Steve?

 Probudil mě hluk, vztek a výčitky. Ne moje, ale někoho jiného.

 "Co sis myslel, když jsi tam vběhl?! Mohli ji zatknout, Hydra by v tuhle dobu byla zničená a ona v pořádku! Nikomu z nás se ten plán nelíbí, ale takhle mohl zkončit úplně v kopru!" řval na Steva Tony. Ze všech v místnosti byla cítit ohromná starost.

 "Nech toho Starku!" okřikla ho Natasha. "Všichni tady jsme na tom stejně blbě. Steve nebyl ten, co ji střelil," pokračovala.

 "Hele, nejsem na tom zase tak blbě..." podařilo se mi zašeptat a všichni ztichli. Otevřela jsem oči. Všichni byli v civilu. Tony s Natashou stáli uprostřed pokoje, Thor seděl u mě, Wanda stála u okna a Steve se hrbil s hlavou v dlaních na židli u zdi. Pocit viny z něj prosakoval snad až do místnosti. Cítil se opravdu špatně.

 "Ann? Jak ti je," zeptal se mě Thor a chytil mě za ruku. Za ruku, ze které vedly hadičky, kterýma do mě pomocí JEHEL tekly kapačky. FUJ! Zbledla jsem, nenávidím jehly.

 Natáhla jsem druhou ruku a s hlavou obrácenou na druhou stranu si to se znechuceným výrazem vytáhla z ruky. Thor se pobaveně ušklíbl, když jsem si mnula zápěstí. Rána v boku byla zašitá a obvázaná. Teď už se o ni zvládnu postarat sama. Byla celkem dost cítit, ale dalo se to zvládnout.

 "Necháte mě tu osamotě se Stevem?" ptala jsem se tiše. Thor kývl a odvedl ostatní. Steve chtěl jít taky, ale Thor ho zastavil. Osaměli jsme.

 "Já... Ann promiň," řekl a posadil se na židli vedle mě. Cítila jsem jeho pocity a bylo mi opravdu líto, že si to dává za vinu.

 "Nebyla to tvoje vina Steve," řekla jsem upřímně. Zvedl ke mně zoufalý pohled. Upřímně, vzpomněla jsem si na to, co jsem v jeho očích spatřila naposledy... ne. Musela to být vidina. Nechci si dělat naděje.

 "Jak to můžeš říct? Pokazil jsem to. Pokazil jsem plán a tebe ohrozil. Když tě střelil a ty omdlela, myslel jsem, že jsi mrtvá. A kdybys byla, byla by to moje chyba." Složil si hlavy znovu do dlaní.

 Opatrně jsem se natáhla a odtáhla mu ruce z obličeje. Z očí mu tekly slzy. Je to podruhé v životě, co ho vidím brečet.

 "Myslel jsem, že se už v životě nezamiluji. Byl to omyl. Miluji to, jak se směješ a snažíš se pořád zůstat pozitivní. Miluji, když se naoko vztekáš kvůli nějaké pitomosti. Jsi nekonečně laskavá a nevinná. Nedokážeš nenávidět ani nepřátele. Pořád doufáš, že se všichni obrátí na stranu dobra. Každou minutu, co tě znám, se do tebe zamilovávám čím dál víc.

 Já tě miluji Ann," řekl a mě to vyrazilo dech. V jeho očích bylo vidět, že to co říká je pravda. Než jsem ale stačila odpovědět, zrudl, vstal a... utekl?! Cože? Snad si nemyslí, že ho nemiluju? Ale bylo mi jasné, že si mé mlčení vyložil špatně. Jsem tak blbá... Nemohla jsem se vymáčknout?

 Ne, nemohla. Totálně mě zaskočil.

.            .            .

 V nemocnici jsem byla ještě pár dní, než přišlo pondělí a já se vracela jak domů tak do školy. Steve se od posledně ani neukázal, zato Thor u mě prvních pár dnů byl skoro pořád a byl by i teď, kdybysme ho s Natashou nedostrkaly k výletu za Jane. Nakonec vypadal, že se hodně těší. Přece jen se kvůli misi zase dlouho neviděli.

 Domů mě dovezla Wanda a já zjistila, že moje milované autíčko už stojí před vilou. Alespoň něco pozitivního. Vešla jsem dovnitř. Bylo šest hodin ráno a dozačátku školy zbývaly ještě dvě hodiny. Šla jsem se převléct (černé rifle, bílé tílko, modrá mikina) a namalovat. Potom jsem si nachystala snídani a s sebou do krabičky svačinu v podobě hory kuskusu a čekala. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co řekl Steve. Miluji ho. Musím to nedorozumnění napravit.

