Když jsem se za nějaký čas probudila nepřirozeně stočená na matraci, Bucky se ještě neobjevil, přestože objemné džbány na stole již byly naplněny vodou až po okraj.

Bylo mi jasné, že život tady se ani za nic nemohl podobat bydlení v New Yorku, kde měla nonstop otevřeno samoobsluha o ulici dál, teplá voda byla samozřejmostí a elektřina jakbysmet. Tady musel člověk umět přežít a taky pro to něco udělat. Po tom všem jsem možná přicházela na to, proč tady Bucky s radostí zůstal. Staral se o sebe a svůj malý pozemek, řídil se jen přirozenými instinkty, což bylo tak na hony vzdálené životnímu stylu, který vedl kdysi. Vláda nad světem, biologické zbraně, mutace, služby vyšším cílům, nic z toho na tomto místě nemělo význam.

Vyšla jsem ven ve víře, že ho zahlédnu někde v okolí, ale marně. Možná ještě měl nějakou práci. Nebo potřeboval chvíli přemýšlet. Rozhodla jsem se ho nehledat, přece jen jsem mu slíbila, že tady zůstanu, dokud se nevrátí.

Procházela jsem se tiše po maličké místnosti a snažila si užít to příjemné ticho narušované jen neustálým bzučením cikád. Čím déle jsem tu zůstávala, tím víc se mi nechtělo pryč. Zároveň mi ale neustále vyvstávalo na mysli, proč bych měla brát tento klid Buckymu. Bylo to příliš sobecké.

Mou roztěkanou pozornost ze všech myšlenek, které se mi honily hlavou, upoutala až malá polička nad starou dřevěnou truhlou. Mimo usazený prach se na ní občas skrz sluneční paprsky dopadající zvenčí zatřpytilo něco lesklého. Setřela jsem konečky prstů vrstvu prachu a vzala fotografii do rukou. Byla nová. Příliš nová na to, aby se jednalo o originál. Několikrát jsem ji obrátila v dlaních a zjistila, že je to vlastně jen výstřižek z časopisu. I tak mě ale jeho výjev zaujal. Vyobrazovala Steva, Buckyho a nějaké dvě ženy. Obrázek byl černobílý a Steve příliš malý, takže mi netrvalo dlouho poznat, kdy byl snímek pořízen. Zdálo se, že se na fotce snažila čtveřice vměstnat do fotobuňky, což se Stevovi v tom čase soudě podle výrazu v obličeji moc nelíbilo. Postával úplně na kraji, v rukou balíček s něčím, co mohl být popcorn stejně tak jako horké kaštany nebo bonbóny. Tvářil se nepohodlně jako by foto buňka byla to poslední místo, kde by chtěl trávit večer. Jeho plandavá bunda mu na tragickém vzhledu moc nepřidávala a ani to, že byl o hlavu menší než nižší z žen, nepomáhalo. Neubránila jsem se úsměvu při pomyšlení na to, že takovým pískletem Steve kdysi býval. Jen ten výraz ve tváři se nezměnil. Stejný měl, když jsme se poprvé setkali. Musel být někde, kde ho chtěli ostatní. Zdálo se, že to neměl rád odjakživa. Úsměv mi ale zmizel při pohledu na Buckyho. To, že byl stejně jako Steve oproti nynějšku mnohem užší v ramenou a nižší, nebyl ani tak do očí bijící rozdíl. Šlo o to, jakým působil dojmem. Sebevědomě objímal obě ženy okolo ramen, zářivě se usmíval do objektivu a vlasy měl úhledně učesané a upravené stejně tak jako vojenskou uniformu. Z fotky Bucky působil jako cílevědomý mladík, který se nebojí ženské společnosti a rád se baví. Nějak jsem ten obličej nedokázala skloubit s obličejem Buckyho dnes. Takže toto Hydra dokázala, pomyslela jsem si, udělala z mladíka plného života zlomeného muže s jizvami na duši.

Nadskočila jsem, když za mými zády zavrzal práh a dovnitř vstoupil Bucky s nůší ovoce. Očima rychle zanalyzoval mou činnost a mírně se pousmál. „To bylo ještě v dobách, kdy se holky otáčely za mnou," pověděl klidně a k mému překvapení bez náznaku naštvání, „co Steve vyrostl, šlo to z kopce."

„Omlouvám se," snažila jsem se neznít nervózně.

Neodpověděl, jen v tichosti položil jídlo na stůl vedle džbánů a posadil se na židli. „Vystřihl jsem to z nějakého bulvárního časopisu, na který jsem narazil, když jsem utíkal. Psali tam o Kate jako o Stevově přítelkyni, to je ta blondýna napravo. Doopravdy jí byl spíš pro smích. Všichni jsou ovlivnění tím, co je Steve teď. Nechápou, že ten malý kluk tam uvnitř pořád ještě někde je a občas se i ukáže, když mu člověk rozumí," pověděl vážně. Sledovala jsem střídavě fotku a jeho a snažila se přijít na to, kam tím vším míří.

