"Dneska nikam nejdeme," prohlásil Draco, když se Hermiona konečně vypotácela z koupelny, kterou svým náletem téměř vyplavila. Okamžitě se na něj otočila a vytřeštila oči v nefalšovaném zděšení.

"Prosím?" Její tón jasně říkal, že by měl své stanovisko hodně rychle přehodnotit. Draco však neuposlechl a zcela klidně zopakoval své předchozí prohlášení. Což se poměrně jistě rovnalo sebevraždě.

"Řekl jsem, že nikam dneska nepůjdeme."

Hermiona k němu přikročila blíž. "A co jako asi budeme dělat? Posedávat v tomhle monstrózním pokoji a koukat na sebe?"

Draco se uchechtl, čímž svou manželku popudil ještě víc. Blýskla po něm pohledem tak ostrým, že se hodně rychle zklidnil. Ze svého návrhu však neustoupil. "Myslím to vážně, po včerejšku potřebujeme všichni pořádný odpočinek. Ty především." Hermiona se nadechla k protestům, ale zarazil ji jediným gestem ruky. "Nemusíme být zavření tady, to by stejně neprospělo celému plánu, ale odmítám se dnes tahat po památkách. Můžeme si sednout do nějaké kavárny nebo já nevím, co chceš dělat. Ale budeme v klidu. Jasný?"

Hermiona chvíli mlčela. Dracův výraz nepřipouštěl diskuze, ale to jí nečinilo problémy. Klidně by se s ním hádala, i kdyby se tvář sebevíc přesvědčeně a diskuzí odmítavě.

"A můžu aspoň vybrat, kam si půjdeme sednout?"

Draco protočil oči. "Je snad něco, o čem na téhle dovolené nerozhoduješ ty?" Nadechla se k duchaplné reakci. "To byla řečnická otázka, Grangerko," dodal s úšklebkem. "Jasně že můžeš, obávám se, že bych s tebou nevydržel, kdybys nám dnešek neřídila." Hermiona nafoukla tváře v uraženém gestu. Draco se nad jejím zjevem zasmál. "Samozřejmě by mi to chybělo, kdybys neorganizovala každý náš krok," prohlásil zpola ironicky, zpola vážně. Čímž Hermionu alespoň trochu obměkčil.

"Dobře," přisvědčila nakonec. Draco přikývl a chystal se ložnici opustit, když se jeho manželka, dosud zabalená v huňatém županu, bude převlékat. Zastavil ho však její hlas.
"Děkuju, Draco." Pokroutil hlavou a otočil se k ní.

"Nemusíš mi děkovat, stačí, když mi přestaneš odporovat." Naposledy se ušklíbl a už skutečně odešel.

*** *** ***

Hermiona se nové situaci velmi rychle přizpůsobila a i v nic nedělajícím dni dokázal najít prostor pro značnou míru plánování. Draco ji málem zardousil, když třicet minut strávila proškrtáváním možných kaváren a podniků, kam by mohli toho dne zajít. Zdálo se, že svého nápadu vytvořit odpočinkový den hluboce lituje už po hodině od jeho oznámení. Skutečně rvát vlasy si však začal, až když dorazili na místo, protože vybrala malou kavárničku na zapadlém náměstíčku, daleko od turistického ruchu a podniků křičících luxusem. Což zrovna jeho dvakrát nepotěšilo. A dal to velmi ochotně najevo v moment, kdy mu došlo, co pro jejich oddych vybrala.

"Vážně? To jsme nemohli jít do něčeho luxusnějšího?" povzdechl si frustrovaně při pohledu na skromnou kavárničku na náměstí San Barnaba.

Hermioně zazářily oči. "Ne," prohodila spokojená. Ačkoliv jí zakázal turistické procházky po památkách, měla slovo alespoň v tomhle a náležitě toho využila.

"To ti nestačila ta zapadlá kavárna včera?" zaúpěl a následoval ji k jednomu ze stolků před kavárnou. Oba však věděli, že jeho chabé pokusy o diskuzi jsou dosouzeny k zániku. Ať se mu to líbí nebo ne, stráví den v mudlovské kavárně, která měla daleko do standartu, na který byl zvyklý.

Hermiona se nad jeho průpovídkami znuděně zamračila. "Co kdybys už přestal s tím svým naříkáním, jsi horší než Layla." Zamračila se, aby dodala své výpovědi důraz.

"To by ses taky mohla začít nudit. A to nemůžu dopustit," odvětil s úšklebkem. Oba se usadili, zatímco Layla s výkřikem, že si dá pomerančový džusík odběhla ke studně uprostřed náměstí. Ke štěstí obou nezodpovědných rodičů byla studna zamčená. Poměrně festovně. I vynalézavá Malfoyvova dcera by potřebovala dost síly na to, aby ji otevřela. Zdálo se nepravděpodobné, že by v následujících minutách touto silou byla zázrakem obdařena a povedlo se jí studnu otevřít.

