Ta úžasná galerie, o které básnila jak jeho drahá manželka, tak i jeho užvaněná dcera, by se mu mnohem více líbila, kdyby nemusel stát tak ukrutně dlouhou frontu na lístky. To, že musel stát takovou frontu, on, Draco Malfoy, to bylo samo o sobě dost iritující. Ke všemu za ním stála nějaká povedená rodinka s pěti uřvanými haranty, při jejichž otravném pištění, řvaní a blábolení děkoval Merlinovi, že mu nadělil tak hodnou dceru. A taky se zapřisáhl, že více dětí nikdy, opravdu nikdy mít nebude.

A aby toho nebylo málo, před ním byla slušně řečeno korpulentní dáma, která si ale dle jeho skromného úsudku zapomněla ráno vzít voňavku. Teda to mu alespoň sdělovaly jeho otřesené čichové buňky.

Frustrovaně pohlédl směrem, kde u zdi na lavičce seděla Grangerová s Laylou. Znovu, jako už mnohokrát před tím, se na něj jeho manželka povzbudivě usmála. Stejně jako tolikrát před tím jí to jen vlažně vrátil. Měl chuť ji sem poslat, ať si to vystojí sama, když se tak usmívá. Ale to by byl špatný manžel, samozřejmě. Takže to tu radši vystojí. Přirozeně. Přece nechce mít pověst necitlivého a neochotného manžela. To by mu zlomilo srdce.

Protočil sám nad sebou oči a pohlédl na pomalu postupující frontu před sebou. Ještě sedm lidí. To zvládne. Trpělivost. Chce to jenom trpělivost. A vyhnat z hlavy myšlenky na zakázané kletby.

*** *** ***

Layla seděla vedle ní na lavici, která pro tak malou holčičku byla příliš vysoká. Laylu to však vůbec netrápilo, vesele klátila nožkama a dělala všemožné opičky na pána od ostrahy, co stál o pár metrů dál. Zpočátku se ji snažil mladík ignorovat, ale velmi brzy si ho rozpustilá blonďatá holčička získala a on na její obličejíky odpověděl občasným mrknutím nebo úsměvem. Což pokaždé vyvolalo u zmíněného děvčátka nadšené tleskání spojené s radostným pištěním.

Když Laylu přestala bavit němá komunikace s ostrahou, začala dělat ksichtíky na Draca. Ten se však zdál tak znuděný a otrávený stáním ve frontě, že si jejího blbnutí sotva všimnul. Layla se tedy zklamaně otočila k Hermioně.

„Zahrajeme si hru, maminko?" protáhla prosícím tónem a vytasila se se svýma nejlepšíma psíma očima. Hermiona se pousmála, zastrčila jí pramen vlásku za ucho a přikývla.

„Co za hru si chceš zahrát?" pozvedla obočí.

„Ptaní."

„Cože?" zamračila se Hermiona nechápavě. „Co to je za hru, Laylo?"

„No," povzdechla si Layla velmi podobně, jako si vzdychla Hermiona, když musela něco vysvětlovat Dracovi. Její maminka si byla absolutně jistá, že ten malý červík to má naposlouchané právě od ní. „Takže zeptám se tě na tři věci, třeba tři věci které nemáš ráda. Ty odpovíš, maminko. Pak já odpovím a potom vymyslíš otázku ty. Chápeš? Hrála jsem to se strejdou Blaisem," vysvětlovala veledůležitým tónem Dracova dcerka.

„Tak fajn, chápu," přikývla Hermiona.

„Supr," poskočila si Layla na lavici, což vypadalo moc vtipně. „Tak já začnu. Řekni mi tři věci, kterých se bojíš."

Hermiona se letmo usmála. „Mám strach z létání, z výšek a hmm..." zamyslela se, „ze zlých lidí," dodala nakonec.

Layla vykulila oči. „Ty máš strach z létání, maminko?" vypískla tak nahlas, že se po nich hlídač otočil. Layla si okamžitě připlácla ruku na pusu. „Pardón!" vykvikla. Hlídač ji samozřejmě nemohl slyšet, ale shovívavě se usmál.

„Ano, mám strach z létání," přisvědčila Hermiona.

