Když Draco s Laylou zmizeli v davu turistů, Hermiona si unaveně povzdechla, přešlápla a jedním pohledem se ujistila, že fronta je pořád neskutečně dlouhá.

Musela se pousmát, když si vybavila, jak se Draco upřímně zdráhal ji tu nechat samotnou.

Lichotilo jí, že se o ni tolik stará. Všimla si, že od té doby, co se usmířili a zejména od té doby, co se vypravili do Benátek, se o její zdraví zajímal pořád. Byť byl sebevíc naštvaný a protivný, vždycky se mezi řečí zeptal, jak jí je, ujišťoval se jestli nemá hlad a zvolňoval svou rychlou chůzi, když si všiml, že mu nestačí. A pokud ne to, pak se aspoň sám přizpůsoboval jejímu tempu, co začínalo být lehce hroší.

Nebyla naivní, aby si myslela, že je to z čirého zájmu o ni. Tipovala to na Blaise, který mu promluvil do duše. Nebo jakéhokoliv z Dracových přátel. Vlastně si tím byla více než jistá. Ať to bylo jakkoliv, bylo to hezké gesto. Ač mu to určitě museli poradit, Draco to nemusel poslouchat, nemusel se žádostmi a prosbami svých přátel řídit. Ale on to udělal. Dával na ni pozor. Dokazovalo to, že si její manžel uvědomuje, jak moc ji první dny jejich svazku ubližovaly. A snaží se to teď změnit. Což hluboce oceňovala.

Trvalo dalších patnáct minut, než se dostala do té části fronty, která už byla uvnitř budovy. Tady alespoň byl příjemný chlad, který jí po dlouhém stání na květnovém slunci přišel opravdu vhod. Unaveně si povzdechla, když si všimla mladé rodinky, která se vytrvale hádala s pokladní, čímž značně zdržovali plynulý postup fronty. Snažili se ji přemluvit, aby jim u sebe nechala kočárek, když pojednou nahoru na věž. Až po několika minutách se nechali přesvědčit, že to opravdu nejde. Ztropili přitom však takový povyk, že Hermiona vyslala k vyšším silám nebo komukoliv, kdo určuje její osud, prosbu, aby ona a Draco nebyli tak šílení až se jim narodí její miminko. Vzápětí se pobaveně ušklíbla. Už jen ta představa, že se bude muset starat spolu s Dracem o své dítě jí připadala šílená.

Popravdě, kdyby měla být naprosto upřímná, někdy ji ta představa spíš hodně děsila. Když s Dracem uzavírala onu dohodu, do detailu nedomýšlela všechny důsledky. Zejména se nezabývala tím, že v průběhu jejich manželství porodí. A že první půl rok bude své dítě vychovávat pod Dracovou střechou. Spolu s ním a jeho dcerou. Tehdy byla zkrátka ráda, že se její nepříjemná životní situace vyřešila. Kývla na to, ale nepřemýšlela.

Ale teď, když jí hlavu plně nezaměstnávaly každodenní hádky s jejím mužem, občas se objevila myšlenka na tuto ne zas tak vzdálenou budoucnost. Ale zatím se tím příliš dopodrobna nezabývala. Nebo se o to alespoň vytrvale snažila. Na to bude čas později, až bude tento problém více aktuální. Teď má spoustu jiných věcí, kterými by se měla zabývat.

Akorát když už byla pouhých pět míst od pokladny, vrátila se Layla s Dracem. Layla v ruce svírala neskutečně roztomilého plyšového medvídka, který na sobě měl růžovoučké šatičky se znakem Benátek. Holčička zářila štěstím. Oproti tomu Draco vypadal dost unaveně a Hermiona odhadovala, že svého nápadu už teď mnohokrát zalitoval.

"Maminko! Podívej to je Teddy," strkala jí Layla do ruky medvídka.

"Ten je roztomilý," usmála se Hermiona a vrhla pohled na Draca. Ten se k ní naklonil.