"Já bych se ale vůbec nezlobila," podotkla Hermiona jen tak mimochodem a zběžně nakoukla do jídelního lístku. "Kdyby ses přestal chovat jako idiot," dodala šeptem. Draco ji však velmi dobře slyšel, byl od ní konec konců jen na délku malého kavárenského stolku. Pobaveně nadzvedl obočí.

"Ale určitě ano," zareagoval na první část prohlášení své ženy. "Mně by taky bylo líto, kdyby ses přestala chovat jako semetrika," dodal s výrazem čirého potěšení nad reakcí, kterou u své polovičky způsobil. Hermiona se nadechla, výraz jí z uvolněného přešel na dotčený a nevrle si odfrkla. Draco se ještě více ušklíbl, ale pokusil se ji uklidnit laxním:

"Jenom žertuju." Pak se znovu podíval do jídelního lístku a pod vousy si tiše, ale zároveň dost nahlas, aby to jeho žena slyšela, zamumlal: "Ve skutečnosti bych ocenil, kdyby ses přestala chovat jako semetrika." Vzhlédl, neboť po jeho prohlášení nastalo děsivé ticho. A to každý věděl, že v případě Hermiony Grangerové nevěstí vůbec nic dobrého. Spíš to znamená velkou bouři.

Setkal se pohledem s Hermionou, která na něj zlostně zahlížela. Mohl s přesností téměř stoprocentní říct, že si teď v hlavě představuje, jak ho proklíná. Navenek se však jen křečovitě usmála, naklonila se k němu přes stůl, drtivě mu stiskla ruku a a sladce protáhla: "Škoda, že člověk nemůže mít všechno."

Draco vykroutil ruku z jejího smrtícího sevření, křivě se pousmál a podotkl: "Zlepšuješ se."

Pousmála se nazpět, ale neúspěšně se to pokusila zakrýt za papírem s nabídkou. "Mám skvělého učitele." Uchechtl se a ještě jednou po ní blýskl Malfoyovským úšklebkem.

"Stejně si myslím, že bys byla vážně zdrcená, kdybych se přestal chovat jako idiot."

Pozvedla obočí. Bylo nad slunce jasné, že kdyby Draco odstranil tu svou část osobnosti, co se chová jako idiot, stoprocentně by si Hermiona oddechla. To bylo jasné, jak přírodní zákon. Vlastně víc než přírodní zákon, ty mohou mít občas nějaké výjimky. Tohle byla danost. Ale jeho egu to těžko vysvětlí. Tak jen pokrčila rameny a stejně ledabyle mu odvětila: "Stejně by ti chybělo, kdybych se nechovala jako semetrika."

Pořádně na ni pohlédl. "Samozřejmě. Vždycky jsem přemýšlel, co mi v mých nepovedených manželstvích chybělo. Moje ženy nebyly dost semetriky."

"Taky jsem vždycky toužila mít za manžela idiota. Trvalo mi strašně dlouho, než jsem si to uvědomila," zareagovala Hermiona obratně.

Draco se zasmál. "Jsem rád, že jsme se našli, paní Malfoyová."

"I já, pane Malfoyi," zazubila se.

"Kafe?" pozvedl obočí a pokývl hlavou k lístku.

"A jahodový dortík," doplnila ho. Přikývl a s mírným úšklebkem se odebral objednávku vyřídit. Protože to byla tak malá kavárna na tak žalostně úrovni, že obsluha ven nevybíhala. Samozřejmě.

Draco se vrátil za pár minut s tácem s kávou, dortíkem a džusem pro Laylu. Houkl na svou dceru, aby se k nim připojila a ta jen neochotně opustila studnu, kterou se vytrvale snažila dobýt. Čímž ji měli zabavenou na celý den. Ani sebevíc dětské vynalézavosti nepřekoná tlustý kus kovu. A zámek.

Layla se přiřítila, popadla džus a rychle si brčkem cucla. "Blé!" vyjekla. Oba rodiče se na ni starostlivě podívali. "To není pomeranč. To je mango," vykřikla pohoršeně.

"Jsem si jistý, že je to pomeranč," odporoval ji Draco.

"A proto je tu přes celou etiketu napsané mango?" nadzvedla obočí Hermiona a ukázala na skleničku. Draco poraženě vzdychl. Layla našpulila rty. "Nevím, jak sis to mohl splést, miláčku," pokračovala Hermiona pobaveně. "Mango je mezinárodní slovo, tomu přece musíš rozumět."

"Děkuji za osvětlení, drahoušku," zasyčel Draco.

Hermiona se zazubila. "Není zač, drahý. Nevím, jak se ti to mohlo stát. Chápu, že sis nemusel být jistý, jak se řekne italsky pomeranč, to bohužel není moc mezinárodní, je to-"

"Arancia, já vím," odtušil klidně. Hermiona se usmála.

