Vysoká, černovlasá žena se blížila k malému řadovému domku, který stál na samém okraji čtvrti. Byl doslova odříznutý od zbytku domů vysokým živým plotem. Působil, jako by byl přidělán násilím k celé čtvrti, když už ostatní domy dávno stály. Nepatřil sem. Přesto ze všech domů vzbuzoval nejvíce dojem skutečného domova. Vysoký živý plot, pečlivě udržovaný, zahrada plná květin nejrůznějších druhů, pastelové, veselé barvy omítky, velká okna otevřená dokořán. Byl to domov.

Žena otevřela branku, na které se skvěla umělecká deska s popisným číslem, přecupitala po udržované cestičce obklopené záhony květin a s tichým cvaknutím odemkla dveře domu. Vešla do prostorné haly a se zřejmým záměrným a přehnaně hlasitým třísknutím za sebou dveře zabouchla. Ještě si ani nezula střevíce a on už u ní stál.

„Tak?" nadzvedl tázavě obočí a něžně ji políbil na uvítanou.

Ledabyle pokrčila rameny a jen vlažně mu polibek oplatila. „Šance jsou malé," zamumlala zkroušeně a nechala si pomoct ze svetříku. Kabelku nedbale pohodila na lavici a odebrala se do obýváku.

Zmateně se za ní zamračil. „Takže nejsi spokojená? Myslel jsem..."

Unaveně si povzdechla a s frustrovaným výrazem se k němu otočila. „Jak bych asi tak mohla být spokojená?" příliš teatrálně rozhodila rukama a vydala se k rozložitému gauči. Beze slova ji následoval. Znal ji už dost dobře na to, aby věděl, že teď se vyplatí mlčet a naslouchat. Je to bezpečnější. Pro ně oba. Prostor pro případné dotazy bude později, teď má pouze roli tichého posluchače.

„Já vážně myslela, že se nějak domluvíme," pokračovala stejně teatrálním hlasem a zhroutila se na gauč. „Můj právník to taky považoval za nejlepší řešení. Pro všechny. Říkal, že přistoupit k soudnímu vymáhání je nejzazší možnost. Že se mám  co to jde snažit o dohodu."

„Pochopitelně," přisvědčil zúčastněně. Vrhla po něm vražedný pohled, kterým dala jasně najevo, že jeho názor není ani trochu vítaný. 

„Jak říkám, pořád jsem věřila, že se nějak dohodneme. Není přece hloupý, musí taky vědět, že je to nejlepší cesta. Pro nás oba. Ale dnes mi právník řekl, že už bych to neměla zdržovat a začít konat, že to trvá moc dlouho."

„Proč bys to neměla zdržovat? Hraje se snad o čas?"

„Protože on se oženil!" vřískla hystericky, ani jeho otázku pořádně neposlouchala.

„Já vím," reagoval tiše ve snaze být jí oporou. Neúspěšně.

Vrhla po něm děsivě smrtící pohled, který by nejednoho muže donutil hodit zpátečku. „Samozřejmě, že víš, jsou toho plné noviny přece. Té jejich romantické svatební cesty!" prskala jedovatě s neuvěřitelnou záští prostupující její hlas. „Divila bych se, kdyby existoval jediný kouzelník, co o jejich manželství neví," zašeptala zhnuseně. Odpor a nenávist přímo odkapávali z tónu jejího hlasu.

Muž naproti ní si zhluboka povzdechl, protřel si unaveně obličej a elegantně si k ní přisedl. Tohle řešili už tolikrát. A pořád asi ne dost. Chytil ji povzbudivě za ruku a konejšivým hlasem konečně promluvil. „Astorie, co tě skutečně trápí? To, že se tvůj exmanžel oženil, nebo to, že s Hermionou vychovává tvou dceru?" Druhou ruku jí jemně položil na záda a v uklidňujícím gestu ji po nich začal něžně hladit.

Odevzdaně zakroutila hlavou. „Je mi jedno s kým se oženil, ať si žije jak chce. Pro mě za mě, ať se ožení třeba s motákem. Ani mi nevadí, že se o mou holčičku stará ta spasitelka světa, dokážu se s tím smířit. Ale prostě chci mít Laylu u sebe," popotáhla. "Chci jí to vynahradit. Ty roky, kdy jsem u ní nebyla. Byla jsem blbka, když jsem se vzdala vlastní dcery, já to vím," rukávem košile si otřela uslzený obličej. „Ale teď za ní chci bojovat, být s ní jako máma."

„A máš na to plné právo, lásko. Udělala jsi chybu, ale napravíš to, věřím ti."