"Obešli jsme deset stánků než si vybrala toho pravého. Přitom byli všichni stejní. Přísahám, že příště s ní jdeš ty," sdělil jí šeptem. Stiskla mu chápavě ruku. Byla mu víc než vděčná, že to byl právě on, kdo s Laylou tuto pochůzku absolvoval. Měl přece jenom v roli trpělivého rodiče větší praxi. Ona si někdy připadala, že na to nestačí. Oproti tomu Draco předčil její představy rozmazleného fracka, když byl ochoten vzdát se vlastního pohodlí kvůli své dceři.

"Napij se," podával jí Draco pet láhev vody, kterou rozhodně neměl, když odcházel s Laylou koupit onoho medvídka.

"Proč?" zeptala se nechápavě, ale vodu přijala. "Je to otrávené?" dodala obezřetně.

Draco se pousmál a pokroutil nad její paranoiou hlavou. "Napila ses naposledy u snídaně," vysvětlil, čímž absolutně rozmetal její strachy, že ji tady chce přede všemi oddělat.

Hermiona se zastavila s flaškou na půl cesty k ústům. Překvapeně zamrkala a s nefalšovaným údivem vepsaným ve tváří se ke svému manželovi pořádně otočila. "Ty mě kontroluješ?"

Draco ledabyle pokrčil rameny a odvrátil od ní pohled. Upřeně sledoval hejno holubů a neutrálně prohlásil: "Musíš dodržovat pitný režim, ne?" Hermiona přikývla. "Tak vidíš," pokračoval, stále upřeně sledoval holuby. "A když se o sebe nejsi schopná postarat sama, musím tě hlídat já. Asi. Když už jsem tvůj manžel." S polovičatým úšklebkem na ni pohlédl. "Alespoň myslím, že tak nějak to Blaise mlel," dodal s protočením očí. Hermiona si už dřív všimla, že obvykle, když pronesl něco téměř milého a starostlivého, záměrně to shodil prohlášením, že mu to někdo nakázal a z jeho hlavy to tedy rozhodně není.

Pobaveně se nad tím, jak své prohlášení smetl tentokrát, zasmála, ale zároveň na něj vrhla krátký, vděčný úsměv. "Díky," špitla, jakoby to bylo slovo, které je zakázáno vyslovit, a nepatrně mu stiskla ruku na znamení hlubokého a upřímného vděku za ty drobné věci, co pro ni dělá.

Draco se pousmál. Stisk jí krátce oplatil a stejně tiše odvětil: "Vždyť nemáš za co, Grangerko." Hermiona se nad jeho oslovením, které bylo na půl cesty mezi kdysi s nenávistí pronášeným Grangerová a nikdy nevysloveným přátelským Hermiono, pousmála. Naposledy na něj vrhla pohled, než se otočila k Layle, která se dožadovala její pozornosti.

Hermiona se k ní sklonila, aby si nechala povyprávět o tom, proč se Teddy jmenuje Teddy, když už jednoho Teddyho má. Mělo to velmi sofistikované vysvětlení, jemuž hnědovlasá žena vůbec nerozuměla, přesto si však Dracovu dcerku trpělivě vyslechla a podebatovala s ní o tom. Zdálo se, že je Layla o logičnosti svého vysvětlení plně přesvědčena a Hermioniny občasné dobře mířené námitky velmi chytře shodila.

Konečně přišli na řadu, Draco zaplatil nehoráznou sumu, při jejímž vyplácení se na svou manželku zadíval pohledem "Vidíš, kolik mě tahle dovolená stojí?" a mohli se vesele nacpat do výtahu k dalším asi sedmi turistům. Ani jeden z té těsné blízkosti dalších upocených lidí neskákali zrovna radostí. Ale Dracovi se muselo nechat, že si verbální nesouhlas nechal pro sebe. Zatím.

Stáli vedle sebe, namačkaní jak sardinky, když se výtah s jemným trhnutím rozjel. Netrvalo to však dlouho, než se s podstatně větším trhnutím zase zastavil. Hermiona se zmateně rozhlédla po kabině. Nezdálo se, že by byli tak rychle v cíli. A při pohledu na pinglíka, co je doprovázel a stál u dveří, se o své domněnce přesvědčila. Mladý muž se nejprve zmateně rozhlížel, pak začal zuřivě mačkat všechna tlačítka, aby nakonec hystericky seřval jednu jejich spolucestující, která se odvážila zeptat, co se to děje.