„Hmm..."protáhla Layla. „Já létání miluju. Tatínek říká, že jednou budu tak skvělá ve famfrpálu jako on." Vypnula pyšně hruď. Hermiona se zdržela jízlivé poznámky „To asi moc dobrá nebudeš," protože to si to drobné stvoření nezasloužilo.

„Čeho se teda bojíš ty, Laylo?" pohlédla na rozesmátou holčičku.

„Tatínka, když se zlobí," vystřelila okamžitě. „Potom temného koutu u babičky a dědy na zahrádce. A taky mám strach z pavouků."

„Pavouky taky nemám ráda," přitakala Hermiona.

„Jsou moc ošklivý a děsivý," máchla Layla ručkama, aby postihla celou jejich ošklivost a děsivost. „Tatínek říká, že mám být velká holka a nebát se jich, ale já se jich opravdu moc a moc bojím."

„To je přece v pořádku, princezno," pohladila ji Hermiona. Layla se usmála a vyzvala ji, aby se teď zeptala ona.

„Dobře, tak mi řekni tři jídla, která máš úplně nejradši."

Layle s rozzářily oči. „No..." poposedla. „Mám ráda zmrzlinu. A špagety a pizzu. Ale taky mi chutná bábovka a tvoje jídla se zeleninou."

Hermiona se rozesmála. Upřímně ji dojalo, že má ta malá rozumbrada tak ráda její zdravá jídla. No kolik malých dětí by to řeklo? Fajn, na prvním místě měla zmrzlinu, ale i tak se to počítá. „Dobře. Tak já mám ráda taky pizzu. Pak mi moc chutná bulgur a ty lasagne se zeleninou, co jsme spolu vařily."

Layla horlivě přikývla. „Taky mám ty lasagne ráda."

Hermiona se pousmála. „Tak teď ty, beruško, ptej se."

Layla si sedla na lavici do tureckého sedu a zamyšleně si podepřela bradu. „Už vím," vypískla nakonec. Hermiona věděla, že se má bát, když zahlédla v jejích očích ty neposedné jiskřičky. „Tři věci, které máš ráda na tatínkovi."

Hermiona se okamžitě zarazila. Ano, měla pravdu, bylo čeho se obávat. Ta malá mrška byla mnohem vychytralejší, než se zdálo. Tohle měla být nevinná dětská hra, ne výslech. Ale to by to nesměla hrát se slečnou z rodu Malfoyů.

Odkašlala si. Opravdu nevěděla, co odpovědět. S Dracem byli na dobré cestě k tomu být alespoň nějakým způsobem přátelé, ale že by mohla říct, co na něm má ráda, to opravdu ne. Musela by se hodně zamyslet a i tak si nebyla jistá, že by vymyslela něco relevantního.

„No tak, maminko," zaúpěla Layla.

„Ale já mám na tatínkovi ráda přece všechno," pokusila se z toho Hemriona chytře vykroutit. Teda myslela si, že je to chytré, dokud jí to prtě nepřechytračilo.

„Ale musíš mít nějaké tři věci, co máš úplně nejvíc nejradši," zaskuhrala Layla, přihodila pohled nešťastného štěněte a měla vyhráno.

„Fajn," přisvědčila Hermiona poraženě. „Mám ráda, jak hezky se k tobě tatínek chová a jak moc mu na tobě záleží. Taky mám ráda, že mě umí tak často rozesmát. A třetí věc," krátce se zamyslela, „mám ráda, že tatínek umí přiznat svou chybu. Občas," utrousila poslední slovo s nádechem sarkasmu. Ale jinak mluvila poměrně upřímně, dle jejího skromného úsudku.

„To je pěkné," vypískla Layla potěšeně. Úsměv se jí zcela nepochopitelně ještě rozšířil a pronesla větu, která její maminku donutila strnout: „A co máš na mamince rád ty, tati?" Hermiona málem přestala dýchat. Prudce se otočila, aby se ujistila, že to malé blonďaté poťouchlé stvoření nemluví do prázdna. K její smůle nemluvilo. Stál tam její manžel v celé své kráse.

