System Error
Ahoj, jsem Anna. Ptáte se, proč začínám tak obyčejně? Asi proto, že si v tuhle chvíli opravdu přeji být jako ostatní. Zní to, jako strašné klišé, ale je to pravda. Je mi šestnáct a... jsem strašně empatická. Pokud si říkáte, že empatie není vůbec nic strašného, tak ano, ve většině případů není. Já však tohle štěstí nemám. Dokážu se dokonale vcítit do cizího i známého člověka a to někdy není zrovna příjemné. Zvlášť, když si dokážete pocity lidí v určité situaci i jen odvodit.
Bohužel lidé vaši citlivost v mé situaci často nedokážou vůbec pochopit. Pokud se někomu svěříte, akorát vás pošle někam s tím, ať si přestanete vymýšlet a dělat ze sebe chudinku. Po čase to pochopíte. Pochopíte, že o vás a vaše problémy prostě nikdo nestojí, ale i tak to bolí...
Kráčím si to po chodníku, po tvářích mi stékají slzy a černý kožený batůžek téměř vláčím po zemi. Ne, nevadí mi sebevražedné rituály samurajů, ani krvavé bitky muže proti muži. Tam jde o něco, čest, nebo rodinu. Já nevím, ale prostě mě úplně ničí téma koncentrační tábor.
Nemůžu to snést. Úspěšně se mi podařilo vyhnout "výletu" do Osvětimi, protože jsem se nechtěla zhroutit před celou třídou. Ale ne. Oni se z tama vrátí a ještě o tom musí být celá hodina dějepisu!
"Zkušenost je nepřenositelná, nejslabší účinek má takovéhle povídání. Pocity těch lidí si nelze představit..." kecal učitel a mě bylo čím dál hůř. Nechtěla jsem, ale ihned si mé podvědomí ty pocity představilo a nechalo mě je prožívat.
Snažila jsem se zachovat kamennou tvář, ale uvnitř mě to svíralo a bylo mi čím dál hůř.
"Co vás nejvíc dostalo?" ptal se učitel.
Prosím ne...
"Mě asi věci těch dětí."
"Ta mučírna, její velikost. Nevěděla jsem, že je to tak malé."
"Vy si to možná nedokážete představit, ale pro ty rodiče to bylo opravdu hrozné. Máte dítě, které milujete více, než svůj život, a pak lusk! A všechno, co jste měli rádi zmizí a ještě takovým způsobem," hovořil učitel. Uvnitř hrudi mě z toho svíralo tak, že jsem málem nemohla dýchat.
"Mě asi nejvíc poznamenaly ty škrábance v plynové komoře," dovršil to jeden spolužák.
"Máš pravdu. Je to šílené, jak se snažili dostat ven, až si sedřeli nehty..." dál už jsem neposlouchala, otevřela jsem si nějakou super veselou knížku v mobilu a snažila se vypudit ze své hlavy ten příšerný pocit úzkosti v komoře. Ten pocit, jak se ti ze škrábání odlamují nehty až na maso, ale ty si toho kvůli šílenému děsu ani nevšímáš.
Rychle jsem se mutila odpoutat pozornost od učitele a přivábit ji k textu. Nakonec jsem hodinu nějak přežila a šla na oběd. Stěží jsem do sebe nacpala tři brambory, jak mě to uvnitř svíralo. Zaslechla jsem od vedlešího stolu hovor, který se ani nesnažil být tichý.
"Vidíte ji? V dějepise vůbec nedávala pozor a něco si četla..."
"Nemá žádnou úctu k historii. Si myslí, že když je chytrá, se o nic nemusí starat..."
"Se ze své lenosti vyhýbá historii. Jaké špatně, beztak se jí jenom nechtělo jet..." dál jsem neposlouchala. Zacpala jsem si uši a házela do sebe svůj oběd.
Jak ráda bych jim to vysvětlila, ale co bych měla asi tak říct? 'Ahoj, nejela jsem do Osvětimi, protože jsem se před váma nechtěla zhroutit, vlastně jsem se prostě nechtěla zhroutit. Stačí mi vyprávění a představím si to víc než dostatečně.'
Jenom by se mi vysmály. Odnesla jsem tác s nedojezeným obědem a vydala se z jídelny. Po cestě zpět jsem je viděla házet po sobě slupku od banánu a smát se. Jak? Jak se po návštěvě takoného místa můžou takhle smát? To nic necítí? Ne, to já toho cítím až moc.
A tak teď běžím po chodníku domů a jen co vrazím do dveří, vrhnu se k posteli. Žiju sama. Asi před dvěma lety jsem se probudila s lístečkem na rozloučenou na stole a musela se s tím nějak vypořádat. Odpoledne a v noci pracuju a vydělávám si. Díky své inteligenci taky relativně snadno obejdu úřady a vyhnu se tak děcáku. říkáte si, že další klišé? A jak by jste se na mém místě zachovali vy? Sice někdy přežívám o rohlících, ale celkem se držím.
