Matka Země Pačamama ráda poslouchala prapodivné zvuky, jež se objevovaly v její domovině, většinou v tropických lesích. Za svými zády slyšela tiché šumění řeky. Vlny se odrážely od kamenů na břehu a jejich nárazy vytvářely pěnu, jež byla nedílnou součástí každé divoké a rozvodněné řeky.

Hlasité hučení přerušil Pačamamin povzdech. Na takovém místě si nemohla užít těch jedinečných tónů, o nichž slýchávala. Rozešla se tedy dál, aby byla schopna zaslechnout i ty nejjemnější zvuky, jež vydávala příroda a zvěř stvořená jejím otcem Virakočou.

Čarokrásný tropický les jen zářil barvami. Tvořily jej velké jasně zelené listy kapradin. Na větvích se houpaly liány, jež připomínaly visící hady. Ozdobami potom byly pestrobarevné květy zdejší flóry. Překrásné rudé okvětní lístky se sytě oranžovým terčem, z kterého vyčuhovaly nožičky pokryté zlatými smítky pylu, kontrastovaly s žlutými žíhanými květy s hlubokým kalichem, ve kterém se ukrývala bezbarvá tekutina. Ta byla určena právě jako potrava těch, co chtěla alespoň jednou zahlédnout.

Vlhký vzduch, jenž dýchala, utvářel na listech drobné perličky rosy, které poté s tichým cinkáním dopadaly na jejich bratry, než se nakonec vsákly do hlíny pod Pačamaminýma nohama.

Šelest, připomínající rychlé víření větru, který zaslechla, by se dal přirovnat ke zvuku letící helikoptéry. Trhla sebou a snažila se na zvuk lépe zaměřit. Žádného tvorečka však neviděla. Zaposlouchala se ještě jednou a pomalu otočila hlavou směrem, odkud svištění křídel slyšela, když v tom ho uviděla. Malý drobný ptáček kmital křidélky tak rychle, až se Pačamamě pomalu ztrácely před očima. Jeho vzhled jí však bral dech. Nikdy neviděla tak krásného tvora, který by svými peříčky, podobající se neonovým šupinkám, obrážel zelené a modré odlesky. Stříbrným sosáčkem nasál nektar z jednoho z květů a poté se Pačamamě zase vytratil ze zorného pole, aby našel potravu jinde.

Bohyni se zastesklo, ale i tak pocítila v nitru pocit uspokojení. Zahlédla ho.