Samozřejmě, že nevěděla, že za ní Draco stojí. Kdyby to bývala věděla, vůbec by o něm nic pěkného neřekla. Vážně. Akorát mu zvyšovala ego. A ještě se ztrapňovala. Protože zcela upřímně řekla, co má na něm ráda. Nelhala. Nevymýšlela si, aby něco odpověděla. Skutečně tyhle tři věci na něm měla ráda. Ačkoliv jí jinak lezl na nervy, nepopírala, že má ráda, jak hezky se Draco ke své dcerce chová, že ji opravdu těší, jak ji dokáže rozesmát a že oceňuje, nesmírně moc oceňuje, že umí přiznat, alespoň trochu, svou chybu.

Ale to neměnilo nic na tom, že netoužila potom, aby to její muž věděl. Opravdu ne. Ale on stál celou dobu za ní. A celé to slyšel. Pevně doufala, že ho Layla taky donutí, aby i on řekl své tři věci. Aby se v tom trapnu máchali spolu. Protože přece ve dvou se to lépe táhne, ne?

„Tak tatínků!" naléhala Layla nespokojeně. Draco pořád stál kus od nich, tam kde ho její otázka zastihla. Lehce vyvedený z míry přeskakoval pohledem mezi Laylou a Hermionou.

„No," odkašlal si. Přistoupil k nim a podal Hermioně lístky. Pokusila se na něj usmát, ale byla si jistá, že na plné čáře selhala. Ale jeho pokus o jakýsi výraz, možná úsměv, byl taky tristní, takže si byli kvit. „Teda," odkašlal si znovu a klekl si před svou dcerku, která stále seděla na lavici. Byl jí tak v úrovni očí. Layla nadzvedla obočí, když z něj vyšlo jen další nervózní odkašlání. „Nevím, co říct, Laylo, mám na mamince rád úplně všechno, nejenom tři věci."

Layla otráveně protočila oči. „Jo jo, tatínku, to maminka na tobě taky, ale přece musíš mít tři věci úplně nejradšeji." Draco střelil pohledem k Hermioně, jakoby se ujišťoval, že ona si opravdu prošla tím samým. Pokrčila rameny.

„Tak? Tati? Ty nemáš na mamince nic rád?" vyzvídala neúprosně ta malá gestapačka.

Draco si povzdechl a okamžitě ji vyváděl z omylu. „Ne, samozřejmě že mám na mamince spoustu věcí rád, jen je těžké si vybrat, které tři nejvíc."

Layla skepticky pozvedla obočí. Byl to tak chabý pokus, že mu to ani čtyřletá holčička nevěřila. Natož Hermiona, která se na něj pobaveně ušklíbla.

Draco si nakonec odfoukl, jakoby se chystal uběhnut maraton. Což v podstatě chystal, pro něj to byl podobně náročný výkon. „Dobře. Mám rád, jak je maminka chytrá. Jak dobře umí vařit a moc se mi na ní líbí, že umí odpouštět. Každému." Když to říkal, nekoukal se na Laylu, i když před ní stále byl v podřepu. Koukal celou dobu na svou manželku. A při vyslovení poslední věci se jí upřeně zahleděl do očí.

Hermiona se pousmála, natáhla k němu ruku a krátce mu stiskla tu jeho, aby mu dala najevo, jak moc si váží toho, že se snažil taky být upřímný. A že se z toho nevykroutil. Že ji v tom trapnu nenechal samotnou.

„Taky jsem ráda, že umím odpustit. Někteří lidé si to opravdu zaslouží, i když mi trvá to pochopit. Ale když umí uznat svou chybu, ráda jim odpustím," zašeptala. A Draco Malfoy jí věnoval zcela upřímný úsměv. Jediný úsměv a stejně se v něm zračilo všechno - vděk, pokora, pochopení.

„Dej mamince pusu!" vykvikla Layla, nadšeně zatleskala ručkama a postrčila tatínka k Hermioně.

Draco se ve své poloze v podřepu zakymácel, ale ustál to a naklonil se ke své ženě pro krátký polibek. Hermiona mu s drobným úsměvem vyšla vstříc. „Jsme čím dál tím lepší," zamumlal jí do rtů. Tichounce se zasmála a němě přitakala.

