Prudce jsem zastavila v jedné z postranních uliček po cestě domů z návštěvy Jamieho matky. Vypnula jsem motor a zabořila unaveně hlavu do sedačky. Už se mi dlouho nestalo, abych měla tak obrovský záchvat náhlé úzkosti z toho, že nevím, jak dál. Naposledy se to stalo v době, kdy mi začínalo docházet, že práce v Pentagonu nebude nic pro mě. A to už byl nějaký ten rok nazpátek.

Z čistě nezaujatého a racionálního hlediska nebylo za žádnou cenu výhodné školu opouštět. Panoval tam klid, mír, pomáhala jsem dětem a měla volné víkendy. Něco takového bylo přece kdysi mým ideálem. Měla bych v něm proto pokračovat.

Když jsem po chvíli otevřela oči a nastartovala auto, ve zpětném zrcátku jsem zahlédla muže. Stál na rohu ulice a rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. Na zádech si nesl podlouhlý vak a v pravé ruce skládací stoličku. Jakmile zpozoroval, že se světla mého auta rozsvítila, tvář se mu překvapeně rozjasnila a svižným krokem se vydal k okénku řidiče.

Shýbl se do úrovně mého obličeje, prohlédl si interiér auta a s velkou úlevou se pousmál. „Už jsem myslel, že tady na nikoho nenarazím," oddechl si, „můžete mi prosím poradit, kudy k Brooklynskému mostu?"

Na moje povytažené obočí reagoval mírně nešťastně. „To je na úplně opačné straně," oznámila jsem mu s lítostí.

Narovnal se v zádech a frustrovaně se rozhlédl po okolí. „Zatraceně."

Měla jsem špatný den. Hodně špatný. Bylo mi na nic mnohem víc než obvykle. Nezvládala jsem si promluvit ani se svým studentem, natož s jeho matkou a nedokázala si ani představit, co budu v takovém stavu dělat zítra ve škole.

„Mám se tam sejít s přáteli," pokrčil rameny, „jdeme lovit modrouny. Můžete mi alespoň ukázat směr, prosím?"

Zvědavě jsem pohlédla na podlouhlý vak na jeho zádech, kde se podle všeho tedy měla nacházet udice, a dokonce mi začala dávat smysl i ta skládací židle, kostkovaná košile, holínky, kšiltovka a tmavě zelená vesta. V této části města vypadal opravdu nepatřičně.

Chvíli jsem zůstala zticha a přemítala nad svým a jeho špatným dnem. Ten můj nedokázalo napravit už nic, ten jeho se však ještě zachránit dal. „Pojďte, kousek vás svezu."

Překvapeně pootevřel ústa a na chvíli se rozpačitě zarazil. „To byste vážně udělala?" zeptal se vděčně.

„Nastupte si," mávla jsem rukou a přikývla. Alespoň mi to zabrání znovu zastavit v jedné z uliček a užírat se sama sebou. Mladý rybář velice mrštně oběhl auto a usedl i s udicí a skládací stoličkou vedle mě na sedadlo spolujezdce. Zaujal mě podivný dutý zvuk, který vycházel zevnitř vaku, když si ho opřel o palubní desku. Ten šílenec musel těch udic vláčet snad tucet.

„Strašně moc vám děkuju," pověděl vděčně a usmál se.

Nepřítomně jsem úsměv opětovala. V tichosti jsem zařadila zpátečku a vyjela z úzké uličky. Několik dětí si v tu dobu hrálo na chodnících, což mi jen připomnělo, že zítra budu muset před podobnou partu předstoupit a předstírat, že je všechno v pořádku. Potřebovala bych opravdu hodně dlouhou dovolenou, aby se věci alespoň trochu daly do pořádku.

„Doufám, že si kvůli mně nezajedete," ujišťoval se rybář, „nerad bych vás obtěžoval."

Zavrtěla jsem hlavou. „Nemějte obavu."

Po celou dobu jízdy jsem z něj cítila, že chce něco říct. Zapříst rozhovor. Spřátelit se. Na náhodná seznamování jsem nikdy nebyla a po tom všem, co se minulý rok stalo, jsem se novým známostem vyhýbala obloukem už tím tuplem. On nebyl výjimkou. Působil dojmem roztěkaného a zmateného mladíka, který byl v jistém smyslu i roztomilý, nicméně v nynější náladě se mi jevil jako únavný. Dokonce jsem chvíli litovala toho, že ho mám v autě. Ukázat mu směr a odjet by bylo mnohem jednodušší.