Teď jsem však ležela totálně v koncích na posteli a dusila se pocity. Zkoušela jsem si emoce vylít pomocí zpěvu,ale moje hrdlo bylo tak stažené, že jsem ze sebe vyloudila maximálně tak podivné skučivé skřeky. Poslední dobou jsem byla víc a víc přecitlivělá. Všechno na mě mělo ohromný dopad. Cítila jsem třeba silné emoce kolemjdoucích lidí. A teď jsem ležela na posteli a myslela, že blázním.
Všude strach, bolest, smrt. Nemoci, paraziti, tyfus, malé prostory. Krev, křik. Život mizel a všude byl hlavně neustálý psychický teror. Srdce se mi rvalo na dvě půlky. Bylo mi tak neskutečně líto všech těch lidí. Doslova jsem cítila jejich bolest. Slzy mi tekly a konečně se mi podařilo vydat hlasitější zvuk.
Křičela jsem, strašně jsem křičela.
Najednou jsem nemohla přestat. Strašné emoce se valily plnou silou z mého hrdla, až se všechno kolem třáslo. Byla jsem strachem a bolestí úplně zaslepená, takže jsem ani nevnímala, že se stěny a střecha mého domu bortí. A stejně jsou na tom i všechny okolní budovy. Nevěděla jsem, že v okolí mého domu lidé na chodnících upadají do depresí a cítí se hrozně. ale přece jen se necítili tak hrozně, jako já. Protože tohle nebyly moje pocity, ale pocity nespočtu lidí, které mě napadaly.
Křičela jsem snad hodinu, než jsem upadla do bezvědomí.
...........................................................................................................................................................................................
Nevím, jak dlouho jsem tam ležela. Vím jen, že mě probudily lidské hlasy. Cítila jsem z nich sílu, nejistotu a také určité obavy ohledně mě.
"Co tu dělá?"
"Je to člen Hydry?"
"Je to už dva dny od incidentu. Je vůbec živá?" šeptaly si hlasy. Někdo se ke mně přiblížil a změřil mi tep. Vyzařoval z něho tak úžasný uklidňující klid, že mi po tváři stekla slza.
"Žije," ozval se hlas a zarazil se, nejspíš když si všiml mé slzy.Pomalu jsem otevřela oči a musela ihned zamrkat kvůli silnému slunečnímu světlu, které mi svítilo do očí. Nade mnou se skláněl dosti podivně oblečený muž. V ruce měl kulatý štít s hvězdou, na hlavě podivnou...helmu (?) a na sobě jakousi uniformu. Koukla jsem se kolem. Byl tu podivný člověk v robotickém obleku a zrzavá žena.
Vzpomněla jsem si, že mají něco společného s Amerikou... Jo! Avengers. Internet je jich už nějakou dobu plný. Nějací ochránci světa? Nevím. Nevěnuju těmhle věcem zrovna velkou pozornost. Matně jsem si vzpomenula na jejich jména.
Kapitán Amerika s tím svým štítem mi podal po krátkém zaváhání ruku, abych mohla vstát. Zvedla jsem tu svou, pevně tu jeho uchopila a vytáhla se na nohy. Ihned přišla do akce má klidná maska, která nikomu nic neřekne a přes silnou bolest snad celého těla ani nemrkla. Setřela jsem si podvědomě prach zpod očí a děkovala za nejodolnější řasenku a linky na světě, které, jak jsem si už několikrát vyzkoušela, vydrží všechno.
"Děkuju," řekla jsem, když mě Kapitán vytáhl na nohy. Abych se nemusela opírat o něj, dobelhala jsem se k blízkému zbytku zdi.
Kolem to vypadalo.......... no příšerně. Co se tu kurdepele stalo?! Pamatuji si jen... Ihned se mi vytratila barva z obličeje a já se rychle začala soustředit na něco jiného. Třeba na momentální dění. Všichni tři na mě koukali jako na mimozemšťana, ale já na takové pohledy byla zvyklá.
"Kdo jsi?" ptal se mě s kamenným výrazem Kapitán.
"Jmenuji se Anna Lestrad a jakto, že vám rozumím? Neměli by jste mluvit anglicky?" ptala jsem se a plácla první věc, co mě napadla. Jsem právě v ČR a jaksi se ke mně nedoneslo, že by Avengers česky uměli.
"Mluvíme anglicky. Pojď s námi," řekl Kapitán a mě to zarazilo. Odkdy nerozeznám angličtinu od češtiny? No to je jedno. Tak já s nima teda pudu. Co tady v těch troskách nadělám. Chtěla jsem udělat krok, ale najednou se mi zamotala hlava a já padala k zemi. Nic víc si nepamatuju.
§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§§
Tak, první část je za mnou. Ohledně vydávání, měla by vycházet kapitola jednou až dvakrát týdně (jinak mě prosím zkuste vyburcovat, pokud to budete číst) a délka by měla být přibližně takováhle.
Mimochodem... ne, všechny kapitoly nebudou takhle brutus. :D
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top