Hermiona si unaveně povzdechla a s vyčerpaným fouknutím si opřela hlavu o stěnu výtahu. Nemůžou mít normální dovolenou, že? Vždycky se něco musí pokazit. To by nebyli oni, aby to byla klidná dovolená, jakou zažívají všechny ostatní rodiny. Jejich rádoby dovolená musí prostě být plná stresu a nečekaných patálií.

Pohlédla na Laylu, která bez ohledu na situaci zaníceně vysvětlovala svému novému medvídkovi jejich rodinné vztahy. Tomu by se Hermiona snad i normálně zasmála, kdyby nestáli v zaseknutém výtahu, Merlin ví kolik metrů nad zemí a jí se právě nezačínalo dělat mdlo. Odvážila se podívat i na Draca. Ten s naprosto vyrovnaným výrazem sledoval pinglíka, který právě znovu bušil do tlačítek hlava nehlava.

"Nechci nikoho urážet," pronesl Draco klidně, "ale mám pocit, že ty jsi vážně mezi těmi mudly výjimka co se intelektu týče," podotkl.

"Ne všichni jsou takoví," pokrčila rameny. Pro jednou se rozhodla jeho urážku k mudlům ignorovat. Zrovna teď neměla sílu cokoliv mu vysvětlovat. Začínalo jí být čím dál tím víc špatně. "Máš ještě tu vodu?" šeptla a snažila se zhluboka nadechnout. Což ve vydýchaném výtahu nebyl zrovna snadný úkol.

Draco jí podal stále dost plnou pet flašku. Pak si ji pořádně prohlédl, kriticky se zamračil a necitlivě prohlásil: "Vypadáš dost hrozně."

Protočila nad jeho neempatičností oči, ale do flašky se nepatrně usmála. "Díky, ty vždycky víš, jak potěšit."

Pokrčil rameny. "Jsem jen upřímný."

Odfrkla si. "Fantastické. Tak buď radši ticho a svoji úžasnou upřímnost si nech na někdy jindy," odsekla. Vydýchaný prostor výtahu jí vážně nedělal vůbec dobře. Cítila, že na ni opravdu jdou mdloby. Začala se potit a nebezpečně špatně se jí dýchalo. Střídavě do sebe lila vodu a zhluboka dýchala, ale k žádnému výraznému zlepšení nedošlo. Spíš naopak, začínala mít mžitky před očima a hlava jí třeštila. Zoufale se chytila Draca za paži. A přesně v tu chvíli mu to konečně docvaklo.

Zatřásl s ní. "Grangerová, sakra dýchej, nechceme, abys nám tu omdlela."

Přikývla. Jakoby snad nevěděla, co má dělat. Zvládla tři měsíce těhotenství bez chlapa, umí si poradit, když na ni jdou mdloby. Dobře pravdou je, že ve většině případů pak končila v nemocnici nebo ji probírali cizí lidé na ulici, ale zvládla to. Samozřejmě, je příjemnější, když ví, že pokud odpadne, je o ni postaráno, ale zvládne to sama. Není neschopná princezna. Nepotřebuje moudré rady a pomoc nějakého chlapa. A rozhodně ne svého manžela.

"Hej!" pleskl ji Draco necitlivě přes tvář, když nebezpečně ztrácela vědomí. Vysloužil si za to několik překvapených výrazů, pinglík dokonce přestal na chvilku bušit do tlačítek. A jedna cestující začala své kolegyni cosi šeptem sdělovat, přičemž živě gestikulovala směrem k Dracovi. Bylo jisté, že je Dracovým chováním hluboce pohoršená.

