Theodor Nott unaveně pozoroval svou ženu, která přecházela po obýváku a již poněkolikáté mu opakovala, jaký je idiot, když vymyslel tak stupidní plán s Dracem a Grangerovou. Vlastně spíš na něj vřeštěla jak siréna.  Byla k nezastavení prakticky od té chvíle, co přišli ze schůzky s budoucími manželi Malfoyovými. A to už byly tři dny. Omýlala pořád to samé dokola - tedy nevybíravé nadávky na jeho osobu a překládání katastrofálních a ještě katastrofálnějších scénářů celého plánu. Ovšem to, co ji vytáčelo na celé záležitosti nejvíce a to, co i rozebírala ze všeho nejvíce, byl fakt, že nedokázala pochopit, proč si jejich kamarád vybral právě Grangerovou. Což o to ani Theodor to nechápal, jen neměl energii se tím zabývat. Narozdíl od jeho manželky. Ta byla vytrvalá. Až moc.

"Já to pořád nechápu," pronesla Pansy podrážděně. Zastavila se před ním a namířila na něj toastem, co držela v ruce a během své triády z něj ukusovala.

Theodor s klapnutím zavřel knihu, co se marně pokoušel číst. "To říkáš už nejméně po dvacáté za posledních pět minut a po tisícáté za poslední tři dny, zlato," odvětil klidně.

Pansy frustrovaně rozhodila rukama. "Ale já to pořád nechápu. Jak mohl? Je to sakra Grangerová, copak to nevidí? Ta Grangerová, otravná vševědka, co lezla profesorům do zadku. Ta pitomá holka, co celých sedm let urážel. Jak si ji teď může chtít vzít?" Ve snaze dodat své frustraci důraz dramaticky spadla do křesla.

"Třeba je to láska jeho života?" nadhodil Theo s úšklebkem. Byla to vůbec první věta po mnoha dnech, která donutila jeho manželku zmlknout. Doslova strnula. Pak mu věnovala pohled, kterým jasně dávala najevo, co si myslí o jeho duševním zdraví.

"Ty žertuješ?"

Theo pokrčil rameny. Sám nevěděl jestli to myslel jen ze srandy. "Já už vážně nevím, Pans. Vybral si ji a evidentně si uvědomuje všechny následky. Nemůžeme ho pořád zachraňovat, nejsme jeho rodiče."

Pansy se ušklíbla. "Ani ti ho příliš nezachraňovali, přiznejme si to otevřeně. Možná jsme my dva lepší rodiče než jeho biologičtí," pronesla zachmuřeně. Poté však nevěřícně zakroutila hlavou a rozmáchla se rukama. "Ale tady nejde jen o něj! Pomyslel jsi vůbec na to, co tomu řekne Narcissa? A co teprve Lucius?"

"No rozhodně z toho nebudou skákat radostí," utrousil suše.

Ignorovala jeho poznámku a rozezleně pokračovala. "A ten rezavý klan, co stojí za Grangerovou? Ti z toho taky nebudou nadšení."

"Já vím."

"Ty víš?" prskla Pansy. Oči jí žhnuly. "No to je skvělé, Theodore. Ty víš! Ale ani na vteřinu jsi se nepokusil v tom Dracovi zabránit."

Theo nadzvedl obočí. Pansyn očividný vztek, směřovaný na jeho osobu, jej ani trochu nerozhodil. "A co jsem měl podle tebe dělat? Říct, fajn že sis přivedl kandidátku, ale tuhle ne? Najdi si jinou?" Pansy naprázdno otevřela pusu. "Víš, Pansy," pokračoval klidně Theo, "Draco nemá zástupy žen, ze kterých si může vybírat. Ve skutečnosti je rád, když sežene jednu, co je ochotná do toho jít. A pokud je přesvědčený, že mu Grangerová může pomoct, pak udělám maximum proto, aby ten spor vyhráli."

