Hermioně připadalo jakoby to prožíval někdo jiný. Jakoby ona byla jen pouhý pozorovatel. Bylo to tak vzdálené. Tak nereálné.

Procházeli krátkou chodbičkou, co spojovala obývák a vstupní dveře Doupěte. Pravou ruku měla uvězněnou v Laylině sevření, o levou se jí na moment otřela ta Dracova, když ji krátce, povzbudivě stiskl. Sotva to vnímala. Soustředila se pouze na Levandulina záda. Až ta se zastaví, budou v obýváku. V obýváku, kde dnes jsou prakticky všichni Weaslyovi. A ona bude čelit své noční můře: zklamaným přátelům.

Bolelo to. Fyzicky ji to bolelo. Ale byla o svém rozhodnutí pevně přesvědčená. Věděla, že dělá správnou věc. Přesto oč by to bylo jednodušší kdyby její vztah s Dracem nebyl předstíraný. Láskou se toho dá tolik přemoci. Ale dobrými úmysly? Modlila se, aby se od Weaslyových dočkala takové shovívavosti, jakou jí dala Narcissa Malfoyová.

Pochopení. To si přece přátelé vyjadřují, když jim na sobě záleží, ne? Probrala se ze svých úvah, když málem vrazila do Levaduliných zad.

"Podívejte, přišla nás navštívit Hermiona," pronesla Ronova manželka do prostoru. Všechny tváře se k Hermioně udiveně otočily. Nejistě se na ně usmála. Nebylo zvykem, aby hromadné sešlosti v Doupěti navštěvovala. Už dlouho ne. Vlastně si jen stěží vzpomínala, kdy tu byla naposledy.

"Hermiono, už jsme ani nedoufali, že přijdeš," rozešla se k ní radostně Molly. Úsměv, kterým Hermionu obdarovala, zamrzl, když spatřila její společnost. Zamračila se a ledově Draca sjela pohledem. Podobná reakce přišla i od zbytku jídelny. Všichni stáli či seděli jako přimražení na místě a úsměvy, které jí před chvilkou dávali, se měnily v grimasu zlosti a ledového opovržení.

Sledovali ji. Ji a Draca. A v neposlední řadě i Laylu. Na tu bylo upřené pozornosi nejvíce. Hermiona si všimla, že každý se nejprve rozpačitě usmál na ni, poté zmrazil pohledem Draca a nakonec si všiml té malé holčičky. A zůstal ohromeně zírat.

"Co tenhle hajzl dělá v mém domě?" vzpamatoval se jako první Ron a prudce vstal ze stoličky.

"Tohle není tvůj dům, Rone," příkře ho okřikla Molly nepřestávajíc upřeně sledovat Hermionu s jejím společníkem. Hermionu bolelo vidět to nesmírné zklamání v očích ženy, která pro ni byla jako druhá matka. Zklamání a pohrdání. Jasně viděla, že ji odsoudila. Dřív, než si cokoliv vyslechla, ji zavrhla. Přitom uvědomění se uvnitř začínala pomalu sesypávat. Její logicky vystavěné argumenty se rozpadaly. Pevná víra v to, co dělá, mizela. Stála jí záchrana Malfoyova dítěte za ztrátu nejbližších? Těch, co tu stáli, když ji právě Malfoy urážel?

Tíživé ticho naplnilo obývací pokoj. Její přátelé se nezmohli na další slova. Situaci, k Hermionině nesmírnému překvapení, zachránila Levadule.

"Olivere," promluvila jemně na svého pětiletého syna, "co kdybyste vzali malou slečnu ven a ukázali jí zahradu?" Pohlédla na Laylu, která se čím dál zmatenější krčila u Hermioniných nohou. Chlapec sledoval matčin pohled a váhavě se na neznámou dívenku usmál.

"Můj syn se nebude bavit s Malfoyovým bastardem!" zasyčel nenávistně Ron.