Opět jsem se zastyděla za svou nabručenou náladu a snažila se přestat mračit. Rybář to nejspíš moc dobře zaregistroval, protože se po té dlouhé chvíli odvážil zeptat: „Bydlíte v Brooklynu?"

„Ano," odvětila jsem a dál se raději věnovala řízení.

„Já jsem z Washingtonu," pověděl na oplátku a roztěkaně se zasmál.

Pousmála jsem se a přikývla.

„Zdá se, že vás něco trápí," pokračoval po chvíli.

Prudce jsem zastavila na semaforu a se semknutým obočím se na něj zamračila. „Nechápu, co je vám po tom."

Zdálo se, že ho moje reakce mírně vyděsila. „Omlouvám se, nevím, co mě to napadlo. Jen mi přišlo-."

Rozjela jsem se posléze na zelenou a sama se za svůj výbuch znovu zastyděla. „Ne, v pořádku. Jen jsem měla špatný den."

„Ach tak."

„Přeju vám ale, ať vám to rybaření vyjde," pousmála jsem se, „je krásné počasí."

„To ano," pokýval hlavou, „mohl bych vás vzít s sebou. Seznámit vás s přáteli. Líbila byste se jim."

Tentokrát bylo na mně, abych se rozpačitě zasmála. „To myslím nebude nutné."

Muž ale s úsměvem zavrtěl hlavou. „Ale jděte," mávl rukou, „je to vážně příjemná činnost. Člověk si u ní pročistí hlavu."

„To věřím," přikývla jsem, „stejně mám ale ještě spoustu práce na zítra. Budu muset vaši velkorysou nabídku odmítnout."

Zatvářil se zklamaně, nicméně pokýval hlavou a dál už mě nepřesvědčoval. Za to jsem mu mlčky děkovala. Koneckonců se snažil být jen zdvořilý na člověka, který ho vytáhl z takové šlamastyky.

„Kdybyste si to ale kdykoliv rozmyslela, najdete mě tam celý víkend," poznamenal po chvíli, „rádi vás uvidíme."

„Děkuji," přikývla jsem, „budu si to pamatovat."

Byli jsme zrovna v půli cesty, když se najednou začal rozhlížet po ulicích a zkoumavě všechno zkoumat pohledem.

„Jste v New Yorku poprvé?" zeptala jsem se zvědavě.

Pokrčil rameny, ale pohled z ulic nespustil. „V New Yorku ne. Ale v Brooklynu jsem ještě jaktěživ nebyl. Je to tady hezké."

Nemohla jsem s ním úplně souhlasit. Bylo to jen místo, kde jsem bydlela odjakživa. Nic víc pro mě neznamenalo. Věděla jsem, že ze stejného prostředí pocházel také Steve a Bucky. Dokonce jsem se již několikrát nedokázala ubránit myšlence, jak asi své rodiště vnímali teď a jak vypadají domy, ve kterých kdysi spávali a prožívali doby, kdy byly jejich životy ještě v pořádku. Tato nikdy nepoložená otázka mě často svrběla na jazyku. Na odpovědi již však bylo pozdě. Už nezbyl nikdo, kdo by mi je mohl dát.

Projížděli jsme zrovna několika prázdnými ulicemi, když se najednou muž otočil od okna. „Tady můžeš zastavit, Mar."

Překvapeně jsem po něm mrkla, jen abych spatřila v jeho klíně ležet malou ruční zbraň. Zhluboka jsem se nadechla, ale nezastavovala.

„Tady můžeš zastavit," pověděl znovu klidně a dál si mě přeměřoval očima.

Když náhle a prudce zatáhl ruční brzdu, jediné, co mě zachránilo před střetem s čelním sklem, byl bezpečnostní pás. Motor několikrát zaškytal a pak zhasl. Rozhostilo se napjaté ticho.

„Nechci ti ublížit," pověděl mírným tónem.

Chtěla jsem mu něco jízlivě odvětit, z mých úst však nevyšlo nic. Prkenně jsem seděla na sedadle a snažila si uspořádat myšlenky. Co chce? Jak se odtud dostat?