„Ten hubený kluk z Brooklynu si nedokázal přiznat, že něco nepůjde a dostával se kvůli tomu do průšvihů. A dostává se stále. Na tom letišti se ale rozhodl jako muž a jako rozumný člověk. Chtěl ti dát jen šanci na normální život, a ne na život uprchlíka," přiznal.

Zdálo se, že při všech těch činnostech, kdy nosil vodu a jídlo, hodně přemýšlel. A nutil tím k přemýšlení taky mě. V hlavě se mi zavrtala myšlenka, že snad Steve neodešel, jelikož jsem mu to řekla já, ale protože se tak rozhodl. Protože věděl, jak se mezi nimi supervojáky cítím a že mi tento život dělá potíže. Mnohem větší problémy mi ale dělal právě život mezi civilisty. Nakonec jsem si musela projít tím několikaměsíčním mučením, přesvědčováním sama sebe, že chci žít normálně a předstíráním, že je to to pravé. To všechno jen proto, abych zjistila, že potřebuju někoho jako je Bucky, Gordon, Steve nebo dokonce Fury. Kéž by jen to uvědomění bývalo jednodušší.

„Prostě se to stalo," snažila jsem se kapitolu letiště nadobro mezi námi uzavřít.

„Chci jen, abys věděla, že jsem si to uvědomil," pověděl, „Steve se rozhodl tak, jak bych to já nedokázal. Udělal v tu chvíli to nejlepší."

Přemýšlela jsem, proč mi to říká. Znělo to jako omluva, jako bychom se snad předtím pohádali. Zdálo se, že ho rozrušilo, když jsem se tu najednou objevila v takovém stavu, a já byla pro tuto chvíli přesvědčená vrátit se zpět do města. Moje přítomnost tady nepřinášela nic dobrého. Jen jsem mu ten návrh musela sdělit ve správnou chvíli. A nebylo to teď.

Ve snaze odlehčit situaci jsem si přisedla na židli vedle něj, znovu se zadívala na obě ženy na fotce a zasmála se. „Takže to jsi ten večer tancoval s oběma najednou?"

Zasmál se stejně tak, na což jsem si u toho nového Buckyho ještě zvykala, a neurčitě pokrčil rameny. „Byl to poslední večer před tím, než jsem narukoval," pověděl, „poslední večer, kdy jsem Steva viděl takhle a poslední večer, kdy byl svět ještě v pořádku. Samozřejmě, že jsem si to užil a tancoval s oběma najednou."

„A už jsi je nikdy neviděl?"

„Vím jen, že si ta hnědovláska zanedlouho po mém odchodu našla přítele a blondýna pak několikrát Stevovi psala, co vyrostl. Jinak nic," odpověděl. „Proč se bavíme zrovna o těchto dvou?"

„Máš snad nějaké zajímavější?"

„Ne," protřel si dlaní obličej a snažil se zabránit cukání koutků, „spíš proč se bavíme o holkách?"

Pokrčila jsem rameny a ukázala mu znovu tu fotku. „Vypadáš tu šťastně."

„Chceš ve mně teď probudit pocit štěstí vyvoláním šťastných vzpomínek v mé hlavě nebo něco takového?"

Položila jsem fotku na stůl, podepřela si hlavu pěstí a loket zapřela do stolu. Dívala jsem se mu přímo do očí. „Ne," odpověděla jsem, „chci jen vidět něco z toho mladíka na fotce a už nechci slyšet o Stevových rozhodnutích, letišti, Shieldu a něčích zákeřných úmyslech."

„Dobře," souhlasil prostě, „už žádné nadnárodní problémy."

---

Moje odhodlání dostat se nějakým způsobem zpět do města nakonec přebil Bucky tím, že si v podvečer z ničeho nic ustlal na druhém konci místnosti. Právě v tu dobu jsem si začínala klást otázky ohledně toho, jak se tam dostanu a koho zkontaktuju. A jediný, kdo mi v tomto mohl pomoct byl právě on.

