Probudilo mě hučení motoru a nesnesitelná bolest v krční páteři. Hlava mi visela dolů a jediné, co mé tělo drželo v poloze sedu, byly bezpečnostní pásy. Podlaha vyrobená z chladného kovu se v šeru jen nepatrně blýštěla a já odněkud cítila proud chladného vzduchu z klimatizace.

S leknutím, že mě opět někde svázali a unesli, jsem se narovnala a rozhlédla okolo.

Quinjet.

Pilot se vepředu překvapeně ohlédl, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Až když zjistil, že ten podivný zvuk, který slyšel, doprovázel jen mé náhlé probuzení, opět se otočil a věnoval se své práci. Všechno se dělo za poklidného hučení motoru a mírných poryvů větru, které náš let doprovázely.

„Zdáte se mi," pověděla jsem Furymu, který se pohodlně opíral o sedadla přede mnou.

Zasmál se a vycenil tak své dlouhé bílé zuby. Černá páska přes oko se při tom pohybu malinko posunula a na čele se objevilo několik starostlivých vrásek.

„Jsem tak skutečný, až je mi to samotnému nepříjemné," pověděl zvučným hlasem.

Měla jsem spoustu otázek. Kde byl celou dobu? Kam to letíme? A proč jsem doteď spala? Místo toho mi na mysli vyběhly poslední události. Ten muž v autě. Útěk do Shieldu. Gordonovy mrtvé oči.

„Než vás odtamtud odnesli, stačila jste omdlít," pověděl, jako by přesně věděl, na co bych se jinak bývala zeptala sama.

„Měl rodinu?"

Ta otázka Furyho zdálo se rozčílila. Předklonil se, opřel se lokty o kolena a pozorně si mě prohlédl. „A co chcete slyšet? Že měl? Že měl dva syny na Harvardu, pěknou ženu a víkendovou chatu v Kanadě? Jen abyste se mohla uvnitř sžírat tím, že je to všechno vaše vina?"

Dopadala na mě únava. Už jsem víc nechtěla nad ničím přemýšlet. „A je?"

„Ulehčím vám to," prohlásil bez okolků, „ano, zabili ho, protože byl s vámi. A vy se s tím budete muset smířit, protože vás teď potřebuju plně funkční. Nezabila jste ho vy, zabil ho nějaký hajzl, co ho zastřelil."

Z nějakého důvodu mi to připadalo lepší, než kdyby se mě snažil přesvědčit o tom, že to s mou osobou za žádnou cenu nesouvisí. Stalo se, a tak to prostě bylo. Žaludek se mi několikrát obrátil a já se snažila přijmout Furyho slova a smířit se s tím. Zatím to nešlo.

„Proč se to celé vlastně děje?"

Fury se na moment odmlčel a několikrát si mě přeměřil pohledem. „Někdo po vás očividně jde."

„Proč potom zabili Gordona a ne mě?"

Všimla jsem si, že na jeho poměry už se dlouhou dobu nezasmál. „Gordon byl dobrý agent a spolehlivý chlap, s jehož ztrátou se také musím vyrovnat, nicméně to až ve chvíli, kdy dám všechno zase do pořádku. Sloužil dobře a jeho místo nebude lehké nahradit. Vy jste ale v jiném hledisku daleko cennější, drahá. Vás nikdo nezabije, mrtvá jste k ničemu. Mohou vás jen postupně ničit, vydírat, děsit, ale ne zabít."

„Jak to můžete vědět?" Do očí se mi vedraly slzy, když znovu promluvil o Gordonovi. Nějaká část mé mysli si ještě stále odmítala připustit, že je mrtvý. Mrtvý, protože já byla cennější.

„Nevím," přiznal Fury, „jen bych dělal přesně to samé, kdybych se chtěl dostat Rogersovi na kobylku."

Tupě jsem hleděla do prázdna a nenacházela slov.

„Uvědomte si jednu věc," pokračoval Fury, „vy zaječíte a Rogers přiběhne s celou eskadrou. Vláda netuší, kde se schovává. Neví to Stark. Nevím to já. Jediný, kdo to může vědět, jste vy, protože vy jste taky jediný člověk, kterému by to byl podle všeho ochotný říct."