Pansy si vyčerpaně promasírovala spánky. "Lásko," zamumlala frustrovaně. "Draco je magor, to víme už dávno. Nemůžeš se spoléhat na jeho úsudek."

"Ale Grangerová magor není," odvětil rozhodně. "Je dost inteligentní, aby věděla do čeho jde. Když to vidí reálně ona, možné to bude."

"Sakra, Theo!" vybuchla Pansy a rukama praštila do opěrek křesla tak rázně, že se vznesl obláček prachu. "Grangerovou zmítají těhotenské hormony. Nemůžeš považovat její úsudek za relevantní. Vždyť kdyby nebyla v jiném stavu, nikdy Dracovi na tenhle šílený plán nekývne."

Theodor mírně podrážděně rozhodil rukama. Už ho to začínalo otravovat. A unavovat. "Fajn! Možná to tak vážně je. Možná to je ten nejšílenější plán, co máme. Ale je také jediný. Draco s Grangerovou to budou muset zvládnout. Jsou to jediné, co může Laylu zachránit. Jsou to jediné, co stojí mezi ní a Astorií. A já nedopustím, aby se Layla dostala k té bezcitné ženě. Byla jsi přece u toho taky, když nám Layla před čtyřmi roky změnila životy. Nemůže ji ztratit Draco a ani my, Pans."

"Theo...," zajíkla se Pansy. Samozřejmě, že měl její muž pravdu. Layla byla to nejúžasnější, co jim do života kdy vstoupilo. Nebyla jen Dracovou dcerou, byla dítětem celé jejich party. Milovali ji. Nikdy by nedopustila, aby se musela ta rozkošná holčička vrátit k Astorii. Astorii, která ji odvrhla sotva se narodila. Ne, to by nedovolila. Jen měla strach. Pouštěli se do něčeho, co bylo na hraně zákona, ne-li spíš za ní. Jeden špatný krok, jedna špatně formulovaná věta a všechno se zhroutí. Nechtěla ani pomyslet na to, jaké důsledky by to pro ně mělo. Byl to ohromný risk. Risk, který nevěděla jestli ještě zvládne. Ne po těch letech, kdy ve válce riskovali všechno. Kdy se neodvažovali doufat, že je čeká nějaká budoucnost. Teď, když konečně před sebou nějakou měla, ji riskovat nechtěla. Chtěla spokojené manželství a jednou třeba i rodinu. Ale nechtěla znovu spadnou do toho kolotoče šílenství, který se kolem jejich blonďatého kamaráda vždycky vytvořil. Měla však vůbec na výběr? Vždycky jeden pro druhého udělali cokoliv.

"Já vím, lásko," zamumlal Theo. Přesně věděl, co se v ní pře. Vždyť ten samý boj se odehrával i v něm. Byl právník, sakra dobrý právník a moc dobře věděl, co dělá. A s legálními záležitostmi to nemělo nic společného. Jenže někdy je potřeba obejít zákony, aby se dosáhlo spravedlnosti. Draco neměl šanci získat Laylu, pokud by se držel zákona.

Pansy neodpověděla, jen se zvedla a jemně ho polácala po paži. "Tak pojď, musíme k Dracovi. Třeba se s Grangerovou už navzájem pozabíjeli a tím se všechno vyřešilo."

Chraplavě se zasmál. Kéž by to řešení bylo tak jednoduché.