"Nemám ráda mango," prohlásila ta malá rozumbrada tvrdošíjně a přerušila tak přestřelku svých rodičů a zabránila Hermioně v dalším popichování Draca. A dost možná tím zachránila blížící se hádku, která byla poměrně logickým vyústěním Hermionina utahování si z Draca.

"Já vím, že nemáš," přisvědčil Draco.

"Tak proč si mi přinesl mango, tati?" zeptala se zcela zmatená Layla. Draco frustrovaně vydechl nosem.

Hermiona včas zasáhla a s úsměvem vzala Laylu za ruku. "Tatínek se jen spletl, Laylo. Pojď, půjdeme spolu koupit pomerančový džus." Layla si nadšeně poskočila a ochotně ji následovala. U stolku zůstal jen Draco. S povzdechem se jeho dcerou odmítnutého pitiva napil.

"Vždyť to chutná stejně," zamrmlal si pro sebe. Jeho žena s dcerou se velmi rychle vrátily. Layla si nadšeně držela pomerančový džusík, poskakovala a důrazně Hermioně vysvětlovala, proč je mango špatná příchuť. Přesně v moment, kdy se Draco chystal s rodičovskou moudrou předvídavostí upozornit na to, že není ideální, aby poskakovala, když má v ruce sklenici s pitím, zmíněná nádoba opustila náruč jeho dcery. Při jednom z výskoků jí vypadla a s řinčením se roztřískla o kamennou dlažbu.

Layla vydala bolestný sten postřeleného zvířátka a ihned se nešťastně rozplakala. Hermiona vykřikla leknutím, aby vzápětí začala malou od střepů důrazně odtahovat, protože Layla v záchvatu zoufalství nad ztrátou milovaného pomerančového džusu, začala dávat poničenou sklenici dohromady. Draco vstal přesně ve stejnou chvíli, kdy z kavárny vykoukla barmanka, aby se podívala, co se stalo. A jako jediná se nad scénou usmála.

S širokým úsměvem si to k nim dotančila a halasně začala brebentit italsky. Draco pohotově zareagoval a začal přátelské ženě situaci vysvětlovat. Ta po chvíli spráskla ruce, čapla napůl vypitý mangový džus, houkla na někoho uvnitř kavárny, ten vzápětí přiběhl uklidit rozbitou skleničku. S mangovým džusem v jedné ruce se žena vydala zpět a přitom pokřikovala na Laylu: "Vieni con me!"

Holčička na Draca zmateně pohlédla, ale ten ji čapl za ruku, ohlédl se na Hermionu a s krátkým: "Hned jsme zpátky." se vydal i s Laylou za onou barmankou.

Když se o pět minut později vrátili, Layla nejen že měla nový pomerančový džus, který, jak vyšlo vzápětí najevo, dostala na účet podniku, protože ženě bylo té malé holčičky líto. Ale taky měla v ruce lízátko. Taktéž dárek.

Hermiona pozvedla obočí.

"Italové milují děti," vysvětlil jí Draco.

"Očividně opravdu hodně," přisvědčila Hermiona.

Draco se opět usadil ke stolku, Layla vyzunkla půlku džusu a odběhla znovu bojovat se studnou. Nezapomněla jim však výhružně říct, ať se ani nedotýkají jejího džusíku. Což bylo přesně to, co oba plánovali hned, jak se otočí. Samozřejmě.

Chvíli seděli v tichu, pozorovali Laylu a upíjeli kávu. Byla to skoro rodinná idylka. Poklidný den, italské náměstí, káva, šťastné úsměvy... Oběma nevědomky proletěla hlavou stejná myšlenka, a to, že by tohle opravdu nějaký ten všetečný reportér měl zvěčnit. Protože kdo ví, co se jim povede provést příště, potřebují si nasbírat plusové body popularity u Denního věštce a všech jeho čtenářů.

Hermiona po značné době na svého chotě zamyšleně pohlédla. "Víš, už jsem několikrát přemýšlela nad jednou věcí..."

Draco si hraně povzdechl. "A sakra." Hermiona se zamračila a zaváhala. Draco ji však laxně pobídl. "Tak pokračuj, když už si to načala."

Přikývla. "Proč ses vlastně dvakrát ženil?" Draco na ni překvapeně pohlédl. "Teda víš, nepřijdeš mi jako chlap, co touží po manželství. A rozhodně bych tě netipovala na brzké manželství..." nechala své vysvětlení vyznít do ztracena.

Draco si povzdechl. Ne naštvaně. Ani unaveně. Spíš nějak tak zvláštně posmutněle.

"Třikrát," vypadlo z něj nakonec s úšklebkem. "Ženil jsem se třikrát."

Hermiona protočila otráveně oči. "Proč sis vzal mě, to víme."

Usmál se, ale pak jen pokrčil rameny. "Nevím, co ti na to mám říct, někdy se to prostě vymkne kontrole."

Jeho žena pozvedla nevěřícně obočí. "Promiň, ale jen se ti to vymklo kontrole a máš za sebou dvě manželství a dceru? To si asi děláš srandu ne?"