 Rozešla jsem se po schodech nahoru k jeho pokoji. Byla jsem strašně nervózní, ale odvážila jsem se zaklepat (Hehe, já klepu, ty mluvíš. Jasné vzduchu?). Po chvíli se ozvaly kroky a Steve pomalu otevřel dveře. Když mě spatřil, strnul. Byl neskutečně napjatý. Prohrábl si rukou vlasy, ale než stačil něco říct, natáhla jsem se k němu a dala mu tu stydlivou pusu na líčko.

 "Já tě taky miluji," řekla jsem a sběhla schody dolů. Už byl čas vyrazit do školy. Musela jsem se pořád usmívat. Uvnitř to byl tak nádherný pocit, že jsem myslela, že mi dnes už nic nemůže zkazit náladu. Omluvenku do školy mám, Wanda a Nat mi do nemocnice donesly učebnice, takže jsem v učivu dost popředu a navíc jsme si se Stevem vzájemně vyznali lásku!

 S úsměvem jsem si dala věci do skříňky a vydala se směr třída. Donesla jsem učitelce omluvenku a ta mírně zbledla.

 "A jste už v pořádku?" ptala se. Najednou bylo ve třídě podezřelé ticho.

 "Jistě. Kulka mířila mimo důležité orgány i kosti, jen krvácení bylo větší. Něco takového Avengera nepoloží," odpověděla jsem stále s úsměvem na tváři. Učitelka mi vrátila žákovskou a já odešla do lavice s výrazem: Dneska je mi všechno u prdele, protože jsem šťastná.

 Celý den proběhl bez jediného problému. Sršela jsem energií a ani ta šlichta na talíři přede mnou mi nezkazila náladu. Mám ještě trochu kuskusu! Odnesla jsem jídlo netknuté (přece nebudu v tak krásný den riskovat otravu), vzala si svůj kuskus a plná dobré nálady si ho poskakovala sníst na střechu.

 Svítilo sluníčko a já přivírala oči. Sedla jsem si na zábradlí na kraji střechy a mávala nohama. Najednou se mi za zády objevila hodně negativně naladěná osoba.

 "Co máš za problém?" zeptala jsem se vysokého kluka s piercingem a na bocích vyholenými vlasy. Normálně mám tenhle styl ráda, ale tenhle týpek mě vyloženě odpuzoval.

 "Tady na střeše je to moje," řekl, a to hodně nehezkým tónem.

 "Co jsi? Pes? Že si značkuješ území? Podle mě je tu ještě dost místa," můj normální soucit a mírnost se kamsi podělli, ale i tak jsem se nechtěla hned pouštět do sporu. Přece jen tu ránu v boku ještě cítím.

 "Si myslíš, že když si Avenger, tak na tebe nikdo nemá," zasyčel. Dřív by to dost zabolelo, ale teď jsem jen pozvedla obočí.

 "To co chráníme jsou především vaše životy. Samozřejmě, že jsme silnější, ale cenu máme stejnou. Nikdo z nás nikdy neřekl, že jsme víc (snad kromě našich vtipálků Tonyho a Thora, který je ale bůh, takže se nepočítá).

 Jediní, kdo si myslí, že jsme víc, jsou někteří lidé. A většinou jsou to lidé, kteří potřebují ze sebe udělat chudáčky a z nás arogantní partičku," nastínila jsem mu alespoň trošičku, co si myslím. Seskočila jsem ze zábradlí a vydala se do skříňky pro věci. Potom jsem se vším kráčela ke svému autíčku.

 Vlezla jsem dovnitř, zavřela za sebou dveře a vzpomněla jsem si, že mi Tony říkal o nějakém nepoužívaném letišti. Až mi úplně sroste ta rána, mohla bych si tam zajet.

 Když jsem vešla do svého pokoje, našla jsem na stole tulipán. Věděla jsem od koho a úsměv se mi rozlil po tváři.

§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§


 Ahoj! Včera jsem napsala první část přijímaček, takže jsem konečně dostala náladu a čas na přepisování!

 No... tahle kapitola byla trochu hodně sladká... ale časem se to spraví :) Další bude celkem autová, ale nebojte se, nějaké technické kecy tam nebudou. Moc děkuju za očka a hvězdičky a doufám, že budou jen přibývat.

 Ja mata!



Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top