Hermiona se okamžitě zlostně nadechla k protestu, ale Draco ji pohotově předběhl. "Zklidni se, Weaslíku. Taky neskáču radostí z pomyšlení, že by se moje dcera měla bavit s tvým zplozencem, ale řekl bych, že v tuhle chvíli je to poměrně elegantní řešení, nemyslíš?" Ron se hluboce zamračil a chystal se promluvit, jeho matka jej však umlčela jediným varovným pohledem. Hermioně neušlo, jak se Draco při té výměně pohledů ušklíbl.

"Já se bojím," špitla Layla do aboslutního ticha obýváku. Křečovitě stiskla Hermioniny nohy a s výrazem upřímného zděšení hleděla na neznámé kouzelníky. K všeobecnému údivu si Draco přiklekl k Layle a chlácholivě ji chytil za ramena.

"Laylo, já a Hermiona teď musíme něco vyřídit s jejími přáteli. Ale nejsou to věci, co bys měla slyšet."

Layla popotáhla. Vzhlédla k Hermioně a věnovala jí ztracený pohled. Hermiona se příliš nerozmýšlela, když si klekla na zem vedle ní. "Takže," kuňkla Layla, "je to věc dospělých? Tak jako když si povídáš s babičkou a dědou a já si hraju se skřítky?"

"Přesně tak, princezno," usmál se Draco. "A protože jsi statečná holka, tak určitě zvládneš jít s ostatníma ven. Jsem si jistý, že tě rádi poznají." Kdosi si posměšně odfrkl. "A kdyby se cokoliv dělo," zvýšil Draco výhružně hlas, "tak přijdu."

"Ale tatí," zašeptala Layla vyděšeně. Vší silou se nožičkama zapřela o zem, natlačila se do Hermioniny náruče a upřeně jí pohlédla do očí. "Maminko, já už si nikdy nebudu hrát s kastroly," fňukla. Prosebně koukala z jednoho na druhého, očíčka se jí plnily slzami a drobné tělíčko se chvělo. Hermioně se sevřelo srdce, když si uvědomila, že tenhle stres Layla prožívá kvůli ní a Dracovi. Kvůli jejich sporům. Přes dívčinu hlavu bezradně pohlédla na Draca. Ten si frustrovaně povzdechl. Než stačili vymyslet dostatečné vysvětlení, přistoupil k nim malý chlapec. Ryšavé neupravené vlasy mu padaly do čela, ale přívětivě se na roztřesenou Laylu usmíval.

"Jsem Fred," podal jí ruku. Layla na něj vyděšeně třeštila oči. "Nemusíš se mě bát," usmál se vlídně. "Můžeme tě s klukama vzít za trpaslíkama. Máme je vzadu na zahradě."

Layla se přestala křečovitě držet Hermioniných rukou a zvědavě na Freda pohlédla. "Živý trpaslíky?"

"Jasně," přikývl vesele Fred. "Teda," zasmál se rozpustile, "strejda Ron by je nejraději viděl mrtvé, ale zatím se mu nepodařilo žádného chytit."

Layla pohlédla na Draca, potom na Hermionu a když se na ni oba povzbudivě usmáli, opatrně přikývla. "Tak dobře," špitla nesměle.

"Super!" křikl Fred nadšeně, chytil ji za ruku a spolu s ostatními dětmi vyběhli zadními dveřmi na zahradu.

Ještě několik desítek vteřin po jejich odchodu bylo v místnosit ticho. Nikdo nevěděl, jak nevyhnutelný rozhovor začít.

"Řekl bych, ať se u nás posadíte, Hermiono," promluvil tiše Arthur, "ale Malfoy u mého stolu není právě to, co bych chtěl zažít."