Ušklíbl se. "Možná?" Zamračila se. Obranně zvedl ruce. "Nevím, co chceš slyšet, Grangerová."

Hermiona se stáhla a úsečně prohodila: "Nic, to je jedno."

Draco na ni pohlédl a chtě nechtě se ušklíbnul. Bavilo ho, jak Heriona Grangerová couvala ze situací, kde byla moc zvědavá a začalo jí být trapně. Byla to vážně sranda.

"Nechtěl jsem se ženit," vypadlo z něj nakonec, aby alespoň nějak ukojil její zvědavost.

"To je dobrý předpoklad pro tři manželství," zareagovala Hermiona pobaveně.

Pokrčil rameny. "Všichni předpokládali, že se s Pansy vezmeme. Příliš pozdě jsme si uvědomili, že jsme jen velmi dobří přátelé."

Přikývla. Na to nebylo co říct. Vždycky si myslela, že se ti dva vezmou. Už na škole spolu chodili a bylo jen otázkou času, kdy se z Pansy stane paní Malfoyová. Všichni jejich manželství předpokládali. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se během pár měsíců zase rozvedou. Když to tehdy viděla v novinách, domnívala se, že se jedná o hloupý žert. Přece Malfoy a Parkinsonová to bylo stejně přirozené jako, že ona si vezme Rona. Nepsaný zákon. A kde jsou teď? Pansy je Nottová, Ron má Levaduli a z ní samé je paní Malfoyová. Sice ne dobrovolně, ale je. Co se to s tím světem děje? Merlin se snad nudí a míchá osudy nevinných lidí jen tak pro zlepšení dlouhé chvíle?

"A co Astorie?" zeptala se opatrně. Věděla, že se pohybuje na hraně. Za dobu, co s Dracem žila, pochopila, že Astorie je jakési tabu. Paradoxně je právě ona důvodem proč jsou nyní manželé. Ale koho to zajímá? Draco o ní téměř nemluvil. Prvně a naposled jí o ní vyprávěl ten den, kdy ji žádal, aby mu pomohla. Ale od té doby nic. A jen málokdy byla v prvních týdnech předmětem jejich hádky. Hermioně to občas ujelo, ale až příliš dobře si uvědomovala, jak ošemetné toto téma je. Takže ptát se na Astroii tady, v Benátkách, kde by k žádné velké hádce opravdu dojít nemělo, to byl velmi riskantní čin. V podstatě bláznovství.

Ale jestli se něco za ten měsíc s Dracem naučila, pak to bylo riskovat. Hodně.

K její obrovské úlevě se po ní její muž neohnal žádnou urážkou či zlostným pohledem. Namísto toho jí věnoval krátký úsměv. Jakoby snad věděl, jak strašně dlouho ji tato otázka nedá spát a bavilo ho sledovat, jak se překonává, aby se nevyptávala. Hermiona si byla dokonce skoro jistá, že to vážně věděl.

"Vybrala mi ji matka," odpověděl stručně. Pozvedla obočí v jasném náznaku nepochopení. Měla za to, že po válce v čistokrevných rodinách vesměs automaticky padly tradiční zvyky. Minimálně v těch pár rodinách, které nebyly pozavírané v Azkabanu.

Všiml si jejího překvapení a svou nepříliš vypovídající odpověď rozšířil: "Nebylo to kvůli tradicím," vysvětlil s pohledem upřeným kamsi za ni. Už dřív si všimla, že když se k ní Draco snaží být upřímný, jen málokdy je schopný se na ni přitom koukat. "I když se oficiálně tvářili, že mi ji vybrali právě kvůli čistokrevným tradicím. Ve skutečnosti tradice byly to poslední o co jim šlo. Matka mi jen chtěla najít někoho, kdo nahradí Pansyno místo," znechuceně se ušklíbl. "Jako bych to snad potřeboval," pronesl hořce. V té jediné větě se zrcadlilo, jak moc mu tím Narcissa ublížila.

Hermiona se pobaveně ušklíbla a ironicky prohodila: "Tak ti vybrala krásnou čistokrevnou dívku, která sotva vychodila Bradavice. Logické."

Střelil po ní pohledem a s nepatrným úsměvem přikývl. "Krásnou to ano, ale naprosto hloupou. I když," zamyšleně naklonil hlavu, "možná nebyla úplně blbá. Uměla dosáhnout svého. Ale příliš velká myslitelka to vážně nebyla." Krátce se zasmála. O Astorii téměr nic nevěděla, ale výraz s jakým ji Draco popisoval mluvil za své.

"Astorie byla perfektní čistokrevná manželka, to se jí musí nechat," pokračoval tiše. "Ale jako partnerka byla hrozná." ušklíbl se. "Nikdy jsme nedokázali najít společnou řeč. Dali mi krásnou ženu, se kterou jsem nemohl vést smysluplnou konverzaci. Jediné o co se zajímala byly hadry a to, jak na ní vypadají." Téměř zoufale zakroutil hlavou.

