spíš technicky nadaný, stejně jako Christian. Ale ty jsi nejchytřejší člověk v našem věku, kterého znám."

Nevím. Já opravdu nevím. Nechci ani nikoho špehovat. Nemůžu se prostě vrhnout na otevřené moře bez toho, aniž bych si byla jistá, že tam někde není pevnina.

,,Dejte mi čas. Chci v klidu projít Soudem moudrosti. Pak vám dám vědět."

,,Prostě se na ní vykašleme. Nepotřebujeme jí!" Nathan už je vzteky bez sebe, co rozčiluje i mě.

,,Ne!" vykřikne Christian. Překvapí mě to. ,,Bez Faith nejdu."
Prosím? Co to právě řekl?

,,Já taky ne. Je mi jedno, co chceš říct Nathane. Chápu, že bys teď namítl, že o Christiana stejně nikdo nestál. Já koneckonců taky ne. Teď se k nám sám nakýbloval, takže je nám vlastně jedno, jestli půjde nebo ne. Ale ačkoliv se chová jako idiot, nepůjdu už ani bez něj. Je to můj kamarád. A bez Faith nejdu už vůbec," poví Fell svým pevným hlasem, kterému se poddá každý, kdo má byť jen minimální respekt k autoritám.

,,Fajn. Tak finální verdikt nám teda milostivě oznam až po Soudu moudrosti."