Jsem Faith Harvey, dcera Lydie a Marca Harveyových - nejvyšších představitelů Progenních a členů Rady starších. Co se ode mě očekává? Že zapadnu mezi ně, že se stanu členkou představitelstva jako oni dva. A já jejich očekávání hodlám naplnit. Vždyť mě k tomu všichni vedli už od malička.

Samozřejmě, zatím jsem Neutrální, ale zanedlouho tomu tak nebude. Jsem inteligentní, jsem ctižádostivá, technicky nadaná a umím skvěle zhodnotit situaci... Mám předpoklady přesně pro Progenní. To se přeci pozná. Nikdo by si mě ani na nic jiného netypl.

Abyste mě pochopili pořádně. Než vás při Soudu moudrosti zařadí do Kasty, jste vychováváni neutrálně. Děláme si co chceme. Výcvik a vyučování máme všichni stejné. Učení trvá od tří do sedmnácti let, bez vyjímek, ale mohou vám udělit individuální přístup, pokud jste až moc pozadu nebo naopak, pokud jste až moc vyspělí. Jenže to se moc nestává. Za posledních dvacet let se to stalo jen jednou. A to v případě mé starší sestry Triny, která před pěti lety umřela... Mojí vinou...

Při této vzpomínce se celá roztřesu a mým tělem projede nepřirozený záchvat absolutní bezmoci.

Nemůžu na to myslet! Nemůžu! Zničí mě to. Bolí to. Jednou se to dozvíte, ale ne dnes. A já bych na to měla zapomenout, ne se jako malá holka pořád jen soustředit na minulost... Takhle přemýšlet nesmím, vždyť jsem Progenní. A my myslíme na budoucnost! Silně se kousnu do předloktí, a sevřu pěsti co nejvíc to jde, abych tu psychickou bolest přebila. Tohle dělám vždycky. Bezmoc mě nesmí ovládnout. Chci jen, abyste věděli, že se stalo něco, co vám vysvětlím později, teď na to nemáme čas.

Měla bych pokračovat. Mé nedbalé chování a přeletavá povaha mě někdy dovádí k šílenství. Jsem příliš roztěkaná.

Ve třech letech vás umístí do výcvikového centra s ostatními dětmi. Tam se učíte úplné základy, jako třeba čtení a psaní. Ve čtyřech letech nastoupíte do učení.
Když tady chodíte do školy, jste namíchaní se všemi dětmi a dospívajícími ve vašem okolí. Učíme se toho dost - dějiny Města, světové Dějiny, angličtinu, historii a podstatu jednotlivých kast, zeměpis, tělocvik, občanské a společenské vědy, technologie, hudební umění, výtvarné umění, politologii, biologii, medicínu, chemii, fyziku a nakonec pečovatelství, které se nadále dělí na zemědělství, dobrovolnictví a hospodářství.
Na začátku nového roku si zvolíte, jaké předměty chcete mít (některé jsou povinné), vyberete si obtížnost a následně chodíte na přednášky. Ty klasicky probíhají v masivních skleněných místnostech se speciálním zatemňovacím systémem. Po půl roce se pak dělají pololetky (pololetní zkoušky). Ty probíhají v podobě simulací podle úrovně, kterou jste si sami vybrali.

Pokud dostanete určitý počet bodů a splníte kritéria, v testu jste obstáli a můžete pokračovat. Pokud ale ne, musíte test plnit tak dlouho, dokud ho nezvládnete alespoň na minimální počet bodů. Do té doby se do školy vrátit nesmíte a musíte zůstat doma nebo na koleji. Většina lidí ale obvykle zůstává doma, protože přes rok se s rodiči moc nevídáme a hlavně s nimi trávíme až prázdniny, jelikož nás, studenty starší třinácti let, najdete jen na koleji Neutrálních.

Postupem času se ve vás projeví zájem jen o specifické předměty. Každého z nás Rada starších bedlivě pozoruje po celou dobu naší patnáctileté výuky a po dokončení posledního ročníku nám všem podá návrh na zařazení do Kasty. Nevím, k čemu to  je. Stejně přibližně 98% všech Neutrálů končí v kastě svých rodičů.

Finální verdikt se dozvíme až u Soudu moudrosti, tam teprve zjistíme pravý výsledek. Nováčci neví, jak obřad probíhá, protože je udělený přísný zákaz o něm s kýmkoliv, kdo jím ještě neprošel, mluvit.

*****

,,Jsem z toho tak nadšená!" vypískne má kamarádka Fellow hned vedle mého ucha a já leknutím ucuknu tak rychle a neohrabaně, že omylem vyliju skleničku, kterou držím v ruce. ,,Už jen tři týdny!"

Jak se může někdo tak bezmyšlenkovitě radovat z toho, že neví, co ho čeká? Někdy jsou mí přátelé jak malé děti.

