Vznášedlo mělo oválný tvar bez střechy s postranními křídly podobajícím se krovkám brouka, vznášelo se jen několik málo metrů nad zemí a pilot, který mě beze slov nechal nastoupit hned po tom, co jsem se rozloučila s Shuri, nepotřeboval k ovládání stroje nic víc, než dvě páky a několik tlačítek. Řítili jsme se poklidnými wakandskými pláněmi a futuristická města postupně nahrazovala malá políčka, hliněné sruby a pasoucí se stáda dobytka. Bylo zvláštní, že si tato země po tom všem zachovávala také svůj původní, prastarý vzhled. Při tom pohledu mě jen napadalo, zda i místní obyvatelé stále žijí prostě a skromně jako dřív nebo uvnitř svých domorodých domků skrývají taky nějaký ten satelit či plazmovou televizi.

„Jsme tady," vytrhl mě ze zamyšlení těžkopádný pilotův přízvuk a já si uvědomila, že stojíme na místě a vznášedlo dosedlo elegantně na zem. Jemně jsem přikývla na srozuměnou a opatrně seskočila na zem stále obtěžkaná kufříkem a pytlíkem sladkostí, o kterém jsem stále nevěděla, co si myslet.

Jakmile jsem však obešla vznášedlo a shlédla dolů do údolí, musela jsem v duchu poděkovat Shuri za její prozíravost. Hned pod kopcem se po mé levici rozprostíral řídký lesík s maličkou chatrčí na kraji. Okolo jsem zahlédla jen jedno či dvě několikametrová políčka se zelenými výhonky. Po mé pravici už se dál rozmáhala suchá, nemilosrdná pláň s početnou skupinkou dětí obíhajících se smíchem osamocený strom.

Vznášedlo se ihned dalo do pohybu a za několik vteřin mi zmizelo z dohledu, aniž bych měla možnost zeptat se pilota, kudy jít. Široko daleko byla malá chatrč jediným náznakem civilizace, tudíž to byl nejspíš i můj cíl. Přesto všechno jsem se ale rozhodla zamířit k dětem, které budou o Buckyho poloze vědět víc. Navíc jsem měla stále ten balíček sladkostí a něco mi říkalo, že za něj budou rády. Někde uvnitř jsem jim jen chtěla udělat radost a trochu oddálit mé nadcházející setkání. Stále jsem si nebyla jistá, jestli to, co dělám, je správné.

Čím blíž jsem se dostávala ke stromu skrz vysoké houští trav, tím víc dětí přestávalo zběsile pokřikovat a nahánět se a místo toho jen tiše zůstaly stát a zvědavě zírat. Snažila jsem se na ně přátelsky usmát, ale ani to je nepřimělo mi moc důvěřovat.

Když jsem však několik metrů před stromem položila kufřík na zem, poklekla, abych byla blíž jejich výšce a nabídla jim sladkosti od Shuri, v jejich obličejích se objevilo zaváhání. Možná že se výchova dětí ve Wakandě tolik od zbytku světa nelišila. Všude měli hluboce vštěpené, že cizím lidem se nemá věřit. Obzvlášť ne cizincům v podivném oblečení a zakrváceným límcem. Nicméně stejně jako děti v Americe, ani tady neodolaly vábení sladkostí a hned několik drobných ruček sáhlo do balíčku vytahovalo sladké dobroty.

„Kde najdu Jamese Barnese?" zeptala jsem se pomalu dětí a přitom dávala důraz na jméno.

Nechápavě se po sobě podívaly a mlčely.

„James Barnes," zopakovala jsem znovu a snažila se v jejich tvářičkách najít záblesk poznání.