Hermiona zalapala po dechu a pevněji se chytila Dracovy ruky. "Jsem v pohodě," zašeptala přiškrceně. "Potřebuju si jen sednout," dodala mezi nádechy. Nevěděla jak, ale během chvilky seděla na špinavé výtahové zemi, Draco ji v pravidelných intervalech střídavě pleskal po tváři a podával flašku vody.

"Tak co?" zeptal se obezřetně, když se už potřetí napila.

Přikývla, že je v pohodě. "Už je to dobrý, ale radši ještě chvíli zůstanu na zemi." Zavřela oči a zhluboka dýchala. Cítila, jak se Draco vedle ní zvedl a slyšela ho mluvit k Layle.

"Maminka je v pořádku, neboj se," pronesl konejšivě.

"Opravdu?" zašeptala holčička vyděšeně. Hermiona si živě představila její vytřeštěné oči, ale neměla sílu otevřít ty své, aby se na ni podívala, nedejmerline aby k ní vyslala uklidňující pohled. Měla co dělat sama se sebou.

"Ano, opravdu," přisvědčil Draco. "Miminko ji jenom trochu zlobilo."

"Dobře," zašeptala Layla, stále trochu vyděšená. "Ještě žes tu byl, tati, a zachránil maminku a miminko." Hermiona se nepatrně pousmála. Slyšela, že i Draco se chraplavě zasmál a mumlal cosi v odpověď. Každý den tu Laylinu dětskou roztomilost a bezmeznou důvěřivost milovala víc a víc. Svět s jejím dětským upřímným vnímáním získával nový rozměr.

Co však naproti tomu zcela upřímně proklínala bylo omdlévání během těhotenství. Myslela si, že si zvykne, ale ani po pěti měsících se tak nestalo. Někdy měla pocit, že je to snad i měsíc od měsíce horší.

Nesnášela ten pocit slabosti pokaždé, když se jí udělaly mžitky před očima. Jakási její podivná hrdost jí nedovolovala to plně a nahlas přiznat, ale fakt, že teď vedle sebe má Draca, ji zvláštně uklidňoval. Vědomí, že ať jí bude sebehůř, on se o ni postará, bylo příjemné. Dávalo jí to pocit bezpečí a klidu. I když věděla, že to nedělá z čisté starosti o ni. Že v tom není nic víc, než pouhé vykonávání příkazů od Blaise nebo vlastní vědomí toho, že by se mu na to vykašlala, kdyby sklouzl do toho necitlivého chování z počátku manželství, pořád bylo uklidňující nebýt na všechno kolem těhotenství sama. Vědět, že tu je někdo, kdo na ni a malé dává pozor. Že ji někdo chytí, když padá. Že ji někdo hlídá, když to sama nezvládá. Že má v někom oporu.

"Žiješ?" přisedl si Draco zpět k ní.

Vydechla a konečně otevřela oči. Před ní byl v podřepu Draco a napjatě ji sledoval. "Ano," vytlačila ze sebe. "Díky moc," dodala.

Malfoyovsky se ušklíbl. "To nic. Ještě jsem nechtěl být vdovcem. Jsem na to stále příliš mladý." Natáhl se pro vodu, kterou během svého omdlévání ztratila, a flašku jí nekompromisně vrazil do ruky. "Pij. Pořádně." S díky jí přijmula a pousmála se nad jeho pokusem situaci zlehčit. "Ten mudla tuhle věc konečně zázračně rozchodil, takže za chvílí budeme nahoře." Hermiona v tu chvíli zaznamenala, že kabina už nestojí, nýbrž se opět pohybuje.

Draco se na ni naposledy podíval, v očích se mu odrážela skutečná starost. Hermiona se na něj znovu klidně usmála. Ještě než se odvrátil, pokývl hlavou k flašce s vodou, aby nezapomněla pít. Přikývla.

Přestal jí věnovat pozornost v moment, kdy si byl jistý, že je jeho žena jakž takž v pořádku a snažil se naopak rychle uklidit sám sebe. Protože nalhávat si, že ho její náhlý skoro kolaps nevyděsil, by bylo směšné. Nemělo smysl to sám před sebou předstírat.

