Do nynější správní budovy Shieldu uvnitř komplexu základy Avengers  jsem z taxíku raději doběhla. Má mysl nedokázala ani za nic na světě najít klidu a neustále nutila oči, aby všechny kolemjdoucí skenovaly podezíravým pohledem. Ruce se mi od té doby nepřestaly třást. Jen slzám jsem dokázala prozatím úspěšně zamezit. Teprve uvnitř budovy jsem se mohla konečně uvolnit a cítit bezpečně. Tady se za mnou nikdo nepovolaný nedostane.

Přešla jsem k první ochrance, kterou jsem uvnitř zahlédla. Teprve tváří v tvář muži v černém kompletu a se zbraní v ruce mi došlo, že se vlastně nemohu nijak prokázat. Pro Shield už jsem neexistovala.

„Přejete si?" zeptal se ochotně a zvědavě si mé bídné zjevení prohlédl.

Nebylo co říct. Nemohl mě znát. Nemohl ani tušit s čím přicházím. A neměl taky žádný důvod mi věřit. Přesto jsem to musela zkusit. „Potřebuji naléhavě mluvit s agentem Gordonem."

„Máte kartu?"

„Ne."

„Pak vám nejspíš nepomůžu. Je mi líto. Máme přísné bezpečnostní protokoly," pověděl s lítostí a pokrčil rameny. Chápala jsem ho a byla vděčná za jeho milý a uklidňující přístup. „Mohl bych mu ale dát vědět a pokud přijde a propustí vás dovnitř sám, pak je to v pořádku."

Poprvé za celý den mi konečně spadl kámen ze srdce a já měla tak o jednu tíhu méně. Urputně jsem přikývla a vděčně se na něj usmála. „Mohl byste mu prosím říct, že za ním přišla Martha Morrenová? A že je to naléhavé?"

Muž jemně přikývl a vytáhl z poutka uniformy vysílačku. „Ústředna? Mohl by mě někdo spojit s Thomasem Gordonem?" Několik kroků ode mě poodstoupil, abych přece jen neodposlechla tu nepřebernou spoustu bezpečnostních prověrek a hesel. Od pádu Triskelionu se nekompromisní kontroly bezpečnosti prováděly neustále a preventivně. Znala jsem to až příliš dobře.

Založila jsem si ruce na prsou, aby nešlo vidět, jak moc se třesou, a neklidně podupávala na místě. Co by jen Freddie řekla tomu, že jsem tu zpátky? Rozhodně by neměla radost. Na Shield začala být z nějakého důvodu alergická, stejně tak jako na Steva, a za žádných okolností nesměl přejít hovor na tato témata. Byla to až příliš horká půda.

Já se tady však po tom všem konečně cítila bezpečně a klidně. Neochotně jsem taky přiznala, že se mi po tom místě stýskalo. Práci tady jsem měla doopravdy ráda a upřímně mi chyběla. Možná že právě to celé byl klíč k mé nespokojenosti. Možná jsem si jen přála být toho všeho znovu součástí.

„Ale kruci," zazněl mi najednou za zády povědomý hlas, „už bylo na čase. Čekali jsme vás o pět měsíců dřív."

Úsměvu nešlo zabránit. V tu chvíli jsem z našeho setkání oplývala takovou radostí, že i všechna nervozita a stres naprosto opadly. Ten příjemný stav však netrval dlouho, jen co jsem se s Gordonem přivítala medvědí obětím, padla na mě ta chmurná nálada znovu. Tomuto člověku jsem byla vděčná za mnohé a nechtěla mu kazit den, nicméně můj nynější problém dokázal vyřešit jedině on.

„Co se děje, drahoušku?" zeptal se s úsměvem, pokývl na muže od ochranky a pomalu mě vedl do výtahu. Jazyk se mi rozvázal až když se zaklaply oboje dveře a výtah se rozjel nahoru.

„Našli mě," pověděla jsem prostě, „nějaký muž na mě vytáhl v autě zbraň a chtěl vědět, kde najde Steva. Musím vědět, jestli je v pořádku on, Freddie i moje rodina."

Gordon nereagoval nijak hystericky, jen uznale přikývl a našpulil rty. „A jak jste mu utekla?"

Zhluboka jsem polkla a nervózně promnula prsty v dlani, teprve potom jsem mu pohlédla do očí a odpověděla: „Zastřelila jsem ho."