Hermiona se postavila, neboť dosud setrvávala na zemi, a chápavě přikývla. "Tomu rozumím," špitla. Nevěděla, jak dál pokračovat. Všechny scénáře, co jí prolétly hlavou, končily katastrofálně. Nedokázala vymyslet schůdnou cestu, jak svým nejbližším sdělit, že si bere muže, kterým celý život hluboce opovrhovala. Muže, který si právě teď za ni stoupl a povzbudivě jí stiskl paži.

"Možná bys nám to chtěla vysvětlit," navrhl mírně Arthur. Hřejivým pohledem a chápavým pokývnutím hlavy ji povzbudil.

"To by asi bylo nejlepší," přikývla souhlasně. Do vyprávění se však stále neměla.

"Tedy?" pozvedla Molly netrpělivě obočí. Propalovala ji a Draca přísným pohledem a nevyzařovala z ní ani špetka pochopení.

"Tedy," zhluboka se nadechla Hermiona. Znovu na své paži zaznamenala Dracův dotek. Pocítila k němu nesmírnou vděčnost za to, že při ní stojí. Byla si téměř jistá, že nebýt jeho, už by vzala do zaječích. Stát z očí do očí svým přátelům a být nucena sledovat, jak jí více či méně opovrhují, bylo těžší, než předpokládala.

"Vím, jak budete reagovat, ale moc vás prosím, abyste si to nechali projít hlavou, než začnete křičet." Pohledem se zastavila na všech v místnosti a ve většině případů se dočkala kladného pokývání hlavou. To ji dodalo trochu odvahy.

"Je to nereálné," začala odhodlaně. "A nevysvětlitelné. Vím, že to popírá všechno, čemu jsem, kdy věřila. A vím, že vás tím ohromně zklamu. Ale," roztřeseně se nadechla, "osud si nevybírá. A mně do života přivál Draca. Nechtěla jsem to, neplánovala jsem to, ale stalo se to." Odmlčela se. Mohla přímo cítit, jak jí všichni visí na rtech. Jak čekají na každé další slovo. "Takže," pronesla s dalším hlubokým nádechem. Věděla, že déle už to odkládat nemůže.

"Neříkej to," zamumlala Ginny téměř modlitebním hlasem.

Hermiona si jí nevšímala a dokud v sobě ještě měla kuráž, pokračovala. Neuvěřitelně rychle ze sebe vysypala ta slova, která měla všechno změnit: "Chceme se s Dracem vzít."

A zůstalo jen ticho. Nikdo nebyl schopný vypravit ze sebe slovo. Jen zírali. V těch pohledech se mísila nevěřícnost, zklamání a opovržení. Hermiona se nervózně kousla do rtu. Každá další vteřina toho ubíjejícího ticha pro ni byla jako hodiny mučení. A pak ho ostře narušilo pobavené uchehtnutí. To sílilo až z něj byl hluboký hrdelní smích. Zažívala pocit déjá vu, neboť přesně takhle se před pár hodinami smál Lucius Malfoyi. Tentokrát to však nebyl on.

Byl to Harry. To on se smál. Zcela upřímně.

"To byl dobrý vtip, Hermiono," pronesl s očima rozzářenýma pobavením. Zvedl se ze svého místa a mířil k Hermioně, aby ji přátelsky objal. "Kdo proboha vypil mnoholičný lektvar, aby na sebe vzal podobu té úděsné fretky?"

"Ta úděsná fretka ti dá brzo přes hubu jestli hodně rychle nepřestaneš mlít nesmysly," pronesl odměřeně Draco. Harry se zarazil a nejistě se na oba podíval. Stále mu však oči zářily jistým pobavením. Pořád to považoval za hru. Hermiona se cítila o to hůř.

"Harry," pronesla mírně Ginny, vstala a stoupla si ke svému manželovi, "to nebyl vtip. Herm, to myslela vážně."

