Medicína je jediný ze všech předmětů, jehož zkoušku jsem sice úspěšně složila, ale na pouhých devadesát osm bodů ze sta. Po pár dnech už se tato nepříjemná skutečnost dá i rozdýchat. Nejlepší nebudu, to vím jistě. Marcusovi se letos zdařily poslední zkoušky na plný počet bodů u každého předmětu, ale on měl politologii na úrovni čtyři, ne pět, jako já. To znamená, že mám možná šanci. Christian nikdy své výsledky pro jistotu neříká, protože on je přeci ten pan dokonalý, jenž je vždy nad věcí. Někdy mi to až připadá trapné, jak si musí za každou cenu ,,střežit" soukromí. Fellow je na tom víceméně dobře, ale Dorney před ní má o poznání vyšší náskok. Což nic nemění na faktu, že mají obě slušnou šanci se umístit mezi třiceti nejlepšími studenty z ročníku.

Zkoušky byly naprosto příšerné. Sonda, kterou mi chtěli zavést, se mi nedokázala přichytit ke tkáni a ampulka o průměru jednoho centimetru se sérem mi z neznámého důvodu neprošla přes hrtan, takže jsem ji asi třikrát vyzvracela. Samotná simulace už tak strašná nebyla.
V prvním testu jste museli rozeznávat mrtvá a živá těla poválená všude v okruhu padesáti metrů vypálené vojenské základny. Tuhle simulaci vedla klidná starší paní od Oddaných, která s sebou měla světle fialové koťátko v plátěné tašce. Nebudu vám lhát, mohla jsem na něm oči nechat. Takhle roztomilou věcičku lidské oko jen tak nespatří. Obzvlášť s pruhovaným purpurovým kožíškem a očima dvakrát většíma, než by průměrná kočka měla mít. Kdybych mohla, na místě se okouzlením rozplynu.

*****
Konečně ten druhý test. Ten bude náročnější. Ošetřování a předepisování správných léků je někdy dost matoucí. Hlavně neztrať hlavu a přemýšlej rozumně, říkám si v duchu. Hlavně nezpanikař, všecičko bude v naprostém pořádku.
Už po prvním otevření dveří a zaskřípání kovových pantů mi došlo, že tohle nebude v pořádku. V místnosti plné monitorů a stimulačních přístrojů stál muž. Nebo kluk. Věk bych hádala na něco okolo 20 let. Má velmi tvrdé rysy a vyčnívající lícní kosti. Hladká snědá pleť bez jediného náznaku ochlupení hezky koresponduje s jeho oblekem. Typický Antigen. S černýma očima a černými kudrnatými vlasy ho rozeznáte od ostatních kast velmi rychle. Zpod královsky modrého saka měl přes svalnatou hruď napnutou černou saténovou košili, na které doslova zářila bledě modrá kravata. Černé kalhoty měl elegantně upravené a boty byly prakticky bez znaku jakéhokoliv nošení. Autorita z něj sršela už jen jeho pohyby. Arogantní a vytočený, vážný pohled značil jedno - neměla bych na něj radši ani mluvit. Automaticky z něj dělal člověka, od kterého bych se měla držet dál.

,,Faith Harvey," ohlásím přiškrceně své jméno s nepopsatelně obrovským knedlíkem v krku. Pomalým, ladným pohybem ke mně přistoupí blíže a podá mi ampulku s růžovou třpytivou tekutinou. Tuhle se mi podaří spolknout hned napoprvé, ale i tak se mi zvedne žaludek.

,,Jsem Nathan, budu tě provázet testem. V počítači čtu, že máš problémy se vstřebáním séra. Takže ti dávám tak pět minut než začne účinkovat," prohlásí klidně a nezaujatě svým pevným hlasem, který ačkoliv se může zdát sebemužštější, tak nemůže patřit člověku staršímu dvaceti let. Poklepe na holografickou desku ve vzduchu, aby zapsal, v kolik jsem dorazila.

,,Dobře," snažím se odpovědět trochu rozklepaným hlasem. Nervozita ze mě jde cítit na sto honů.
,,Ještě jsem takový Progen neviděl," uchechtne se podobným způsobem jako Christian. Což mě namíchne a moje nálada se z nervozity přetočí na naštvanost. ,,Nemáte být sebevědomí?"

,,Máme být realističtí. A já realistická jsem."
,,Zajímavé. Co znamená realistická z tvého pohledu? Z žádné zkoušky ti zatím nechybí jediný bod."

,,Tak za prvé si myslím, že jsi ten poslední, kterému do mého života něco je a za druhé mi plný počet bodů neudává, jak se mi povede další zkouška," vyštěknu ostře. I mě samotnou ten drzý tón překvapí. NIkdy jsem na sobě výkyvy nálad nezpozorovala.

,,Tak se prosím tě uklidni, nic osobního po tobě nechci. To ani není v mé kompetenci se ptát na osobní dotazy. Vlastně mě to ani nezajímá. Jen nenávidím ticho, to my Rebelové tak máme," protočí panenkami a je naprosto jasné, že mi test rozhodně neulehčí.

,,Já vím. Kudy se proženete, tam nezůstane kámen na kameni. Ale rebelové opravdu nejste," zašklebím se nepříjemně a čekám, až budu mít vše za sebou. Vůbec nevím, z jakého důvodu jsem byla tak nepříjemná. Vždyť já nejsem psychicky labilní. Zničehonic se má dosavadní nálada přehoupla na úplně opačné pole.