Klid v jeho tváři náhle vystřídal šokovaný výraz. Překvapeně si mě prohlédl a kousl se do rtu. „Zatraceně."

Víc jsme nepromluvili, dokud se za námi nezavřely dveře jeho kanceláře. Ze štítku na zdi chodby jsem se dozvěděla, že nyní šéfoval vnitřní bezpečnosti a zásahovým týmům. Měla jsem za něj radost. Schopný na to určitě byl dost a za to všechno, co pro nás udělal, si to taky zasloužil. Už jen to, že díky tomu mohl mít vlastní kancelář s kávovarem, za to určitě stálo.

Neposadil se naproti mně za stůl jako když podřízený mluví se svým šéfem, nýbrž vzal svou židli a postavil ji vedle té mé. Toho gesta jsem si vážila. Usedl a zahleděl se mi do očí. „Potřebuji vědět, co všechno se stalo, kde se stalo, jak se to stalo, jak ten chlap vypadal a jestli jste ho už někdy viděla. Všechno."

A tak jsem spustila.

***

Jen co jsem však umlkla, ztratil řeč i Gordon. Starostlivě na mě pohlížel a mračil se. Naposledy jsem ho takto zamračeného viděla ve staré prádelně, když jsme se spolu se Stevem a Buckym rozhodli ignorovat jeho doporučený postup. Nynější pohled s tím tehdejším se vlastně vůbec nelišily. A to znamenalo jediné, něco se mu rozhodně nelíbilo.

„Pošlu tam tým," ujistil mě, „zahladí stopy a toho muže identifikuje."

Mírně jsem pokývala hlavou, přestože se mi v mysli honila ještě jedna otázka: „Co kdy už se tam objevila policie?"

„Pak máme problém," přiznal neochotně. Hned na to se však pousmál. „Rány už rozdávat umíte, ale úspěšný zločinec z vás ještě nebude. To auto jste tam rozhodně neměla nechávat. Teď mi dejte chviličku a zařídím, co bude potřeba." S tím vstal, sebral ze stolu pár papírů a odešel pryč.

Souhlasně jsem pokývala hlavou. Nemýlil se. Zmatek a zděšení způsobilo, že jsem udělala chybu. A taky už by se nemusela najít příležitost ji napravit, pokud na tom místě již zasahovala policie či kdokoliv jiný. Přestože se ulice zdála prázdná, někdo tu trojici výstřelů určitě musel zaslechnout.

Sklopila jsem hlavu do dlaní a snažila se nezačít panikařit. Situace se zdála kritická. Pokud dokázali najít mě i přes Gordonův utajovací proces po mém propuštění z vazby, pak jsem měla vážné starosti i o Steva. Stačilo by, aby se jen někdo dozvěděl jeho přesnou polohu. Tím mohl kdokoliv napáchat opravdu nevratné škody. Pouhé zvednutí telefonu a předání informací Pentagonu by znamenalo hotovou katastrofu.

Když se posléze Gordon vrátil, vypadal o něco klidněji. Usedl opět vedle mě a snažil se povzbudivě pousmát. „Už jsou na cestě," pověděl, „podle satelitu tam to auto stále je. Nicméně tělo se nenašlo. Buď výhled na něj kryla jedna z budov nebo se někdo činil a stačil zamést stopy před námi."

Ta informace mě zmátla. „Ležel přímo před autem, z nosu mu tekla krev, musel tam zanechat nějaké stopy."

Na to Gordon jen pokrčil rameny. „V to můžeme jen doufat. Můj tým nechá prověřit i auto, pokusíme se najít otisky prstů. Ať to byl kdokoliv, nemá šanci. Uklidňujícím faktorem zůstává, že šlo nejspíš o nezkušeného amatéra, který nedokázal dobře odhadnout situaci a nechal se vámi zahnat do kouta. Kdyby o řemesle, do kterého se pustil, něco alespoň trochu věděl, nepodcenil by tolik ženu, co úspěšně unikala vládě Spojených států s dvěma nejnebezpečnějšími muži světa. A taky by věděl, že pokud nechce někoho zabít, pak je zbytečné mu vyhrožovat zbraní. Tou špatnou stránkou celé věci ale je, že byla vaše pozice prozrazena. Budete muset začít zase od znovu."