„Ale já to nevím."

„Pak se okamžitě nabízí plán B," pověděl bez pochybností Fury, „přimějí vás zakřičet o pomoc."

Vyčerpaně jsem se svezla na opěradlo sedadla a pohlédla na něj. „Na co chtějí Steva?"

Pokrčil rameny. „Je využitelný v mnoha směrech. Konkrétně mě zatím nic nenapadá a ani to nevím."

A bylo to tady znovu. Opět jsem je ohrožovala. Už jsem věděla, co myslel Gordon tím, že by mě měl Fury nejraději na očích v Shieldu a taky proč mě nechával kontrolovat. S touto situací bylo vždy nutno počítat. Byla jsem pro nepřátele dlážděná cesta přímo ke Stevovi.

„Doufám potom, že jsme na cestě do nějaké opravdu vysoce zabezpečené skrýše," vyslovila jsem své přání, „za žádnou cenu mě nesmí proti němu využít."

Fury se po dlouhé době pousmál a mrkl na mě. „Nemějte sebemenší obavy. Znám někoho, kdo se o vás zaručeně postará."

***

Z poklidného života učitelky v Brooklynu mě osud najednou během několika hodin dokázal vyplivnout právě tady. Na místě, které sice působilo impozantně, bezpečně a normálnímu člověku naprosto nepřístupně, nicméně pro mě představovalo jeden z dalších třísek do ohně mého pocitu úzkosti. Jakmile jsem dokázala bezpečně rozeznat své okolí, prudce jsem zastavila na výstupní rampě quinjetu a s odmítavým výrazem pohlédla na Furyho. Přesně jsem věděla, co bude následovat.

„To mu neudělám," zavrtěla jsem hlavou a vydala se zpět do nitra letounu. Fury se ani nehnul. Strčil ruce do kapes dlouhého černého kabátu a sledoval veškerou mou činnost. Nevypadal na to, že by mě hodlal násilně z quinjetu vyhodit a rychle zmizet jako u nechtěného psa. Zatím.

„Chtěla jste někde, kde vás nedostanou," pokrčil rameny, „tak jsme tady." Dál nic neřekl, jen se zasněně rozhlížel okolo a obdivoval futuristické stavby a technické výdobytky wakandského národa.

„Myslela jsem, že stojíte na jeho straně," zamračila jsem se na něj, „že ho stejně jako já už chcete nechat být. Zaslouží si to."

Fury zavrtěl hlavou a zvučně se zasmál. „Já vás za Barnesem jít nenutím. Jen vám říkám, že je to ta nejlepší možnost, jakou máte, a důrazně vám to doporučuju."

„To odporuje všemu, co jsem se pro něj kdy snažila udělat."

Fury na to neodpověděl. Jen se ke mně znovu otočil zády a sledoval město. Kývl na několik strážných, kteří se postupně objevovali u vchodu do poměrně prostorné vysokopodlažní budovy. Na samotné přistávací ploše se to hemžilo různým personálem od techniků, kteří spravovali tamní letouny, po úředníky, kteří neúnavně pobíhali z patra do patra neustále obtěžkaní tablety, elektronikou a holografickým promítáním jejich telefonátů.

„Dluží vám laskavost," připomenul, aniž by mi věnoval jediný pohled.

Zhluboka jsem se nadechla, abych zabránila rozzuřenému tónu. „To nemyslíte vážně," podotkla jsem napjatým hlasem.

Fury si promasíroval krk a pomalu se otočil. Přistoupil až ke mně a zahleděl se mi do očí. Připomnělo mi to přesně ten den, kdy mi na parkovišti plném Starkových luxusních vozidel předal klíče od staré bílé dodávky s nejhledanějšími zločinci světa uvnitř.

„Nemůžu si tady dovolit posílat uprchlíky jako na běžícím páse," pověděl vážně, „být na vašem místě kdokoliv jiný, pravděpodobně bych mu nedokázal pomoct. Nemáme žádné skrýše a pokud si vás našli i přes Gordonovo snažení, a navíc dokázali přímo zaútočit na základnu, pak by pro ně utajený bunkr nebyl moc velkým problémem. Barnes je vaše jediná možnost."