Popotáhla. Nezdálo se, že by ho vnímala, dál si jela svůj nešťastný monolog. „Nebyla jsem u ní, když rostla. Neviděla jsem, když se prvně postavila, když udělala první krůček, když řekla první slovo. Ani nevím, co její první slovo bylo! Nevím o ní nic. Už si ani nepamatuju, jak vypadala, když byla miminko. Tak rychle jsem ji dala Dracovi před dveře, že jsem si ji ani pořádně neprohlídla. Znám ji jen z novinových fotografií a článků."

Objal ji. A ona se v jeho náručí rozvzlykala. „Šššš..." tišil její bolestné nářky. Byly to upřímné vzlyky zničené ženy. Matky, která přišla o dítě a děsila, že by jej už nikdy neměla vidět.

„Mám takový strach, že jsem ji ztratila. Navždycky. Tím, co jsem udělala před lety," mumlala zničeně. „Každé ráno, když se probudím, ovládne mě strach, že tu chybu už nelze napravit. Že jsem nám tehdy zpečetila osud."

„Tohle neříkej," zašeptal smutně a objal ji pevněji. „Zvládneme to. Ať to bude stát cokoliv, zvládneme to. Ty i ona si to zasloužíte. Layla bude v naší rodině, slibuji ti to," konejšil ji něžně. 

Okamžitě ho prudce odstrčila, odtáhla se od něj a nekompromisně se zvedla. „Přestaň plácat blbosti, vždyť my dva ani nejsme rodina!" vřískla zuřivě. Oči, ještě před momentem uslzené, jí plály nevídanou zuřivostí. Slzy se jí z nich valily, ale byly to slzy vzteku a zoufalství, nikoliv smutku.

Polekaně si ji prohlížel. Absolutně nechápal, co udělal špatně. Pro dobrotu na žebrotu, že? Nabídl se, že bude dělat tátu její dceři, kterou má s tím všivým Malfoyem, a ona to ještě obrátí proti němu. Vítejte v ženské světě, kde logika vymírá. Čím si to zasloužil?

„Astorie," začal velice klidně, „uznávám, že nejsme rodina, nejsme sezdaní a nemáme děti, abychom si mohli říct, že jsme rodina z právního hlediska. Ale snad jsme alespoň partneři a s Laylou rodina budeme."

Vykulila oči. „Tys zešílel! Partneři. To sotva."

„A co teda prosím tě jsme?" nadzvedl výsměšně obočí. Také už stál a využíval své výšky, aby na ni mohl shlížel.

Hystericky se zasmála. „My dva," ukázala na sebe a pak na jeho maličkost, „jsme cokoliv jen ne rodina či partneři. Nazývej to třeba sexuální partneři, to je jedno, ale neurážej tak posvátnou věc jako je partnerství z lásky či rodina tím, že tak označíš náš vztah založený na příležitostném sexu." Další slzy opustily její oči.

„Co vlastně chceš, Astorie?" prskl zuřivě. Pokus o klidný, vyrovnaný tón byl ten tam. „Vždycky jsi byla s naší formou vztahu spokojená, tak co teď sakra vyvádíš?"

V očích se jí najednou objevila namísto zlosti a zášti nezměrná bolest. Taková, která udělá i z té nejsilnější ženy jen slabou schránku, která se může pod pouhým dotekem rozpadnout.

A on pochopil. „Merline, to snad nemyslíš vážně," vydechl nevěřícně. „Ty chceš rodinu, protože se tvůj ex oženil? Jsi normální, Astorie?"

„Tak to není!" rozmáchla zoufale rukama. Bolest v očích jí však přetrvávala. Protože něco pravdy na tom prohlášení přece jenom bylo. To věděla i ona.

„A jak to je? To mi, prosím, vysvětli," založil si ruce na hrudi a výsměšně nadzvedl obočí. Milý tón, kterým s ní hovořil, když přišla a kterým se ji snažil uklidnit, byl ten tam. Jeho hlas byl chladný a ostrý.

Dlouze vydechla. Po tvářích jí tekly slabé pramínky slz, obličej měla od samého pláče zarudlý a řasenka se rozmazala do děsivých očí pandy. Jak mu to měla vysvětlit? Ten pocit, který ji zasáhl, když zjistila, že se Draco oženil? Jak vyjádřit pocity, které se v ní tloukly, když viděla fotografie z jeho svatby? Jeho šťastného po boku válečné hrdinky. Ty úsměvy, ty pohledy. Jejich nehynoucí láska ji trhala na kusy.

Ten srdcervoucí pocit, bezmoc, pocit nevýslovné ztráty. Jak to měla popsat?