"To mě mrzí," pronesla upřímně Hermiona. Myslela to vážně. Muselo být příšerné žít s člověkem, se kterým si neměl, co říct. Vždyť vztahy lidé zakládají právě proto, aby měli spřízněnou duši, osobu, která je vždy podrží, se kterou si můžou říct cokoliv. A pokud si s takovým člověkem nemají, co říct, je to frustrující. Vlastně Draca docela obdivovala, že se z toho nezbláznil.

Pohlédl na ni a zašklebil se. "Nemusí, Grangerko. Teď mám přece tebe."

Suše se zasmála. "To je pro tebe jistě výhra."

Zakřenil se a vzápětí se k ní důvěrně naklonil. "Jsi hezká ženská, jsi mi rovnocenným partnerem v jakékoliv konverzaci a můžu se na tebe kdykoliv spolehnout. Co víc si může muž přát?"

Překvapením otevřela pusu. "Připadám ti hezká?" vypravila ze sebe otázku na jednu část jeho výpovědi, která ji skutečně zaujala.

Odklonil se od ni a věnoval jí oslnivý úsměv. "Kdybys nebyla hezká, nevzal bych si tě, Grangerová. I já mám své hranice, kam jsem ochoten pro Laylu zajít."

Šokovaně ho sledovala a čekala, kdy se začne smát a prohlásí něco v tom smyslu, jestli tomu vážně věřila. Ale on to neudělal. Jen na ni dál upřeně hleděl. A čekal, až pochopí, že to myslel vážně.

Skutečně Draco Malfoy prohlásil, že je hezká? Samozřejmě, že o sobě věděla, že není vůbec ošklivá. Naopak, dokud nezačala kvůli těhotenství tloustnout, připadala si i poměrně hezká. Ale ve srovnání s takovou Astorií si vždycky připadala nudná. A věděla, že není sama. Každá žena si vedle Astorie připadala jako cuchta. Ať byla Astorie jakákoliv, byla kouzelně krásná, to se jí musí nechat. Hermioně připadalo silně nepravděpodobné, že by právě ona Dracovi mohla připadat hezká. A už vůbec ne potom, co byl ženatý s tak hezkou ženou jako Astorie. To prostě odporovalo zdravému rozumu.

"Už jsem ti jednou řekl, že mě nebetyčně štveš, ale to nevylučuje, že by mi nevadil tvůj původ. A stejně tak to neovlivňuje to, jestli mi připadáš hezká."

Pousmála se. "To je to nejhezčí, cos mi kdy řekl, víš o tom?"

Ušklíbl se. "Myslím, že bych našel pár hezčích věcí, ale jo, více méně ano. Tak si na to moc nezvykej, už se nejspíš nebude opakovat."

"To bych si ani nemyslela," oplatila mu úšklebek.

Křivě se na ni usmál, než položil otázku: "A co ty a Weasly?"

"Cože?" nechápavě svraštila obočí.

"Proč jsi zrušila vaše zasnoubení?" upřesnil svůj dotaz.

Pokrčila ledabyle rameny. Asi měla očekávat nějakou protiotázku na její osobní dotaz ohledně Astorie. "Ze stejného důvodu jako ses ty rozešel s Pansy. Byli jsme skvělí přátelé, ale mizerní partneři."

Ušklíbl se. "To je fajn, že jste na to přišli před svatbou."

Nešťastně se usmála. "Nevím. Bolelo to stejně jako bychom byli manželé." Pozvedl obočí.

Všimla si toho, tak se dala do vysvětlování. "Ze dne na den jsem o něj přišla. Jsme stále přátelé, ale nikdy to nebude takové jako dřív. Na to je mezi námi příliš mnoho křivd a tajemství," vysvětlila se smutným úsměvem.

"Křivd?"

Přikývla. "Rozešli jsme se, protože si našel Levanduli. Kdyby mě s ní nepodvedl, byli bychom spolu do teď. V nešťastném, nudném manželství, ale spolu."

Draco očividně zmatený zamával rukou. "Počkej, počkej. Před chvilkou jsi tvrdila, že ten rozchod byl proto, že vaše partnerství bylo na prd a byli jste lepší přátelé než partneři."

Pokrčila rameny. Jak mu to má vysvětlit? Je to příliš komplikované a veskrze osobní. Neměla odvahu Dracovi říct všechno."Je to vlastně směsice obojího. Od určité chvíle jsem věděla, že jsme příšerní partneři, ale nedokázala jsem od něj odejít. Byl moje jistota v životě. Bála jsem se být sama. Ale když se k tomu přidala nevěra...Neměla jsem už zkrátka důvod setrvávat." Pokrčila znovu rameny "Teda," dodala hořce, "ne že bych se to rozhodla ukončit já, to on opustil náš dům a dal tak našim zásnubám jasný konec."

"To je debil," odtušil Draco.