„Mluvíte v množném čísle," podotkla jsem, „takže je těch útočníků víc?"

Rozhlédl se okolo, jako kdyby nás snad někdo mohl poslouchat. „Nechtěl jsem vás tím zatěžovat, ale pokud vám to pomůže dostatečně pochopit vážnost celé situace, pak budiž."

Zatajil se mi dech. Takže ve vzduchu stále viselo něco, co jsem ještě nevěděla. „Povězte mi to, prosím."

Vystrčil bradu dopředu a vážně mi pohlédl do očí. Skoro jako by se snažil odhadnout, zda jsem připravená to všechno slyšet. Při vědomí mě udržovala jen myšlenka, že horší už to být snad ani nemůže.

„Když jste spala, naši lidé se mezitím vrátili z Brooklynu," řekl, „na místě už ale mezitím bohužel zasahovala policie. Vaši novou identitu propojili s vaší starou. Buď jste někomu u FBI byla povědomá z televize nebo použili databázi otisků prstů a tam dohledali, co bylo potřeba. Víte, tak daleko naše prsty nesahají, aby mohl Gordon pozměnit a upravit i databázi FBI, takže se spíš počítalo s tím, že to ani nebude potřeba a vy se budete držet při zemi, aby do ní skrze vás nemusel nikdo nahlížet."

„Takže mě teď stíhají za velezradu, vraždu a padělání dokumentů," shrnula jsem to všechno náhle unaveným hlasem.

„Jediná dobrá zpráva je, že s tím zatím nešli do médií," doplnil Fury, „z toho by mohli mít pěkný průšvih. Dokázala jste se vyhnout vězení a pracovala v utajení ve škole mezi dětmi. Mohlo by pak u veřejnosti dojít k nedůvěře v ministerstvo spravedlnosti a další činné státní orgány. To si nemohou dovolit. Nemusíme se tedy obávat, že by se v nejbližší době Steve Rogers doopravdy objevil a nechal se zlákat do pasti."

Neustále jsem žasla nad Furyho dokonalým odhadovacím talentem. Za ty roky musel mít své protivníky přečtené jako otevřenou knihu. Přesně věděl, jak se zachovají, nad čím přemýšlí, a hlavně dokázal přesně předvídat veškeré reakce, které se daly očekávat. Bylo rozumné ho poslechnout, protože pokud mi pověděl, že tady bude vše v pořádku, pak nebyl důvod mu nevěřit. Celá má bytost však razantně jeho návrh odmítala. Nemohla jsem.

Jako by Fury vytušil, že jsem ještě ani zdaleka nehodlala souhlasit, pokračoval dál: „Ten, kdo zabil Gordona nebyl amatér ani zdaleka. Muž, který vás přepadl v autě, nelze skrz otisky prstů dohledat, můžeme jen rozebrat DNA a i tak budou výsledky příliš nejasné. Tělo zmizelo, nemáme důkaz. Nevíme, kde začít, koho vyšetřovat ani kde se ptát. Zatím se zdá, že Gordona zabil duch. Našlo se však místo odkud vrah střílel. Vzdálenost okolo jeden a půl kilometru. Zbraň neznámá. Střelec neznámý. Kulku jako byla tahle ještě nikdo jaktěživ neviděl, tudíž ani nevíme, kde byla vyrobena. Nepodobá se ničímu stylu, nemá žádné typické znaky a stejný materiál používá stovka dalších výrobců."

Bylo to naprosto poprvé, co jsem viděla ve Furyho oku bezradnost a nervozitu. „Jestli chcete, aby za Gordonovu smrt někdo zaplatil, pak musíte jít za Barnesem a nechat nás dělat svou práci."

Nejspíš zbystřil ten konflikt v mých očích, protože jen tiše stál a nechal mě přemýšlet. Myslela jsem na Buckyho a na to, že se po mně žádá, abych mu do života znovu vnesla obavy a bolestivé vzpomínky. Toto nebyl jeho boj, a přesto do něj měl být zapojen.