To nešlo popsat slovy. Byla to emoce, duševní stav, pocit. Žádná slova to nemohla vyjádřit. Jakkoliv by se o to pokusila, nikdy by nemohla přesně popsat, co se v ní děje. Nikdy by to nešlo formulovat tak, aby nepůsobila jako blázen. A už vůbec to nešlo vysvětlit jemu.

„Víš, možná bys si měla konečně uvědomit, co vlastně chceš," odtušil chladně. „Svou dceru nebo lásku Draca Malfoye?" dokončil uraženě.

„Draca nemiluju a ty to moc dobře víš," zamumlala unaveně. Už ji ta jeho žárlivost vytáčela. Snad milionkrát mu opakovala, že její bývalý manžel je pro ni uzavřená kapitola. Dny, kdy byla paní Malfoyovou, patřily k nejhorším vzpomínkám, jaké měla. Ale to on odmítal pochopit, pořád si stál za tím, že je pro ni jen náhradou za Draca, ke kterému se chce vrátit. Nechápal, že toho blonďatého muže už dávno nemiluje. Že ho pravděpodobně nikdy skutečně nemilovala.

Zakroutil hlavou. „To povídej někomu jinému. Já vím, co vidím," odsekl nenávistně a opustil obývák s hlasitým třísknutím dveří. Debatu nekompromisně ukončil, aniž by jí dal pořádně šanci se bránit. Stěna se pod sílou úderu otřásla a ze stropu odpadl kousek omítky. A ona tam zůstala sama.

Zhroutila se na sedačku, obličej v dlaních, aby utlumila hlasité vzlyky, které jí bublaly v hrudi. Neúspěšně. Draly se z ní zoufalé skřeky, které nešlo zastavit. Ramena se jí třásla, hrudník svíral a oči opuštěny proudy slz.

Kdy přesně přestal její život fungovat? Kdy se pečlivě vystavovaná struktura zhroutila? Kdy se z dokonalé Astorie Greengrassové stala troska?

Nikdy nechtěla dopadnout takhle.

Ještě před pěti lety se viděla po boku Draca Malfoye jako nová lady Malfoyová. Tehdy do něj byla ještě zamilovaná. Takovou tou první školní láskou, přes kterou člověk nevidí, jaký ten druhý skutečně je. Byl to ten typ lásky, kdy jste zamilovaní do své představy o tom druhém, nikoliv do skutečné osoby. Toužila stát po jeho boku jako paní Malfoyová a přivést mu na svět dědice. Měla pocit, že jiná životní cesta pro ni neexistuje. Věřila, že ona s Dracem jsou si předurčeni.

Byla bláznivá.

Když se její dětský sen naplnil a z ní byla Astorie Malfoyová, zjistila, že kluk, kterého roky bezmezně milovala, je jiný, než si ho její naivní duše vysnila. Ač se snažila, nedokázala ho pochopit. Nedokázala ho nakonec ani skutečně milovat.

Časem s hrůzou zjistila, že její city k němu byly pouhým pobláznění a na skutečný život s ním, po jeho boku, není vůbec připravená. Nemilovala ho. Ani v nejmenším. Při Merlinovi ona ho ani nedokázala mít ráda. Nestrpěla ho. A pak ho začala nenávidět. Hluboce a upřímně. Vinila ho z toho, že je jejich manželství nešťastné. Vinila ho z toho, že jí zničil život. Vinila ho z toho, že není takový, jaký by měl být.

Měla za to, že rozvodem se vše vyřeší. Viděla to jako jedinou únikovou cestu z toho pekla, ve kterém se oba škvařili. Rozvod byl cesta ke svobodě, k normálnímu životu. Cesta k hledání skutečné lásky. A tak bez přemýšlení po pár měsících zažádala o ukončení manželství. Nevyčítala si to. Hlavně, když věděla, že stejně jako ona, ani Draco po ničem jiném víc netouží. Ač spolu prakticky nebyli, viděla na něm, že jestli je jediná věc, na kterou sdílí stejný názor, pak je to rozvázání jejích svazku. Oba po tom toužili. Zoufale moc.

Nakonec to byl klidný rozvod dvou lidí, jejichž jediným cílem bylo co nejrychleji to ukončit. Žádný velký a dramatický spor. Draco dokonce zachoval tvář gentlemana a při řízení jí přenechal dostatek financí a o nic se s ní nehádal. Mohla začít znovu žít. Vymazat těch pár ukrutných měsíců života, najít pravou lásku a na krátké soužití s Dracem Malfoyem zapomenout.