Zasmála se. "Ale já jsem na něj dost křičela, takže asi bylo celkem přirozené, že zabouchl dveře."

Ušklíbl se. "To si dokážu představit, jak si na něj křičela."

Zasmála se, polo hystericky polo skutečně pobaveně. "Jo, asi tak jako na tebe ale několikrát znásobené, protože jeho jsem měla strašně ráda....Milovala jsem ho," zoufale si povzdechla.

Draco její povzdech napodobil, nikoliv však zoufale, ale spíš unaveně. "Asi se očekává, že řeknu, jak mě to mrzí. Ale popravdě si myslím, že můžeš být ráda. Pro Weaslyho jsi byla vždycky příliš dobrá, neklapalo by vám to, i kdyby to nebyl debil, co tě podvedl."

Usmála se a věnovala mu vděčný pohled, ale jeho výrok nechala bez odezvy. Popravdě se jí moc nelíbilo, že podle něj má na lepšího. Nebyl první, kdo jí to řekl. Pár lidí, kteří nebyli tak moc spřátelení s Ronem, jí po rozchodu přesně tato Dracova slova řekli. Ale ona s nimi nikdy nedokázala souhlasit. Ron jí sice ublížil, zachoval se jako pitomec a v konečném důsledku z toho vyšel on lépe. To ona byla ta, která se z toho měsíce a roky vzpamatovávala, když on oslavoval narození syna, když se ženil a plánoval si krásnou budoucnost. To ona všechno ztratila a nebyl nikdo, kdo by jí pomohl to poskládá zpátky dohromady. Ron na jejich rozchodu vydělal. Ona děsivě prodělala.

Ale pořád to byl její nejlepší kamarád. Kluk, se kterým sedm let bojovala proti Voldemortovi. To on stál po jejím boku v těch nejtěžších chvílích. On ji viděl plakat, on ji v ty chvíle obejmul. Znal ji ze všech nejlépe. Byl její první velká láska. Nemohla ho za to, co udělal, nenávidět, a už vůbec si nechtěla myslet, že je pod její úroveň. Byli zkrátka odlišní a uvědomili si to příliš pozdě.

Ron se přece zachoval naprosto přirozeně, když z jejich prapodivného vztahu utekl k ženě, kterou miloval. Udělal jí vlastně laskavost. Sama by ho nikdy neopustila, navzdory tomu, že věděla, jak strašné to mezi nimi je. Ne, neodešla by. Na to příliš po svém boku potřebovala muže. A za to, co se stalo po jeho odchodu? Za to nenese už vůbec vinu. I když všichni Weaslyovi tvrdí opak. Nemohl tušit, co svým odchodem způsobí. Nikdo kromě Harryho, Ginny a Fleur netušil celou pravdu dodnes.

Zase ta Fleur. Stejně jako v moment, kdy se tahle francouzská víla postavila za její manželství s Dracem, i tehdy před lety po rozchodu s Ronem jí po boku stála právě ona. Tato žena ji spolu s Ginny a občasnou pomocí Harryho dokázala vytáhnout z depresí, stát při ní dlouhé měsíce a ani slůvkem si nestěžovat, že už toho je trochu moc. Byla jí oporou v době, kdy to nejvíce potřebovala. Neodešla od ní. A znala její nejhlubší tajemství, o tom, co se stalo po rozchodu s Ronem. To co téměř nikdo neznal. To, které jí uvrhlo do depresí. Fleur byla zvláštním způsobem její nejdůvěrnější kamarádka, ačkoliv si byly zároveň úplně cizí. Fleur Weaslyová byla žena, která jí pomohla přežít. A Hermiona jí za to vždycky zůstane hluboce zavázaná.

"Myslím, že jsme právě vyčerpali množství upřímnosti na měsíce dopředu," vyrušil ji z myšlenek Draco.

Zasmála se. "Jaká škoda," pronesla ironicky.

Ušklíbl se a podobně ironickým tónem odvětil: "Strašná škoda, téměř mi to trhá srdce." Ještě jednou se na sebe ušklíbli, než obrátili pozornost k Layle, dosud bojující s uzávěrem studny, a ponořili se do výjimečně příjemného ticha.

Popravdě Hermiona byla trochu zmatená a snad i vyděšená tím, kolik toho svému manželovi řekla o nejbolestnějším období svého života. O období, ke kterému se nerada vracela i s přáteli, natož s Dracem. Samozřejmě, je pravdou, že nezmínila to nejdůležitější, ty nejošklivější momenty, které z ní zformovaly tu ženu, kterou byla dnes. Unavenou, uzavřenou a na lásku nevěřící. Přesto na to, že se jednalo o Draca, prozradila toho moc. Jenže on byl zcela upřímný k ní. A tak toužila nějak se mu revanšovat. Oko za oko. Zub za zub. Nejsou nejlepší přátelé, aby si vyměňovali náramky přátelství, ale sem tam trochu upřímnosti není asi na škodu. Vlastně jestli má jejich podivně nedefinovatelný vztah vydržet ještě pár dalších měsíců, je to docela nutnost.