„Bude rád, že vás uvidí," snažil se povzbudit Fury, nicméně jeho hlas k milým projevům jako by ani nikdy nebyl uzpůsoben, takže v něm podtón nucené shovívavosti šlo jasně a zřetelně rozeznat.

„Rád uvidí? Přijdu za ním, abych mu oznámila, že je Gordon mrtvý, někdo se přes mě snaží dostat ke Stevovi a nevíme kdo. Proč zrovna on? Proč si musí problémy hledat vždycky někoho jako je Bucky?"

„Ptáte se na špatné adrese," pokrčil rameny Fury a nakrčil čelo.

Neodpověděla jsem a místo toho přemítala a zuřila nad tou do nebe volající nespravedlností. Pokud jsme se však měli potýkat s duchem, musela jsem se i já sama duchem stát. Stejně jako Bucky. Se značným sebezapřením jsem přistoupila blíž k Furymu a snažila se mu pevně pohlédnout do očí. Zdálo se, že tu snahu ocenil a přikývnul.

„Občas si taky říkám, jak je možné, že se problémy takového rozsahu lepí na paty právě vám," řekl, když naše dvojice pomalu sestupovala z rampy a mířila k prosklené budově před námi, „nezasloužíte si to stejně jako on."

V tichosti jsme kráčeli mezi místními obyvateli až do nitra obrovské kruhové haly prosvětlené východem ranního slunce. Pokud nyní ve Wakandě svítalo, podle všeho musel náš quinjet letět přes noc, k čemuž jsem musela připočítat ještě časový posun a možnou dobu letu. Předpoklad byl takový, že z Ameriky musel vzlétnout někdy v pozdní poledne. Teprve nyní jsem si také plně uvědomila, že na sobě stále mám zakrvácenou košili pouze překrytou tenkou koženou bundou Shieldu. Zhluboka jsem se nadechla. Gordonova krev stále zůstávala na mých šatech. I bez toho už ji ze sebe nikdy nesmyju.

Zajímavou skutečností dále zůstávalo, že se nad naším příjezdem nikdo ani nepozastavil. Silně jsem podezřívala Furyho, že tady není poprvé, nebo svou sebejistotu umí alespoň velice dobře hrát.

Zhluboka jsem polkla, když se před námi z davu najednou vynořil sám T'Challa. Procházel mezi lidmi téměř bez povšimnutí a jako pozdrav používal jemné přikývnutí stejně jako všichni ostatní. Na sobě měl jen obyčejnou tmavou róbu, ničím zvláštní a ničím odlišnou. Nepůsobil ani trochu jako někdo, kdo má být král jedné z technologicky nejvyspělejších zemí světa. Proto mě také jeho náhlé zjevení překvapilo, nepředcházelo mu nic slavnostního, co by mě mělo na jeho příchod upozornit.

„Vaše veličenstvo," oslovil ho uctivě Fury a stejně jako ostatní jen mírně pokýnul hlavou.

„Rád vás konečně poznávám," odvětil T'Challa a zopakoval stejné gesto. Takže tu podle všeho Fury byl poprvé stejně jako já, pomyslela jsem si a snažila se stejně jako on na sobě nedat znát nervozitu. „A tohle-."

T'Challa se jen zdvořile pousmál a Furyho přerušil. „Slečnu Morrenovou znám. A za mnohé jí vděčím. Dal jsem svému příteli slib, že se o seržanta Barnese postarám. Bez ní bych ho byl nucen porušit."

Snažila jsem se zastavit roztřesená kolena, když mi podal ruku a velice lehce s ní potřásl. „Rád vás vidím."

„Je mi velkým potěšením."

„Poslední půlrok pro mě byl poměrně těžký. Měli jsme tu menší problémy s následovnictvím, politickou nestabilitu a čelili jsme zárodku občanské války. V tu dobu jsem selhával ve vládnutí i ve slibech. Je mi líto všech nepříjemností, které s převozem seržanta Barnese zpět do Ameriky souvisely. V tu dobu mě můj národ považoval za mrtvého."

Zdálo se, jako by se tím vším chtěl omluvit. Aniž bych ho pořádně znala, pociťovala jsem k tomu muži opravdu vřelé sympatie. Pokud měl někdo držet Wakandu v chodu a bránit ve zneužívání její moci, pak to musel být on. Muž s čistými a spravedlivými úmysly. Snažila jsem se při jmenování jeho vlastností nemyslet na Steva.