Ve vteřině se pobavený výraz změnil na šokovaný, přešel v ublížený až dospěl k nenávistnému. "Jak jsi mohla, Hermiono?" vypravil ze sebe koktavě. Jediná věta. Přesto odrážela všechny ty emoce, kterých se Hermiona děsila. Zklamání, nenávist, opovržení. Bylo toho tolik.

"Harry," šeptla omluvně, "prosím, pochop to," zamumlala zkroušeně. Na víc se nezmohla.

"Pochopit?" vypravil ze sebe s hysterickým smíchem. "Ty si se snad zbláznila!"

Hermiona mu nestihla ani odpovědět, neboť přesně v ten moment se vzpamatovali ostatní. Jakoby se probrali z transu, do kterého je uvrhlo její odvážné prohlášení, a až teď si plně uvědomili, co to vlastně řekla. A konečně začali reagovat tak, jak od začátku očekávala.

Překřikovali se, rozezleně mávali rukama a velmi jasně dávali najevo svůj nesouhlas. Padali slova jako "blázen", "hlupačka, ale i "chuděra". Molly k ní zhrozeně přiběhla, chytila pevně za ramena a pořádně s ní zatřásla. Křičela přitom velmi zřetelně a prosebně: "Vzpamatuj se, Hermiono!" Ginny se ke své matce přidala a plácala Hermionu po tváři. Harry v domění, že dělá správnou věc, na Hermionu začal hulákat, ať není blbá a podobně jako Molly i on s ní nevybíravě třásl.

Hermiona si byla prakticky stoprocentně jistá, že by si to k ní napochodoval i Ron, kdyby jej Levandule horko težko nedržela posazeného na židli. S hrůzou sledovala všechny ty ruce, co se po ní ochranářsky natahovaly. Všechny ty obličeje plné směsice hněvu, zděšení a opovržení. Se strachem poslouchala všechny ty věty, kterými se ji snažili její přátelé chránit. Přitom jí tím jen více a více ubližovali.

"Okamžitě na to zapomeň, Hermiono!" vykřikl hlasitě Ron. Tak hlasitě, že přehlušil ostatní a donutil je na moment sklapnout. Vysmekl se své ženě a prudce vstal ze židle, která se s hlasitým prásknutím převrátila. "To absolutně nepřipadá v úvahu, rozumíš?" namířil na ni vztyčený prst. Dusal k ní tak rozzuřeně, že nepochybovala, jak moc jej namíchla. "Je mi jedno, co ti ten plevel kouzelnické spolčnosti udělal. Nezáleží na tom, čím ti vyhrožuje. My mu nedovolíme, aby si z tebe dělal dobrý den. Nebudeš obětí jeho krutých žertů."

Harry se rychle chytil a po boku svého kamaráda zdatně sekundoval. "Nemá právo ti ubližovat. Řekni nám, co ti udělal a zařídíme, aby putoval tam, kam patří!"

"Jsme tu pro tebe, Hermiono," promluvil Neville s upřímným úsměvem.

"Můžeš nám věřit," přidal se George.

"Nemáme problém tomu peroxidovi jednu vrazit," doplnil Fred své dvojče.

"Žetujete?" vypravila ze sebe Hermiona nevěřícně.

"Samozřejmě, že ne, zlatíčko," usmála se Molly. "Jsme tu pro tebe."

Hermioně se chtělo hystericky smát. Tohle bylo tak absurdní. Šílený. Její přátelé kategoricky odmítali, že by mohla milovat Draca Malfoye. Očekávala, že to pro ně bude nepochopitelné. Merline, vždyť ani ona by tomu nebyla schopná uvěřit, být na jejich místě. Ale nenapadlo ji, že to tak razantně zamítnou. Tak moc, že si vytvoří tuhle směšnou představu o tom, jak ji k svatbě Draco donutil. A očividně tomu plně věřili. Nevěděla jestli má plakat nebo se smát. Byla na pokraji nervového zhroucení. Lidé, které milovala ze všeho nejvíce, při ní nestáli. Nechápali ji. A ani se o to nesnažili. Byla bláznivá, když v to doufala? Bylo naivní si myslet, že při ní budou i v tak nezvyklé situaci stát?