Pravdou bylo, že mu dost nahnala strach. Byl připravený na spoustu věcí, včetně jejích omdlévacích stavů. Konec konců, už mu jednou odpadla, tehdy, když ji přišel požádat o ruku. Takže nebyl problém v tom, že by to pro něj bylo nečekané. A pokud by snad na něco připravený nebyl, Blaise mu před odjezdem udělal takovou přednášku, že si byl více než jistý, že je připravený u své těhotné ženy na cokoliv. Snad i na porod. Ale to radši nechtěl ověřovat.

Přesto přese všechno jej teď nemálo vyděsila. Uvědomoval si, že je to především tím, že ji najednou vidí slabou. Sám byl naučený být silný a neprojevovat svou slabost. Bralo se to jako zranitelné místo, kam jej mohli nepřátelé zasáhnout. A o Hermioně si celý život myslel, že je silná, vždycky byla. Dokázala vést to jejich pošahané trio, k tomu bylo potřeba silnou osobnost. A ačkoliv věděl, že jeho manželka je také jenom člověk a má plné právo, obzvlášť teď, když je těhotná, nebýt vždy tou silnou a sebejistou osobou, kterou celé školní roky znal, bylo pro něj nezvykle děsivé ji v tak slabou chvíli vidět.

Zvláštním paradoxem bylo, že ho tato chvíle rozhodila mnohem víc, než celý ty dny, kdy v začátku jejich manželství plakala a zoufale křičela. Ani v ten večer, kdy mu zlomeně křičela do tváře, že už nemůže, pro něj nebyl tak silným zážitkem jako právě tato chvíle. Tehdy totiž stále byla silná. Ačkoliv ukázala svou slabost, byla v ní bojovnost. Byla zničená, zoufalá a zlomená, ale stále bojovná. Ačkoliv mu svou slabost nepokrytě ukazovala, stále stála s hrdě vztyčenou hlavou a sršela nenávistí. Ale teď najednou byla úplně bezbranná, odkázaná na jeho pomoc. A to bylo asi to, co ho nejvíc vyděsilo. Že má její život v rukou. Že je tak slabá, že ten život svěřila právě jemu. A že on je za ni najednou plně zodpovědný. A ona na něj spoléhá.

Bylo to dost podobné tomu, když se začal starat o Laylu - ta byla také odkázaná jen na jeho schopnosti, teda tehdy spíše neschopnosti. Jenže tu byl jeden velký rozdíl, který způsoboval, že teď byl v šoku, zatímco u Layly se ani nepozastavil. Grangerovou totiž znal jako neuvěřitelně silnou ženu, který dodává sílu druhým, jde si sebejistě za svým cílem a nebojí se ničeho. Neznal Grangerovou, která potřebuje jeho pomoc.

Pohlédl na ni. Stále seděla na zemi, hlavu měla mezi koleny a zhluboka dýchala. Jakoby najednou vycítila, že ji začal sledovat, zvedla k němu pohled. Vlažně se usmála ve snaze ho přesvědčit, že je úplně v pohodě. Bylo však zcela očividné, že je to snaha marná. Viděl na ni, že jí stále není nejlépe. S povzdechem zakroutil hlavou, o krok k ní přistoupil a znovu se k ní sehnul, aby jí pomohl vstát. Zarputile na něj pohlédla a tvářila se, že je schopná vstát sama, ale sotva se postavila, viditelně pobledla, na čele jí vyrazil pot a s vděkem jeho oporu přijala. Draco tiše zanadával. Ta ženská ho přivede do hrobu, pokud tam dřív nedostane s tím nezodpovědným chováním samu sebe.

"Od teď ti zakazuju vytvářet nabitý program. Vidíš, že ti to nedělá dobře," zasyčel rozzlobeně. Za zlostí však skrýval strach. Grangerová totiž nevypadala vůbec dobře. Zvykl si, že vlivem těhotenství občas jeho žena nevypadá jako královna krásy, ale teď vypadala obzvlášť děsně.

