Probudila jsem se v se kupodivu vyspaná v šest hodin ráno, jak už mám zabudované a chvíli si psala se Stevem a Thorem. Ano. Díky naléhání mě a Jane si asi před rokem konečně pořídil mobil. Bylo opravdu vtipné, ho na něm učit. Každopádně tu byla ještě jedna vtipná věc. Vzala jsem mobil a vyfotila v neuvěřitelné pozici spící Miku.

 Jednu nohu měla na polštáři a druhá, stejně jako ruce a hlava, visela z postele dolů. Otevřená pusa a vlasy pomuchlané na zemi. Deka taky spadla na zem, ale na opačné straně postele... Po chvíli někdo zaklepal.

 "Budíček!" ozval se učitelův hlas. Ihned jsem křikla, že jsme vzhůru, než by nám snad vlezl dovnitř a potom jsem nějak začala budit Miku. Zamručela a chtěla po mně hodit polštář, jenže tím mávnutím se vyvedla z rovnováhy a žuchla na zem.

 Když se mi ji povedlo dostatečně probudit, rychle jsem provedla ranní hygienu a vystřídaly jsme se v koupelně. Potom jsme nějak na minutu přesně seběhly do jídelny a daly si míchaná vajíčka. No, co budu kecat. Dojedli jsme, převlékly se, dopoledne opakovali základy (celkem na nic, když už lyžovat umíte), šli jsme na oběd a odpoledne až do večeře hráli něco v herně, nebo hry stylu flaška na pokojích. Byla to zábava. Připomnělo mi to první dny u SHIELDu a následně i Avengers.

 .            .            .

Další den jsem se probudila v pět hodin, okolo půl šesté vypla budík a vydala se do zdejší tělocvičny. Rozběhala jsem se, vytáhla si pytel, rozcvičila se a začala na rozehřátí pomalu boxovat. Sice jsem si s sebou vzala i meč, ale trocha boxu neuškodí. Po chvíli se dveře tělocvičny otevřely a vklouzla sem skupinka mých spolužáků. Vzali si pytle a začali do nich mlátit. Jejich údery mě rozesmívaly. Vůbec neměli pevný základ a jejich sílu tvořilo směšné máchání jejich paží.

 Po chvíli si na mě začali ukazovat a smáli se mým pomalým pohybům. Začala jsem pomalu přidávat jak na síle, tak na rychlosti a zvuky mých úderů se rozléhaly celou tělocvičnou. Po chvíli pytel s každým úderem létal témeř ke stropu a po krátké sérii úderů se s řinkotem pytel utrhl a skončil na zemi.

 Zatímco na mě ti tři zírali s pusou kdesi na zemi, uklidila jsem pytel na místo a s ručníkem kolem ramen se pomalu vydala na pokoj. Umyla jsem se, počkala tu chvíli do budíčku, vzbudila Miku, počkala na ni a vydaly jsme se na snídani. Byly lívance s borůvkami. Mňam!

 Potom jsme šli zase na svah s vyjímkou, že jsme se rozdělili na ty, co umí lyžovat a mohou tedy lyžovat sami, a ty, co neumí a potřebují podporu učitelů. Musím říct, že když někdo chválí alpské sjezdovky, tak nepřehání. Mika lyžovat neumí, takže jsem ty kilometry bílého sněhu sjížděla sama, ale i tak jsem si to užila.

 V jednu chvíli jsem si vyzula lyže a jen tak si vedle sjezdovky lehla do sněhu. Když se začal blížit čas oběda, vydala jsem se naposledy dolů. Vzala jsem to trochu na rychlost a jízdu si opravdu užila. Používám carving a můj styl nemá snad žádné mouchy, ale i tak jezdím s obrovským zřetelem na mé okolí. Odvázat se na sjezdovce dokážu, až když kolem mě nikdo není. Prostě nechci riskovat, že mi někdo vjede do cesty.

 Po mém dojezdu dolů na mě Mika zoufale doléhala, ať jí prozradím tajemství mé jízdy. Z toho co jsem  vnímala, jí to učitel jaksi nedokázal naučit a jezdí pořád padacím stylem. S úšklebkem jsem vzpomínala na mé začátky na prvním školním lyžáku... Potom jsem polovinu peněz z brigád věnovala na lekce s instruktorem a teď lyžuji opravdu dobře. Byla to první věc, do které jsem kdy investovala a rozhodně toho nelituji. Před připojením k SHIELDu jsem neměla moc možností, jak odreagovat.