Mohla. Kdyby bývala nezjistila, že je těhotná. Pamatovala si ten den živě, jakoby to nebyly roky, ale minuty, co od té chvíle uplynuly. Bylo jí už několik dní špatně, zdržely se jí měsíčky a tak si na radu své kamarádky udělala těhotenský test. Neočekávala od toho nic. A už vůbec ne, že ten test bude pozitivní. Chtěla si jen potvrdit, že její nevolnosti mají jinou příčinu, než že by byla v jiném stavu. Testů měla tehdy několik. Různé značky. Pro všechny případy. Nakonec si jich udělala neuvěřitelných dvacet. A všechny vyšly pozitivně. Ani jeden jediný jí nedal naději, že by se mohlo jednat o mýlku.

A u Munga jí to potvrdili. Byla těhotná.

Nebyla na dítě absolutně připravená. Nehodlala si zničit budoucnost tím, že by se z ní stala matka samoživitelka. V jejím vnímání reality nic takového neexistovalo. Chtěla žít. Užívat si. Být svobodná. Bez závazků. A ne v necelých dvaceti mít na krku dítě a nechat se jím svazovat.

Celých devět měsíců, které protrpěla ukrutným zvracením a bolestmi, proklínala sebe i Draca Malfoye, že ke konci jejich zoufalého pseudovztahu se v jednu slabou chvilku ztřískali jak dobytci a ve snaze zachránit nezachranitelné se spolu vyspali. Ani jeden si to skoro nepamatovali. Ty vzpomínky na tu noc byly spíš jako vzdálený sen, než realita. Ale k jejich smůle to byla realita s důsledky.

Od prvního momentu, kdy zjistila, že v ní plod jejího neúspěšného manželství roste, nenáviděla ho. Silně. Doufala, že tou neuvěřitelnou negativní energií jej zapudí. Že samovolně potratí. Chodila intenzivně běhat, ještě víc cvičila a do vyčerpání plavala bazény. Dělala všechno, co by těhotná žena neměla a ještě víc. Ale nestalo se, v co doufala. Plod v ní nezemřel.

A tak, když se jí dítko nepodařilo zapudit a porodila, učinila jedno z nejhorších rozhodnutí ve svém životě. Vzdala se své dcery. A teď za to pochopitelně musí pykat. To je karma, jak by řekla jedna její mudlovská kamarádka.

Tehdy, když u Munga v šílených bolestech přivedla na svět tu silnou holčičku, co přežila všechny její pokusy o usmrcení, ani si nevšímala, že je to dívka. Odmítla si ji k sobě dát. Nenakojila ji. Nepřivinula si ji k sobě. Nedotkla se jí. Od momentu, co děvče opustilo její tělo, nedotkla se jej. Ani když ji nesla k Dracovi, nepřivinula si ji na hrudník. V košíku, který zajišťoval, že od ní ten tvoreček bude co nejdál, dítko položila před dveře Dracova bytu a utekla. Víc se o osud nechtěného dítěte nezajímala.

A nakonec zapomněla, že tam venku její exmanžel vychová jejich dceru. Vypustila to z hlavy na tři dlouhé roky. Až pak jednou se v ní probudila mateřská láska a onu nenávist, kterou kdysi cítila ke své dceři, přesměrovala na své mladší já. To, které se vzdalo dítěte, jen proto, aby si mohlo užívat.

Povzdechla si. Jediný, kdo u ní zůstal, byl on. Poznali se dva roky poté, co odložila své dítě. A ač to bylo nemyslitelné, dali se dohromady. Neodešel od ní ani když mu sdělila, že touží zachránit svou dceru. Podpořil ji a zůstal. Slíbil, že spolu s ní bude Laylu Alwaid Malfoyovou vychovávat.

Měla by být šťastná. Měla po boku úžasného muže a venku byla její dcera, kterou při troše štěstí dokáže získat do své péče.

Ale šťastná nebyla. On ji totiž nemiloval. A to bylo to, co Astorii Greengrassovou ničilo ze všeho nejvíc. Pocit, že nemá po boku milující osobu, na kterou se může spolehnout. Že on není tím mužem, který by pro ni udělal cokoliv. A nakonec ji ze všeho nejvíc drásalo, že je pro něj dobrá jen na to jedno. Žádná hluboká láska, žádné krásné city. Jen touha, nejnižší lidský pud. A možná že v tom jejich podivném vztahu bylo i něco víc, nějaké sympatie, které někdy dokázala zaměnit s láskou. Ale láska to nebyla. Necítil k ní nic takového. Měl ji rád, o tom žádná. A jako partneři v posteli si perfektně vyhovovali. Ani jejich kdysi rozdílné koleje nebyly v jejich vztahu překážkou. Ale zkrátka to nebyla láska.