V očích ucítila první slzy. Přesně v ten moment ji Draco pevně stiskl ruku. A dal jí tak pocit, že při ní stojí. Tak jako ona při něm stála na Manoru. Nepřemýšlela nad tím, že je to jen hra a stisk mu opětovala. Teď byl její jedinou zárukou bezpečí a naděje na lepší život. Potřebovala ho. Nesejde na tom, že jím v minulosti silně opovrhovala. Teď je to on, kdo ji drží nad vodou. Teď je to on s kým drží jeden konec provazu. Na tom druhém stojí její milovaní.

Krátce zavřela oči. Bojoval za ni před svými rodiči. Jasně dal najevo, že se vezmou. Že přes to nejede vlak. A to bylo to, co by měla udělat i ona. Nebýt zbabělcem, co snáší bláznivé teorie. Je dospělá, může se svobodně rozhodovat. A ač je sňatek s Malfoyem něco, co i ona vnímala jako velké vybočení z normálu, pořád je to její volba. Volba, kterou by měli respektovat.

S očí jí vyzařovalo odhodlání, když na své přátele znovu pohlédla. "Vy to ale špatně chápete. Já mám Draca skutečně ráda a chci si ho vzít," pronesla rozhodně. Samotnou ji udivilo, jak snadno jí taková lež jde přes jazyk.

Ale namísto očekávané snahy o pochopení tím vyvovala jen další vlnu překřikování. Jeden přes druhého hulákali, štěkali a zlostně křičeli. Jak jim pomalu docházelo, že Hermiona není obětí Malfoyových her, jejich zlost se zvyšovala a napětí v místnosti se zintenzivňovalo. Obývákem se nesla neuvěřitelná nenávist. Přesně v ten moment, kdy už cítila, že víc toho neunese, kdy se jí v očích nahromadily slzy a cítila nezměrné zoufalství, kdy nad situací přestala mít kontrolu a chtěla se vzdát, přesně tehdy se před ni nekompromisně postavil Draco a s přehledem přehlušil výkřiky jedinou větou: "Sklapněte už kurva. I moji rodiče byli vstřícnější než vy."

A oni skutečně sklapli. Rázem bylo hrobové ticho. Najednou už nikdo nevykřikoval své námitky a neposkytoval své moudré rady. Všichni mlčeli jako zařezaní. Nikdo se neodvážil promluvit. Nikdo toho nebyl schopen.

Draco si jich sotva všímal. Otočil se k Hermioně a s rychlým pohledem na její břicho tázavě pozvedl obočí. Pochopila. Pořád mu záleželo na tom, aby její malé bylo v pořádku. Připadalo jí absurdní, že on o ni má větší péči, než lidé, které zná roky. Absurdní a smutné.

"Dojdi pro Laylu, odcházíme," špitla polohlasně. Draco rázně přikývl, otočil se a vykročil.

"Ne, Hermiono," ozval smířlivě Arhur, "neodcházej. Pojďme si o tom rozumně promluvit."

Draco na ni vrhl všeříkající tázavý pohled. Věděla, že stačí kývnout a on se o všechno postará. Vezme Laylu i ji a odmístí je dřív, než si toho stačí její přátelé vůbec všimnout. Ale nevěděla jestli je připravená kvůli němu takhle od nich odejít. Jenže konec konců nedali jasně najevo, že její rozhodnutí nebudou za žádnou cenu akceptovat? Nechtěla je ztratit. A už vůbec ne kvůli Malfoyiovi.

Ale neztratila je už před lety? Prolétlo jí hlavou. V tom období, kdy se rozcházela s Ronem. V tom období, kdy vinou právě svých přátel prožila krušné časy? Ty, o kterých se v tomto domě už nemluví. Zamlčují se, aby se vytvořil dojem, že nic takového neproběhlo. Právě tehdy se od ní ti, kterým bezmezně věřila, odvrátili, že?