Jedno z dětí, asi šestiletá holčička, se najednou naklonila ke staršímu chlapci a stydlivě mu pošeptala několik cizích vět v jejich jazyce. Jen dvěma slovům jsem dokázala rozumět. Bílý vlk. Nic z toho mi však nedávalo smysl. Nabídla jsem dětem poslední zbytky balíčku a snažila se co nejvíc usmívat, přestože uvnitř jsem pociťovala jen zklamání. Pokud tyto děti nevěděly o Buckym nic, pak jsem se ocitla uprostřed divočiny úplně sama a bez pomoci.

Z myšlenek mě vytrhlo zapraskání suchých větviček popadaných ze stromu.

„Kde je Steve?" zaslechla jsem za sebou povědomý, chraplavý hlas. Prudce jsem z pokleku vyskočila na nohy a zadívala se Buckymu do očí. Viděla jsem obavu, starost a podle hlasu i tichý vztek.

Byl mírně opálený, ovšem ne tolik jako lidé, co se právě vrátili z dovolené. Svědčilo to o tom, že na slunci tady tolik času netrávil. Dlouhé vlasy mu spadaly na ramena, která obepínala tmavě červená látka z podobného materiálu a podobně střižená jako šaty dětí. Jen ve větší velikosti a bez otvoru pro levou ruku. Svou kovovou paži postrádal.

„Proč tu není s tebou?" zeptal se znovu, tentokrát o dost mírněji. Děti okolo ani nedutaly, dokonce i zapomněly jíst svoje tolik chtěné sladkosti.

„Nevím, kde je," odpověděla jsem na jeho první otázku. Nedokázala jsem najednou najít ta správná slova. Vlastně jsem se od samého počátku snažila vymyslet, co mu řeknu, až se potkáme, ale ani dřív, a dokonce ani teď jsem ze sebe nedokázala vydat ani hlásku. „A je to tak lepší. Jinak to nešlo."

„Slíbil, že se o tebe postará," řekl odměřeně, „že budeš v bezpečí. A teď jsi tady. Bez něj. Se zkrvaveným oblečením. A s tím kufříkem. Co se stalo?"

Bylo bláhové si myslet, že nepozná problém, když ho vidí. A očividně také znal obsah toho tajemstvím opředeného kufříku od Shuri. Také jsem začínala hluboce litovat toho, že jsem se nechala k Buckymu přivést. Neměla jsem žádné právo ho do toho zaplétat.

„Gordon je mrtvý," šla jsem s pravdou ven a sklopila pohled, aby neviděl, jak moc mě ta skutečnost ničila. „Nevím, co se stalo, někdo se prostě rozhodl-."

Teplá paže mě objala okolo zad a přitiskla k sobě. Zabořila jsem obličej do Buckyho ramene a snažila se ubránit slzám. Jemně mě pohladil po vlasech a zakolébal se. „Tady se už nikomu nic nestane," slíbil.

Dětem jsme už dávno přestali připadat zajímaví a společně se začaly dělit o poslední sladkosti. Bucky se po chvíli odtáhl, vzal ze země kufřík a pomalu mě vedl k chatrči. Mimoděk se otočil za dětmi a pousmál se. „To bylo chytré. Někdy jsou moc zvědaví."

„To Shuri," přiznala jsem její zásluhy a srovnala krok s Buckym.

Jemně přikývl na srozuměnou a pokračoval v cestě.

V tichosti jsme došli až k chatrči, která se stala jeho novým domovem, a já se fascinovaně rozhlížela po jejím okolí. Pod korunami stromů zpola ukrytá v hustém křoví se na slunci třpytila hladina malé tůňky a na záhonech vyrůstaly tenké úponky plodin. Před vchodem představujícím tmavou látku připevněnou na futrech několika hřebíky, se Bucky zastavil, odkryl deku a nechal mě projít dovnitř.

Ocitla jsem se v malé místnůstce, řídce osvětlené jen pomocí několika oken. Přesto jsem se tu ihned cítila útulně a v bezpečí. Uprostřed stál mírně pokřivený dřevěný stůl se svícnem a třemi židlemi okolo. V nejtemnějším koutě jsem zahlédla něco podobného staré matraci s hromadou přikrývek a dřevěnou truhlici s oblečením. Za to nejsvětlejším místem celého obydlí zůstávalo něco jako malá kuchyňka, dřevěný pult s hromadou bylin, zeleniny a ovoce s malou pecí vestavěnou ve zdi.