Ale klidně se opovažoval říct, že budou spolu s její dcerkou rodina. To sotva. Není snad rodina založená právě na citech? Klesla na gauč a v slzách a s třeštící hlavou usnula.

*** *** ***
Pansy Nottová nakoukla do manželovy pracovny. Blížila se půlnoc a on stále seděl za stolem a zuřivě cosi sepisoval.

„Půjdeš dneska vůbec spát?" optala se čistě ze zvyku, přesně věděla, co odpoví.

„Hned," zamumlal, ale sotva postřehl, kdo na něj mluví. Mohla by tu klidně stát oděná v rouše Evině a on by to ani nezaznamenal. Ano, tak špatné to s jejím mužem bylo.

„To jsi říkal už před hodinou," podotkla jemně. Nic. Nedočkala se žádné reakce. V moment, kdy jí prvně odpověděl, vypnul. Protočila oči a přistoupila k němu. Nakoukla mu zezadu přes rameno. „Zlato, nemůžeš se tak přepínat. Pojď spát, zítra to doděláš," pohladila ho jemně po rameni.

„Hned, hned..." zamumlal znovu.

Povzdechla si. „Theodore," zatřásla mu ramenem. Probral se z šíleného pracovního transu. „Myslím to vážně, pojď už spát, tohle můžeš dodělat i zítra." Její muž se na ni podíval tak, jak se člověk po otřesu mozku kouká, když si začíná vzpomínat kdo je, kde je a kdo to na něj mluví. Byl prostě úplně mimo. Ale pro Pansy Nottovou to nebyla žádná novinka. Její úžasně inteligentní manžel, který svým všeználkovstvím mohl konkurovat Dracově choti, byl tak trochu šílenec. Když se do něčeho opravdu zabral, byl úplně mimo tento svět. Jestli jí to vadilo, že si jí v tu chvíli sotva všímá? Ne, popravdě ne. Pansy svého manžela milovala, hluboce a upřímně. A právě jeho neskutečný zápal pro práci na něm obdivovala.

Takže ne, nevadilo jí, že jeho milenkou je práce. Více méně. Do teď. Ale od té doby, co si na krk uvázali Dracovo manželství, bylo to jen horší a horší. A od toho dne co Malfoyovi odjeli do Benátek, Theodor byl prakticky jenom ve své pracovně, zuřivě škrábal poznámky a procházel jakési knihy. Už spolu téměř nemluvili.

„Vážně, lásko, pojď si lehnout. Ničemu nepomůžeš tím, že se vyšťavíš. Nechat to na zítra bude lepší," domlouvala mu, když se ujistila, že už ji plně vnímá.

Černovlasý muž si zhluboka vydechl, opřel se do křesla a s povzdechem, který jasně dokládal, jak vyčerpaný je, si promnul tvář. „Asi máš pravdu," zamumlal neochotně.

Pansy se ušklíbla. „Já mám pravdu vždycky, miláčku, ale jsem ráda, že na to čas od času přijdeš znovu."

Theodor se chraplavě zasmál. „Samozřejmě, už jsem zase zapomněl."

Věnovala mu jemný úsměv. Pokusil se jí ho oplatit, ale viděla, že jistou částí mysli je stále u poznámek, na kterých do teď pracoval.

„Pracuješ pořád na jejich případu, viď?" pronesla zvláštním hlasem, ve kterém se mísil smutek, výčitka i hrdost.

Nemusel odpovídat, jeho oči mluvily za vše. A ji nepřekvapilo, že ty nádherné tmavé oči jí tiše přitakaly. Už dávno pochopila, jak moc důležitý pro něj tento případ je. Jak moc se snaží, aby všechno šlo nejenom stoprocentně dobře, ale alespoň na dvě stě procent perfektně. A chápala to. Opravdu to chápala, vždyť šlo přece o Draca. Jejich šíleného kamaráda.

„Víš přece, jak náročné to je," zamumlal v jakémsi chabém pokusu o obhajobu.

Pokroutila hlavou a položila mu ruce na kolena. „Vím. Ale taky vím, že kdyby nešlo o Draca, makal bys o padesát procent méně. Záleželo by ti na tom, ale neobětoval bys tomu všechno."

„Tak to je asi jasné, že pro Draca udělám víc než pro náhodného kouzelníka, Pansy," odtušil s protočením očí.