Jako přátelé by ji ale teď měli podporovat, ne? Bylo téměř jejich povinností dopřát jí štěstí potom, co se stalo. Znělo to neuvěřitelně krutě, ale byl to fakt. Pohled jí ztvrdnul, když jasně pronesla: "Tohle nemám zapotřebí. Běž pro Laylu."

"Ne!" vřískla Fleur dřív, než se Draco pohnul. Hermiona se užasle podívala na Billovu ženu. Fleur odhodlaně pokračovala. "Nikam nechoď, Draco Malfoyi." Draco se skutečně zastavil a zaujatě pohlédl na rozohněnou ženu. Ta si ho však přestala všímat v moment, kdy se ujistila, že neodejde. Nevěnovala pozornost ani Hermioně. Místo toho svůj zuřivý pohled směřovala na zbytek místnosti. "Skutečně to dopustíte? Necháte Hermionu odejít?"

"Fleur, miláčku," chytil ji chlácholivě Bill za ruku, "ty jsi to asi špatně pochopila. Hermiona si chce vzít Malfoyie. Toho bastarda, co-"

"Já vím, kdo je Draco Malfoy, Bille," ostře ho přerušila. "Nenávidím ho stejně jako ty. Opovrhuji jím a vždycky jsem mu přála to nejhorší. Ale to není důvod k tomu, abych Hermioně nepřála její štěstí."

"Fleur!" okřikl ji Bill rázně. "Okamžitě toho nech." Oči mu blýskly nevídaným hněvem.

Fleur po něm však pouze střelila zlým pohledem a z jeho výhružek si nic nedělala. "Ne, to ty toho nech, Bille!" Pohlédla znovu na ostatní. "Copak to nechápete? Hermiona má po všech těch útrapách trochu štěstí a vy ho s ní nedokážete sdílet. Všichni víme, že si prošla ošklivými věcmi, za které spousta z nás byla zodpovědná. Teď konečně našla muže, kterého miluje a je s ním očividně šťastná. Nemáme právo jí štěstí kazit osobními spory."

"My to právo máme!" ozval se popuzeně Ron. "Jsme její přátelé a je naší povinností chránit ji před takovými zmetky jako je Malfoy."

Rozlícený výraz Fleur dosáhl nejvyššího stupně. "Ty!" ukázala na Rona prstem, "se ani neozývej. Ty jsi ten poslední, kdo to právo má. Co si o sobě myslíte?" pohlédla na ostatní. "Odsuzujete ty, kteří škatulkujou, ale sami to pokrytecky děláte. Místo aby se Hermiona radovala z nastávající svatby, musí čelit vaší nenávisti. Měli byste se stydět!"

Fleur zaníceně dokončila svou řeč, spokojeně si odfoukla a znechuceným pohledem přejela celé osazenstvo až se zastavila na Hermioně a napjatá tvář povolila v náznaku mírného poloúsměvu. Hermiona se na ni vděčně usmála. Moc dobře věděla odkud Fleuřina bojovnost pramení, proč se ji žena, se kterou si toho nikdy neměla moc co říct, zastává. A obdivovala, že se kvůli tomu postavila celé Weaslyovic rodině.

"Naše víla má naprostou pravdu," ozvala se zasněným hlasem Lenka. Neville jí zděšeně zatahal za ruku a šeptem okřikl.