,,Fellow!" okřikne ji její dvojče Dorney a ladně si prohrábne své krátké hnědé vlasy. Je to směšné. Lidé se stejným genem jsou si navzájem typově podobní, takže mít tady dvojče komické. Když se podíváte okolo, přesně poznáte, kdo se komu narodil, až na pár výjimek.

My, děti Progenních, jsme všichni, malí s bílými vlasy rovnými jako hřebíky, šedoocí a štíhlí.

Naproti tomu děti Intergenních, mezi které patří i Fellow, jsou všichni hnědovlasí s modrýma očima a oproti nám daleko robustnější.

Monogenní jsou zelenoocí a  zrzaví, ale většina z nich se barví. Poznáte je hlavně díky tomu, že všichni z nich mají dlouhé vlasy, které si musí stříhat každý týden, protože jim údajně vyrostou klidně i o deset centimetrů za dva dny. Úlet.

No a Antigenní jsou všichni vysocí, svalnatí s černými, krátkými vlasy maximálně po bradu a černýma očima. S tímhle vzhledem působí velmi dominantně a nepřístupně, moc lidí s nimi nemluví. A já se ani nedivím. Nikdo je nemá moc v lásce.

,,No podívejme se," zachraptí potichu můj nejlepší přítel, Marcus, který v ruce drží holografickou kostku a snaží se jí transparentními magnety připojit k druhé kostce, ,,už jsou tady." Všichni v naší skupince přátel se otočí ke dveřím a brzy už tam spadnou i pohledy ostatních lidí na školní zahradě. Antigenní se proženou východem ze školy po betonovém place lemovaném stromovou alejí a místo toho, aby normálně prošli cestou ke svému obvyklému místu, kde se jejich partička rebelů scházela, se někteří vyšvihnou na větve stromů a přeskakují z koruny na korunu, dokud nedojdou přesně tam, kam chtějí - na nejzadnější místo zahrady. V podstatě se jedná o úplně obyčejné hřiště s podlahou vyskládanou černým mramorem, bílými dřevěnými stoly a krytou skleněnou částí s ohlušovací technikou určenou pro skupinové debaty. Je jim jedno, že několik z nich spadlo, prostě běží dál. Jiní na místo dojedou na flyingboardech. Vždycky jsem se těhle létacích věciček bála. Proč jsou Antigenní tak sebestřední? Vůbec je nezajímají ostatní. Názory většiny jsou jim ukradené. Ale i v tom je jistý, neurčitý půvab. To se jim musí nechat. Okamžitě za nimi doletí roboti, aby jim mohli nabídnout něco k jídlu.

,,Doteď nechápu, jak může někdo takhle hazardovat se životem," prohlásí přiškrceně Fellow a začne křečovitě svírat stůl u naší časti zahrad, která je úplně ze všech nejrozsáhlejší a nejvíc technicky založená. Okolo nás jsou v obrovském kruhu rozestavěné skleněné stoly. Ostatní studenti si s sebou berou své technické vymoženosti nebo si čtou knihy. My si sem ale chodíme povídat.
Nejradši by jim teď šla nadávat a říkat, jak by si měli vážit toho, že vůbec existují. Ale neudělá to. Je dost chytrá na to, aby věděla, že se jí akorát tak vysmějí. ,,Jsou to Antigenní," prohodí flegmaticky Christian, jenž se do tohohle okamžiku tvářil, že tady ani není. ,,Nic jiného, než se předvádět, neumí. Navíc moc dobře víš, že se jim nemůže nic stát."
,,To není pravda," vyhrknu dříve, než můj mozek stihne zareagovat, aby mě upozornil, že říkat něco takového je v naší vrstvě potencionálních Progenních absolutní tabu. ,,Totiž. Ještě nejsou Antigenní. Zatím jsou neutrální."
Christian se uchechtne a kysele zašklebí. ,,Překvapuje mě, že to říkáš zrovna ty."
Vrátím mu jeho ironický pohled.
,,Sice ještě oficiálně nemají svou kastu, ale neoficiálně ji máme všichni," pokrčí rameny Dorney, nimrající se ve svém ovocném koláči.
,,Vždyť už jsme to probírali tolikrát. Nikdo z nás není Neutrální, to snad všichni víme. Podívej se," ukáže prstem ke skupince asi dvaceti lidí, kteří si navzájem zpívají a hrají na hudební nástroje, jejichž jména ani neznám. ,,Neřekneš ,Támhle jsou ti, co hrajou na kytaru'. Řekneš ,Támhle je skupinka Monogenních'. Proč je pro tebe tak těžké pochopit, že už do naší kasty patříme hned, jak se narodíme?"
Sdílím stejný názor, ale občas dřív mluvím než myslím a Rebelů se zastávat nemůžu. Takže pokaždé, když dostanu ten skvělý nápad o nich říct, že ačkoliv jsou příšerní, nedělají nic tak hrozného pro nás, musím zase rychle něco vymyslet jako výmluvu. A prakticky pokaždé je to to samé. Vždycky obrátím škatulkování před Soudem moudrosti proti nim. Ještě nejsou v kastě. I když ta už je pro většinu z nás předem určená.
Myslím, že v celém našem ročníku to bude jen Fellow, kdo nepůjde ve šlépějích svých rodičů. Ona se sice narodila mezi Oddanými, ale po psychické stránce patří k nám. O tom by nikdo nepochyboval.