Pevně stiskla ruce, které měla stále položené na jeho nohou. „Oba víme, že je v tom mnohem víc, Theodore," zašeptala posmutněle. Odvrátil se od ní. Řešili to už tolikrát napříč roky jejich vztahu. A stále to bylo mezi nimi jakési tabu. Bolestně zavřela oči. Nechtěla to vytahovat, ne znovu. Ale takhle už to přece dál nešlo.

„Oba víme, že to není jenom proto, že je to tvůj přítel, je to proto, že jsem byla jeho manželka. Proto, že máš pořád tu utkvělou a dovol mi ti připomenout, že neskutečně vadnou, představu, že kvůli mému rozvodu s Dracem začaly jeho nepovedené vztahy. Ale to je hovadina. Víš to ty, vím to já." Odpověděl jí mlčením. Povzdechla. Hluboce a frustrovaně.

Theodor Nott byl ochotný pro přátele obětovat hodně. A pro Draca Malfoye víc než pro jiné. Pansy už dávno věděla, že za tím stojí kromě dlouholetého přátelství i potřeba Thea revanšovat se Dracovi za to, že ji, Pansy Parkinsonovou, první manželku jediného potomka Malfoyových, svému kamarádovi odvedl. Ano, mezi ní a Dracem žádný milostný cit nebyl, ale přesto se Theo nikdy nepřestal cítit trochu provinile. Ač si to všichni vyříkali. Ač ona Draca nemilovala. Ač Draco nemiloval ji. Přesto si Theodor nikdy neodpustil, co tím jedním rozvodem odstartoval. Měl dojem, že první rozvodem svého přítele uvrhl do řetězce nešťastných vztahů a tragédií.

A právě proto teď tak zoufale moc pomáhal Dracovi bránit to jediné dobré, co z toho chuchvalce neštěstí vzešlo: Laylu Alwaid Maflyovou. Proto byl ochotný riskovat svou těžce vydobytou kariéru. Proto podpořil ten absolutně šílený plán. Protože nikdy nepřestal cítit vinu. A Pansy moc dobře věděla, že nezáleží na tom, kolikrát si o tom promluví, její spravedlivý manžel vinu nikdy cítit nepřestane. Nevěděla, jestli má chuť mu za to jednu fláknout, nebo ho chce spíš obejmout.

Zakroutil hlavou a mimoděk položil dlaň na její ruku. „Pansy..." povzdechl si. „Nikdy jsem ani na vteřinu nelitoval, že jsem na tebe čekal. A nikdy bych nevzal zpět tvůj a Dracův rozvod. Vím, že jste spolu nebyli šťastní a vím, žes ho nemilovala jako partnera už tehdy, když jste se vzali. A nejsem tak namyšlený, abych si myslel, že váš rozvod byl jenom kvůli mně. Opravdu."

Pansy rozhodila rukama na znamení „Tak vidíš, co pak řešíme". On však pokračoval.

„Ale pochop, že se nikdy nezbavím pocitu viny, že jsem mu sebral ženu, po jejímž boku mohl být alespoň trochu šťastný. Že nikdy mě nepřestane pronásledovat myšlenka, že kdybych se na nás dva býval vykašlal, on by nikdy nemusel být ženatý s Astorií a řešit všechny tyhle sračky." Smutně se na ni pousmál. „Nikdy jsem nelitoval a nikdy ani litovat nebudu, že jsem si tě vzal, lásko. Ale stejně tak se nikdy nezbavím pocitu viny, že to já jsem příčinou jeho tragických manželství."

Pokroutila nad ním hlavou. „Jak jsi chytrý, tak jsi někdy fakt blbec," prohlásila suše. „Srovnej si v té své hlavě, že kdybych bývala zůstala s Dracem, všichni bychom byli nešťastný. On, já i ty. Ničemu bys nepomohl kdyby ses hrdinně obětoval. A Dracovi by se nikdy nenarodila Layla. Layla, která udělala životy nás všech lepší. Layla, která udělala i z toho zabedněného Luciuse lepšího člověka. Ano, je to na hovno, že Draco má tak magorskou bejvalku, která mu chce sebrat dítě. Je na prd, že až se příští rok rozvede s Grangerovou, bude za sebou mít už tři rozvody a s největší pravděpodobností jen tak nějakou manželku nenajde. Ale je to tak jak to je. I kdybychom tehdy udělali něco jinak, nezamilovali se do sebe, nevzali se, pořád by to nebylo perfektní. Opravdu," pevně mu stiskla ruku. „Oba víme, že příčinou Dracových katastrofálních vztahů může být jen těžko někdo jiný než on sám. Neviň sebe, prosím. Mám pak pocit, jakoby jsi litoval toho, cos udělal. Jakoby jsi litoval nás a toho, co jsme si vybudovali," hlas se jí trochu zachvěl. Byla silná žena, rázná a kdejaký mužský z ní měl nahnáno. Ale byla pořád jenom člověk s emocemi a srdcem.