"Ano," přizvukovala Lence pomalu, opatrně Ginny. Okamžitě se dočkala zlostného pohledu od svého muže, nadávek od bratra a konsternovaných pohledů od ostatních. "Nevím sice, proč ses rozhodla nás takhle zradit, Herm. Nevím, jak jsi nám to mohla udělat. Nevím, co tě k tomu u všech Merlinových ponožek vedlo. Ale Fleur má sakra pravdu. Ty ze všech nejvíc si zasloužíš být šťastná. A já si tě sice s tím," výmluvně mávla rukou k Dracovi, který nad neurčitým vyjádřením jeho maličkosti pobaveně pozvedl obočí, "nedokážu šťastnou představit, ale pokud tomu věříš ty... Konec konců ty jsi Hermiona Grangerová, takže...," nechala vyznít větu do ztracena.

Hermiona se pousmála. Konečně se necítila jako vetřelec. Konečně měla pocit, že má od svých přátel jakousi podporu. Potřebovala ji. Nutně. Možná že se od nich v posledních letech odřízla. To nepochybně. Přesto je však ve svém srdci nikdy plně neopustila. A nedokázala si představit, že by oni opustili ji.

Pohlédla na ostatní. Harry se nesouhlasně mračil na svou ženu. Podobně na tom byla Fleur s Billem. Ron si tiše mumlal nadávky, Levandule vedle něj se na Hermionu drobně, povzbudivě usmála. Fred s Georgem jejího snoubence opovržlivě sledovali. Neville měl tvář schovanou v dlaních, kdežto Lenka se spokojeně usmívala. A nakonec Molly s Arthurem. Arthur měl odevzdaný výraz, nesnažil se jí to ztěžovat, ale viděla, jak mu činí potíže to pochopit. A Molly, ta pronikavým pohledem sledovala ji a Draca. Několikrát se už nadechla k proslovu, ale pokaždé opět zmlkla.

"Děkuju vám," šeptla Hermiona. Někteří chápavě přikývli, jiní, jako její nejlepší přátelé, jen pochybovačně zakroutili hlavou. I to však bylo dost. Nevymlouvali jí to. Nadšení neočekávala, bohatě jí stačil němý, byť polovičatý, souhlas.

"A jen tak pro ujasněnou," ozvala se Ginny, "ta malinká není tvoje dcera, Hermiono, že?"
Ginnin výraz prozrazoval upřímné zděšení nad myšlenkou, že by si její kamarádka pořídila dítě s Malfoyem.

"Ne, Layla není má biologická dcera, Ginn," ujistila ji Hermiona. Periferně zaznamenala Dracův úšklebek. Odhadovala, že oba myslí na to samé: co řeknou Weaslyovi tomu až se dozví, že je těhotná? Neměla čas to příliš rozebírat.

"Ty víš, že jsi pro mě jako dcera, Hermiono," promluvila konečně Molly. "Záleží mi na tvém štěstí a moc jsem si poslední roky přála, abys po tom rozchodu někoho našla. Zasloužíš si to. Pokud si myslíš, že je ten pravý právě Malfoyi," pochybovačně na zmiňovaného muže pohlédla. Krátce se zastavila pohledem na jeho ruce, která opět ledabyle spočívala na té Hermionině. "Pokud tomu skutečně věříš," povzdechla si útrpně, "pak to musíme respektovat. Nebude to pro nás jednoduché, ale nemáme právo ti v tom bránit. Jen buď, prosím, opatrná." Přistoupila k Hermioně a vtáhla ji do hlubokého objetí. Pak však její oči spočinuly na Dracovi.

"Bylo by nevýslovně hloupé odsoudit tě jen proto, že jsi v minulosti udělal nedospělé chyby ve snaze ochránit rodinu. Ale neočekávej ode mně, že tě s radostí v té své přijmu. Jsi potomek rodiny, kterou nemohu cítit, natož, abych s ní byla nějak spojená. Jsi pro mě nepřítel a budu si na tebe dávat dobrý pozor."

Draco věcně přikývl, anižby řekl jedinou pichlavou poznámku. Hermioně doslova spadl kámen ze srdce.