„Děláte pro nás daleko víc, než jste si ochoten přiznat," pověděla jsem upřímně.

„Chci jen pomoct nevinné ženě, kterou jsem svými chybami vystavil nebezpečí."

Na to všechno měl o situaci opravdu vynikající přehled. Buď měl ve Spojených státech neuvěřitelně spolehlivé informátory nebo si od Furyho vyžádal pár složek z Insurgence a věděl tak přesně, co se před půl rokem událo. Přesto všechno jsem ale měla pocit, že svou roli v tom všem nepojal úplně správně.

„Bylo to pochybení našich lidí," opravila jsem ho, „rozhodli se uvést Winter soldiera opět do služby a ohrozit tím spoustu životů, to se nedá omluvit. A při krizi, o jaké mluvíte, jsem přesvědčena, že vaši lékaři nechtěli zavdávat nikomu záminku k dalšímu sporu tím, že Barnese nevydají. Z jejich úhlu pohledu udělali to nejlepší, co mohli. Wakanda se nyní otevřela světu, získala si jeho důvěru, zpravodajské služby nepředpokládají, že by se Barnes vrátil někam, odkud byl vydán zpět. A možná je to tak nejlepší."

Zdálo se, že se s nikým hádat nehodlá. Na mé prohlášení jen pokynul hlavou a naznačil, ať ho následujeme. Po cestě někam, kde budeme mít soukromí, jsem se snažila předstírat, že mám svou zvědavost a údiv naprosto pod kontrolou. Co se dalo, bylo v budově prosklené, tím pádem výtah, místnosti a chodby, kterými jsme procházeli, působily daleko prostornějším a vzdušnějším dojmem. Uvědomila jsem si, že tady jsem v budoucnosti. Stačilo z Ameriky skočit na jiný kontinent a ocitla jsem se o několik desítek let dopředu. Jedinou otázku, kterou jsem si s obavami pokládala bylo, zda se ostatní národy do budoucna také duševně vyvinou stejně jako svět okolo a projeví stejnou moudrost jako Wakanda. Zatím ještě svět nebyl připraven přijmout možnosti a sílu, kterou tento národ oplýval.

Po mlčenlivé procházce impozantními prosklenými chodbami, skrz které jsem mohla pozorovat, jak to uvnitř budovy tepe životem a prací, jsme se najednou ocitli v mléčně bílém prosvětleném tunelu, který nejspíš sloužil jako zástěrka pro trochu soukromí. Kruhová místnost uvnitř v sobě ukrývala techniku takového stupně, že jsem nebyla ani zdaleka schopna pojmenovat všechny přístroje, které mi padly pod oko. Jediné, co mi přišlo dokonale známé, byly figuríny s kostýmem Black Panthera. Některé modely vypadaly starší, jiné jsem znala z televize a ty úplně nové neměl právo spatřit ani zbytek světa.

„Můžete se u nás na chvíli posadit," pokynul mi T'Challa k stříbrné vysoké židli u jednoho z dlouhých stolů. Ano, to byla také jedna z mála věci, u které jsem si byla jistá, k čemu slouží. „Moje sestra přijde za chvíli."

Překvapeně jsem zamrkala nad tou informací a velice pozdě si uvědomila, že to možná vůči T'Challovi nebylo úplně taktní. Než jsem svůj nechápavý výraz stačila zamaskovat, zasmál se. „Mám mladší sestru," ujistil mě, „o seržantu Barnesovi toho ví víc než já. A také vám chtěla něco předat."

Netušila jsem, co na to povědět, a zvědavě zavadila pohledem o Furyho, zda ho ta informace překvapila stejně jako mě. Ve tváři však držel svůj neutrální kamenný výraz a já se nedokázala rozhodnout, zda svůj nezájem jen předstírá nebo je mu to doopravdy vše ukradené.