Ihned jak vyslovila tu poslední větu, Theodor se prudce narovnal a popojel s křeslem k ní. Stáhl si ji do náruče, ani se nebránila. „Pansy, prosím tě, tohle už nikdy neříkej. Lituju v životě hodně věcí, která jsem udělal a spoustu svých rozhodnutích bych si přál změnit, ale nikdy bych nelitoval toho, že jsem s tebou. Nikdy." Pousmála se mu do hrudi.

„Vždyť já vím, jen je mi z toho občas smutno," zamumlala. Snažila se mrkáním zahnat slzy, které se jí tlačily do očí. Nechtěla plakat. Kvůli tomuhle už ne.

„Omlouvám se," povzdechl si, „vím, jak strašný poslední dobou jsem. Ale nedokážu se zbavit pocitu provinění za to, jak šťastní jsme, když vidím, jak je Dracův život v troskách. Dokážu si racionálně vysvětlit, že za to ani jeden z nás nemůžeme. Je to jeho život . Ale někdy..." nedořekl. Nebylo třeba. Oba tomu rozuměli. Oba to cítili stejně.

Pansy ho jemně pohladila po tváři. „Já ti naprosto rozumím. Poslední týdny to mám stejně. A bylo to ještě horší, když jsem viděla, jak jeho i Grangerovou ničilo jejich manželství. Neumíš si představit, jakou vinu jsem cítila, za to, že jsme jim to odsouhlasili. Že jsme je v takové úděsnosti podporovali." Opřela si čelo o to jeho. „Ale pak jsem mluvila s Kirou. Ona Draca pořádně nezná a stejně řekla něco, co si nikdo z nás nechce připustit celé ty roky, ale ona to na něm uviděla po pár týdnech." Zastavila se, zvažovala, jestli pokračovat. Theodor ji povzbudil krátkým stiskem ruky.

„Draco totiž nechce manželku. Nevěří na lásku a netouží po vztahu. Nikdy nebyl ve vztazích šťastný, to zase víme my." Theodor při tom prohlášení ztuhnul. „Je to úžasný kamarád a skvělý otec. Ale po partnerce netouží. Když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, že on vůbec není nešťastný. Jediné, co je v jeho životě tragické, je fakt, že mu chce ta krůta sebrat Laylu. Ale nic víc. To, co by sžíralo na jeho místě nás, pro něj je nepodstatné. Jeho svět je Layla, nepotřebuje po boku ženu."

Theodor dlouho mlčel. A Pansy už se začala bát, že to trochu s těmi svými konspiracemi přepískla. Ale leželo jí to v hlavě už delší dobu. A doufala, že když to řekne svému manželovi, i on se dokážete vymanit z té nesmyslné pasti provinění, která je oba sžírala od momentu, kdy se začali za Dracovými zády scházet, ještě v době, kdy ona byla paní Malfoyová.

„Máš pravdu," zašeptal nakonec. Usmála se a krátce, něžně ho políbila.

„Jako bych ji snad někdy neměla," protočila oči. Zasmál se, hrdelní hlubokým smíchem a ještě jednou ji políbil.

„A cos tu vůbec řešil?" zeptala se a ukázala na papíry rozházené po stole, když se od něj odtáhla. Theo k nim zalétl pohledem.

„Začínám si dělat poznámky k tomu, jak vyřešit Grangerové mimino," povzdechl si. Z toho jediného zvuku bylo cítit nezměrnou frustraci.

Pansy se zamračila. „A co s ním?"

Theo nadzvedl obočí. „Předpokládám, že by nebylo vhodné, aby se urozenému Malfoyovi, který je světlý jak albín, narodilo tmavé dítě, ne?"

Pansy se zamračila, ale během vteřiny se její výraz změnil na šok a údiv. „Merline, proč jsem nad tím do teď vůbec nepřemýšlela. Vůbec mě nenapadlo, že Grangerová vlastně bude mít tmavé dítě, když je to Blaisovo."

Theo se zasmál takovým tím pobaveným, ale zároveň smutným smíchem. „Jo, Pansy, myslím, že to zatím nenapadlo nikoho z nás."

Pansy se zděšeně chytila za ústa. „Jak to, že jsme na to nemysleli? Co budeme sakra dělat? To je celé v háji! Nikdo nám neuvěří, že je to Dracovo dítě, když z něj bude koukat Blaisova čoko barva," vyjekla poděšeně. Vyskočila mu z klína a začala si to rázovat kolem stolu. „To je strašné. Nemáme šanci, prostě nemáme," mudrovala hystericky.