"A ještě něco," dodala Molly, "jestli Hermioně jakkoliv ublížíš, nezáleží na tom jak, prostě ublížíš, uděláme ti všichni do jednoho ze života peklo, rozumíš?" zabodla do něj pohled. Dramatičnost její řeči byla podpořena více než desítkou hrozivých pohledů od ostatních.

"Naprosto," odvětil blonďák klidně.

Molly jej ještě pár vteřin podrobovala nedůvěřivému pohledu, když však shledala, že je potomek Malfoyových prozatím důvěryhodný, odvrátila od něj pohled a s úsměvem se otočila k plné jídelně. "Dobře, když jsme tohle vyřešili, mohli bysme si dát ten oběd, ne? Frede, Georgi, přineste další židle, Bille, dojdi pro děti. A ne, Rone, žádné námítky proti Hermionině snoubenci u našeho stolu," všeříkajícím pohledem sjela nejmladšího syna.

"My s nima budeme obědvat?" sykl Draco Hermioně u ucha.

Omluvně se na něj usmála. "Ber to jako gesto jakési důvěry." Skepticky ji sjel pohledem, ale k odpovědi se nedostal. Děti se vrátily do jídelny.

"Tatí, mamí!" zapištěla Lalyla, sotva překročila práh. "Viděla jsem trpaslíky!" Draco se zatvářil velice zhnuseně.

"To je skvělé, zlatíčko," usmála se na ni Hermiona, "chytili jste nějakého?" Jemně ji pohladila po vláscích.

Layla nadšeně poskočila. "Ne, ještě ne. Ale Fred mi slíbil, že příště se nám to určitě povede." Na moment ustala ve svém rytmickém poskakování. "Půjdeme sem zase, že jo?"

Draco se ušklíbl a dostatečně nahlas, tak aby to slyšeli všichni, pronesl: "Ale samozřejmě, Laylo. Vždyť tito lidé budou součástí naší rodiny, když se teď s Hermionou vezmeme."

Hermiona si s hrůzou zakryla tvář. Nepotřebovala vidět své přátele, dokázala si dost dobře představit jejich nenávistné a zlostné pohledy, kterými jejího snoubence obdařili. Frustrovaně si promnula tvář, loktem šťouchla Draca do žeber a s posledním popuzeným pohledem se odebrala ke stolu. Idiot. A to ho zrovna chtěla v duchu pochválit za to, jak dospěle se choval.

Všichni se posadili ke stolu a neklidně po sobě pokukovali. Přirozeně plynoucí veselý hovor, co byl pro tuto rodinu tak typický, byste teď jen těžko hledali. Stačil Draco Malfoyi u stolu a nikdo se k hovoru už neměl. Ginny s lehce nervózním úsměvem pohlédla na snoubence a pokusila se zapříst hovor. "No a kdy byste chtěli mít svatbu?"

Hermiona si odkašlala. "Ehm.. no asi tak do dvou týdnů."

Hrobové ticho u stolu se ještě prohloubilo a všichni na Hermionu vykulili oči. Ronovi vypadla z ruky vidlička. Molly zalapala po dechu. Ginny nešťastně zakvílela a upustila Harryho talíř, který manželovi akorát podávala.

"Žertujete, že jo?" zasmál se George.

Draco se přezíravě ušklíbl. "Ne. Myslíme to naprosto vážně. Nevidíme důvod proč svatbu oddalovat," odvětil klidně.

"Ale normální lidé se na svatbu připravují alespoň dva měsíce," zašeptala Ginny.

"A my jsme normální, Potterová?" ušklíbl se Draco.

Hermiona se od srdce zasmála. Nebyli normální. Nikdo normální by se do téhle absurdnosti nepustil.

*** *** ***
A poslední reakce na Dracovo a Hermionino zasnoubení je tu! Co na Weaslyovi říkáte?

Děkuji všem věrným čtenářů, jste skvělí! Moc mě těší i krásné komentáře. Taktéž děkuji za více jak 3k přečtení❤️. Je to úžasné!