*** *** ***
Hermiona přesnými pohyby krájela zeleninu na rovnoměrné kousky. Layla jí přitom pomáhala tím, že trůnila na kuchyňské lince a vesele cosi žvatlala.  Ano, Hermiona už tři dny s tímhle roztomiloučkým děvčátkem sdílela jeden byt. Tři dny jí suplovala matku. A tři dny spala v jedné ložnici s jejím otcem. Díky Merlinovi jen v ložnici a ne v jedné posteli. Hermiona si byla jistá, že by za to většina ženské kouzelnické populace dala cokoliv, ona však byla nesmírně vděčná, že prozatím má svou postel. Stačilo, že se svým snoubencem sdílí byt, nemusí se dělit i o postel. I když Draco jí velmi opatrně naznačil, že časem k tomu bude muset stejně dojít. Pochopitelně to chápala. Ty důvody byly smysluplné - budou chodit kontroly z ministestva, Layla by si mohla pustit pusu na špacír a náhoda je prostě svině. Ale to neznamenalo, že z toho skáče radostí. Ani náhodou. Vlastně od té chvíle, co se sem před třemi dny přestěhovala, neskákala radostí snad z ničeho. Narozdíl od Layly. Ta byla  tak šťastná, že s nimi Hermiona bydlí, že absolutně nevnímala to zcela očividné napětí mezi dvěma dospělými. A že ho bylo chvilkama dost. Každopádně Layla byla pořád veselá a když jí Draco včera oznámil, že by se chtěli vzít, div se nadšením nerozskočila. Od té doby uspořádala už tři čajové dýchánky, kde se svými plyšáky řešila, co si vezmou na svatbu. Prostě to byl nejšťastnější člen jejich podivné rodinky.

"A Hermiono?" přerušila náhle Layla svůj monolog právě o ranním čajovém dýchánku s plyšáky.

Hermiona odložila nůž a otočila se na ni. "Copak je?"

"Když teď bydlíš se mnou a tatínkem a vezmeš si tatínka, musím ti říkat Hermiono?" Vykulila na ni oči a s očekáváním se na ni zahleděla.

"No...," protáhla překvapeně Hermiona, "a jak bys mi chtěla říkat jinak?"

"No přece maminko!" objasnila jí důležitě. Šmátla po vařečce, co se válela na lince, a namířila jí na Hermionu. Asi aby dodala svému hlasu na důležitosti. Hermiona marně přemýšlela od koho takové gesto odkoukala.

"Ale já nejsem-"

"Já to vím, že nejsi moje skutečná maminka," pronesla Dracova dcerka uvolněně a rozmáchla se vařečkou div, že jí nevzala Hermionu po hlavě. "Teta Pansy mi to vysvětlila. Tatínkové a maminky se mají rádi, pak se mají moc rádi a z maminky bříška přijde miminko a jsou rodina. Tatínek říká, že jsem taky měla maminku. Všechny děti mají maminku, víš? Ale ta moje ještě neměla tatínka dost ráda, aby chtěla rodinu, tak odešla. Tatínek říká, že si mě určitě jednou najde a bude moje maminka, ale já mu nevěřím," pokroutila rozmrzele hlavičkou. "A ty nemáš miminko a já nemám maminku. Ale obě máme tatínka." Zmklkla a upřeně na Hermionu pohlédla. "Co kdybys teda byla moje maminka?" nadějeplně se na ni zahleděla.

Hermiona ohromeně zírala na to malé stvoření. Čekala spoustu věcí, ostatně Layla byla dcera Draca Malfoye, takže skutečně bylo nutností připravit se na cokoliv. Ale na takovou smutnou upřímnost ne. Nečekala, že jí bude tohle dítě chtít říkat mami. Nikdy na to ani nepomyslela. O to víc teď byla překvapená.

Mimoděk se podívala za Laylino rameno. A tam, ve dveřích do kuchyně, stál Draco. Zaražený Draco. Udiveně přeskakoval pohledem mezi ní a Laylou, oči vytřeštěné a ústa nechápavě pootevřená. Pousmála se na něj, ale nezdálo se, že by to byť jen zaregistroval. Otočila se tedy k Layle. Nešlo odolat těm bezmezně upřímným očím. Nešlo odolat pohledu, který přímo překypoval nadějí. "Samozřejmě, že budu tvoje maminka, zlatíčko," zašeptala pohnutě Hermiona.