Hermiona se otočila na Draca, který stále upřeně sledoval svou dceru láskyplným pohledem. Nikdy by ji nenapadlo, že se v těch chladných očích může objevit láska. V očích, které znala ze školy jako chladné a výsměšné nebylo místo pro lásku k malé holčičce. Ale bylo to tak. Draco svou dceru miloval. Bylo to zřejmé z každého jeho gesta, pohledu i slova. A právě v tu chvíli, když ho pozorovala v roli milujícího otce, věděla, že se rozhodla správně, když v tomhle manželství zůstala. Znovu se ujistila, že dát fraškoidnímu manželství druhou šanci nebylo zbytečné. Layla potřebuje Draca, tak jako on ji. Ministerstvo je nesmí násilím rozdělit. A ona pro to udělá maximum.

"Dojdu zaplatit," zvedl se Draco a zmizel jí z očí. Za pár minut byl zpátky, posbíral jejich věci a ruku v ruce se vydali k Layle, která již před nějakou dobou opustila dobývání studny a lákala k sobě všude poletující holuby. Akorát jí na ruce jeden přistál.

"Tati, podívej, on se se mnou chce kamarádit," ječela nadšeně přitom, když holuba krmila jakýmisi zbytky, pravděpodobně sebranými ze země.

"To jsem z toho nadšený," utrousil Draco a holuba od ní odehnal. Vrhla po něm dost ublížený pohled. "Holubi přenáší nemoci," poučil ji.

Layla uvědoměle přikývla. "Proč si je teda ti lidé berou na ruce?"

"Protože nemají tak chytrého tatínka, který by jim řekl, jak je to nebezpečné," namyšleně pronesl Draco. Hermiona jen stěží potlačoval smích. Vážně? Draco Malfoy byl egoista, ale že až tak velký?

"No a neměli bychom jim to říct?" přemýšlivě se mračila Layla. Zdála se skutečně rozpolcená. To už Hermiona nevydržela a propukla v nekontrolovaný záchvat smíchu. "Je maminka v pořádku?" pronesla pochybovačně holčička.

Draco, o kterého se zmiňovaná žena opřela, se ušklíbl. "Ne rozhodně není v pořádku, ale to není nic nového, broučku."

*** *** ***

"Draco, spolupracuj, co by se mohlo tvým rodičům líbit?" zahučela Hermiona. Dotazovaný blonďák po ní střelil otráveným pohledem, odtrhl se od mudlovské cetky, kterou posledních pět minut zkoumal, a přišoural se k ní.

"Říkám ti to snad po sté, moji rodiče nic nepotřebují."

Hermiona se hluboce zamračila, sehnula se a znovu se začala přehrabovat v regálu. "Tady nejde o to jestli něco potřebují, já přece vím, že zrovna oni už nic nepotřebují, ale je to slušnost jim něco přivést. Chápeš?" Těžce zafuněla a vzdala opakované prohrabávání suvenýrů.

Draco si ji skepticky prohlížel. Upřímně netušil, proč tu vlastně jsou. Grangerová mlela něco o neodkladné nutnosti nakoupit suvenýry pro známé. Takže je při první příležitosti zatáhla do knihkupectví, obchodu se suvenýry a občerstvením v jednom. Jemu bylo naprosto jedno, jestli něco přátelům přivezou nebo ne. Nepovažoval to za nutné. Narozdíl od Hermiony. Pro ni to byla položka na přední příčce jejího seznamu nutných věcí. Pravdou však bylo, že díky této, zdá se ještě hodně dlouhé zastávce, nestihnou navštívit žádnou památku. Tedy Grangerové se nepovede ho přinutit z poklidného dne udělat uspěchanou honbu za tisíce let starými kusy šutrů. Což ho samozřejmě naprosto zdrtilo. Opravdu moc. Možná z toho dokonce v noci nebude spát.

"Tati, mohla bych si vzít ještě tohle?" přicupitala si to k nim Layla. Ano, Layla byla jediná, kdo byl z tohoto obchodu nadšený. Draco to neschvaloval, jak už bylo řečeno, a Hermiona z toho byla akorát vystreslá. Jen Layla byla naprosto spokojená. No, aby taky nebyla, když jí Draco po více, jak půl hodině, co se ploužili obchodem a poslouchali Hermioniny nářky, dovolil vybrat si taky nějaké suvenýry.

"Samozřejmě," přikývl mechanicky, aniž by sledoval, o co se jedná. Už na to neměl sílu. Hodinu trčí v obchodě, aby nakoupil dárky, které ani kupovat nechce. Nikdo od něj nemůže očekávat, že bude plný energie a nadšený pro každou další hovadinu, co jeho manželka vymyslí. Vážně ne. Byl oddaný manžel, ale i to mělo své meze.