„Bucky, omlouvám se," přiznala jsem po chvíli, kdy mě usadil na jednu z židlí a sedl si naproti mně i s kufříkem.

Zavrtěl hlavou. „Ne, ty se neomlouvej."

Zadíval se ně mě a starostlivě nakrčil čelo. „Slyšel jsem vznášedlo. Viděl jsem, jak dlouho jsi váhala, a chci, aby se to už nikdy neopakovalo. Když se bude něco dít, přijdeš za mnou, dobře?"

Mírně jsem na jeho vyjádření pokývala hlavou. Oba jsme ale věděli, že bych zaváhala vždycky.

„Proč tu není Steve, když ho nejvíc potřebuješ a co se stalo?"

Zvláštní bylo, že Stevovu nepřítomnost stavil na první a místo a celkový problém až na druhé. „Steve mi žádnou ochranu nedluží, nic mi neslíbil a já s tím počítala. A do včerejška šlo taky všechno hladce. Nikdo nikomu nic neslíbil."

„Mně ano," přiznal.

Mluvili spolu? Nedokázala jsem si jejich rozhovor ani za nic vybavit. Bylo to už půl roku, a přestože jsem si některé momenty dokázala vybavit stále ještě příliš živě, podobný rozhovor mě obcházel. „Od výbuchu generátoru jsme se už neviděli."

Bucky se zahleděl stranou a mírně nadzvedl koutky. „Snad si nemyslíš, že bych odešel bez rozloučení."

Můj pohled zjihl a bylo pro mě v tu chvíli velice těžké mu dál v názorech oponovat. Zdálo se, že si toho všimnul taky, protože pokračoval: „Kdybych věděl, že zůstaneš sama, neodletěl bych."

„Bucky, nic mi nedlužíte," připomněla jsem mu, „a na všechno ostatní je tady Fury, o vše se postaral."

„Myslím, že tohle by Steve Furymu nesvěřil."

Věděl, že je za tím něco víc. Něco, co jsem mu nechtěla prozatím říct. „Museli jsme se rozdělit," stála jsem si za svým, „nedokázala jsem spolehlivě udržet rovnováhu, Steve mě odtud musel skoro odnést. A jediná úniková cesta byly ty kanceláře s ruskými speciálními jednotkami. Se mnou se přes ně nemohl dostat. A i kdyby, trvalo by to moc dlouho a policie zvenčí by nás dostihla. Musel zmizet okamžitě. Já mezitím upoutala pozornost."

Teprve po skončení svého monologu jsem měla tu odvahu mu pohlédnout do očí. Viděla jsem na něm, že je naštvaný. „Je to zatracený Kapitán Amerika! Holýma rukama mi v Berlíně stáhl vrtulník ze vzduchu a pak se i se mnou z bezvědomí dokázal dostat pryč, aniž by si ho kdokoliv z ostrahy pobíhající v tu dobu okolo všimnul. A to nemluvím o tom útěku v lese s námi oběma. To letiště nebylo nic, co by nezvládl, kdyby nechtěl."

„Udělal jen to, co jsem po něm chtěla," prohlásila jsem rázně a na poslední chvíli zadržela ruku, která chtěl pěstí praštit do stolu. „Možná jsem prostě neměla na to, aby mě neustále hlídal jako malé dítě, chránil jako oko v hlavě a při tom všem řešil problémy, které má. Možná jsem jen chtěla žít mezi lidmi, kterým v tom tempu stačím. Po čase ale mívám ale pocit, že nestačím ani jim."