Na jeho poznámku však nereagovala, jen přikývla. Pozvedl obočí, dost překvapený, že neodporuje. Ihned však pochopil, co za tím stálo. Vzápětí se totiž jeho žena prudce sehnula a s gustem se mu vyzvracela na boty.

Jestli se do teď snažil někdo z obyvatel výtahu s trochu slušnosti předstírat, že je nepozoruje, teď už se s předstíráním nikdo neobtěžoval. Nepokrytě je sledovali. Draco je však okázale ignoroval. Se vší vůlí, kterou v sobě našel, začal Hermionu hladit konejšivě po zádech, přičemž druhou rukou si, tak jako zbytek výtahu, zacpával nos.

Bylo to krutých stodvacet vteřin, než výtah dosáhl svého cíle.

Hermiona se stále vyčerpaně nakláněla nad místem, kam vyhodila dnešní snídani a Layla celé situaci nasadila pomyslnou korunu, když se s hlasitým "Blé!" vyřítila ven ihned, jak se konečně otevřely dveře. Zbytek cestujících, včetně otřeseného pinglíka, ji následoval. Ve výtahu, který byl aktuálně tak trochu biologickou zbraní, zůstali jen Draco s Hermionou.

Po další minutě Draco vyhrabal kapesník a podal ho své ženě. Beze slova si otřela pusu. Trvalo dalších ukrutných smrdutých šedesát vteřin, než se Hermiona opatrně narovnala. Draco zkontroloval, že je nikdo nesleduje a mávnutím hůlky nechal smrdutou hroudu zmizet. Ovšem zápach tím naneštěstí nevyhnal.

"Promiň," zašeptala Hermionu do ticha výtahu. Zpoza stále otevřených dveří vykoukla ostražitě Layla a začala mapovat situaci.

Draco si unaveně protřel tvář a objal svou pobledlou manželku kolem ramen. "Kolik měsícůještě?" zeptal se rezignovaně.

"Necelé čtyři," kuňkla jeho žena. Znovu si povzdechl, tentokrát odevzdaně.

"Fantastické, nemůžu se dočkat," utrousil.

*** *** ***

Když pak stáli na vrcholku Kampanily a sledovali uchvacující výhled na město, rozezněly se jim nad hlavou obrovské zvony. Layla radostně zapištěla, Hermiona poděšeně uskočila a dramaticky se chytila za srdce, načež se Draco ušklíbl. Poté se ke své novomanželce naklonil, šeptem se přesvědčil, zda si vypláchla ústa, a když mu se smíchem odpověděla, že ano, za ohlušujícího rachotu zvonů ji políbil. A další z mnoha fotoaparátů zvěčnil další z mnoha polibků.

Novopečená paní Malfoyová se od svého muže odtáhla a vděčně na něj pohlédla. Nic neříkala, to ani nebylo třeba. Dracovi bylo všechno více než jasné. Přikývl a s křivým úsměvem jí zašeptal do ucha: "Někdy si říkám, že můj život byl dost nudný, dokud jsem z tebe neudělal svou ženu." Hermiona zrudla, zakroutila hlavou a zabořila mu obličej do ramene, přičemž nesrozumitelné huhlala slova obhajoby. Draco ji se smíchem poplácal po zádech v uklidňujícím gestu. "To nic, Grangerová, trochu adrenalinu v životě potřebujeme přece každý."

Ani jeden z nich v tu chvíli vůbec netušili, kolik adrenalinu jim ještě osud toho dne připlete do cesty. A že to bude chtít dost nervů. 

***

Po týdnu je tu další kapitolka! Stále jsme u jednoho dne (ve kterém jsme asi už třetí kapitolu :D) a ještě v příští kapitole v něm zůstaneme. Pak už se konečně posuneme k dalšímu dni. Příští kapitolka bude trochu vážnější, ale ne moc, protože přece jenom jsou to pořád Benátky :). 

Jsem jako vždycky moc zvědavá na vaše dojmy, pocity a názory ohledně této kapitoly! ❤️

Všem vám přeju hezký a úspěšný týden a uvidíme se u jubilejní třicáté kapitoly :).