,,Tak co jsme, když ne rebelové?" opře se nenuceně o vnášející se kvádr, nahrazující psací stůl, uprostřed místnosti a lehce napíše něco tužkou na papír. Dlouho jsem neviděla psát dospělého na papír. My je ve škole používáme, aby nás nepřipravili o možnost zakusit staré časy, ale dospělí už píší zásadně na holografické destičky, které ovládají hlasem a myslí a vidí je jen ti, kterým je to povoleno - dnešní evoluce mobilních telefonů. My jim říkáme čipy.

,,Všechno možné, ale za rebely považuju jen hodně malou část z vás. Ti, kteří se věnují sportům jsou obvykle dost nezvladatelní. Ti ostatní jen rádi plavou proti proudu."
,,Máme inovativní nevídané myšlení, neradi jedeme podle zajetých vzorců," odpoví možná až moc tvrdě. ,,Nesnášíme být jen součástí davu. Proto jsme tak schopní přicházet s novými nápady. A taky proto jsou z nás lídři velikých skupin. Nenávidíme rutinu. A sport nám pomáhá se trochu zklidnit a rozproudit krev. Není těžké pochopit, že to jen vy máte zastaralé myšlení. Ale chápu, že vy jste absolutní opak."
Rozhodně nezní přátelsky, ba naopak. Naštval se na mě úplně bezdůvodně. Nic strašného jsem přeci neřekla. To on uráží můj gen.

Chtěla jsem k tomu něco dodat, ale najednou se mi zatemnil mozek, na malinkou chviličku mi žaludek plánoval vypovědět službu. Než jsem stačila mrknout, přede mnou objevila nemocnice uprostřed prázdného travnatého prostranství a dvoje dveře s nápisem ,,Ambulance". Propadla jsem do simulace.
Na kovovém stole ležel od hlavy až k patě popálený muž. Musel ihned na operaci. Podařilo se mi ho zaintubovat, ale okamžitě ho sestra vezla na sál.
Zachránila jsem ho.
Druhá byla žena s odříznutou dolní končetinou. Rovněž jsem ji musela operovat. Také úspěšně.
Oběma dvěma jsem následně předepsala léky a pozdější léčbu.

Nemyslím si, že bych udělala nějakou chybu.

*****

,,Gratuluju," prohlásil flegmaticky Nathan hned, jak jsem se probudila v absolutně klidném stavu. ,,Máš 48 bodů. To se u nejtěžších zkoušek jen tak nevidí."
,,Jen 48?" vykulím oči. Tohle přece ne. ,,Proč?"
,,Nebyla jsi dost rychlá. Ale nemusíš vyvádět. Ze všech lidí, které jsem dnes na tuhle zkoušku měl, jsi nejrychlejší a vedla sis nejlépe."

Překousnout a přebrat si v hlavě svůj výsledek mi trvalo necelou minutu. Než mi došlo, co se děje. Co mi řeknou rodiče? Vždyť já z medicíny nikdy o jediný bod nepřišla. Jak se mám teď umístit na prvním místě?

Místnost jsem opustila rychlostí blesku bez jediného pozdravu, což je velice nezdvořilé, ale mně to bylo upřímně úplně jedno. Silné prásknutí dveří mě ani za mák nevylekalo. Nedocházelo mi, jak špatný výsledek mám a nutně jsem potřebovala vypadnout pryč, daleko od všeho. Nevím, jestli na mě jen nedolehl všechen ten stres z celého zkouškového období, nebo mě prostě jen tolik sebral můj špatný výsledek. Tak či onak, chtěla jsem být sama. Sama, sama a jen sama.

*****

Jak dlouho sedím na střeše svého oblíbeného obchodního centra? Netuším. Jak dlouho už prší? Netuším. Ale vím, že déšť už se mi musel dostat až pod kůži. Černé kalhoty i upnuté triko s dlouhým rukávem už zjistily, že nemá cenu se vodě vzpírat. To samé bych mohla tvrdit o vysokých černých botách z umělé kůže. Pravděpodobně mám mokro i v kostech.

Rodiče už mi volali minimálně dvacetkrát. Pokaždé mi v kapse zavibruje čip, který značí, že mě někdo shání. Ale já nemám náladu si ho nasazovat, aby se mi před obličejem objevila tvář mámy ptajíc se mě svým sladkým úsměvem od ucha k uchu, jak sem dopadla. Co jí mám říct? Jak dalece to s tátou hodlají řešit? Upřímně se bojím. Ani si neumíte představit, jak moc se jejich reakce děsím. Oni vždycky dbali na to, aby byl celý můj život stoprocentní.

Frustrovaně si prohrábnu mokré bílé vlasy svými tenkými, ale krátkými prsty. Na dlani mi ulpí kapičky zakalené vody. Asi jsem si ráno špatně smyla kondicionér.
Sezení na mokré, studené betonové římse asi tři sta metrů nad zemí mi za prvé vůbec nedělá problém. Ani fakt, že kdykoliv můžu spadnout dolu mi nepřipadá nijak relevantní. A za druhé mi po zdravotní stránce zrovna dvakrát neprospívá. Je to dost nepříjemné. Mám rýmu a začínám sýpat. Vlastně je mi to ale úplně jedno.

Nemá cenu přemýšlet nad tím, co bylo, protože už se to stalo a změnit to nelze. Nebo tohle mi alespoň vtloukali odmalička do hlavy. Tak proč furt si furt promítám v hlavě všemožné scénáře, ve kterých bych zkoušku zvládla na sto bodů?