Překvapivě to u ve mně nevyvolalo žádný šok ani zděšení. Dřív nebo později bych nakonec možná ze školy stejně odešla, a možná dokonce udělala nějakou neuváženou hloupost. Mít podruhé šanci změnit si kompletně život mi spíš ulevilo, než přitížilo.

„Jak dlouho to potrvá, než dostaneme výsledky?" zeptala jsem se.

Gordon pokrčil rameny. „Jsme rychlí. Stačil mi dvouminutový telefonát a naši lidé jsou na cestě. Posbírají, co najdou, seberou auto a až potom začneme s výzkumem. Bude to otázka několika hodin."

Přikývla jsem. To bylo víc než nic. Ještě před rokem by jim celá věc trvala v řádech dnů, šlo vidět, že se zlepšovali. A hodně rychle. Také ani neměli na výběr. Nebyli nikde vítaní, všechny akce se musely provést rychle a nenápadně, jinak se zmenšovala pravděpodobnost úspěchu. Neustále jsem musela pociťovat jakousi hrdost nad těmito lidmi, protože dokázali pracovat v daleko horších a vypjatějších podmínkách než jakákoliv jiná agentura. Alespoň že jim dopomáhaly Starkovy občasné finanční injekce a program Avengers.

„Pojďte," pobídl mě s úsměvem Gordon a vstal ze židle, „na patře nám postavili bufet. Dáme si nějakou dobrou kávu, než se všechno prokáže. Vypadáte, jako byste se měla každou chvíli složit."

I přes mou neochotu to přiznat, měl pravdu. Mohl to být ne tolik nebezpečný amatér, i přesto mě ale dokázal vyděsit a přimět k vraždě. Pro Gordona, který v této oblasti pracoval denně, to možná nebyla až tak velká věc, já si na to všechno však stále ještě zvykala. Srdce mi bušilo až v krku, roztřesené prsty jsem se snažila drtit v pěstích a pohled mi neustále skákal od jednoho objektu k druhému. Nebyla jsem si jistá, jestli by mi zrovna šálek kávy nyní nějak pomohl, ale s vidinou vítaného rozptýlení jsem souhlasně přikývla.

Vedl mě známými chodbami plnými dveří, výtahů a květin. Všímala jsem si jmenovek u jednotlivých kanceláří a s potěšením zjišťovala, že se personál zase až tolik nezměnil. Až na ten nový bufet, o tom si zaměstnanci mohli nechat za mých dob jen tiše snít.

 Prostorná jídelna se stoly se nacházela přímo na jedné z prosklených teras, tudíž skýtala výhled na celý komplex budov obklopených lesem. Při tom překrásném pohledu jsem se mírně pousmála. Na to, jak důležité a mnohdy i ohavné věci se tady řešily, působilo místo jinak nesmírně uklidňujícím dojmem.

Posadili jsme se k jednomu ze stolů nejblíže sklu s výhledem a já nechala Gordona dojít pro kávu. Přestože jsem na žádný nápoj nyní nenacházela chuť, na jeho nabídku ledového latté jsem kývla. Jen by si jinak myslel, že je se mnou něco v nepořádku a snažil by se to do mě nalít násilím.

Než se vrátil se dvěma hnědými kelímky, snažila jsem se vybavit si tvář toho muže. Z nějakého důvodu mi v paměti utkvěl jen jako ten milý a nesmělý kluk, co se rozhodl jít na ryby s přáteli k East River. Víc než cokoliv jiného mě znepokojovalo právě to, jak se mohl někdo na první pohled tak příjemný a milý proměnit v někoho, kdo se mě najednou snaží unést. U Harta to bylo jiné, již od začátku jsem mu nedokázala ani za mák věřit a jeho zrada posléze ani nebyla takovým šokem.

„Možná byste mohla přestat zírat z toho okna a také se trochu napít," pověděl Gordon, když si přisedl naproti, „udělá se vám líp."

Pohlédla jsem na něj a nebyla si ani tolik jistá, zda by mi zrovna teď cokoliv kofeinového pomohlo. Neprotestovala jsem a naoko si usrkla z šálku. Zdálo se, že ho to uspokojilo.

„Upřímně jsme si všichni mysleli, že to vydržíte maximálně měsíc," začal najednou s úsměvem, „ale celého půl roku? Asi jsme vás špatně odhadli."