A někde v rohu místnosti nenápadně jeden mladičký reportér cvakl fotoaparátem. Věštec měl na další den překrásný materiál. Malfoyovi si mohli znovu gratulovat. A jedna černovlasá žena daleko na britských ostrovech druhý den při svém ranním šálku kávy pištěla radostí tak nahlas, že způsobila velice nepříjemné probuzení svému manželovi.

*** *** ***

O něco později se už celá Malfoyovic rodinka potloukala po rozsáhlé galerii. O tom malém momentu, který se udál ve vstupní hale Accademie, nemluvili. Krom toho, že se společně naučili působit jako dokonalý pár, naučili se také tiše přecházet ty polotrapné momenty, kdy se jako ti zamilovaní chovali.

Takže ten rozkošný moment, zvěčněný fotografem, kdy se políbili potom, co si s trochou donucení řekli, co na sobě mají rádi, neřešili. Jakoby nebyl.

Tiše se procházeli ruku v ruce galerií, před nimi hopsala Layla a u každého druhého obrazu se vyptávala i na ty nejpitomější detaily. Draco musel upřímně obdivovat trpělivost své ženy, která ani na vteřinu nedala najevo, že by ji snad obtěžovalo, jak často se musí k děvčeti naklonit a začít mu vysvětlovat takové pitomosti jako je původ obrazu a jeho smysl.

Na druhou stranu, a to obdivoval Draco ještě víc, jeho manželka byla nezvykle ticho, co se týkalo cpaní mouder do hlavy jemu. Očividně ji dost vyčerpala jeho dcera, takže jí nezbyla energie na to prudit i jeho. Ne že by si samozřejmě stěžoval. Byl za to více než vděčný.

„Ještě pár obrazů a můžeme jít. Myslím, že Layla by to stejně už déle nevydržela. I když ji to tak zajímá, za chvíli se začne dost nudit," prolomila dlouho trvající ticho Hermiona, když spolu s Dracem stála před Beliniho Procesím na náměstí. Layla se od nich výjimečně trochu odpojila a postávala o tři obrazy dál. Zdála se dost zaujatá, přesto ji oba rodiče periferně sledovali, aby ji nenapadlo třeba si ten obraz půjčit, když už byla schopná před pár hodinami krást gondolu. Jistoty není nikdy dost.

Draco pouze přikývl. To, co Grangerová říkala, dávno smysl. Pak na ni pohlédl. Zamyšleně obraz před nimi pozorovala. „O čem vypráví ten obraz, paní vševědko?" kývl hlavou k zmíněné malbě.

Jeho žena se zarazila, přestala malbu sledovat, otočila se na něj a s velmi obezřetným výrazem pronesla: „Ptáš se vážně nebo si chceš připadat vtipný a chystáš se si ze mě zase udělat srandu?"

Pousmál se. Bylo docela pochopitelné, že mu nevěřila. Výjimečně si z ní však srandu nedělal. Nebo alepoň to neměl v plánu. Pokud se však naskytne příležitost, nic s tím nenadělá a bude ji muset využít. Vrhl po ní krátký úsměv. „Myslím to vážně, Grangerová."

Překvapeně vykulila oči a provedla cosi jako kuckání. Draco si nebyl jistý, jestli to kuckání jenom předváděla nebo jí skutečně zaskočilo. Když po něm však šlehla nedůvěřivým pohledem, pochopil, že jen simulovala.

„Nedělej drahoty, miláčku," prohodil s úšklebkem.

Další vražedný pohled jeho směrem. Chvíli uraženě mlčela, ale její touha podělit se o znalosti velmi rychle zvítězila a když si ji opět přitáhl s rukou na jejím pasu k sobě, vysypala ze sebe slovo od slova encyklopedii. „Ten obraz je taky se nazýván Zázrak z roku 1446. Skrz náměstí byly pronášeny ostatky a jistý muž se k nim začal modlit za svého syna, který doma ležel a umíral. A chlapec se jako zázrakem uzdravil."

Draco přikývl. „To je všechno?" pozvedl obočí.