Prokázal mi tu laskavost, že na toto téma už dál řeč nerozváděl. Místo toho na mě opět starostlivě pohlédl s jemnými vráskami na čele, které jsem vídala u Steva.

„Co se stalo Gordonovi?" zeptal se po chvíli. Byla jsem ráda, že se konečně zajímal o něco, co mělo smysl a na čem doopravdy záleželo.

„Prohnali mu kulku hlavou," pověděla jsem daleko surověji, než jsem zamýšlela. Nicméně to jsem taky cítila, když se to stalo. Surovost. „Kvůli mně."

Neřekl, že ho to mrzí, ani se mě nepokoušel přesvědčit, že jsem v tom nevinně, když neznal všechna fakta. Toho jsem si nesmírně cenila. „Proč by ho někdo chtěl zabít kvůli tobě?"

„Protože chtějí nalákat Steva," pověděla jsem. „Už půl roku nikdo nemá tušení, kde je. Dokonce ani Fury a to bývaly doby, kdy dokázal celý tým ještě sehnat dohromady. Zmizel pro všechny."

„A někdo si myslí, že pokud ublíží tobě, tak se objeví," konstatoval věcně Bucky.

„To si myslí Fury."

„Přesně to je ten důvod, proč tě měl chránit," řekl opět zaníceně, „proč tě neměl opouštět."

„Bucky, nic se mi nestalo," připomněla jsem mu, nicméně jsem si tím sama nebyla tolik jistá. Při pomyšlení na Gordona se mi hůře dýchalo a pociťovala jsem ze všech stran podivný a nepříjemný tlak. A pak tu byl taky ten mnou postřelený útočník. Přišla jsem o dobrého přítele a zavraždila člověka.

„Nějaký muž mě přepadl v autě," pověděla jsem mu v návaznosti na svou myšlenku, „ptal se po Stevovi a když jsem mu řekla, že nic nevím, chtěl mě vzít s sebou. Utekla jsem do Shieldu, kde pak zabili Gordona a tak mě Fury poslal tady."

„Jak ten muž vypadal? Kde je teď?"

Zůstala jsem zticha a snažila se to vyslovit nahlas. S odstupem času bylo překvapivě stále horší a horší o tom mluvit. „Třikrát jsem ho střelila do hrudníku," řekla jsem podivně nalomeným hlasem.

„Pokud tě napadl, pak si to zasloužil," odpověděl ihned Bucky a naklonil se mírně dopředu, aby si mě prohlédl. „Mar, pokud někdo dělá takové věci, pak musí počítat s tím, že za to může být potrestán. Kýmkoliv."

Neodpověděla jsem a snažila si jeho slova vzít k srdci. A co když to byl jen obyčejný kluk, kterému za to zaplatili, protože potřeboval peníze? Co když ho k tomu donutili? Co když byl stejně nevinný jako Bucky?

„V Americe tě teď asi hledá policie," domyslel si.

„V té panice jsem tam nechala auto. Skoro jako bych se jim podepsala. Taky už vědí, kdo jsem."

Zůstal zticha. Nepotřeboval to říct nahlas, věděli jsme to oba. Neměla jsem kam jít.

V tichosti se natáhl po kufříku a odcvakl otvírání. Zvědavě jsem vstala a postavila se za něj. Zdálo se, že není nikterak překvapený a zvědavý jako já. Vypadal naprosto obeznámen se situací, skoro jako by to nebylo poprvé, co takový kufřík dostal. Otevřel víko dokořán a naklonil se blíž, aby si předmět uvnitř dobře prohlédl.

„To ne," vyhrkla jsem najednou roztřeseným hlasem a zaklapla kufr zpět, „To po tobě nemůžu chtít, Bucky."

Poklidně se natočil na židli a pohlédl na mě. „Pokud Shuri uznala za vhodné, že jí bude potřeba, pak ji budu mít."

„Vím, jak moc to nenávidíš."