Teprve při pohledu zpět na T'Challu se mi najednou v zorném poli několik metrů za jeho zády objevila ta dívka. Vše se mi to v hlavě spojilo téměř okamžitě a než stačila v zářivě oranžovém úboru dojít s úsměvem až k nám, věděla jsem, že právě hledím do očí jeho sestře. Zarazil mě jen její mladistvý vzhled. I přes moudrý pohled a elegantní chůzi jsem jí netipovala víc jak dvacet.

Jakmile se zastavila u naší trojice, mou pozornost upoutal podlouhlý stříbrný kufřík, který nyní přehodila do levé ruky, načež tu pravou ke mně uctivě natáhla ihned potom, co ji T'Challa představil. „Moje sestra Shuri. To pod jejím dozorem probíhala léčba seržanta Barnese. A musím podotknout, že úspěšně."

Ustala jsem uprostřed pohybu, kdy jsme si s Shuri potřásly přátelsky dlaněmi, a překvapením zkoprněla. Nejspíš zahlédla v mých očích tu radost, kterou ve mně tato informace zanechala, protože se mírně usmála. „Nad svými činy má nyní plnou kontrolu," potvrdila.

„Děkuji vám," pohlédla jsem jí do očí a snažila se jí dát najevo mou nehynoucí vděčnost. Velice jemně se usmála a naklonila zkoumavě hlavu na stranu, jako by přemýšlela nad jakousi zapeklitou hádankou. Po chvíli uznale pokývala hlavou. „Bylo mi velkou ctí a potěšením zbavit ho břemen, která s sebou taková léta táhnul."

„Necháme vám prostor pro další konverzaci a půjdeme se věnovat několika dalším problémům, pokud souhlasíte," narušil naši zdvořilostní konverzaci T'Challa.

„V pořádku," odpověděla Shuri bratrovi.

T'Challa krátce pokývnul na Furyho. „Držte se v ústraní, než situaci vyřeším," připomněl mi ještě můj bývalý šéf a vydal se společně s T'Challou pryč z místnosti. Němě jsem přikývla a místo myšlenek na jeho slova, mi v hlavě nepřestávala znít otázka, co mohou ti dva spolu asi tak řešit. Na mysli mi neustále přicházel Steve. Možná že ani ve Wakandě toho o jeho poloze moc nevěděli. V tu chvíli bych vzala jed na to, že se bude Fury vyptávat a snažit se přesvědčit T'Challu, že se veškeré dění musí obejít bez Stevova vědění.

Jakmile se místností rozhostilo ticho, pokynula mi Shuri zdvořile k posezení, které mi již dříve ukázal její bratr, a společně jsme se posadily naproti sobě. Kufřík, který si s sebou přinesla, opatrně položila mezi nás na skleněný stůl a přisunula se na židli. Zdálo se, že mezi takovým vybavením, se obyčejný stůl a židle jevil náhle jako nesmírně užitečný doplněk.

„Jak se mu daří?" zeptala jsem se po chvíli a snažila se odhadnout, co asi tak uvnitř kufříku může být. Nepochybně muselo jít o tu věc, kterou mi podle T'Chally chtěla dát. Za žádnou cenu jsem však nedokázala přijít na to, co by to tak mohlo být. Mého pohledu si všimla, nicméně na něj nijak nereagovala.

„Po té době mohu nyní s jistotou říct, že je plně zdráv," ujistila mě. „Podnikli jsme opravdu radikální zásah do jeho nervové soustavy. K léčení tak citlivého místa musela být použita nanotechnologie, která je k nervům šetrnější, bez ní by po sobě léčba zanechala trvalé následky. Je opravdu velkým štěstím, že se o to nepokoušel nikdo u vás. Mohl by mu nevratně ublížit."

„Co to bylo?" zeptala jsem se napjatým hlasem při myšlence na Buckyho otroctví. „Co mu provedli?"

Shuri nerozhodně pokrčila rameny a zaváhala. „Musela bych s vámi podrobně projít několik oblastí neurologie, abyste mohla alespoň okrajově pochopit jeho případ. Víte, samotnou mě šokovalo, s jak pokročilým výzkumem jsem se u něj setkala. Myslíme si, že víme všechno nejlíp ale to, co předvedli u seržanta Barnese bylo na jejich dobu a technické prostředky naprostým vrcholem všeho, co jsem kdy zažila. Abych dokázala bez trvalých následků operovat v oblasti čelního laloku, přesněji v prefrontální kůře, odkud to všechno vzešlo, musela jsem použít naše nejlepší technologie. Netuším, kdo za tím vším stál, ale jistě to byl někdo, kdo s přehledem předběhl svou dobu. Více než fascinuje mě tato skutečnost však spíš upřímně a nepokrytě děsí."