Jeho žena se zavrtěla v objetí, ve kterém stále setrvávali, a pokusila se mu vykroutit. „A co dalšího chceš slyšet?"

Pokrčil rameny. „Nic, asi nic."

Odfrkla si. „Ale ta snaha se cení," prohodila uštěpačně.

Protočil oči. „Vážně je tak těžké uvěřit, že by mě to mohlo zajímat? Nejsem úplný negramot, Grangerová."

Povzdechla si. Jasně že mu nevěřila, to mu bylo jasné. A upřímně se jí nedivil. Byli v tomhle pitomém městě lásky druhý den a on do teď vypouštěl její přebytečné množství informací z hlavy ihned, jak mu je sdělila. Takže pochopitelně muselo být podivné, že teď ho něco skutečně zajímá.

„Fajn, pojď, ukážu ti ještě dva obrazy a pak půjdeme na San Marco, co ty na to?" pronesla smířlivě jeho žena. Usmál se na ni a přikývl. „Laylo," sykla Hermiona tiše. „Pojď, jdeme do jiné místnosti." Děvčátko přestalo upřeně sledovat obraz, u kterého stálo, a dohopsalo k nim. Hermiona ji chytila za ručku, druhou ruku měla stále kolem Dracova pasu a společně se přesunuli do další místnosti.

„To je Poslední večeře od Veroneseho," kývla k obrovskému plátnu, které této místnosti dominovalo.

„Působivé," přikývl obdivně. Layla jeho gesto napodobila ve snaze být stejně důležitá jako tatínek.

„Je to zajímavé proto, že je to jedno z mála děl, kde není při Poslední večeři Kristus vyobrazen jako ten na koho se upírá všechna pozornost. Napak, podívej," ukázala na určitou část plátna, „nikdo si ho pořádně nevšímá."

„A to mě má odrovnat?" nadzvedl Draco obočí, neschopný udržet překvapení.

Hermiona pozvedla obočí. „Ne, jen je to zajímavé," odtušila. Přikývl. „Fajn, poslední obraz, na který se podíváme je Cyklus 8 pláten oslavujících sv. Voršilu a můžeme jít, souhlasíte?" Pohlédla na Draca i Laylu. Draco laxně kývl, Layla energicky poskočila.

Dracovo laxní kývnutí bylo motivováno tím, že pochopil, že na tuto otázku odpověď „Ne" neexistuje. Vlastně to vůbec nebyla otázka, jen oznámení. Jeho žena to pronesla takovým tónem, který nepřipouštěl odpověď ne. Další z věcí, co se v tomto krátkém manželství, a vlastně nejen v něm, ale i ve svých dvou předchozích, naučil. Někdy, nebo spíš velmi často, žena položí otázku, na kterou neexistuje odpověď ne. I když by racionálně uvažující jedinec dokázal vymyslet odpověď jinou, každý muž, který má trochu pudu sebezáchovy, ví, že odpověď ne je jediná správná.

A Draco vypozoroval, že čím dřív se naučí v tomto manželství především při tomto typu otázek držet pusu a odpovědět tak, jak se od něj očekává, tím klidnější jejich soužití bude. I když ho to někdy stálo neskutečné nervy, většinu času se mu to dařilo. A jeho manželka byla spokojená. No nebyl on dokonalý muž?

„Voršila? Co je to sakra za jméno?" zašklebil se znechuceně o několik minut později, když opustili sál s Poslední večeří a kráčeli delší chodbou, kde kdesi vpředu poskakovala Layla, aby k cyklu pláten doběhla první.

Hermiona se ušklíbla. „Čekala jsem, kdy to řekneš."

Draco zvedl ruce v obranném gestu. „No tak promiň, ale to je fakt šílený jméno. Tu holku rodiče vážně neměli rádi, když ji takhle pojmenovali."

Hermiona se neudržela a rozesmála se. „Je pravdou, že své dítě bych tak určitě nepojmenovala," připustila nakonec s diplomatickým výrazem. „Ale třeba to tehdy nebylo tak děsné jméno, ne?" Pohlédla na něj nadějně. Draco však naděje své manželky rychle rozmetal, když jen skepticky nadzvedl obočí. Vzápětí se však potěšeně ušklíbl. Hermiona okamžitě nasadila obezřetný výraz.