Theodor svou ženu klidně pozoroval, nechal ji se vysoptit. Ostatně i on si touto fázi prošel. Bylo to před pár dny, když si sepisoval, co všechno by mohlo být potenciálním nebezpečím a ohrožujícím faktorem pro jejich plán. Někde mezi bodem „nenávist Draca k Hermioně" a bodem „nenávist Hermiony k Dracovi" mu to secvaklo. Chystal se sepsat bod „vyřešit, kdo bude u porodu", neboť byl prozíravý a věděl, jak důležité bude, aby na veřejnost neprosákla jediná zmínka o tom, že by snad dítě Hermiony Grangerové mělo jiného otce než jejího manžela, když se zarazil a hlavou mu prolétla ta osudná myšlenka. A o pár vteřin později psal na vrchol seznamu velkým písmem a se spoustou vykřičníků „barva Grangerové mimina".

Taky nejprve zuřil, křičel a vztekal se. Trvalo dvacetičtyř hodin, než mu jeho právnický mozek přestal vykládat, že to je konečná a jejich plán je napadrť. Nakonec se však vzpamatoval. Takže se rozhodl dvaceti čtyř hodin utrpení svou manželku ušetřit.

„Pansy," ozval se jemně. Zkusil to ještě párkrát, než se k němu s běsnícím pohledem otočila.

„Co je, sakra?" vyjekla. „Jak tu můžeš sedět tak v klidu, když se blíží konec světa!"

Pozvedl obočí, ale nekomentoval to. Ano, představa, že jejich plán selže na tom malém detailu, že pleť novorozeného potomka Hermiony Grangerové bude pěkně čokoládová, byl poměrně nepříjemný. Popravdě to bylo k vzteku. Ale konec světa to rozhodně nebyl.

„Nemám zatím přesný plán, ale je spoustu možností, jak to vyřešit, jen musím zkombinovat ty správné, aby to bylo přesvědčivé," pronesl jasně. Věděl přesně jaký tón použít, aby svou láteřící ženu vytrhl z transu, do kterého ji ona zuřivost uvrhla.

Zastavila se a otočila se k němu. Nečekal, že na něj bude koukat jak na kus debila. „Lásko," pronesla tónem, který se k tomuto něžnému oslovení vůbec nehodil. „Ty nejsi Potter, jehož debilní nápady fungovaly. Netvrď mi tu, že můžeme vyřešit, jakou barvu pleti bude to dítě mít, zas tak všemohoucí nejsme."

Pousmál se nad tím přirovnáním k Potterovi. Jo, byla pravda, že ten zachránce světa měl fakt štěstí a každá jeho debilita fungovala a ještě zachránila svět. A ano věděl, že on sám, tento dar opravdu nemá. O to víc se však snažil hledat skutečné řešení, nejenom minutové výplody teenegerského mozku, jako tomu bylo u Pottera.

A ke svému vlastnímu překvapení našel tolik různých řešení, že ho panický strach, že se kvůli Grangerové miminu celý plán zhroutí, opustil.

Teď jen zbývalo vymyslet správnou kombinaci nápadů, aby to klaplo. Jo a pak přesvědčit Grangerovou, aby na to kývla. Vítězoslavně pohlédl na svou manželku. Tvářila se jakoby zvažovala, proč přesně je za něj vdaná.

„Tak na cos přišel?" nadzvedla skepticky obočí. Pousmál se a vyložil jí své hrubé náčrty plánů.

O třicet minut později, jeden dlouhý monolog a pár zdvižených obočí se jeho krásná manželka rozesmála.

„Merline, to je neuvěřitelné, ty jsi geniální, miláčku."

***
Po delší době nová kapitola a  tentokrát přímo ultra dlouhá (téměř 5000 slov).

A já jsem snad více než obvykle zvědavá, co na ni říkáte?  Trochu netradičně jsme se podívali mimo linii příběhu Draca a Hermiony. A prvně jsme měli možnost poznat Astorii. Takže jsem celá napnutá, jak se vám Astoriino malé okénko líbí a co říkáte na jejího tajemného partnera?

Všechny dojmy, pozitivní i negativní, jsou vítány!

Jako vždy moc a moc děkuji za všechny vaše minulé hvězdičky a komentáře. Vždycky mi to vykouzlí úsměv na tváři❤️.

S tímhle se tedy loučím. Příště se už zase podíváme do Benátek za našimi hrdiny (a bude to stát za to😂).

Krásné prázdninové dny!