„Můžu přespat ve městě," začala jsem opatrně a doopravdy doufala, že tam ještě někde narazím na Furyho a dohodnu se s ním na nějaké jiné alternativě mého úkrytu. Wakanda a celkově toto místo na mě působilo opravdu klidným a bezpečným dojmem. Klidně na mě působil i Bucky a zbytek dne v jeho společnosti utekl jako voda. Víc než o sobě mluvil o zdejších lidech ve vesnici. Dozvěděla jsem se, že ne všichni tedy žijí jako domorodí křováci, ale veškeré jídlo a potraviny se dají lehce koupit na trhu. Místo televizí tady provozují hlavně malé skleněné destičky podobné našim tabletům s možností trojrozměrného promítání. Tvrdil, že všichni lidé odsud jsou buď opravdu místní, kteří v tomto stylu života vyrostli, nebo přistěhovalci z měst, kteří se snažili najít klid a rovnováhu v přírodě. Přišlo mi to zajímavé, protože tento trend se hodně rozmáhal i u nás. V minulosti se lidí do měst stěhovali v davech, nyní se snažil každý utéct, pěstovat své plodiny a chovat svá zvířata a zkrátka co nejvíc věcí čerpat z přírody. Jen jsem se ještě nesetkala s takovým extrémem, aby se lidé vrátili o několik desetiletí či staletí nazpět. Wakanda si však navzdory tak obrovskému pokroku stále zachovávala toho starobylého ducha, a tak se možná na jednu stranu ani nebylo čemu divit. Možná právě to byl ten klíč, ta skromnost a chybějící potřeba se zbytečně rozpínat, kterou jsme u nás ještě nedokázali pochopit.

„Je to daleko," poznamenal pokojně, „a neznám tady nikoho, kdo by vlastnil vznášedlo či cokoliv jiného."

„Ale kdybys znal," přimhouřila jsem podezíravě oči, „tak bys mi pomohl."

Pokrčil rameny. „Tohle je to nejlepší místo, kde se můžeš ukrýt," pověděl mi upřímně, „a nenechám tě odejít, dokud se to zase nevyřeší. Myslím, že jsi to řekla kdysi zrovna ty, že až nebude potřeba, tak ustoupím. Přesně tohle teď říkám i já. A teď ta potřeba je."

Nedokázala jsem určit přesný moment, kdy se moje vlastní obhajovací slova obrátila proti mně. Nevěděla jsem, co říct, protože bych tím odporovala sama sobě, a to Bucky věděl. Chtěla jsem být na něj naštvaná, ale nešlo to. Kdyby se takto najednou objevil on u mého prahu, vím, že bych neváhala stejně jako on.

Beze slov doskládal přikrývky na místo svého dnešního noclehu a tiše přešel ke staré truhle. „Nemám nic jiného, co bych ti místo té košile nabídnul," přiznal, když zadumaně hleděl na oblečení uvnitř.

Polovinu věcí, které truhla obsahovala, jsem neměla ponětí, jak nosit a jak si je také vůbec obléct. A Buckyho jsem o to prosit nechtěla. Skoro až úlevně jsem proto sáhla po volné látkové košili bez zapínání. Celkově by se do ní moje drobná postava mohla vlézt snad třikrát a mohla mi sahat tak akorát nad kolena. Nicméně mi to stále připadalo přípustnější než některé z rouch, které tu nosil Bucky.

„Taky je rád nosím," přiznal, „jen místní je moc neradi vidí. Snaží se dodržovat tradice."

Na dně jsem dokonce zahlédla i pár obyčejných kusů oblečení jako byly černé lovecké kalhoty nebo normální jednobarevná trička v tmavě zelené barvě. Zdálo se však, že si kvůli zdejšímu životu snažil zvyknout na roucha a přehozy.

„Půjdu znovu do vesnice," pověděl po chvíli, „zkusím ti něco sehnat. Zatím se můžeš okoupat v té tůňce u lesa. Je dlážděná a s ohřívačem vody, takže žádná divočina. Může to vypadat, jak chce, ale v potoce se tu doopravdy nikdo nekoupe."

Mírně jsem se pousmála. Měl pravdu, pokroku někdy nešlo zabránit.

Když jsem mu posléze pohlédla do očí a chtěla přikývnout, zarazil mě jeho náhlý vážný výraz. Jemně přejel ukazováčkem živé paže po čouhajícím lemu zakrvácené košile a zamračil se.

„Tu košili pak nech ležet tam," kývl skrz otevřené dveře k tůňce, „já se o ni postarám."

Vidět ten smutek v jeho očích, když mi tu nabídku učinil, mě donutilo na chvíli přestat dýchat. Doopravdy jsem nad tou krví zbrocenou košilí zatím nepřemýšlela a teprve teď si uvědomila, že ji mám stále na sobě. Roztřásly se mi prsty napůl z děsivého zážitku, který se v souvislosti s košilí odehrál, a napůl z toho překrásného a hřejivého gesta, které učinil. Věděl, že by mi to mohlo dělat problém, a zdálo se, že si nepřál, abych na to ještě kdy pomyslela.

Snažila jsem se držet slzy na uzdě a tichým hlasem jsem odpověděla: „Děkuju, Bucky."

Mírně přikývl a potichu zmizel, abych mohla být osamotě.