„Arnim Zola, Aleksander Lukin a Johann Smidt," pověděla jsem tři jména, která mi nedala spát od toho dne, kdy jsem je našla v Buckyho složce. „Pokud byste se chtěla o podobných výzkumech dozvědět víc, pak jsou tito tři muži klíčem ke všemu."

„Děkuji vám," pokývala mírně hlavou, „popravdě mi to zjištění nějak nedává spát. Ten, kdo o jejich výzkumech věděl, by musel být opravdovým hlupákem, aby všechno nechal upadnout do zapomnění nebo o ně přišel. Ty vědomosti musí být příliš cenné."

Nedokázala jsem se úplně poprat s faktem, že jsem tuto konverzaci vedla prakticky s dítětem. Shuri si ani na okamžik neuvědomovala, že daleko víc fascinujícím géniem je tady ona.

„Více než tato tři jména vám bohužel nemohu dát," omluvila jsem se, „i moje paměť je omezená."

„Myslím, že jste mi dokázala dát víc než moje soukromé a zdlouhavé bádání."

Chtěla jsem jí povědět, že to je to nejmenší, v čem jsem jí za to všechno, co pro Buckyho udělala, mohla posloužit. Její pohled však posléze padl na lem mé zakrvácené košile, který velice nešťastně trčel zpod límce bundy. Její výraz zvážněl a úsměv na tváři zmizel. „Vy jste tu ale přišla z daleko závažnějších důvodů, než je má zvědavost."

Byla jediným člověkem, který mi nyní o Buckyho stavu dokázal nejvíc povědět. Té možnosti jsem nemohla nevyužít. „Chtěla bych od vás slyšet upřímný názor na situaci," pověděla jsem vážně a pohlédla jí upřeně do očí. „Je opravdu vhodné, abych se mu momentálně objevila před očima se vším, co se děje? Opravdu hluboce si cením azylu, který jste mi s bratrem poskytli, jen nevím, jestli by návrat do mého světa nebyl pro Jamese Barnese spíš na škodu."

Shuri se mírně pousmála. „Chcete říct, že ho nechcete zatěžovat problémy, kterých měl za ty roky až po krk," zkrátila to stručně.

„Bude chtít bojovat," svěřila jsem se jí se svými obavami, „přestože to nenávidí. Ale jde tady o Steva Rogerse, bude chtít jednat."

„A o vás," dodala Shuri. „Víte, neznám ho tolik jako vy, ale jsem si jistá, že by vás neopustil. Obzvlášť ne teď."

Když jsem na její prohlášení zůstala zticha, poposedla si na židli a přisunula ke mně stříbrný kufřík. „Přestože jsou lidé z vesnice přívětiví a milí, tu sociální propast mezi nimi lze stále dobře rozpoznat. Skoro stoletý, manipulovatelný, nájemný zabiják s jednou paží a tvrdým pohledem? Jsou obezřetní. Chovají se k němu vstřícně, ale ten tichý respekt neskryjí. Potřebuje někoho, kdo s ním dokáže mluvit, a někoho, od koho přijme tento dar."

Můj pohled mimoděk padl na kufřík. Na jeho obsah jsem ale neměla odvahu se zeptat. Předpokládala jsem, že kdyby Shuri chtěla, abych věděla, co v něm je, řekla by mi to rovnou. „A toto dejte dětem," mrkla na mě posléze a vylovila z kapsy papírový sáček se sladce vonícími čokoládovými kuličkami, „ať máte na chvíli soukromí."

Překvapeně jsem pootevřela ústa a nedokázala si v mysli spojit slova Bucky a děti. Neptala jsem se, přestože mě ta otázka svrběla na jazyku po celou dobu, kdy mě vedla ke vznášedlu, které mě mělo odvést do vesnice.