Neočekávala, že se Layle tak neuvěřitelně rozzáří oči. Že zapiští v tónině, která trhá ušní bubínky. A že sebevražedně seskočí z linky, aby ji objala kolem nohou. Ale objetí jí opětovala. Sehnula se a přiskla si holčičku na hruď. Neovládla slzu, co jí stekla po tváři. A tehdy ucítila, jak se něco uvnitř ní pohnulo. Pocítila neuvěřitelnou lásku k holčičce, jejíž otec byl Draco Malfoy. A ten pořád stál ve dveřích a ještě udivenějším pohledem je sledoval.

Opatrně se z Laylina drtivého objetí vyvlékla a téměř omluvně na Draca pohlédla. Nestihla nic říct, neboť Layla v moment, kdy spatřila svého otce, se k němu rozběhla a o překot mu nadšeně sdělovala, že má maminku. Hermiona si zděšeně překryla ústa rukou, když sledovala, jak Draco s kamenným výrazem poslouchá vyprávění o tom, co před chvílí viděl na vlastní oči. Muselo se mu nechat, že dobře skrýval své skutečné pocity, protože když Layla přestala brebentit a rozpustile se zeptala, co si o tom myslí, jen si k ní klekl a s úsměvem řekl: "To je úžasné, beruško."

"Já vím, tatí! Jsme rodina, víš?"

Draco se znovu usmál. "Říkal jsem ti, že maminka jednou přijde."

"Ale to jsi říkal o mé skutečné mamince," zamumlala zmateně Layla.

"Nikdy jsem neřekl, kterou maminku myslím," podotkl Draco.

"Hmmm... vážně? Neřekl?" zaškaredila se.

"Samozřejmě," přisvědčil. Vstal a zvedl ji do náruče. "A teď mi pojď říct, co jste s maminkou uvařili, už mám pořádný hlad." Vrhl na Hermionu rychlý pohled a pousmál se. Opatrně mu jej vrátila. Tři dny a pořád bylo společné bydlení divné. Nevěděla, jak se k Dracovi chovat. A on na tom byl očividně stejně. Tak se plácali v tom podivném meziprostoru, kdy se snažili mermomocí být k sobě přívětiví a vytvořit Layle rodinu. Ale jakmile byla holčička z dohledu, bylo to jen rozpačité. Dřív mluvili, aby se uráželi. Ale teď neměli o čem. Viděla, jak se Draco snaží překonat. A upřímně to obdivovala. I ona se snažila. Ale po letech rozbrojů bylo neuvěřitelně těžké začít novou etapu. Takže se jen modlila, aby se to celé časem zlepšilo.

"No a pak jsme přidali tuhle podivnou zeleninu. To je lilek, věděl jsi to, tatí?" brebentila Layla, pohodlně usazená v Dracově náručí.

"Ne to jsem fakt nevěděl," utrousil. "Ale určitě to bude ohromně zdravé," pohlédl na Hermionu se směsicí pobavení a otrávenosti.

"Samozřejmě, že je to zdravé," přisvědčila Hermiona a přistoupila k nim, aby začala i ostatní kousky zeleniny přidávat na pekáč.

"A co to bude až to bude?"

"Lassagne. Vegetariánské," vysvětlila a položila poslední kousek zeleniny.

Nadzvedl obočí. "Neměl jsem tušení, že něco takového existuje."

Obrátila se na něj. "Je to dobré, neboj."

"Toho se ani neobávám, vaříš skvěle," složil jí poklonu. Zarazila se na cestě k troubě s pekáčem v ruce.

"Maminka je skvělá kuchařka, že jo, tatí?" mumlala Layla.

"Ano to je," přisvědčil Draco a nespouštěl pohled z Hermiony. Ta pořád stála na půl cesty k troubě, pekáč lassagní v ruce a ve tváři nepopsatelný šok.

"Lepší, než ty," pokračovala Layla bezstarostně. Draco konečně odtrhl pohled od šokované Hermiony a věnoval Layle plnou pozornost.

"Než já? To není možné."

Rozpustile se usmála. "Promiň, tatínku, ale maminky jídlo je takové...," nachvilku se zamyslela. "Jídlovatější," pronesla nakonec vítězně.