Beze slov se otočil zpátky a vyndal z kufříku svou novou protézu. Zvědavě si ji prohlédl. „Naposled mi ji poslali, když na hranicích řádili Somálci."

„Chci jen, abys věděl, že to nemusíš dělat," snažila jsem se mu připomenout vážným hlasem, ale ten z nějakého důvodu najednou zněl unaveně.

„S jednou rukou toho asi moc neubráním," snažil se znít vesele, ale hlas ho neposlouchal stejně jako mě.

Několika mrštnými pohyby rozvázal pár uzlíků na svých šatech a nechal róbu spadnout do úrovně boků. Místo levé ruky mu trčel z ramene jen krátký kovový pahýl. V místech, kde kov nahrazovala kůže se skvěly ošklivé a hluboké jizvy.

„Mohla bys?" přerušil můj úzkostlivý pohled a podal mi protézu.

„Bucky, to je..." Chtěla jsem říct, že je mi to líto? Že mě mrzí, co se mu stalo a co po něm žádám? Nic z toho jsem neřekla a místo toho s roztřesenými prsty vzala do rukou neživou paži. Překvapilo mě, jak je lehká.

Jednu dlaň jsem mu položila na rameno, abych měla oporu a tou druhou se snažila zatlačit kloub paže do pahýlu. Přišlo mi to příliš jednoduché. Protéza neměla žádné elektronické spoje, jen kloub. I tak s ní ale v momentě Bucky pohnul, prohýbal prsty a zakroutil zápěstím. Předpokládala jsem, že v tom bude technologie daleko menší a úspornější, která dokázala pracovat, aniž bych ji spatřila okem.

„To je vibranium," poznamenal, jako by snad věděl, o čem přemýšlím, „s mikroskopickými vlákny uvnitř. Skoro jako uměle vytvořené nervy."

„Shuri na ní odvedla skvělou práci," uznala jsem a znovu pomyslela na to mladé děvče s neuvěřitelnými schopnostmi.

„Nejen na ní," pověděl po chvíli Bucky, když dozkoušel protézu. Podle výrazu jeho obličeje se zdálo, že vše funguje tak, jak má. Prsty se spolehlivě na požádání zavlnily, rameno zakroužilo a lokty se zdály také plně funkční. „Po těch letech jsem to zase já."

Poznala jsem mu tu změnu hlavně na očích. Zdály se klidnější a také vřelejší a jeho kdysi zdrženlivý a chladný přístup k lidem téměř zmizel. Už jen to, že si u jeho domu hrály děti, byla překvapivá novinka. Kdysi jsem z něj mívala strach, při pohledu na tohoto muže mi to ale připadalo jako hodně vzdálená, možná spíš až nereálná, minulost. Teď už se nemusel obávat sám sebe, nemusel mít strach, že někomu ublíží. To uvědomění na něm šlo poznat.

„Jsem ráda, že se cítíš lépe." Samotnou mě překvapilo, že jsem řekla jen toto. Přitom toho bylo tolik, co jsem mu chtěla povědět. Měla jsem radost z toho, že se nemusí bát sám sebe, že se ho nemusí bát ostatní a on může mít konečně poklidný a tichý život. Byla jsem ale hluboce přesvědčena o tom, že od ženy, která přišla a všechno to narušila, by to jen těžko přijal. Nejspíš na mě poznal, že mám na jazyku ještě spoustu dalších slov, která se uvnitř navzájem přebíjejí, protože nedopovídal a tiše vyčkával.

Beze slov si znovu zavázal róbu okolo ramen, což už mu šlo s oběma pažemi mnohem lépe, a vstal. Zadíval se mi do očí a já měla pocit že to, co jsem neřekla si přečetl sám. „Když teď odejdu pro vodu, najdu tě tu potom, že ano?"

Dokázal moje pohnutky předpovídat ještě dřív, než mě vůbec stihly napadnout. Už to hodně vypovídalo o tom, jak lehce čitelnou jsem se stávala.

„Slibuju."