„Co se děje? Tváříš se divně," řekla velmi opatrně. Dokonce se vymanila z jeho objetí a o krok od něj odstoupila.

Draco se nad chováním své ženy ušklíbl. „Nic nic. Jen..." schválně větu protáhl, „pamatuješ, cos mi slíbila na naší kouzelné svatbě?"

Hermiona nadzvedla obočí a výraz její tváře prozrazoval, že ho považuje za docela velkého pitomce. „Pravděpodobně, že s tebou budu v dobrém i zlém do konce života? Nevím přesně, já se soustředila na to, abych přesvědčila svoji pusu říct ano."

Draco se upřímně, od srdce zasmál a chvilku mu trvalo, než byl schopný vypravit ze sebe odpověď. „Myslel jsem kromě toho, samozřejmě."

Hermiona se zmateně zamračila. „Teď nevím přesně, co máš na mysli," zamumlala rozpačitě.

Draco se skoro ďábelsky zasmál. „Tak já ti milerád osvětlím paměť. Bylo to něco v tom smyslu, že mi přenecháváš volbu jména pro to malé," kývl hlavou k jejímu břichu.

Hermiona ušla přes tři kroky, než se prudce zastavila a s hrůzou v očích na svého manžela pohlédla. „Ne," vyjekla, „to nechceš udělat."

Draco nasadil dokonale nevinný výraz. „Ale ano. Bude to Voršila." Hermiona zalapala po dechu a nezmohla se na odpor. „A pokud by to měl být kluk," pokračoval Draco nemilosrdně, „bude to Voršilák. Co ty na to, miláčku?" usmál se sladce a znovu si k sobě manželku přitáhl do jemného objetí.

Hermiona několikrát otevřela pusu. Pak si odkašlala. Nakonec ovládla zděšení ve své tváři a chladně prohlásila: „Že s tebou žádné další dítě mít nebudu."

A přesně tak skončila jejich slavná návštěva galerie Accademie. K zmiňovanému obrazu sv. Voršily nedošli. Tedy ne všichni. Hermiona se odporoučela na záchod s neprůstřelnou výmluvou na svůj těhotenský močák. A Draco musel k tomu pitomému obrazu dojít se svou dcerou sám. Jediné, co o tom očividně velmi hodnotném uměleckém díle mohl říct, bylo, že ta ženská, která nesla to úděsné jméno Voršila, nebyla moc velká fešanda. Pevně doufal, že Grangerové mimino, ať už to bude chlapec nebo dívka, bude hezčí. Když už bude mít tak děsné jméno. 

*** 

Měla jsem plán tohle vydat na poslední dne roku 2021. No to očividně nevyšlo😄. Ale tak to aspoň přidávám dneska, na Nový rok.  A dodatečně tak vám všem přeju krásný nový rok 2022, spoustu štěstí a radosti ve všech oblastech života❤️. 

Tahle kapitolka je moje srdcovka. Vznikala těsně po maturitě, když jsme byla naštvaná, že mi nejde udělat z původní verze kapitoly (což byla extrémně zkrácená minulá a tato kapitola) něco smysluplného. Nakonec jsem si sedla s blokem a začala prostě psát to nejšílenější, co mě napadlo, že by se těmhle dvěma mohlo stát😆. Slovo si vzala Layla a vzniklo z toho tohle. Trvalo, než to došlo finální podoby, ale tak snad to stojí za to a užili jste si kapitolu. Určitě mi dejte vědět, co na ni říkáte, jsem zvědavá❤️. 

Nebudu radši slibovat, kdy bude další kapitola, protože víme, že to stejně mám problém dodržet. Ale takový můj skromný cíl je alespoň tu jednu či dvě kapitolky v lednu přidat. Což budu muset zvládnout spolu se zkouškovým, takže mi držet palce😂. 

Zatím se tedy zas loučím, přeju hodně štěstí při všech zkouškách a testech, co ty z vás, co jsou školou povinní čekají a sejdeme se zase u další kapitoly v Benátkách😀. 

P. S. Kdo z vás bude taky koukat dneska na návrat do Bradavic ?🙈