Draco se chraplavě zasmál. "Jídlovatější? Laylo, to není slovo."

"Ale je, právě jsem ho vymyslela," zuřivě se bránila.

"Nemůžeš si jen tak vymyslet slovo," vysvětloval jí trpělivě Draco. Pohlédl přitom na Hermionu, která se vesele smála.

"To teda se pleteš, tatí. Strejda Blaise říkal, že můžu."

"Strejda Blaise pěkně kecá," utrousil pobaveně Draco.

"Kecá se neříká, tati," zamračila se Layla.

"Promiň, beruško, už to nebudu říkat."

"Tak to by už stačilo," vložila se do toho Hermiona. "Pojď mi pomoct připravit na stůl, Laylo."

Layla spěšně přikývla a snažila se dostat z Dracova náručí. Ten ji s úsměvem položil na zem. "Jasně, maminko, už jdu!" vykřikla Layla ihned, jak se dotkla nožičkama země. "Maminko... to je tak hezké slovo, maminka. Asi ho teď budu říkat pořád. Maminka, maminka...maminečka," broukala si pro sebe, když hopsala k Hermioně. Ta se pousmála a oči se jí leskly pokaždé, když ta malinká rozumbrada řekla maminko. Draco je obě sledoval s malým rozpačitým úsměvem. Tohle soužití bylo divnější, než očekával.

Vyskládaly na stůl talíře, příbory a připravili sklenice akorát když se ozval zvonek. "Dojdu tam," řekl Draco a zmizel v chodbě. Hermiona si toho sotva všimla, akorát byla u ledničky a marně v ní hledala Laylin oblíbený džus. Tak moc se soustředila na hledání toho pitomého rybízového džusu, že vůbec nevnímala okolí. Takže nevěnovala příliš pozornosti Layle. Což byla chyba. Zásadní.

"Ehm...maminko," vysoukala ze sebe vyděšeně. "Asi jsem udělala něco, co jsem neměla."

"Copak se stalo?" zeptala se jí Hermiona, ale stále pohledem studovala obsah lednice.

"Asi jsem neměla sahat na ty tlačítka u hrnců...," kuňkla. Hermiona se prudce otočila. Nemělo smysl se ptát jaká tlačítka u hrnců. Varná deska byla v jednom ohni. Doslova. Z její levé částí šlehaly plameny.

"Laylo, běž od toho," vykřikla zděšeně. Natáhla se po dívce a strhla ji k sobě. "Nepřibližuj se, rozumíš?" nařídila jí. Sama se ke sporáku vydala. Stačily jí asi dvě vteřiny, než si všimla plastového prkýnka, co se vesele roztékalo na varné desce. Čapla utěrku a vzala ten konec prkénka, který měl částečně svůj původní tvar, aby celou věc následně mrskla do dřezu a proudem na to pustila vodu. Rázem bylo po požáru.

"Já jsem nechtěla..." zafňukala Layla. To už ve dveřích stál Draco. A jejich návštěva, manželé Nottovi. Že byli šokovaní, to byl slabý výraz. Spíš konsternovaní. To dokonale popisovalo jejich výrazy.

"V pořádku, Laylo," uklidňovala ji Hermiona. Přisedla si k ní na bobek. "Uděláme takovou dohodu, ano? Pokud u tebe nebudu já nebo tatínek, nebudeš se žádnýh přístrojů v kuchyni dotýkat, ano? Jsi na to ještě moc malinká."

"Tak dobře," vzlykla. "Ale já opravdu nechtěla, maminko. Moc se omlouvám."

Hermiona se pousmála. "Nic se neděje, zlatíčko. Byla to moje chyba. Nechala jsem na sporáku to prkénko. Ale i tak ho příště radši nezapínej sama, platí?"

Layla opatrně přikývla. "Platí."

"Rozhodla ses mi podpálit kuchyň, Grangerová?" ozval se Draco. Trochu pobaveně, trochu zděšeně.