„Kdo my?"

„Já, Fury, můj bývalý tým z letiště," pokrčil rameny Gordon, jako by o nic nešlo.

„Fury?" zopakovala jsem překvapeně, „Furyho jsem neviděla snad staletí, skoro bych myslela, že zapomněl, že existujeme."

„Občas mě na vás nechal dohlížet," pověděl vážně, „myslím, že nezapomněl. A ačkoliv by byl radši, kdyby vás měl tady v Shieldu pod dohledem, nechal vás vybrat si civilní život. Předpokládal však, že to nevydržíte tak dlouho."

Přestože jsem to jen velice nerada přiznávala, Fury se opět nemýlil. Dřív nebo později bych stejně podlehla tomu svíravému pocitu, který se objevoval stále častěji, a pokusila bych si najít něco nového. A za nějaký čas by se má cesta přece jen někdy znovu spojila s Shieldem.

„Možná jsem překvapila i sama sebe. Možná jsem i vydržela déle, než bych chtěla."

Vědoucně se pousmál a upil si kávy. Přece nemohli už od samého začátku tušit, jak mi bude, když se vynasnažím žít po tom všem normálním životem. Na jednu stranu mě to spíš děsilo, než rozčilovalo. Fury měl neobyčejný talent předvídat, pokud šlo o lidi a jejich rozhodnutí.

Překvapeně jsem ztuhla, když mě z ničeho nic Gordon poplácal po rameni. „Zjistíme, co se stalo a pak vám pomůžu se někde zase uvrtat. Slibuju."

Chtěla jsem mu poděkovat. Říct mu, že si cením všeho, co pro mě udělal a taky hodlá udělat. Někdy ale zkrátka to nejdůležitější říct už nikdy nestihneme.

Přerušil mě výstřel. Hlasitý. Zlověstný.

Instinktivně jsem protočila panenky za zdrojem toho zvuku právě ve chvíli, kdy se sklo jídelní terasy s třeskotem začalo řítit na zem. Skočila jsem na podlahu a překryla si hlavu dlaněmi, ovšem ani to nezabránilo ostrým a dlouhým střepům, aby se zavrtaly do mých paží a malé úlomky stejně i přes všechnu snahu pronikly až k obličeji. Pevně jsem semkla oční víčka a schoulila se na zem.

Všude okolo zavládlo zlověstné ticho. Každý agent či pracovník Shieldu uvnitř jídelny trpělivě a disciplinovaně ležel přimáčknutý k podlaze s rukama chránícíma si hlavu. Výstřel šel zvenčí a všichni moc dobře věděli, že pokud je odtud někdo odstřeluje, pak je osudovou chybou snažit se vstát a poskytnout tak střelci další cíl.

I já zaujala pozici podobnou té jejich a s rukama na hlavě držela víčka semknutá strachem. Ticho přetrvávalo, dál už nikdo nestřílel, ale také se nikdo nezvedal. Otevřela jsem oči, až když mi oblečení a tváře začala smáčet jakási teplá tekutina.

Setkala jsem se z Gordonovým pohledem. Prázdným. Mrtvým. Hrudník se mi sevřel náhlou hrůzou a uvědoměním. Vydala jsem ze sebe jen jakýsi pisklavý zvuk a snažila se popadnout dech. Chtěla jsem něco udělat. Utéct. Pomoct mu. Opětovat palbu, přestože to byl předem prohraný boj. Místo toho jsem se na něj nedokázala přestat dívat. A jeho kdysi veselé oči se dívaly zase na mě.

Kulka proletěla hlavou. Místo ucha měl teď otevřenou krvavou ránu, odkud odkapávala mimo jiné i šedobílá tekutina. Z nosu i úst se řinula krev, roztříštěné kusy lebky, které kulka prorazila při své cestě skrz hlavu se povalovaly v drobných úlomcích okolo a já stále nedokázala přestat zírat. Cítila jsem, jak mi krev smáčí vlasy i obličej. Myslela jsem si, že na něj mluvím jménem, ale ukázalo se, že má ústa se za tu dobu ani jednou nepohnula.

„Všichni v pořádku?" zaslechla jsem čísi hlas. Chtěla jsem odpovědět, ale nešlo to.

Odněkud se rozezněl kvílivý poplach.