 Potom jsme šli na oběd a rozhodlo se, že kdo chce, odpoledne může jít do wellnes. Celý polední klid jsem zase kecala s Mikou a potom hurá do wellnes! Musela jsem si kvůli tomu před odjezdem koupit plavky, to víte, s mojí prací se jen tak k plavání ve volném čase nedostanete, ale s koupí jsme byla spokojená. Černé dvojdílné plavky na zapínání byly úplně jednoduché, jen mezi košíčky velikosti D se houpala zlatá kotvička.

 Když jsme se potom v šatně převlékaly, asi půl hodiny se Mika vztekala, jak je nefér, že jsem krásná, chytrá, silná, slavná a ještě mám pohádkovou postavu. Věděla jsem, že je to jen na oko, a tak jsem nad tím jen pokrčila rameny a stáhla si své husté bílé vlasy do culíku. Vylezly jsme z šatny u obrovské teplé vířivky, ale já měla nejdřív v úmyslu něco jiného. Rychle jsem táhla Miku k plaveckému bazénu, když se u průchodu k němu začal tvořit hlouček.

 "Ty vole, to jsou fakt oni, ne?"

 "Anna ale nic neříkala, ne?" ozval se šuškot. Protlačila jsem se davem a srdce mi poskočilo radostí. Rozeběhla jsem se k osobám na druhé straně bazénu. Skočila jsem na Steva tak, až jsem ho svalila do bazénu. Při pohledu na nás dva prskající vodu se Thor rozesmál, a když jsme vylezli z vody, pořádně mě obejmul. Potom si mě Thor prohlédl a uznale hvízdl.

  "Teď poprvé opravdu vidím, jaké mám štěstí, že máš Steva. Jinak bych asi Mjolnir nepustil z ruky," poznamenal. Budu upřímná, vidět ty dva v plavkách bylo taky něco. Stevova široká ramena, prsní a břišní svaly, ostatní svaly,  které se mi nechce jmenovat, upřímně slintám. Mírně jsem zčervenala. OK. Přesuneme se zpět do reality.

 "Jak jste se tu vlastně vzali?" ptala jsem se.

 "Stark se prozradil, kam jedete a hrozně se nám stýskalo," řekl Steve a chytil mě za ruku. Vzápětí jsem musela zastavit Thora, nebo by mi byl schopný rozdrbat svojí prackou culík. Po chvíli jsem se vzpamatovala z rozčarování a běžela pro Miku.

 Přes její protesty jsem ji dotáhla ke klukům a celou rudou ji jim představila. Oba si s ní potřásli rukou. Po hodině kecání se Mika konečně vzpamatovala a bavila se už normálně. Několikrát jsme společně chytly záchvat smíchu díky Thorově mluvě. Prostě když jste se svojí Best Friend a chytáte záchvaty smíchu úplně ze všeho, včetně věcí, na které jste už dávno zvyklí.

 Zbytek dne jsme dělaly samé kraviny a štvaly tím ty dva. Na konci to Thor už nevydržel a za jekotu mě hodil do "bazénku" s ledem u saun.

 "Studíííí!!!!" ječela jsem a snažila se z bazénku vylézt. Když se mi to konečně napotřetí podařilo, myslela jsem, že jak Thora, tak dobře bavícího se Steva přetrhnu jak hady. Když jsem ale spatřila Miku, které ze samého smíchu tekly slzy, musela jsem se smát taky. Potom jsme se šly převléct a zjistily, že úplnou "náhodou" mají kluci pokoj naproti nám.

 "Čekala jsem, že budou víc, já nevím, vážní," řekla Mika na pokoji. Pousmála jsem se.

 "Jsme vážní, když je to třeba. A i když to tak někdy nevypadá, jsme vždy ostražití. I když máme záchvat smíchu, i v té největší depresi, vždy jsme připravení bojovat a chránit lidi kolem nás."

............................................................................................................................................................................

Ahoj! Neskutečně se omlouvám, že tak dlouho nebyl díl, ale byla jsem Pá-Po pryč a dnes celý den v Ostravě, takže jsem nemohla psát :/. Doufám, že dnešní díl to alespoň trochu vynahradil. Jaksi se mi krátí počet předepsaných kapitol, takže budu muset máknout i na papírové verzi. No nic.

Děkuju za očíčka, hvězdičky a všechno. Ahoj! :)

 Ja matta!