„Kde najdu Steva Rogerse?"

Neuniklo mi mírné zacukání koutků úst. Pokrčila jsem rameny. „Je mi líto."

Zvedl zbraň k mé hlavě a intenzivně se na mě zadíval. „Nechci ti ublížit. Stačí, když mi to řekneš a já zase tiše zmizím. Vše se vrátí do normálu."

V normálu to není už pěkně dlouho, pomyslela jsem si hořce. „Nevím to, protože kdybych to věděla, pak by ho našel kdokoliv, kdo se mi rozhodne přiložit pistoli k hlavě."

Přikývl. „To chápu. Potom tě ale budu muset vzít s sebou. Opravdu něco takového chceš?"

Místo zděšení či paniky pracovala má mysl najednou naprosto klidně. Nepřipadala jsem si v žádném případě ohrožená. Vysunula jsem klidně klíčky ze zapalování a hodila je do kabelky v přihrádce u dveří. Kabelku jsem si přehodila přes rameno, otevřela dveře auta a vystoupila.

Slyšela jsem, jak výhružně a varovně cvaklo jištění jeho zbraně a otočila jsem se, abych mu pohlédla do očí. „Nezastřelíš mě, protože na mou mrtvolu bys Rogerse nenalákal."

Zdálo se, že byl překvapený. Žádnou kulku, která by se mi zavrtávala do srdce jsem zatím necítila, což znamenalo jediné, měla jsem pravdu. Otočila jsem se na patě a vydala se pryč.

Než jsem se stačila dát do běhu, čísi paže mě objala okolo krku a přitiskla na svou hruď. Hlaveň zbraně se mi znovu objevila u spánku a já cítila, jak nepříjemně a hrozivě chladí.

Ten hlupák mi snad nechal obě ruce volné, pomyslela jsem si a vrazila mu instinktivně zezadu pěst přímo do obličeje. Slyšela jsem, jak zasyčel bolestí a jeho zbraň dopadla na chodník. Teď bylo na čase využít jeho chvilkové nepozornosti, kterou způsobila bolest a vytrhnout se mu ze sevření. Šlo to lehce. Jako by mě snad od začátku držel jen tak ledabyle. S ocelovým sevřením Winter soldiera se to nedalo srovnávat ani zdaleka.

Než se stačil nadát, vytáhla jsem z kabelky svou zbraň a namířila ji přímo na jeho hruď. Z těch čtyř metrů vzhlédl od země, kde sledoval krev stékající z jeho nosu a mírně se pousmál. Ten milý rybář, kterého jsem nechala nastoupit do svého auta rázem zmizel. Můj mozek už si začínal dávat dvě a dvě dohromady. Široká ramena. Ostře řezané rysy. Mozolnaté ruce. Tohle nebyl nějaký obyčejný kluk, co se rozhodl jít na ryby, tohle byl chlap, který se mě dnes rozhodl unést. Mladistvý a milý obličej, který ještě před chvílí rozdával úsměvy na všechny strany najednou ztvrdl a zestárl. „Maličko jsem tě podcenil," přiznal tiše, spíš pro sebe.

„Co jsi zač?" zeptala jsem se, přestože mi bylo jasné, že tak jednoduché to nebude.

A ani nebylo. Pousmál se a pokrčil rameny. Místo odpovědi s poklidem ukázal na zbraň v mé ruce. „Nezastřelíš mě. Doopravdy bys to neudělala."

Jeho překvapený výraz, když jsem s naprostou vážností a jistotou stiskla spoušť, byl k nezaplacení. Měla jsem strach, adrenalin mi koloval v žilách a k jedné ráně se nakonec přidaly další dvě. Chtěla jsem ječet a volat o pomoc, ale místo toho se moje nohy rozběhly od místa činu pryč. Ani jsem se neohlédla, když mi mizel ze zorného pole. V očích mě pálily slzy a třásla jsem se po celém těle. Právě jsem zabila člověka, omílala se mi v hlavě neustále ta samá myšlenka. Chladnokrevně jsem ho zavraždila a nechala tam své auto, bylo jen otázkou času, kdy mi u dveří zaklepe policie.

Zbývalo už jen jediné místo, kam jsem mohla jít.