Narozdíl od Draca, Hermiona se mimoděk na další Laylin úlovek podívala. A nadšením sebou div nesekla. "Kde si to našla, broučku?" vykřikla vzrušeně.

Layla pokrčila rameny. "Támhle," ručkou neurčitě mávla někam za sebe. Hermioně to však stačilo, rychlostí blesku vyběhla do zadní části obchodu a už jí nebylo.

Draco se ušklíbl. "Dobrá práce, Laylo."

Znovu jen pokrčila rameny. "Maminka už byla trochu divná, nemyslíš?" Tázavě si ho prohlédla.

"Jenom trochu," přikývl souhlasně. Zanechal Laylu svému osudu, tedy vybírání dalších zbytečností, které pak bude muset on zaplatit, a následoval Hermionu.

"Už jsem to vymyslela," informovala ho ihned, jak se přiblížil.

"Skutečně?" utrousil sarkasticky.

Hermiona však jeho sarkasmus nepostřehla. "Ano a jsem na sebe dost pyšná."

"To mě uklidnilo," protočil oči.

"Koupíme jim všem sněžítka. Je to naprosto univerzální dárek, hezký a je to suvenýr. Prostě geniální." Rozmáchla rukama, málem při tom shodila několik zmíněných sněžítek.

Draco pozvedl obočí. "Nechci ti kazit radost, ale když jim všem koupíš stejnou sněžící kouli, bude to působit dost hrozně. A taky docela pochybuju, že si třeba takovej Pottřík ochotně vezme stejný dárek, který dostanou moji rodiče."

Věnovala mu pohled určený pro pitomce. "Proto každému koupíme jiné. Podívej, mají tu strašně moc druhů." Nadšeně mu ukázala regály plné těchto sněhových cetek.

Pokrčil rameny. "Když myslíš, hlavně už to vyber, ať můžeme jít."

Kriticky si ho prohlédla, zakroutila nad ním hlavou a vybrala několik sněžítek. "Aspoň vyber pro svoje rodiče, ať to vypadá, že jsi na dárky myslel také."

Protočil oči a s povzdechem provedl, co po něm žádala. Konec konců, čím dříve to budou mít za sebou, tím dříve mohou odejít. Na druhou stranu čím dříve odejdou, tím větší pravděpodobnost, že ho Hermiona odtáhne k dalším turistické atrakci. Takže kdo ví, co je lepší. Možná by měl prostě hodně pomalu vybírat tu sněžící věc. Opravdu hodně pomalu. Jo, to znělo jako dobrý plán.

Dřepl si k regálu s těmi mudlovskými sněžícími hračkami a začal je velmi důležitě studovat.

"Pro Merlina Draco!" vypískla Hermiona, když neskutečných pět minut soustředěně hleděl na jedinou řadu sněžítek. "Mohl bys už nějaké čapnout? Nebo to budu muset udělat za tebe?"

Draco se ušklíbl. Popadl náhodnou kouli, ani se na ni nepodíval a s potěšeným úsměvem se obrátil ke své manželce: "Nevím, proč pořád zdržuješ, miláčku," utrousil, vrazil jí suvenýr do ruky a protáhl se kolem ní.

A tak skončil jejich relativně poklidný den, který v jejich podání měl ke klidu samozřejmě daleko. A Draco si odškrtl svou denní úlohu, totiž vytočit Hermionu. 

***

Protože při pátečním večeru nemám co jiného na práci, než do půlnoci se věnovat ASABS, tak tady je další kapitolka. Dlouho očekávaná, dlouho rozepsaná, dlouho dokončená a konečně opravená a zveřejněná. Je to ultra dlouhé, tak doufám, že to stálo za to :). 

Chtěla jsem kapitolku zveřejnit už koncem února, ale nějak to nevyšlo (zcela očividně, když je konec března). Popravdě pořád tak nějak napůl bojuju s tím, že mám ASABS moc ráda, baví mě to psát a chci ho dokončit, ale na druhou stranu občas vůbec nemám chuť jej psát. To ale nemění nic na tom, že směřuju k tomu jej dokončit (sice pomalu, ale přece). Jen jsem měla potřebu si tady postěžovat :D. 

Další kapitolku vidím asi za dva týdny, tam mrkneme zase mimo Benátky (můžete tipovat, co bude náplní, prozradím, že to bude docela netradiční :D). A pak ještě tři kapitoly v Benátkách, které popravdě, když dostanu náladu se jim věnovat, mě strašně baví psát (a věřím, že když je konečně dotáhnu, bude pro vás snad sranda je i číst). Pak to vypadá, že bychom konečně to nádherné italské město mohli opustit (čemuž se mi skoro nechce věřit :D). 

Jako vždy moc děkuju za ohlasy u předchozí kapitoly, stejně tak mám radost ze všech nových čtenářů, kterých se poslední dobou několik objevilo. Doufám, že i tahle kapitola se líbila, opět mě potěší povzbudivý komentář či hvězdička. 

Krásný den, týden i zbytek března všem, uvidíme se u další kapitolky.