Hermiona se ušklíbla. "Přesně. Připadala mi moc čistá, tak jsem to chtěla trochu vylepšit." Otočila se k Nottovým. "Omlouvám se. Jak se máte?"

Theo se pousmál. "Fajn. Co vy?"

"Budeme mít vegetariánské lassagne," prohlásil suše Draco.

"Takže skvěle," odtušil Theo se smíchem.

Pansy se polovičatě usmála. "Chtěl jsi mluvit s Dracem," připomněla manželovi.

Theo se na moment zamračil, než se mu projasnila tvář pochopením. "Jistě, to chtěl. Můžeme jít vedle, Draco?"

Oslovený nadzdvihl obočí, pak však pokrčil rameny. "Fajn."

"Laylo, chceš jít s náma?" otočil se na ni Theodor.

Holčičce zazářily očíčka. "Můžu s váma řešit dospělé věci?"

"No jasně, princezno," přisvědčil Theo a pocuchal jí vlásky. Všichni tři zmizeli v obýváku a Theodor za nima pečlivě zavřel dveře.

Hermiona je zmateně pozorovala, než se obrátila k Pansy. "Je to jen můj pocit nebo sis chtěla promluvit spíš ty se mnou, než Theo s Dracem?"

Pansy se ušklíbla. "Ty ale nejsi vůbec blbá, Grangerová."

"Jasně, díky," posměšně si odfrkla Hermiona.

"No takže..." spustila Pansy. Bez ptaní se posadila za stůl a začal upíjet limonádu. "A co ty a Draco?" začala konverzaci.

"Prosím?" nadzvedla Hermiona obočí. Trochu zmatená si taktéž sedla ke stolu a rozpačitě si svou někdejší spolužačku prohlédla.

"No...však víš, Grangerová, jak to zvládáte a tak...," polohlasně mumlala Pansy. Očividně ani jí tahle situace nebyla moc příjemná.

"Ach, jistě," utrousila Hermiona. "No oba se snažíme," povzdechla si. "A to je asi to nejvíc, co teď můžeme udělat."

"To je fajn," odvětila Pansy. A vypadalo to, že to myslí zcela upřímně. "Víš," pokračovala nejistě. "Strašně tě nemám ráda."

Hermiona se zarazila. "Ehm...díky? Asi? Ale to už jsem věděla předtím, takže netřeba opakovat. Taky tě nemám zrovna v lásce."

Pansy odmítavě zakroutila hlavou. "Nepřerušuj mě, Grangerko, buď tak hodná." Na moment zavřela oči a zhluboka se nadechla. "Fajn. Hele fakt tě nemám ráda. Nikdy jsem neměla. K smrti mě vytáčelo to tvoje šprťáctví, vlezdoprdelkovství a nejvíc jsem nesnášela, jak jsi vždycky Potterovi zachránila prdel. To bylo děsné. A pořád nejsi moje oblíbená osoba. Ale...," odmlčela se a bylo vidět, jak bojuje sama se sebou. "Teď máš můj obdiv."

Hermiona se zakuckala limonádou. "Obdiv, Pansy?" Čekala cokoliv, ale obdiv? Merline, to opravdu ne. Začínala se bát, co se s tou ženskou děje.

"Ano, zatracenej obdiv," přisvědčila černovlasá žena vyrovnaně. "Vím, že ti plynou z tohohle svazku benefity. Ale taky vím, že jsi do toho šla především kvůli Layle, protože jsi tak Nebelvírsky spravedlivá a nedopustila bys, aby se jí něco stalo." Pokroutila hlavou, když se Hermiona nadechla k protestům. "To neměla být urážka, i když to tak očividně znělo. Ale zpátky k věci. Jsem ti nesmírně vděčná, že jsi do tohohle ujetýho plánu šla. Layla...ona je úžasné dítě a nedokážu si představit, že bysme ji ztratili. Sama bych pro ni udělala cokoliv, ale v tuhle chvíli...no však víš, rozvést se s Theodorem a znovu si vzít Draca by asi nebyl plán roku. Takže i když jsi to právě ty, jsem strašně ráda, že jsi Dracovi kývla. A obdivuju tě o to víc, že vím, jaký je to idiot a jak hnusně se k tobě choval. To teda já taky, mimochodem, ale to teď nechme stranou." Hermiona se ušklíbla. Bylo docela zábavné pozorovat Pansy, jak se snaží být milá.