Už velmi dlouho se snažím přijít na to, jak je možné, že ačkoliv vaše fyzické předpoklady ovládá jeden gen, nějaký jiný řídí vaši psychiku. A podle té se Rada starších orientuje. Je to logické. Není to o tom, jak vypadáte, ale o tom, co umíte a jak funguje váš mozek.

,,No jo," protočím očima, ,,vždyť já vím."
,,Co takhle změnit téma?" navrhne Dorney opatrně. ,,Možná by to nebylo od věci."
Její nimrání v jídle už mě přestává udivovat. Nikdy nic nedojí, asi se stydí. Nevím, nemluví o tom. 

,,Jak jste na tom se zkouškami?" prolomím ticho jako první. ,,Mně už chybí jen medicína, snad to zvládnu."
,,Tak ty jsi ta poslední na celý týhle škole, která by se měla bát," Marcus protočí panenkami a dloubne mě vši silou do žeber. Zareaguji jen tichým, nedbalým zaskučením, které se mi vydere z hrdla automaticky. Reflexy.
,,To není pravda!" ohradím se rychle, než kdokoliv z nich začne něco namítat. Ale možná na tom přeci jen něco bude. Všechno mi jde samo, aniž bych se musela snažit, zkoušky zvládnu vždycky na plný počet bodů... Někde v tom kousek pravdy je, ale to neznamená, že bych neměla bát, jestli to zvládnu.
,,Ale je..." zamumlá Christian takovým tónem, který jasně naznačuje, že mu tyhle slova moc nešla přes pusu. Nepřekousne fakt, že někdo může být v něčem lepší než on. Jeho ego bych někdy opravdu chtěla mít. Takové sebevědomí se jen tak nevidí. Ovšem, má to i svá negativa. Hlavně je to teda fakt, že při narušení svrchní vrstvy povýšenosti se člověk automaticky stává ofenzivním.
,,Nebudeme se zase hádat," povzdechne si zoufale Fellow. ,,Prostě se musíme shodnout na tom, že Faith je nejlepší na celé škole a že na ní nikdo z nás nemá. Ale pokud vím, to není to, na co se nás ptala. Takže já začnu. Já mám třeba už jen zkoušku z biologie a politologie."

Díkybohu!
Ukradnu si jeden z jejích lítostivých pohledů a do vzduchu vydechnu slovo ,,děkuju" tak, aby jen ona poznala, co jí chci říct. Jemně přikývne a usměje se. Neslyšně si něco zamumlá sama pro sebe a opět nasadí pro ni typický, nicneříkající obličej. Konečně neřešíme mě! Fellow je asi ta nejchápavější a nejdůvěryhodnější kamarádka, jakou kdy kdo mohl mít.
,,Mně už chybí jen chemie," prohlásí vítězoslavně Marcus stále se snažící přijít na zapeklité obrácené magnetické pole obou holografických krychlí. Jestli to budě dělat ještě dlouho, zešílím. ,,A tu bych měl zvládnout na výbornou."
A zase zapadne do svého světa. Vsadím se, že poslouchá každé naše maximálně druhé slovo. Jemně se nad tím pousměju. Když se soustředí, působí tak neškodně a slabě. jeho svaly na rukou ovšem ukazují přesný opak.
,,Mně toho chybí ještě dost. Nemám fyziku, matiku, angličtinu a historii kast," Chris se hezky uvelebí na svém místě s jeho obvyklým úšklebkem na rtech. Očividně je mu to jedno. Je vůči tomu velmi laxní a flegmatický, jako ostatně vždy. On prostě ví, že bude společně se mnou a ostatními budoucími Progenními mezi nejlepšími. ,,Ale během dneška a zítřka bych to mohl stihnout všechno."

Na chvíli se zakoukám na Rebely na protější straně zahrady. Vypadají tak šťastně. Nejsou přátelští, ale drží se přísloví ,,jeden za všechny, všichni za jednoho". Spolu tvoří celek. V týmu pracují lépe, než kdokoliv jiný. Jakmile se něco stane jednomu, zasáhne to ostatní. Jako kdyby se spojili do jedné osoby a ztráta nějaké její části je jako velká krvavá rána, která se neodkladně musí ošetřit.
Někdy je mi líto, že to takhle není i u nás. My se navzájem moc nebavíme. A když jo, je to hlavně pro náš prospěch. Jen Fellow, Marcus a já z toho trochu vypadáváme. My jsme nerozlučná trojka. O Christianovi a Dorney už bohužel takové mínění nemám. Ale rozhodně bych se svěřila radši jemu než jí.