"Chci říct," pokračovala černováska, "že v téhle podivné hře se tobě i Dracovi budu snažit maximálně pomoct. Svatbu a všechny ty sračky okolo zařídím a potom ty věci kolem vašeho zviditelnění ve Věštci a tak. Prostě o všechno se postarám. To je jasné, s tím jsem počítala od začátku." Zmlkla a vážně si Hermionu prohlédla. Vypadalo to, že svádí vnitřní boj. Že sama neví jestli pokračovat. Nakonec si však povzdechla, pokroutila hlavou a znovu promluvila.

"Vím jaký Draco je. Je to můj nejstarší kamarád, pro kterého bych klidně i zemřela. Záleží mi na něm opravdu hodně a v určitém věku jsem ho dokonce fakt bláznivě milovala," zasmála se. "Ale taky vím, že umí být nesnesitelný, necitlivý a velmi často má člověk chuť mu zakroutit krkem. Ano, tehle pocit nemáš jen ty, máme ho všichni," dodala, když viděla, jak se Hermiona překvapeně usmívá. "On se bude hodně snažit nebýt takový trotl jako obvykle, protože ví, jak jsi pro něj důležitá a i když by ti to nikdy neřekl, taky je ti ohromně vděčný. Ale nejsem si jistá, jak moc to bude v pohodě. On není zrovna citlivý a vnímavý člověk. A byla jsem za něj vdaná, takže vím jaký je to naprd manžel. Takže to, co ti chci říct, je, že...," poslední nádech a Pansy ze sebe následující slova vysypala ohromně rychle. "Kdybys někdy potřebovala pomoct, postěžovat si nebo prostě cokoliv...jsem tu." 

Hermiona vytřeštila oči. "Ehm..."

Pansy jí odmítavě zamávala před obličejem rukama. "Neodpovídej. Je to nabídka. Ty o ní víš a já mám klid na duši, že jsem se ti pokusila pomoct. Můžeš toho využít nebo taky nemusíš, to už je na tobě. Nechci, abysme byly my dvě kamarádky nebo něco takového. Ostatně celý tehle plán zásadně neschvaluju, ale když už to tak musí být, chci ti tu komplikovanou situaci s Dracem trochu usnadnit. Kapišto, Grangerová?"

Hermiona váhavě přikývla. "Dobře. Děkuji ti, Pansy. Moc to pro mě znamená."

Znovu to odmítavé mávnutí. "Fajn, fajn. A teď už pojď jíst. Kde máš tu vegetariánskou srágoru? A co to sakra znamená, když je to vegetariánské?"

*** *** ***

Nezvykle brzo, co? Taky mě to šokuje, ale což jsou prázdniny, takže mám více času psát (a doufejme, že to vydrží :)).

Jak se vám kapitolka líbila? Já osobně jsem si její psaní ohromně užívala! Původně jsem měla předepsanou jinou verzi, ale to byl cca dva roky starý koncept a vůbec jsem s tím nebyla spokojená. Tak jsem to předělala na tohle.

Co říkáte na společné bydlení Draca a Hermiony? A jak si myslíte, že se to bude vyvíjet dál? A co Pansyna nečekaná nabídka? Podělte se v komentářích, jsem na vaše postřehy zvědavá.

Další kapitolka by tu měla přistát co nevidět, neboť jsem si tenhle týden mákla a téměř celou ji už mám. Čeká nás oznámení radostného zasnoubení rodinám a přátelům! Koho myslíte, že půjdou snoubenci navštívit první? Weaslyovi nebo Malfoyovi?

Zatím se mějte a užívejte léta❤️.